Míň je víc, komplex méněcennosti nebo jenom náhoda? Je trochu s podivem, kolik dvoučlenných uskupení dokáže vystřihnout masivní zvuk, v mnoha případech hutný natolik, že s přehledem přebije i kapely o pěti lidech nebo Slipknot. V rámci warmetalového hrocení minulý rok zabodoval two-piece Antichrist Siege Machine, jiným způsobem, ale podobně intenzivně dokáží nahustit sound Bölzer nebo starší Inquisition. Ze slušnosti i povinnosti musí padnout zmínka o Godflesh, jejichž industriální monolit nestojí jen jako metalový pomník, ale už i jako kulturní jev.

Do specifického výčtu lze dále zařadit americké Jucifer, ale také německé Mantar. Duo Hanno Klänhardt a Erinc Sakarya působí takřka vším, s čím operují výše zmínění: sonický nátlak, občasnou industriální repetitivnost i blackmetalové náběhy. Do rovnice vnášejí ale i další aspekty, hlavně esenci sludge, skrze kterou probleskují známky hitovosti odrážející se od punku, grunge i čistého hevíku.

Hitové tendence Mantar s uplynulou dobou sílí: přibývá písniček s důrazem na úderné refrény a jednoduchou strukturu, zároveň se však neodbíhá od rozmanité palety atributů, se kterou kapela pracuje od počátku. Snaha o skloubení chytlavosti se výrazněji projevila s vypuštěnými singly ke třetímu albu The Modern Art of Setting Ablaze. Například Age of the Absurd funguje jako sludgemetalová hymna letmo pomrkávající po Enter Sandman.

Pain is Forever and This is the End se sice pyšní dosud nejvíce `„fuck off“ názvem, paradoxně jde o dosud nejzemitější a nejpřístupnější řadový počin z katalogu Mantar. Novinka se nese převážně ve středním tempu, na kterém se rozvíjí prosté a úderné struktury, ale i rozmanitá práce s dynamikou. Blackmetalová fazona se upozaďuje, zlehka zůstává jen v zastřeném vokálu, který jinak více než jindy přepadává do zpívaných poloh. Nadále se však neobětuje zvuková robustnost – poslední deska sice není v rámci produkce tolik bombastická jako předchůdci, stále však dokáže masírovat, například finální Odysseus po odlehčených slokách během refrénů vyvine citelný tlak.

Příkladů, kde se heavymetalovo-grungeová písničkovost umně potkává se sonickou těžkotonážností je více, najdou se ale i případy, kdy nadhozený standard zakolísá, trochu paradoxně v momentech, kdy Mantar zrychlí nebo se snaží rozbít skladatelskou přímost: skákání od jednotlivých motivů je docela bezhlavé, jindy zkrátka dochází k hluchým místům. Slabina tak tkví v jakémsi „hitovém“ syndromu, kdy se posluchač chce vracet jen k několika trackům. Album jako celek totiž občas příliš drhne.

Funkční momenty ale převažují, Pain is Forever and This is the End nabízí porci solidních hitovek, kterým nechybí drive, riffy ani odvěká kapelní hutnost. Nelze tak hovořit o zaprodanosti, na to je jádro ukotveno příliš pevně. Mantar se spíše pozvolna vymaňují z otěží extrémních pravidel, tvrdost přitom neupozaďují, jen hledají způsoby, jak ji zasadit do přímočařejší formy. Výsledek není stoprocentní, četné trefy ale dokáží bavit i drtit.