O tom, co pro mě znamenají koncerty Mare a co vše jsem ochotný podstoupit, abych je viděl, jsem toho loni napsal snad dost. Je tedy snad pochopitelné, že když se objevila možnost vidět hlavní kapelu Nidrosian black metal scény v domovském Trondheimu, koupili jsme lístky ještě rychleji, než v hospodě stihnu vypit první pivo. V době oznámení druhého ročníku Caerimonia Nidrosiæ jsem akorát ležel v nemocnici po operaci zad a existovalo hodně reálné riziko, že jejich loňský koncert v Bergenu nezvládnu. Představa toho, že přijdu o možnost vidět Mare v Norsku a zároveň se nezvládnu podívat ani do Trondheimu (což bylo loni rovněž v plánu), nepřipadala v úvahu. A byť ten Bergen, stejně jako i všechny další loňské koncerty Mare nakonec naštěstí klaply, možnost podívat se v zimě do Trondheimu a vidět zde šest skvělých, více či méně na Terratur Possessions napojených kapel, jsme si nemohli nechat ujít.

Nejednalo se ale jen o norské kapely. Základ Caerimonia Nidrosiæ pt. II tvořila dvojice Mare a Djevel, ale dorazili rovněž Misþyrming, Darvaza a premiéry si zde střihly i dvě novější trondheimské kapely Issolei a Syn. Pro pořádek ještě uvedu, že na prvním ročníku předloni hráli Whoredom Rife, Slagmaur a Misotheist, a dá se říct, že tento festival přímo navazuje na akci jménem Laudata Nex Magicka, kterou Terratur Possessions pořádali v Trondheimu v letech 2014 a 2016, a samozřejmě také na legendární Nidrosian Black Mass.

Původně se mělo letět z Prahy v lehce odlišné sestavě (zdravím Corňáka, kterému to tentokrát satanužel kvůli práci nevyšlo), ale nakonec jsme se ve čtvrtek 11. ledna sešli na letišti v šestičlenné skupině a ve stejném letadle letěla třeba i Lamia Vox. A jelikož jsem v Trondheimu za celou dobu češtinu od nikoho jiného neslyšel, je velmi pravděpodobné, že tímto počet návštěvníků z ČR končí. Vím tedy ještě o jednom Slovákovi, který údajně přiletěl o den později, ale za celou dobu jsem se s ním ani žádným dalším nepotkal.

Odlétali jsme v 12:30 z Prahy s přestupem v Oslu a o půl páté jsme byli už na trondheimském letišti. Okamžitě sedáme na vlak, který jede přes stanici Hell a v centru města je asi za tři čtvrtě hodiny. Vzhledem k tomu, že tou dobou byla už totální tma, ve které nešlo nic vidět, tak jsme cestou vlakem i přes údajný zákaz akorát lámali piva, co jsme nakoupili na letišti. Ale když jsme se vraceli stejnou trasou v neděli po poledni, mohli jsme na výhledu na okolní fjord oči nechat. Centrum Trondheimu je jinak fakt malé. Jasně, dá se vyrazit i do vzdálenějšího okolí (což třeba Umrlec, který zde byl už podruhé, udělal), ale když tam jste prvně a na necelé tři dny, dojdete kamkoliv pěšky.

Ve čtvrtek po ubytování se v hotelu, který byl doslova na stejné křižovatce jako klub, a ve kterém byly ubytované i kapely, vyrážíme na povinnou noční prohlídku Nidaroského dómu (který je na obalu, vy víte čeho). Není ale čas ztrácet čas a rychle celá parta zdrháme na pivo do nejkvltovnější pivnice Den Gode Nabo, kam každého z nás Corňák poslal minimálně desetkrát, a kde na nás už čekal Ole z Terratur Possessions se svou přítelkyní. Lámeme spolu slušný počet norských pivních speciálů, postupně drbeme úplně všechno a všechny, ale zároveň se dozvídáme i zajímavé novinky a lákadla, na které se většina z nás okamžitě začíná těšit.

Pořádný piva se v Trondheimu pohybují cca mezi 100 až 200 NOK, což je se současným kurzem 2,2 Kč za NOK v průměru tak 3 stovky za pivo (v případě imperial stoutů atd. někdy jen za malé). Ale co, jsme na dovolené, den předtím jsem měl narozeniny, takže k tomu přistupujeme, jako by byly ještě vánoce. Není důvod počítat drobné a veškeré ipy a stouty do nás jen padají. K tomu z okna vidíš rovnou na katedrálu, tak co chtít víc? Snad jen větší nabídku jídla, ale chilli con carne a různé sendviče se taky daly.

Někdy kolem jedenácté se ale zvedáme a jdeme opět uctívat katedrálu. Jelikož je kolem nuly a zmrzlá zem brutálně klouže, párkrát málem spadneme mezi hroby a celkově to je slušná komedie. Sud vytahuje z kapsy mobil a se zdviženým paroháčem blástí De Mysteriis Dom Sathanas na plný koule, další se přidávají. Noční klid u osvětlené katedrály rušíme dobrou půlhodinu, ale neděláme si žádné iluze o tom, že by se zde podobní magoři nepohybovali na denní bázi. Vzhledem k tomu, že toho máme po celodenním cestování a několika hodinách v hospodě už dost a někteří plánují na páteční den i nějaký výlet, až na dva neúnavné jedince, kteří v pivech pokračovali ještě na hotelu, jdeme raději někdy kolem půlnoci spát, ať stíháme vstát aspoň na snídani.

pátek 12. ledna 2024

Ruku na srdce, některým to vstávání nedělalo úplně dobře. Zvlášť když páteční snídaně byla na rozdíl od víkendových dní snad jen do půl desáté a venku byla furt tma jako v pytli. Polovina našeho osazenstva tedy na hotelu ještě několik následujících hodin dospává. Já s Janou vyrážíme za lehkého deště k řece a čtvrti Bakklandet, kde jsou podobně jako v Bergenu staré barevné domečky. Pak vystoupáme na asi 15 minut vzdálenou pevnost Kristiansten. Zde už přestává pršet, začíná svítit slunce a hlavně jde odsud krásně vidět na celé centrum i s katedrálou. Docela neuvěřitelné, když si vzpomeneme na to, že předpověď na celý prodloužený víkend hlásila jen nonstop chcanec.

Vzhledem k hezkému počasí se vracíme ke katedrále, ať se na ni pořádně podíváme i za světla. Pobaví nás některé totálně zaplavené hroby v okolí a následně jdeme dovnitř, kde trávíme skoro další hodinu a samozřejmě potkáváme samé blackmetalisty včetně pořadatele londýnského Cosmic Void festivalu. Pak následují další barevné baráčky, náměstí, samozřejmě i vykopávky s mrtvolama a před festivalem nějaké to pivo. Na doporučení dáváme Trondhjem Mikrobryggeri, kde piva oproti čtvrtečnímu večeru sice nebyla nic moc, ale měli jsme tu aspoň dobrý blue cheese burger. Po šesté už ale valíme do klubu, ať si vyměníme pásky, nakoupíme nějaký merch a pokračujeme v pivech.

Byscenen, kde se celý festival odehrával, je dost velký objekt, a dle Oleho slov také úplně nejlepší klub v Trondheimu. Jedná se vlastně o čtyřpatrovou budovu, kde je v suterénu bar, ve kterém se rovněž odehrávaly veškeré afterparty, v prvním patře je restaurace a horní dvě patra patří koncertnímu sálu s balkónem. Přirovnal bych to zhruba k Paláci Akropolis s údajnou kapacitou 800 lidí. V místnosti vedle sálu byl rovněž bar a merch, ale vzhledem k tomu, že se zde mezi kapelami vždycky nahrnulo hodně lidí, chodili jsme na pivo do suterénu, kde byl během kapel docela klid a hlavně zde měli i zajímavější výběr všemožných drinků za relativně normální prachy.

Festival se na poslední chvíli údajně vyprodal. Nebo aspoň jednodenní lístky. Dvoudenních ještě pár zbývalo, ale vzhledem k tomu, že Norové evidentně dodržují kapacitní předpisy, nebylo v klubu kdovíjak přetřískáno. Jasně, když jste chtěli na headlinery do první řady, museli jste sem stoupnout včas, ale jinak šlo dojít klidně až dopředu i během koncertů celkem bez problému. V pátek mi osobně přišlo, že bylo více plno než v sobotu, ale možná za to mohl jen fakt, že se více lidí naučilo používat tribunu, kde bylo i místo k sezení.

Jako první kapela přišli na řadu místní Issolei. O těch se kromě toho, že jsou z Trondheimu, před koncertem zatím moc nevědělo. Jasně, někteří mohli aspoň vytušit napojení na Misotheist, ale tím to celkem končí. Věřím ale tomu, že svými nahrávkami už oslovili dost lidí. Osobně zbožňuji hlavně jejich EPčka Devouring Current, která představují jedno z nejvkusnějších navázání na tvorbu Deathspell Omega, co jsem kdy slyšel. Navíc s dost zajímavým a originálním zvukem. Byl jsem tedy zvědavý, jak se jim tohle podaří předvést live, protože mi je jasné, že tenhle kytarový sound nebude úplně snadný nazvučit. A žel podobně jako v případě koncertů Misotheist, i zde byl ze začátku problém s tichými kytarami a hlasitějšími bicími, ve kterých se veškeré vyhrávky ztrácely. Veškerý respekt ovšem kytaristovi, který i naživo, stejně jako na nahrávkách, zvládal veškeré linky zahrát sám s pomocí efektů. Doprovázel ho pouze bubeník, baskytarista a zpěvák.

Během koncertu se tedy hrál primárně přímočařejší materiál z jejich řadovky Cilicium, který osobně nemusím až tak moc jako výše zmíněná EPčka. Musím ale říct, že naživo ty songy makaly fakt dobře. Během prvních dvou-tří kusů se tedy rovnal sound a během nasypanějších pasáží si bylo třeba kytary lehce domýšlet, ale zbytek koncertu už makal skvěle. Úplně nejlépe vyzněla táhlá skladba Convergence, která desku uzavírá a zde ji hráli jako předposlední. Na závěr setu se kapela přeci jen ještě vrátila k jednomu kusu z Devouring Current. A byť osobně kvůli počátečnímu soundu nemohu říct, že to klaplo úplně na 100 %, jsem fakt rád, že jsem mohl Issolei vidět a jejich koncert mě bavil dost. Na to, že se jednalo o jejich úplně první gig, tak vše bylo perfektně zahrané a za sebe mohu říct, že mi Issolei přišli live rozhodně záživnější než Misotheist, kteří mě naživo zatím až tak nepřesvědčili. Budu se tedy těšit na naše další setkání. Tohle je určitě kapela, která má co říct.

Následující Misþyrming už jsou staří známí. Jen loni jsme na nich byli čtyřikrát a z toho tři koncerty byly fakt výborné. Nějaké rozporuplné dojmy jsou z více než před rokem vydané desky Með Hamri dávno pryč. Naživo nové skladby makají velmi dobře a lze poznat, že se jak fanouškům, tak kapele čím dál více zažírají pod kůži. Islanďané snad jako jediní začínali ještě dříve, než měli, a nakonec odehráli více než hodinový set, což je na festivalové poměry pecka. Ve výsledku hráli minimálně stejně dlouhý set, jako naposled v Praze. A pokud mě paměť neplete, mám za to, že dokonce zaznělo o skladbu více z jejich debutu. Ano, na Hof z jejich splitu se Sinmara tentokrát tedy nedošlo, ale podle toho, co jsem se dozvěděl od kapely, naživo tuto skladbu hrají jen zřídka, protože má úplně jiné ladění než zbytek jejich materiálu. A jelikož minimálně Tómas hraje na kytaru, kterou nelze rychle přeladit, potřebovali by s sebou mít i na flight-in festivalech více kytar.

Koncert jako takový byl samozřejmě opět skvělý. Až tak bezchybný zvuk jako v Estonsku nebo v Londýně sice neměli, Dagurova kytara byla oproti zbytku více potichu, takže na některé jeho vyhrávky bylo třeba se o něco více soustředit, ale nasazení kapely nelze absolutně nic vyčítat. Nechyběl ani cover The Splendour of the Trident Tyger od One Tail, One Head, během kterého se ke kapele přidal Wraath. A jestli v Praze tohle překvapení fungovalo jako příjemné zpestření už tak super koncertu, v Trondheimu to touhle peckou, navíc s hodně masivním zvukem, naprosto rozjebali. Škoda jen, že s sebou neměli Misþyrming více merche (všechno prý prodali během posledního tour). Vzhledem k tomu, kolikrát jsme je za poslední roky viděli, by to už nějaké nové triko chtělo. Ale co, určitě letos bude ještě nějaká další příležitost. Nejspíše ve Finsku na Steelfestu.

Hlavním pátečním jménem byli ovšem Mare. V současnosti jediná opravdu aktivní kapela z Nidrosian black metal scény a hlavně naprosto nejlepší live blackmetalová kapela ever. Za to, že jsem byl schopný vidět všech pět jejich loňských koncertů v pěti zemích včetně Norska a Anglie jsem strašně vděčný. Ale možnost je vidět přímo v Trondheimu je přeci jen ještě o poznání větší lákadlo. Zvlášť když na tento koncert sliboval pořadatel extra dlouhý set s několika překvapeními. Osobně jsem docela doufal v nějak speciálně vyzdobené pódium s hromadou lidských lebek, se kterými v minulosti hrávali. Na ty nakonec nedošlo. Svíčky samozřejmě nechyběly a před Eskilem byl stojan z lebek zvířecích omotaný ostnatým drátem, ale vlastně to byl co se vizuálu týče relativně civilní gig, kde šlo na kapelu velmi dobře vidět. Možná škoda menšího množství kouře a toho, že z pravé strany šlo do sálu světlo ze značení únikového východu. Ale co, jako vždy i tady jsem měl většinu času zavřené oči a nechal se okouzlit primárně hudbou, která jako vždy neskutečně makala.

Hned první skladba Blood Across the Firmament naložila naprosto neskutečně. Okamžitě od úvodního zvolání “Come, sister!” přišel odlet do temných světů a bez jakéhokoliv rozmýšlení říkám, že start svého setu neměli Mare na žádném ze svých loňských koncertů lepší. Zároveň si myslím, že Eskil zde byl v naprosto nejlepší hlasové formě a jeho zpěv šel zároveň krásně slyšet, stejně tak i kytary. V těch nejnasypanějších momentech to ale přehlušovaly až přehnaně napálené bicí, konkrétně kopáky. Jelikož Øyvind hraje hodně dynamicky a Mare rozhodně nejsou jen sypec od začátku do konce, naštěstí to nebyl neduh, který by nějak rušil celý koncert, ale musím přiznat, že třeba v Praze i v Londýně měli Mare vyrovnanější zvuk. Jelikož jsem stál celou dobu hned ve třetí řadě a nebyly na mě přímo namířené veškeré reproduktory, možná jsem neslyšel úplně celé spektrum jako zbytek sálu. Ale třeba Sud s Markétou, co stáli cca v půlce, si stěžovali až na přehnanou hlasitost, která mi vepředu zase až tak nevadila. Ale co, hlavní je, že temná magie se opět dostavila a především novější skladby z Ebony Tower a Sort Messe byly opět krutopřísné. “Hail to Thee! Who in the sunless world can see.”

Setlist jinak odpovídal zbytku loňských koncertů, takže jsme čekali hlavně na závěr, kdy mělo přijít ono hlavní překvapení. Že by zahráli Flaming Black Zenith nebo Nightbound? Prvním překvapením tedy bylo, že se ke kapele na druhou polovinu setu přidala i klávesistka, která hrála v Praze (a samozřejmě následující den i zde) s Djevel. Na rozdíl od nahrávek zde ale klávesy nebyly kdovíjak výrazné, spíše jen podkreslovaly atmosféru celkové hudby. Hlavním překvápkem byl ale moment, kdy za bicí usedl Faust a spolu s Mare odehrál cover Cosmic Keys to My Creations & Times od Emperor. Ten s ohledem na odlišný zvuk kytar a hlavně i kvůli odlišnému zpěvu vyzněl o dost jinak než originál. Eskil rozhodně není Ihsahn, a to jak v dobrém, tak špatném. Rozhodně to nebylo tak jedovaté jako od Císaře, ale šlo poznat, že tenhle bonus potěšil fakt hodně lidí. Trochu souhlasím s Umrlcem, že osobně bych místo coveru upřednostnil raději další jejich vlastní song, nejlépe něco úplně nového, ale i tak se jednalo o speciální moment.

Po hodině a čtvrt Mare skončili, a i když subjektivně asi nemohu říct, že by se jednalo o úplně nejsilnější z jejich koncertů, na kterém jsem byl, stejně z něj stále žiju a je mi jasné, že to jen tak nezmizí. Už teď se každopádně těším na A Sinister Purpose v Lipsku, což by měl být jejich úplně poslední gig před další kdovíjak dlouhou pauzou. Po koncertech zkoušíme se zbytkem zajít ještě do podzemního baru, kde ale zvládáme jen jedno pivo, protože je zde oproti předchozím hodinám naprosto natřískáno. Afterparty zde rozjíždí DJ Svartsinn (ano, ten Svartsinn, který jinak dělá dark ambient), ale pouští totálně přeřvanej oldschool metal, ve kterém neslyšíme jediné vlastní slovo, a hlavně dostat se pro další pivo je záležitost tak na hodinu, takže raději valíme chlemtat vlastní zásoby na hotel. Zde s Janou a se Sudem zabíráme stůl na recepci (kde se údajně taky nesmí chlastat vlastní alkohol) a lámeme další Nøgne Ø se slivovicí. Za chvíli se k nám přidávají aj Mišpyrming, kteří pak ale valí chlastat ven. Zůstává s námi akorát Tómas, který s námi kecá až do chvíle, kdy mu recepční někdy ve dvě přestane prodávat další drinky, takže pak jdeme i my spát.

sobota 13. ledna 2024

V sobotu po snídani celkem těžce rozmýšlíme, co dělat. Venku opravdu chčije jak cyp, takže velká část naší výpravy téměř nevystrčí paty z hotelu, případně jde do sauny a Umrlec, jak jinak než na hřbitov. My koukneme na další vykopávky s mrtvolama v místní knihovně, jdeme kolem řeky do severnější části města, a jelikož být venku v tom dešti fakt nemá smysl, s Janou se rozhodneme navštívit Rockheim. Jedná se o národní muzeum populární hudby, které mapuje vývoj primárně norských interpretů od padesátých let až po dnešek. A nebylo by to Norsko, kdyby zde zapomněli na black metal. Je zde replika staré zkušebny Mayhem známé jako Henhouse, ve které se nachází například původní Hellhammerovy bicí, Ihsahnova a Abbathova kytara, starý Satyrův stojan na mikrofon, různé zvířecí lebky a další věci. K tomu si zde můžete pustit všemožné BM nahrávky, a to aji ve velké místnosti uprostřed chodby, kde je přehled různých norských interpretů, který vám doporučuje další podobné kapely. Napálit tam Deathhammer s Nekromantheon byla v danou chvíli morální povinnost. Celá výstava je jinak hodně interaktivní a jsou zde i různé synťáky, na které si můžete zkusit složit vlastní písničku. V danou chvíli a v daném počasí jsme se tam dobře zabavili.

Následně jdeme zpátky na hotel a před koncerty samozřejmě valíme na další pivo. Tentokrát do ØX Tap Room hned vedle hotelu. Na rozdíl od Trondhjem Mikrobryggeri zde mají mnohem větší a lepší výběr jak vlastních, tak cizích piv. Jejich IPA do mě padala fakt fest, ale hlavně jeden imperial stout byl mega výborný. Měli zde také solidní výběr jídla. Většina šla do pizzy, která tedy vypadala i chutnala dobře, ale já si objednal jehněčí steak. A tyvole, lepší jehněčí jsem snad nikdy v životě nejedl. Stál sice přes 350 norských, takže skoro 800 Kč, ale žrádlo to bylo mega. Rozhodně doporučuji a příště se sem určitě vrátíme.

Sobotní koncerty začínaly stejně jako v pátek, tedy další live premiérou. Jednalo se o norské Syn, kteří vydali svůj debut Villfarelse na konci loňského roku. Desku, která pracuje hodně s lesní atmosférou starého norského blacku jako třeba Bergtatt od Ulver, ale připomene třeba také Vemod, a to s poměrně specifickým zvukem. Stejně jako v případě Issolei mě tedy zajímalo, jak tohle naživo vyzní. A s radostí musím říct, že druhý den se zvuk zlepšil o 100 %. Syn zněli hned od prvních tónů parádně bez jakkoliv se ztrácejících kytar nebo přepálených bicích. I tak ale jejich hudba naživo fungovala podstatně jinak než z desky. Jestli je zmíněné album primárně o atmosféře, naživo to bylo mnohem tvrdší a agresivnější, a to myslím pouze v dobrém slova smyslu.

Ve čtyřčlenné sestavě s jednou kytarou, basou, bicími a zpěvákem rozjeli slušnej sypec, kterým mě fakt až překvapivě zabavili. Když Syn v line-upu letošního Beyond the Gates festivalu v Bergenu nahradili zrušené Issolei, byl jsem tím poměrně zklamaný, ale po takhle našlapaném prvním koncertu se na repete jejich gigu začínám velmi těšit. A to říkám jako člověk, kterého sice poslech Villfarelse postupně začal bavit, ale furt si nemyslím, že by to byla kdovíjak výborná deska. Live provedení ale přidával hodně energie kromě celkového vyznění určitě i zpěvák, který byl jako splašený a řval o sto šest. Hlasem mi místy připomínal třeba Hoesta z Taake, ale vlastně i samotnými pohyby. Nemám moc co dodat, i s ohledem na to, že se jednalo o jejich úplně první gig, to bylo parádní. Některé songy jsem dle melodií poznával, ale vlastně bylo celkem jedno, co hráli. Makalo to dobře celých 40 minut.

Pak přišla na řadu Darvaza. Jedna z kapel, která primárně svým koncertováním po celém světě neustále přesvědčuje fans, kde je její opravdová síla. A byť tedy musím říct, že mě ne všechny jejich koncerty v poslední době stoprocentně odpálily tak, jak tomu bývalo v minulosti, vlastně se na ně vždycky rád podívám. A když u toho klapne zvuk i správný fanatismus davu, je to pak parádní. A jak to tedy klaplo v chcíplém Norsku? Tyvole, tak mrtvej dav jsem nezažil ani nepamatuju. Jakože okay, sem tam někdo zvedl paroháč, jen tak aby se neřeklo, ale o nějakém kotli si samozřejmě můžete nechat zdát. Když spustili Towards the Darkest Mystery, což je úplně nejlepší song kapely, na který dělat bordel je morální povinnost, okamžitě se prodírám do předních řad. Když vidím, jak je to tam chcíplé, tak na nějaký mosh automaticky seru, ale aspoň rozpustím vlasy, hážu hlavou a pořádně buším zaťatou pěstí do vzduchu.

Jaká drzost! Když mi v průběhu tohoto jediného songu muselo asi pět lidí vysvětlovat, že se mám během paření uklidnit, asi tu je něco špatně. A to jsem fakt do nikoho ani nevrazil. Zde fakt musím souhlasit s Edem z Negative Plane, že v Norsku je nejnudnější dav ever. Okay, seru na vás, unuďte se tu třeba k smrti, já si to jdu pořádně užívat aspoň zezadu, kde snad nikoho neobtěžuju. Přitom musím říct, že Darvaza zde nasypala snad svůj úplně nejlepší koncert za posledních pět let. Fakt si kromě třetího Prague Death Mass a hlavně Bruselu 2019 nepamatuju, že by to někde zabili více. Okay, jak PDM tak Bruxhell byly ještě podstatně násilnější, ale jinak zde kromě davu, který má pomalu problém zatleskat, nemám co vytknout. Zvuk naprosto výborný, set poskládaný z těch největších mlátiček, dokonce i veškeré zpěvy mi zde přišly super. Úplně jiné kapela než posledně ve Futuru. Okamžitě Darvazu vracím zpět na seznam kapel, které chci znovu vidět. Jen tedy asi raději někde jinde než v Norsku, kde se pravidlo no fun, no core, no mosh, no trends dodržuje fakt poctivě.

Jako poslední přišli na řadu ale Djevel. Ti fakt nejsou kapelou na nějaké paření, ale primárně o jejich chladně temné atmosféře, do které když se podaří posluchači vcítit, dovede být opravdu silná. To koneckonců potvrzují i na svých albech, jejichž kvalita s každou novou deskou pouze roste. Djevel jsou vlastně celkem zajímavým úkazem a výjimečnou kapelou, u které překvapivě platí, že i s osmi řadovkami a dalšími kratšími nahrávkami na kontě, je každé jejich nové album lepší než to předchozí. Jasně, určitě jim pomohly změny v sestavě, když zde na bicí začal hrát Faust a o zpěvy se stará Eskil z Mare, ale i skladatelsky a zvukově se kapela stále posouvá. Poslední deska Naa skrider natten sort je jednoznačný kapelní vrchol. A když jsem je viděl v minulosti naživo na Celebrare Noctem a posledním Prague Death Mass, bylo to buďto fakt dobré, ovšem nijak výjimečně uzemňující, nebo naopak hodně ambientní a atmosférické, což ovšem v jednu ráno po hromadě dalších kapel nestačilo k pořádnému udržení pozornosti.

Na Caerimonia Nidrosiæ sice hráli jako poslední kapela festivalu, ale jelikož zde byly jen tři koncerty denně (což se ukázalo, že v případě kvalitních jmen fakt bohatě stačí, netřeba z festivalu dělat zbytečné monstrum), zbývalo nám na ně jednak dost sil a hlavně jsme nebyli přesycení z mnoha dalších zážitků. Troufám si ale tvrdit, že i kdybych padal únavou na hubu, Djevel mě zde určitě taky dostanou. Tohle byl totiž s hodně velkým náskokem jejich suverénně nejlepší gig, co jsem od nich viděl, a popravdě jsem ani nečekal, že mohou být naživo až tak výborní. Zvuk zde měli naprosto ideální. Furt dostatečně tajemný, aby utvořil hodně silnou atmosféru, ale zároveň dobře čitelný, aby šlo rozumět jednotlivým riffům. Sice si myslím, že kdyby s tímhle soundem hráli třeba v pátek Mare, tak zrovna u nich by to úplně nefungovalo, ale Djevel to fakt sedlo perfektně. Faustovy bicí byly rovněž skvěle nazvučené a šlo slyšet každý jeho úder jak do bubnů, tak do činelů, přitom nijak nevyčnívaly. Klávesy byly přítomny, zbytek ovšem nepřehlušovaly a Eskilův vokál byl také parádní. Setlist měli poskládaný celkem rovnoměrně z alb z posledních let, které už nabouchal Faust, s tím, že největší důraz byl kladen na to poslední, ze kterého zazněly, tuším, tři songy.

Djevel hráli stejně jako Mare hodinu a čtvrt, tudíž měli královský prostor. Přiznám se, že v poslední třetině se objevil asi jeden song, u kterého jsem si místy říkal, že to je už docela dlouhé a zrovna tenhle kus mě příliš nebaví, ale jak začali s dalšími skladbami, opět jsem byl pohlcen jejich magií. Úplně největší pecka byla ale poslední skladba, což byla novinka Natt til Ende. Skoro patnáctiminutový kolos, který z původní sypačky postupně zpomalili do hodně klidného tempa s táhlým hypnotickým riffem, do kterého Eskil několikrát zaječel a opustil stage. Tím ale song neskončil a pokračoval ve stejném duchu asi následujících pět minut. Naprosto mrazivý moment a highlight celého festivalu. Zde jsme se fakt shodli na tom, že Djevel nemáme co vytknout a lepší konec si ani nedovedeme představit. Nesrovnatelně silnější koncert než na loňském PDM, a byť to říkám opravdu nerad, snad jediná kapela ever, které se v jistých ohledech během stejného festivalu dokonce podařilo lehce překonat Mare, byť pracuje s dost jinými pocity a emocemi.

Konec, na afterparty do podzemního baru tentokrát nejdeme, ale vracíme se na dvě piva ještě do ØX Tap Roomu, kde kecáme s dvojicí místňáků. Na to, že byla sobota po půlnoci, tak celá dost velká knajpa byla furt mega narvaná a měli jsme docela štěstí, že jsme zabrali ještě nějaké místo. Jelikož jsme ale na hotelu měli ještě nějaká další piva včetně imperial habanero pastry stoutu Satanic Panic, šli jsme kalit ještě k nám na pokoj, kde jsme pokračovali s Janou, Sudem a Umrlcem až do tří ráno. Vstávání na snídani pak nebylo kdovíjak fresh, ale rádi jsme vstali a následně vyběhli ven z hotelu, protože nedělní ráno nám přichystalo překvapení v podobě asi deseticentimetrové sněhové nadílky. Valíme tedy opět ke katedrále a dalším místům, kde předchozí dny bylo plus pět stupňů a teď se brodíme po kotníky ve sněhu. Najednou to město mělo úplně jinou atmosféru a jsme rádi, že jsme tu pořádnou zimu v Trondheimu aspoň na chvíli zažili. Že by nám ji přivolali Djevel? Kolem jedné ale musíme na vlak směr letiště a přes Amsterdam letíme domů. S aerolinkou KLM mimochodem velká spokojenost. V dnešní době jedna z mála, která má v základní ceně letenky i palubní kufr a během letu si můžete dát zadarmo víno, a to klidně několikrát. Při cestě do PRG tedy padnou tři dvoudecky červeného a nějaké sendviče, které jsme taky dostali, a o půlnoci jsme už doma v posteli.

S naším lednovým výletem do Trondheimu jsme tedy velmi spokojení. Byť počasí nebylo úplně takové, jaké jsme si původně představovali, nakonec jsme tam zažili jak slunečno, tak sníh, a uctít De Mysteriis Dom Sathanas je prostě kvltovní povinnost pro každého blackmetalistu. Všech šest kapel rovněž odehrálo super koncerty, z nichž některé i výrazně předčily naše očekávání. Klub je hodně příjemný a vše je zde blízko, takže si nelze na co stěžovat. A jelikož víme, že příští rok bude 10. až 11. ledna pokračování, a dokonce nám byla prozrazena i některé jména, která zde vystoupí, předem mohu říct, že se následujícího ročníku určitě zúčastníme. Pro více infa sledujte stránky Caerimonia Nidrosiæ festivalu a pokud vás podobný výlet láká, myslím, že nebudete zklamáni.

Závěrem ještě doporučím pořídit si knihu Purgatio per Ignem – Nidrosian Archives, která na festivalu vyšla a kterou připravili Death Revelations a Nidrosian Archives. Je fakt parádně udělaná, obsahuje hromadu fotek, ale i několik velmi obsáhlých rozhovorů. Rozhodně mnohem hodnotnější kniha než Ancient Black Art – Nidrosian Black Metal. Jo a taky díky Janě, Markétě, Pavlovi a Standovi za spoluúčast na tomhle super výletu. Snad se příští rok taky přidáte.

Kapelní foto © Lars Rune Skaug