Hrubý, na black metal nezvykle nízko posazený vokál. Hutná atmosféra pramenící podobná té, kterou evokují staré rytiny zobrazující triumf smrti. Zarytá věrnost norské blackmetalové škole. Toť pilíře, které nesou hudební mustr Misotheist, ještě donedávna relativně obskurního projektu, jehož atraktivita vycházela zejména z přiznané spřízněnosti se scénou Trondheimu.

Už z eponymního debutu šlo dedukovat, jakou pozici budou Misotheist v rámci takzvaného Nidrosian black metalu zastávat. První deska nabízí poctivou porci true norwegian black metalu s vyšším akcentem na atmosféru. Nálady vychází ze zdařilého kombinování střídmých kytarových motivů s ambientně až hučivě působící stěnou zvuku, která předešlé tišší pasáže umocňuje, byť v poměrně zamlženém formátu. Například úvodní motiv ze skladby Beast and Soil je dnes v jistých zákoutích subkultury už poměrně kultovní.

V rámci lokálního zasazení a kreativních kořenů se snad nabízí Misotheist srovnat s Whoredom Rife. V rámci zvuku je však druhé jméno ještě přímočařejší, kompaktnější a produkčně přístupnější. Misotheist dosud sázeli spíše na rozlehlost společně s takřka ambientním  blackmetalovým výrazem, ve kterém primární jednolitost občas nedokázala utáhnout delší stopáže.

Vessels by Which the Devil is Made Flesh přináší změnu, tudíž i posun. Misotheist na třetí desce neustupují od zaryté šablony, vnáší do ní pouze konkrétnější produkci, více vlastních nápadů i památnějších riffů – vše přitom s tím, že pravé norské blackmetalové jádro zůstává zachováno. Výsledkem je solidní žánrový počin, který odkrývá nové motivy i po více přehrátích. Jeho kombinace atmosféry a údernosti jde ruku v ruce s dílem Cornelise Van Dalena na přebalu, ve kterém se smrt chvástá svou neochvějnou a nezlomnou nadvládou na mnoho způsobů.

Desku otevírá strohá, ale pro kapelu už příznačně nosná kytarová vybrnkávačka, která se po chvíli překlápí do výraznějšího a rychlejšího riffu. Obě polohy se posléze dále rozehrávají a proplétají: vše jen proto, aby se skladba vrátila ke stejnému v závěru. Trojice kompozic si vesměs drží podobnou formu, mírní se s odchylkami v náladě, ale i s kreativními vklady. Tím nejvýraznějším je čistý vokál Willema Niemarkta z někdejších Urfaust, který v samotném centru desky působí jako jakýsi umocňující středobod, podobně jako kostlivec pod plachtou stanu na coveru.

Cherubové s božskou rukou na VanDalenovu výjevu chrání prapory s frázemi „Sic Transit Gloria Mundi“ a „Mors Ultima Linea Rerum“. Pokud se Misotheist snažili přiblížit sentimentu a atmosféře výtvarného díla, pak se úsilí vyplatilo. Vessels by Which the Devil is Made Flesh se v rámci pelu smrti podobá i poslední desce Funereal Presence, působí jen rozmáchleji a méně staroškolsky. Za navozování atmosféry se dají desce odpouštět i občasná prázdnější místa.