Ač bylo vyhrožováno, že by Album měsíce nemuselo již letos být, není tomu tak. Sice se zpožděním, ale přeci jen! Dva poslední hlasující nakonec rozhodli, že první místo zůstane nedělené, zatímco až do místa pátého se jedná o lítý boj dvou hlasů.
 
Struktura článku je jako obvykle, ale opakování je matka moudrosti:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků

Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete alba, která vyšla letos (ať můžete ještě dohnat, co jste možná zameškali, příští měsíc už budeme pouze bilancovat za letošek)

3) STAROBY: v druhé části pak alba, která vyšla 2012 a dříve
 
  

EXIVIOUS – Liminal (2013)

Podobně jako v předešlých měsících, i v listopadu dostala nejvíc bodů deska, která ještě nemá na Marastu recenzi. Bývalí členové jedné americké kapely vydali již z kraje podzimu svou druhou desku, ale třeba D’aven by ji rád zařadil již dříve jakožto „horkého kandidáta na jedno z alb roku“, ale „od Bizze mám povoleno ho zařadit až do listopadové sklizně“. (To jsou ale věci!).

OnDRajs je vidí jako „jednu z mála současných kapel, která má ve škatulce prog a dá se poslouchat. Co dá, i druhá deska je prostě žrádlo. Možná ubylo technický fines, přibylo zasněné atmosféry. Plusem celé tvorby kapely je zřejmé zasazení do hudební minulosti. Ani nemám při poslechu pocit, že by šlo o desku z letoška, opětovně se sází na prvky známé z King Crimson, Allana Holdswortha, Cynic a trošku i Meshuggah. Motiv saxofonového sóla ze Sol Niger Within Fredrika Thordendala chlapcům odpustím, protože je to dobře zakomponované a zahrané. Jen se bojím, že se Liminal kvůli své jednoduchosti oposlouchá...“.

D’aven si všímá v podstatě toho samého, ale odzadu: „novinka je možná o něco přístupnější, ale neztrácí nic z originality a přirozené muzikálnosti, s jakou tito holandští progresivisté přistupují ke svým instrumentálním zvukomalbám, vizím a fúzím. Hudba kterou je třeba slyšet a zažít, slovní popisy jsou na ni krátké.“

 A možná právě proto nepřipojil k desce žádný komentář  Uproar.
 
EPHEL DUATH - Hemmed By Light, Shaped By Darkness (2013)

„Oproti EPku složitější, delší tracky, pořád jedou spíš v metalu, ale tentokrát se mi to líbí sakra víc. Minneman/Beller < Piovesan/Fecchio. Minneman hraje výborně, ale Piovesan byl týpek, kterej tomu dával i nosný myšlenky a u Minnemana mám spíš pocit, že jenom doplňuje Tisa - to v podstatě platí i pro basu. Minneman/Beller < Piovesan/Fecchio - pro mě jednoznačně, ale i tak je to nejlepší nahrávka od Pain Necessary To Know. 14 dní neposlouchám skoro nic jinýho takže deska měsíce určitě.“ Takto matematicky jednoduše a přísně to vidí Irdzi.

Zatímco Vaněna (jako vždy) moudře váží slova: „Vyzrálá a příjemná deska pro více poslechů. Skoro bych už byl zapomněl, jak mě pořád tihle Pegoši baví. Jméno z Pána prstenů naštěstí je tím jediným, co by je mohlo spojovat s kindermetalem.“
 

DEICIDE - In The Minds Of Evil (2013)

Death metal nepotřebuje epické fráze na komentování, stejně jako si Glen nebere servítky. Sicky: „Bentonovci vcelku překvapili, solidní řežba, solidní kytary, škoda jen že tolik monotónní.“

A LordSnape „Já jsem prostě nadšený, Deicide mají pořád co říci, jsou ještě více heavy a je to pořád ukrutná jízda. Bentonův vokál opět skvělý. Tvrdý a přitom čitelný.“

ORANSSI PAZUZU – Valonielu (2013)

Oranssi se opět po dvou měsících opět vetřeli do alba měsíce, mIZZY a Trym si tehdy všímali odkonu od black metalu do vod psychedeličtějších, což by mohlo navozovat i sklony k látkám návykovým, ale Gorthovi přijde, že „se zbavili té drogové únavy; zatímco na předchozích albech začínali po více písních unavovat, tady to jede. Rockovější, někdy dost jasný nadhled, občas parádní hypnotické pasáže. Negativem jsou občasné post-metalové úlety. Taky nevím, jak to bude s trvanlivostí.“

To je samozřejmě vždy ošemetné, ale minimálně další fanoušek je i LordSnape: „Zatímco předchozí deska byla spíše experimentálně elektronická, tahle je spíše rockovější, ale pořád je to parádně ujetý poslech.“

SECRET CHIEFS 3 – Book Of Souls: Folio A (2013)

Dva redaktory deska nepotěšila, každého ale jiným způsobem. „Pro mě trochu zklamání, protože je to z velké části spíš kompilace starších skladeb ze sedmipalců. Skladby jako takové jsou to ale dobré. Nejlepší jsou tradičně ty perské a surf/fusion věci, carpenterovský Halloween a šanson v podání Mikea Pattona, jehož verze se mi líbí víc než ta od Brela i Scotta Walkera. Ty „jakože-avantgardně-metalové-přepínám-programy-zprávy-z-bojiště“ věci jsou spíše zbytečné.“ (AddSatan).

„Jsem poměrně zklamaný. Po několika výborných albech přišla deska, na které mě opravdu baví pouze pár songů. Třeba UR – Personae: Halloween je bezpochyby výborná věc a pár dalších by se taky našlo, jako celek mi to však přijde slabé.“ (mIZZY)
 
 
  

A ještě pak je tu takový malý přídavek desek, na které redaktoři upozorňují, a ke kterým dodali více než větu holou.

CULT OF FIRE - Ascetic Meditation Of Death (2013)

„Nebudu zbytečně hýřit superlativy a schovám si je pro recenzi. Nejlepší tuzemská deska, která překračuje žánr black metalu. Pro mě žhavý adept na desku roku.“ (Vaněna)

Svůj palec nahoru dal také Brutusáček, ale jelikož pouze ústně (a napsáno až když jsem si nemohl vzpomenout, co že to bylo), tak aspoň takto na první místo pod žebříkem.

ULCERATE – Vermis (2013)

Sicky ve své aktuální recenzi Vermis nevidí, ač by se zpočátku mohlo zdát, jako zklamání, ale v kontextu diskografie Ulcerate jako „více expresivní, neuchopitelné a post-metalově laděné album, které je spíš o atmosféře, než technice.“

A Leif takto rozvíjí: „Zpočátku se skutečně zdá, že se nejedná o nic jiného než o otravnou změť recyklovaných postupů, avšak s dalšími poslechy deska odhaluje skryté bohatství majestátních a někdy až melodramatických motivů, zajímavé najazzlé bubnování, mocnou atmosféru, šílené srážky gradujících v crescendu linek."

A dále pak abecedně:

AVATARIUM – Avatarium (2013)

Z bokovky Leifa Edlinga se vykloubala nadmíru zajímavá záležitost, možná se dá mluvit i o překvapení roku. Mateřskou kapelu basisty připomínají betonové doomové riffy, které pak sklouzávají do lyrických vybrnkávaček evokujících psychedelický rock šedesátých let. Hlavní devizou kapely je však naprosto fantastická jazz/bluesová vokalistka Jennie-Ann Smith, jež vyzpívá jak heroické heavymetalové výšky, tak i něžné balady, má nádherně tvárný hlas a emotivní projev. Celá kapela ji v podstatě jen doprovází. (Leif)
  
 
 
 
  

CELESTE - Animale(S) (2013)

Je pravda, že tahle kapela hraje furt to samé dokola, ale jelikož mám pro ni slabost, tak mě to furt baví. Tentokrát to nahráli s hodně čistým zvukem, což vnímám jako plus i mínus. Sice jsou všechny instrumenty dost dobře čitelné, ale z druhé strany tam není taková atmosféra, která je například na Morte(s) Nee(s). Každopádně opět výborný materiál. (mIZZY)

CONTROL HUMAN DELETE – The Prime Mover (2013)

Ne, navzdory názvu desky „Prvotní hybatel“ to opravdu není to chyba v Matrixu, spíš jedna z vizí, jak by death/black mohl vypadat za třicet let. Měl jsem za to, že už to mají za sebou, ale letošní novinka v nejlepším duchu navazuje na šest let starý debut Terminal World Perspective. Není v tom ani kousek lidskosti, ale má to svou zvrácenou přitažlivost a fantastickou atmosféru. Tihle holandští inženýři industriální apokalypsy se prostě se svoji muzikou ani lidstvem neserou, jak ostatně napovídá skvělý název. Konkurovat jim mohou snad jen Aborym nebo Red Harvest blahé paměti. (D’aven)

DISMAL – Giostra di Vapore (2013)

Opět jedna z kapel, o kterých jsem se domníval, že už je dávno navždy pohltil čas a nikdy nic dalšího nevydají. Po sedmi letech je tu ovšem novinka, která mimořádně příjemně překvapila. Dismal sázejí na zajímavou atmosféru i aranžmá, pestrou škálu ženských vokálních rejstříků, kombinaci elektroniky i akustických nástrojů, včetně kontrabasu, houslí a klavíru. Tanec na hraně ambientu, gotiky, darkwave, trip-hopu, scénické a filmové hudby se daří znamenitě, každá skladba je navíc úplně jiná. (D’aven)

EMSEMBLE PEARL - Ensemble Pearl (2013)

Perfektní kolaborace O'Malleyho s kýmsi z Boris, s nějakým stoner guru (nebo něčím takovým, prostě poměrně bizarní figurka v kontextu hudby). Promyšlený až perfekcionistický drone přístupný díky bicím i vrstvení. (Gorth)

FATES WARNING – Darkness in a Different Light (2013)

Vlajkonoši tzv. progresivního metalu (žádní Dream Theater…) po devíti letech přišli s kolekcí, která dle předpokladu sice nemá sílu překonat milníky z počátku devadesátých let ani proklatě nedoceněný opus A Pleasant Shade of Grey (1997), ale v novější diskografii drží vyrovnané skóre. Z posledních třech alb tady kapela zní asi nejsvěžeji a minimálně stejně odvážně, co se zapojení nových vyjadřovacích prostředků do osvědčeného a desetiletími vybroušeného rukopisu týká. (piTRs)

GLORIOR BELLI - Gators Rumble, Chaos Unfurls (2013)

Mám hodně rád starou tvorbu Glorior Belli, hlavně první dvě alba, která jsou sice primitivní black metal, ale dobrý. Postupné přidávání stonerových prvků se mi sice líbilo, ale album po albu mě pomalu přestávají oslovovat. Své kvality album bezpochyby má, ale absence toho prvotního blackového zla mi poněkud vadí. (mIZZY)

GHOST – Infestissumam (2013)

Po mediálním haló okolo jakoby tajuplných Švédů jsem očekával leccos, ale rozhodně ne příjemnou rockovou věc. Dobře vyprodukované, zahrané i zazpívané, lehký retro nádech a hlavně dobré písně samy o sobě. Bez image bezejmenných anonymních ghúlů a nemrtvého papeže by si jich sice asi tolik lidí nevšimlo, ale podstatné je, že navzdory tomu nezapomněli na samotnou muziku, která nepůsobí nijak podbízivě. Švédská kvalita. (D’aven)
  
  
 
 
  
JENNY HVAL - innocence Is Kinky (2013)

S touhle dámou to není vůbec lehké. Některé skladby jsou přímo skvělé, jiné mě až iritují. Stejně tak je to s jejím zpěvem. Zejména v některých vyšších polohách mě prostě pořád trochu vytáčí. Rozhodně ale zajímavá a poměrně originální věc, které se vyplatí dát nejednu šanci. I tak to na vážný vztah nevidím, ale na kafe s ní občas zajdu rád. (AddSatan)

LYFTHRASYR - The Engineered Flesh (2013)

Po šesti letech vydali Lyfthrasyr novou desku. Neslyšel jsem je už tak dlouho, že pomalu nevím, co hrají. Vůbec jsem nevěděl, zda jsou vůbec aktivní a o to více mě překvapilo, že vydali novou desku, která je fakt dobrá. Melodickému blacku se už vyhýbám jako čert kříži, podle mě se v tomhle stylu už dlouho nic neděje a když něco vznikne, většinou to je sračka. Lyfthrasyr ale nahráli fakt dobrou věc. Nehrají si na žádnou Kradl a Pil a nebo Dimmu Burger vykrádačku, ale hrají si ten svůj blečík postavenej hlavně na dobrých klávesových linkách. Oproti starší tvorbě začali používat i elektro samply a já říkám - jo, líbí se mi to. (mIZZY)

MONOLITHE – Monolithe IV (2013)

Jedinečné pojetí doom metalu z Paříže. Za dvanáct let své existence tato kapela vyprodukovala čtyři „monolity“ – alba pojmenovaná stejně jako kapela, odlišená pouze pořadovým číslem. Pokaždé obsahují pouze jedinou, bezmála hodinovou kompozici, skutečný hudební monolit, s pozoruhodnou evolucí, s vynikajícím zvukem a honosnou atmosférou, která během pár chvil zcela pohltí. Tip pro fanoušky ESOTERIC a jim podobných náladotvůrců. (D’aven)

RHÙN - Fanfare Du Chaos (2013)

Po Setně druhý letošní zápich do plamenně bijících zeuhlovských srdcí. Rhùn sice svým debutem nepřekračují nijak zásadně hranice už stylově obšláplého prostoru, ba i v něm se dokonce pohybují dost zlehka a opatrně, co je teda dotlačilo do listopadové dečky? Za Á - už jen samotná existence takového alba v letošním listu. Dobře, to není moc, tak za Bé - Fanfare du Chaos je takový šikovný user-friendly extrakt dříve známého, ovšem perfektně technicky zpracovaný. Čistý, neposvrněný duch zlatých opozičních let. Stále dýchá, stále žije. (Jukl)

TIM HECKER – Virgins (2013)

Doporučoval už Kotek v září, já se k ní pořádně dostal až teď. Na ambient/drone/noise/experimentální hudbu je to tak chytlavé, až mě to skoro uráží :). Souhlasím, že to může oslovit i spoustu lidí mimo žánr, na Heckera je to i nezvykle melodické a rytmické. Taky mě při poslechu napadlo, že mi to připomíná Bena Frosta, no a jak tak koukám, on se na tom skutečně podílel. Nejlepší je Live Room a poslední čtyři skladby. Bližší mi byl asi Ravedeath, 1972 a kolaborace s Aidanem Bakerem. Každopádně dobrá věc. (AddSatan)

VOLOR FLEX & ENCODE – Altiplano (2013)

Konečně povedený future garage (neboli taneční hudba inspirovaná tvorbou Buriala). Krásně atmosférické album s tlumenými náznaky melodií, pseudovinylovým šramocením a fyzickými subbasy. Ani chvíli nenudí, velmi příjemná zvuková laboratoř. (Leif)

YEAR OF NO LIGHT – Tocsin (2013)

Další Francouzi a tak trochu jiný post-metal ukazující šíři záběru a kvalitu současné scény v zemi galského kohouta. V dnešní záplavě a přesycenosti tímto žánrem není snadné najít něco originálního, ale Year Of No Light rozhodně patří k těm, kteří se pouze nevezou na vlně rozpoutané Neurosis, Isis či Cult Of Luna, ale mají i své vlastní nápady a pojetí. Málokdo dokáže vydat dvě řadová alba a dvě hodiny muziky za rok, aby zároveň nešel s kvalitativní laťkou dolů, tady se ovšem zdá, že inspirační zdroje nevysychají. (D’aven)

Pan Bö

QUEENS OF THE STONE AGE - …Like Clockwork (2013) - konečně, už jsem jí chtěl dát asi 3x, tak napravuju.
STEAL CHAOS - Ordo Mundi (2013) - Rusko grind/mrdník (Bandcamp).

Irdzi

KOUMA – Kouma (2013) - výborná kapela, která má naživo fakt sílu. Zasouloží-li si Schnaak, Obstacles a Zu (sax) - výsledek jsou Kouma. Deska volně ke stažení ze stránek kapely (Bandcamp) .
BROKEN HOPE - Omen Of Disease (2013) - super death metálek. Loathing 2 to není, ale i tak jsem rád, že od nich slyším něco novýho.
JAMES COLE - Mobydick (2013) ...furt mě to baví.

Jukl

CONTAGIOUS ORGASM & DIRK GEIGER - Fallen Empires (2013) - solidní industrial zápich z Ant-Zenu, mám pocit, že po delší době něco, co se mi z tohoto labelu opět dost líbí. Fajnová kolaborace. 

Radka

COFFINS jsou z Tokia a NOOTHGRUSH z Kalifornie. Dohromady dali album Split, těžký a drtivý doom/sludge, ze kterého mrazí. Je to temné a syrové, nicméně poslouchá se to moc dobře. Jenom pozor na podzimní deprese. 

Sicky

A PERFECT CIRCLE - Three Sixty (2013) - kompilace z prvních třech alb k chuti a připoměla, že APC byli velmi zajímavá záležitost.
KOLOSS - Empower The Monster (2013) - slugde/doom/post metal - taková tvrdší verze Cult Of Luna, chvílemi trochu natahované, ale dá se.
ANCIIENTS - Heart Of Oak (2013) - stoner/sludge, k tomu lehce progresivní momenty, mix Mastodon/Opeth, zajímavé.

Uproar

EVAN BREWER - Your Itinerary (2013)

AddSatan

GNAW – Horrible Chamber (2013) – industrial/noise/sludge/doomoví pokračovatelé v odkazu Khanate s Alanem Dubinem v čele. Šílenství, vraždy, surovost, hnus a špína.

Vaněna

GIGAN - Multi-Dimensional Fractal Sorcery And Super Science (2013) - skvělý překvapení. Krásně pokřivená progtech brutalitka, která asi opravdu strčí Ulcerate do kapsičky u vesty.

Leif

KIT DOWNES & TOM CHALLENGER - Wedding Music (2013) - avantgardnější jazz s neobvyklou sestavou: saxofón kvílí, vzlyká a běsní, varhany hučí zlověstný drone nebo vyluzují ze sebe prapodivné mimozemské zvuky.
LORDE - Pure Heroine (2013) - celkem příjemný popík od šestnáctileté Novozélanďanky s minimalistickou post-dubstepovou produkcí a chytlavými motivy.
AVULSED - Ritual Zombi (2013) - poslouchám tuhle kapelu poprvé - především velice impozantní vokill, v ostatních ohledech jim ten old schoolový bigbít také šlape docela dobře.

Gorth

HAUS ARAFNA - All I Can Give (2013) - čtyři skladby, jejichž úroveň se plynule zvedá. De facto standard, ovšem pro tenhle projekt to znamená opravdu hodně.
FACTORY FLOOR – s/t (2013) - parádně strohá elektronika/post-punk. Hodně strohá. 

LordSnape

EYE OF SOLITUDE - Canto III (2013) - opět vynikající kombinace funeral doomu s detah metalem. Opět skvělé! 
GRAVE DECLARATION - When Dying Souls Scream Praise (2013) - zní to jako starý Dimmu Borgir, ale má to šťávu. Asi až po třech kolech jsem zjistil, že je to křesťanská kapela označující se stylově jako worship metal. Nicméně na kvalitě hudby to nic nemění.
BLACK CROWN INITIATE - Song of the Cripled Bull (2013) - velmi zajímavá věc. Hrozně se mi líbí vokály, které lítají od skvostným cleanů až po brutální growling. Podobné je to oblíbeným Ne Obliviscaris.  

Pan Bö

PRIAPUS - Air Loom (2011) - USA grind/mrdník připomínající (aspoň mně) trochu např Marutu, nebo Inevitable End (Bandcamp).
RED DESERT - Damned By Fate (2012) - USA desert/stoner (Bandcamp).

Irdzi

EPHEL DUATH - Pain Necessary To Know (2005) - pro mě jedna z vůbec nejzásadnějších desek, kterou si vždycky rád pustím a pořád to má stejnou sílu. Podle mě je to geniální :)

Jukl

NEU! - Neu! (1972) - boha jeho, je třeba to nějak komentovat, todle? No snad ne!  

Uproar

THE ALGORITHM - Polymorphic Code (2012)
BARONESS - Yellow & Green (2012)

AddSatan

AEIVIND AARSET – Sonic Codex (2007) - výborný norský progressive jazz/rock/fusion. Tenhle pán prostě umí a ví, koho si vybrat jako spoluhráče.
BIOSPHERE – nejvíc mám rád i s odstupem Dropsonde (2006) a Substrata (1997) – je to vlastně podobné jako s Jenny Hval. Některé jeho skladby jsou skvělé, jiné zas téměř nedokážu doposlouchat kvůli některým rušivým elementům. Koncert byl až na očekávatelnou převahu retro-elektra z N-Plants příjemný.

OnDRajs

KOENJIHYAKKEI - Angherr Shisspa (2005) - můj letošní hudební objev. Už jsem ani nedoufal, že něco podobného zažiju. První poslech byl totiž pro mě šok. Agresivní zeuhl, který je narvaný po celých 50 minut alba. Smršť nápadů, kde dominují repetivní linky á la stará dobrá Magma spojené s japonskou chutí dělat si, co se komu zlíbí. Nejde ovšem o žádnou anarchii, ale o pevně svázaný rytmický kolos. Mix jazzrocku, avantgardy starého ražení, moderní vážné hudby a velmi tvrdých momentů. Bomba!!!
STEVE VAI - The Story Of Light (2012) - Vaiova deska přišla na světlo boží po téměř osmi letech od svého předchůdce. Je to zvláštní, ale i po takové době zní, jako kdyby ji Vai nahrával bezprostředně po Real Illusions. Poslouchám ji hodně v autě. Člověku dobíjí baterky, když slyší, že kytara nemusí hrát podle dnešních nesmyslných kánonů "moderní" tvrdé muziky, tj. kvadrilion tónů za sekundu, nebo podladěně sekat. Umí i vykouzlit jasné melodie, udělat podkres pro gospelovou jízdu, nebo si jen tak odlehčeně zarokenrolovat. Vai prostě umí.

mIZZY

HEXIS – vše. Trochu bordelióznější klon Celeste. Jelikož podobné věci fakt žeru, tak mě dostali i Hexis. Mimochodem 30.3.2014 budou v Praze.
Nidrosian black metal - prostě výborné záležitosti z Trondheimu. Hlavně Mare, One Tail, One Head a Dark Sonority. Blíží se zima, tak si třeba dopřát pořádnou dávku Norského zla.

Gorth

THIS HEAT - Repeat (1980)  - repeat, to je, oč tu běží. Hodně experimentální, ale ty předchozí "punky" to samozřejmě dost naznačovaly.
PRURIENT - Bermuda Drain (2011) - celkem bomba, hlavně track č. 2 míchající švédský melodeath s dementním EBMkem do ultimátní hitovky (neuvěřitelné). 
KILLL - KILLL (2004) - Norsko, hraje tam někdo z Jaga Jazzist. V zásadě zprasené základní metalové riffy spojené minimalismem a občasným lámáním do dost děsivého mindfucku. Někdy mi to připomnělo i Thorns.
MORTON FELDMAN - Three Voices (1989) - čistě vokální skladba, zhudebněná báseň Franka O'Hary. Úžasně čistá věc. 
DEATHPROD - Morals and Dogma (2004) - abstraktní plochy zajímavých barev. 
RUSSIAN TSARLAG - různé... zajímavá hipster folk záležitost, respektive především díky zapojení různých outsiderských principů. Ovšem zatím to stále zpracovávám. 

Pítrs

MACHINE HEAD – Through the Ashes of Empires (2003) - subjektivně produkčně nejlepší Machine Head, takové zamyšlenější Burn My Eyes.
MOONSPELL – Omega White (2012) - druhé z aktuálních dvojčat je pro mne dalším důkazem, že Moonspell léty vyzráli spíš pro civilnější polohu, zatímco jejich drsnější tvář místy nebezpečně zavání průměrem.
RUSH – Test for Echo (1996) - přesto, že o razantnější hrábnutí do strun a zvukové kejkle tady není úplná nouze, jde celkově o hodně vyklidněnou desku. Jak do auta, tak před usnutím.
TIAMAT – The Scarred People (2012) - podobně jako u Moonspell už tady těžko čekat nějakou revoluci, když to hlavní se dělo před 20 lety. Kdo se ale na Edlunda ještě nestal alergickým, nebude k tomu mít důvod ani teď.

LordSnape

STORM CORROSION - Storm Corrosion (2012) - Åkerfeldt a Wilson spojili síly a vzniklo toto. Víc komentáře zřejmě netřeba.