Datum vydání: 9. duben 2024
Vydali: Epictural Production 
Žánr: black metal / death metal

Opřít se mohu o recenzi předchozí desky, kde Michal svým charakteristickým slohem chválil, seč mohl. Dnes tomu nebude jinak. Poněkud střízlivěji, ale stejně nadšeně totiž budu hodnotit novinku.

Mallephyr hrají technický black metal, což je žánr specifický a po mém soudu dost náročný, protože se pokouší skloubit tradici hudby živelné a energické, která chce posluchače okamžitě strhnout, s technickým provedením, které jej chce intelektuálně a pokud možno dlouhodobě bavit.

Zásnuby techniky a black metalu se Mallephyr podařilo vystrojit znamenitě. Je tomu tak nespíš proto, že technika v pojetí Mallephyr, a myslím tím zejména zásadní tvůrčí duo Opatrný – Mařík, není samoúčelem. Je spíš zachycením toho, jak (moc dobře) momentálně se svými nástroji k žánru přistupují. Honění not a předvádění se, ne, to tu nenajdeme. Naopak, tím hlavním jsou nosné nápady skladeb, které se pak vyvíjí organicky, bez nejapných skoků z riffu do riffu, z rytmu do rytmu, aby se někdo mohl hráčsky předvést. Příjemně mi tím plzeňští čerti připomněli například technické a lehce disharmonické postupy Blasphemerova novějšího projektu Ruim. Anebo vlastně obecně pozdní Mayhem.

Tématu technického uchopení black metalu se ještě nepustím. Zaznamenal jsem totiž i negativní připomínku směrem k „profesorskému“ výkonu nebo určité odtažitosti materiálu. Jasně Ruins of Inner Composure není úplně ta deska, která by strhávala k běsnění s paroháčema nad hlavou hned při prvním poslechu. Já ale promyšlenost v jejím případě vnímám jako jenoznačný klad. S rostoucím počtem poslechů se totiž díky ní nedostavuje ani únava materiálu, ani posluchače. Jednotlivé skladby drží pohromadě, jsou pestré, dobře strukturované, ale přitom mají drajv a i cosi, čemu se vágně dá říct „flow“, má deska výborné. Poslouchá se skvěle na jeden zátah a jednotlivé skladby mohou klidně stát i solitérně. Do popředí vystupuje I Am The Two-Headed Serpent, kterou rád vypíchnu, protože působí přímo hitově a kde se asi nejvíc ukazuje Opatovo skladatelské (ale i vokální) dozrání.

Žánrově není vůbec Mallephyr co vytýkat, jejich nový opus si v kontextu světové tvorby stojí znamenitě. Co se dá vypíchnout nad očekávání? Velice zajímavé, a nepíšu to často, jsou texty. Jestli je pravda, co jejich autor prozradil v rozhovoru, a vycházejí z osobních zkušeností, pak mu věru není co závidět! Umělecké zpracování je ale na velmi dobré až výborné úrovni. Ostatně, přejděme po oslím můstku, kvalitativní posun oproti předchozí desce je citelný ve všech ohledech, nekončí to u textů a vokálů, z nichž také trošičku čichám Csihára, když už jsem shora zmínil legendu Mayhem. Tradičně nejvíc pochválím a k pečlivému poslechu doporučím bicí, protože Tomáše momentálně považuju za nejzajímavějšího bubeníka v rámci extrémního metalu u nás. Jeho hra je pestrá, rychlá, přesná, ale i citlivá a především zábavná… Kytarové nápady, ale hlavně jejich zpracování a rozložení na 43 minutách desky je ovšem také něco, co zaslouží zmínit. Riffy, sóla, rozklady, všechno ukazuje Opata nejen jako skladatele, ale i jako instrumentalistu ve vynikající formě.

Délka 43 minut, když už jsem ji zmínil, je přesně akorát. Dramaturgicky není co vytknout, protože celá deska, jak je, mě baví a vábí k okamžitému repeatu. Dodám snad jen, že její druhá strana, tedy dvě delší kompozice výrazněji ukazují, jak se Mallephyr posunuli co do skladatelského umu. Předchozí deska, při všech její kvalitách, byla oproti novince jednotvárná.

Zvuk ze studia KSV podtrhuje technický charakter materiálu. Je na každém, jestli preferuje zastřenější a více atmosféru evokující nazvučení. Já osobně v případě technických kapel jako jsou Mallephyr, mám raději zvuk čistší a v tom mi deska konvenuje. V mixu neční ani basy, a i nešvaru přeřvaného vokálu se Mallephyr vyvarovali. Asi by se dalo více komprimovat a dofouknout si tím trochu „tlak,“ ale podle mě to vůbec není potřeba.

Je mi naprosto jasné, že jste všichni už novou desku Mallephyr slyšeli. Já děkuji Epicural Production za CD k recenzi, neberu to jako samozřejmost. Rád Mallephyr vřele doporučím a to nejen z desky, ale ještě víc jejich koncerty, které jsou prostě super.