Je to sice už neaktuální, ale slipy se mají plnit i o Vánocích. V prvním dílu občasníku o náladotvůrných nahrávkách jsem totiž sliboval, že se v tom dalším zmíním o pokračovateli Camel of Doom, takže tak činím.

Asi za to mohlo angažmá Krise Claytona v Esoteric, proto slovo dalo slovo a s jejich tvůrčím mozkem Gregem Chandlerem dal dohromady Self Hypnosis. Vzhledem k tomu, že oba nyní hrají v domovské družině, dá se předpokládat, že jde o studiovou záležitost a těžko říct, zda s ní vyrukují živě nebo dojde na následníka.

Debut Contagion of Despair je na zhoubové scéně nicméně originálním zjevem. Už jenom ty vokály! V nich se rovnoměrně střídají oba hlavní protagonisté a prolínají se tu tak jejich dost odlišné hudební světy. Viz úvodní Contagion – startuje ji Chandler se svým chraplákem a typickým mocně nahalovaným psychovřískotem, v dalším riffu už godfleshovsky frázuje Clayton a je to najednou úplně jiný hudební rybníček. Spojení jejich sil nese ovoce i po hudební stránce – jde ovšem o tak netradiční fúzi neveselých stylů, že zejména tradiční doomoví posluchači budou kvůli jinému žánrovému očekávání výsledným produktem spíše zaskočeni.

Self Hypnosis jsou hybridem, kde se kříží Chandlerova obliba psychedelických kytarových linek a různých vrstvených zvukových efektů, podladěné groovy patterny a matoucí rytmy odkazující až k odlidštěnosti Meshuggah (což umocňuje i monotónní Claytonův křik), zajímavé rejstříky od hammondek až po mellotron, ale i industriál staršího data. Někdy tohle všechno oba borci narvou do jedné jediné skladby – viz 16minutová Divided, kterou uvádí klavírní preludium, následuje rozházený lichodobý pattern ozdobený východním motivem, pak tu máme doom á la Esoteric, Godflesh a končí se opět v duchu polyrytmů zahalených do LSD mlhy. Někteří recenzenti jmenují YOB, Bell Witch i Amenra. Ve kterém doomovém ansámblu tohle všechno uslyšíte, ha?

Navíc nejde o pouhý mix riffů, které oběma kytaristů zbyly v šuplíku a schovávali si je pro Camel of Doom nebo Esoteric. I když zajisté, srovnání s oběma kapelami se v určitých pasážích nelze vyhnout – třeba úvod Omission je hodně velbloudový a poslední Succumbed je zase velmi esoterická.

Zajímavá je i dramaturgie desky, která měří úctyhodných 78 minut. Dlouhé epické kolosy střídají krátké věci, které albu dodávají na větším spádu a pestrosti. Zkrátka a dobře, Self Hypnosis se vzpírají zavedeným konvencím, za což je určitě bude úzká skupina fandů uctívat až za hrob. Škoda, že jde o tak utajenou záležitost. Mám ale takový pocit, že tohle dílo s přibývajícím časem docení více posluchačů a stane se nakonec skrytou perlou žánru. Jak praví Mikael Åkerfeldt, progress or die!