Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2019 - středa

Brutal Assault 2019 - středa

  • kdy: 7. srpna 2019
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

První den to na Brutal Assaultu rozsvítili Parkway Drive, ale o těch se tady nedočtete. U nás bodovaly menší kapely - Prong, The Ocean nebo třeba Woe Unto Me.

První dojmy

Report z úterý

Radek: Jelikož jsem byl na Brutal Assaultu poprvé, byl jsem z festivalu docela dost vyjevený a vyplašený. Popravdě, dříve jsem si myslel, že takové festivaly nejsou pro mě. Příliš mnoho lidí, kvantita nad kvalitou a tak dále. Mé postoje však pramenily z nezkušenosti – je to totiž jen o tom, jak si člověk nastaví každodenní režim. Letošní Brutal Assault byl vyprodán a popravdě, z tolika lidí jsem měl zprvu pomalu trauma a úzkost. Po příjezdu jsem byl proveden celou pevností - dokonale promyšleným a komplexním areálem, který i přes svou rozsáhlost nepůsobil chaoticky. Všechny uličky byly propojené a člověk tak prostě šel, no a... vždycky někam došel. Osobně jsem byl spokojen s pestrým výběrem jídla všeho druhu (masové pokrmy i vegan), různými druhy alkoholu, ale i limonád. Stánků bylo v pevnosti opravdu mnoho, přičemž byly takticky dobře rozmístěné. S ohledem na obrovský počet návštěvníků tak nevznikaly neúnosné fronty, a to platilo i pro WC. Jen ty ceny nebyly příliš příznivé, pohled na rychle ubývající peníze byl tedy bolestný. Celkově mě překvapila profesionalita všech zúčastněných brigádníků i BA personálu. Festival byl absolutně skvěle zvládnutý a šlapal jako hodinky. Co se počasí týče, bylo teplo a místy poprchávalo, ale určitě nešlo o nic dramatického.

MXL: S vypětím sil jsem po úterním marastím alkorockování doběhl na Sea Shepherd stage, abych stihl alespoň část vystoupení "kolínských" drtičů Elysium otvírajících první den. Jejich novinková deska The Path of No Return se vyznačuje skvělým zvukem, a ten se na nás také z repráků se vší hutností valil. Pánové sice se svým moderně pojatým death metalem, s přesahem do death core, žebříčky originality zrovna netrhají, ale obrovské nasazení a zejména brilantní výkon drummera Petera, který v žánru patří mezi nejlepší sypače u nás, to vše dalo dohromady důstojný odpal festivalového dne.

HC legenda z Bostonu Slapshot se zařadila mezi starce, kteří svou výbušností dokázali nakopat výrazně mladší spolky. Hardcore/punk z dob, když ještě styl nenabyl komerčních rozměrů a patřilo do něj zběsilé thrashování kytar a skate, přesvědčil svou dravostí i opravdovostí. O tom, že má brutalita různé podoby, nás po druhé skladbě přesvědčil zpěvák Choke, který si mikrofonem rozmlátil čelo a koncert odehrál se zakrvácenou tváří.

Hexis patřili k prvním zklamáním festivalu. Temný valivý groovy post-black se z alba na pódium nepodařilo přenést. Mizerný dojem umocnil rozepnutý poklopec zpěváka a čouhající značkové trenýrky. Už je nikdy nechci vidět! :)

onDRajs: Dánské Hexis jsem měl v notýsku označené jako černého koně středečního programu, který může překvapit. Uřvaný pomalý (sludge)/HC ponořený do kýble s černokovovou hnilobou ale vyzněl na Jägermeister stage úplně bezzubě. Dánové si jako jedni z mála nepohlídali zvuk a vlastně doteď vůbec netuším, co hráli, protože všechno znělo jako jeden dlouhý riff. Za vysloveně špatné považuju pasáže, v nichž bubeník hrál jen na dvoušlapku a činely – mělo jít o sypačku bez šroťáku, nebo co to vlastně bylo? Dobrá, po 15 minutách čekání mi je jasné, že změna k lepšímu neproběhne, a tak balím kufry. 

mIZZY: Je to tak, Hexis byli na velkém pódiu s hrozným zvukem průser. Na jednu stranu sice chápu, že se tahle kapela chce ukázat širšímu publiku a hrát na velkých festivalech, ale pokud všude zní podobně, je to akorát kontraproduktivní. Sám mám celesťácký HC/black Dánů rád, ale tentokrát z něj nevyzněl ani tlak, ani temnota. V malém klubu byli o tisíc procent lepší.

Brutusáček: Tak Hexis jedou od července do listopadu každý den v kuse, takže než předvést se na velkém pódiu za každou cenu jsem to vnímal jen prostě jako další štaci. Kluci se s tím nepárali a nějaký rozdíl mezi velkým festivalem a malým klubem nedělají, to je pravda. A pravda je i to, že do zakouřeného sklepa se hodí líp než v jednu odpoledne na obří pódium.

onDRajs: Hudební pauzu jsem vyplnil zchlazením v potoce, z něhož mě vytrhl poslech instrumentálního tria Toska. Hned jsem běžel do areálu a viděl cca půlku jejich setu. Britové hrají techničtější post-rock/metal a jejich skladby rozhodně nepotěší milovníky circle pitu. Zamotané mathrockově znějící riffy, dlouhé písně mající až k deseti minutám jsou určené spíš pro zamyšlený poslech než pro nějakou skákací švandu, která vyprávění složitého hudebního příběhu opravdu nepotřebuje. Pozitivní dojem podtrhl hutný sound s boosterovanou basou a absence vokálu, což na uřvaných akcích typu Brutal Assault bývá osvěžující výjimka.

LooMisToska se mi v hledáčku objevili těsně před začátkem festivalu. Potvrdil jsem si, že Rabea Massaad je skutečně tím kytaristou, s vizáží jako Richard Ayoade, od Frog Leap. Po hudební stránce se jednalo o pravý opak toho, co produkuje s Norem italského jména (Leo Moracchioli) – prog/djent s nečekanými jazzovými figurami, v podstatě čistě instrumentální, vyjma několika nasamplovaných (mluvených) pasáží. Na rozdíl od minulého roku, kdy byl zvuk lepší vpravo, první den letošního Brutalu tomu tak nebylo – Sea Shepherd stage trpěla daleko více na nevyváženost jednotlivých nástrojů než levé pódium. Britové měli v úvodních dvou skladbách hrozně vytažené kopáky a do toho občas zničehonic vylítla kytara. Ale nakonec si vše sedlo, takže bylo možno si dokonale vychutnat komplikované/rozmáchlé skladby, včetně poslední, kterou Rabea nazval  „o hovně a jiných pozitivních věcech v negativním světě“ (PrayerMonger).

Brutusáček: Jo a navíc u Tosca bylo vidět, že si to kluci užívají, odlehčenost a žádná prkennost. Jak se říká, na pohodu. Kytarista s afrem jak Dominik Feri drtí struny i ve Frog Leap.

onDRajs: Letos v Josefově moc grindcoru nehrálo a návštěva The Arson Project tak byla povinností. Gába mě už loni varoval, že je to průser, který nemá nic společného s kapelou, jež byla aktivní před deseti lety, a kdy byla příslibem do budoucna. Jenže z pohrobků Nasum se rázem stali neslaní nemastní pankáči, kteří by chtěli hrát power violence, leč nevědí, jak na to. Jejich album Disgust je podivným slepencem crustových odrhovaček, rychlých temp, které končí dříve, než začnou, a songů, které vedou odnikud nikam. Tlak nikde. Zvukově to byla ve stanu špína, což k subžánru patří, jenže i to málo pozitivna dokázal pohřbít vokalista Niklas, který zněl jako raněný šakal po flašce absintu. Bída.

Přiznám se, že Voivod mi vůbec nesedli. První dvě věci byly punk s plechovou kytarou a bramborovými bicími, skřehotající a v obličeji doruda zbarvený Snake navíc vypadal, že dostane každou chvíli infarkt. Mizím a volím přesun dozadu na Forgotten Silence.

LooMisVoivod se u nás naposledy zastavili ve Futuru minulý rok a dle přítomných to byl famózní koncert. Takže to byl první důvod, proč je vidět. Druhý je také jasný – legenda! Nával před pódiem jsem obešel a show si dal více zprava. Zvuk opět nebyl nejčistší, ale tady se to tak nějak v návalu energie dalo přehlédnout – parta důchodců s jedním dalším adeptem je prostě neuvěřitelná. Voivod jsou Post Society, způsobují dočasné Psychic Vacuum, dělají z vás Obsolete Beings! Nebo je to jedna velká Iconspiracy?

Brutusáček: Už jsem si myslel že Voivod vystříleli všechen prach vloni ve Futuru a od vystoupení na Brutalu, kdy to byl dost punk, jsem si nic moc nesliboval. Ale jak říká onDRajs, že si zvuk trochu sedal, pak se ten jejich thrash/punk (meh) rozjel naplno a valilo to. Daniel Mongrain prostě umí, nové songy šlapou, nakonec v pořádku set, který ale viděli všichni už několikrát.

MXL: Už ani nevím, pokolikáté jsem Voivod viděl, ale toto vystoupení patřilo rozhodně k těm nejpovedenějším. Rozskřípaný originální voivod-metal vyzněl dost post-punkově a na industriální tlaky se též dostalo. Není divu, když byl výběr skladeb postaven z poloviny na novější tvorbě, když zazněly dvě skladby z tři roky starého EP Post Society a další dvě z vynikajícího loňského alba The Wake. Při třetí Obsolete Beings už mi hlava začala sama na krku poskakovat a bylo cítit, že se v novějších věcech cítí kapela nejlépe. Brunátný Snake vykřikoval svým ironickým hlasem i zpíval, kytarista Chewy měl i při nejsložitějších pasážích rohlík od ucha k uchu. Za léta osvědčené pecky Overaction z Killing Technology, Psychic Vacuum, The Prow nebo úplně pravěká War and Pain na úplný závěr pro mě učinili z quebecké čtveřice jeden z vrcholů prvního dne. A vůbec nevadilo, že chvilkami ukoptěné Michelovy škopky zněly jako sypání brambor do sklepa. Kapele se dostalo skvělé odezvy coby první z oldschoolovek tohoto výrazně thrashového ročníku BA.

LooMis: Po Voivod, resp. za dozvuků, odcházím na jídlo. Jsem jak v Jiříkově vidění, když narazím na kiosek, kde (poprvé co na Brutal jezdím!) mají nefalšované, poctivé kuřecí či vepřové řízky s chlebem a okurkou. Updatem jsou brambory od veganů. Mňam. Zatímco si hovím na paletách na Underground square, poslouchám Jardovy nezaměnitelné Perfecitizen bicí, pokud je ke mně vítr zanese. Jinak se spokojuji s obrazovkou. Je mi líto kluci, ale tentokrát u mne zvítězil jiný primitivní pud.

onDRajsForgotten Silence slibovali „Thots revisited“ a svůj slib dodrželi. Zpětně viděno, Thots je zrcadlem doby a ukazuje, jak se v půlce 90. let přistupovalo k žánru, který označujeme jako „avantgarde doom“. Dlouhé složité kompozice, bizarní klávesové rejstříky, progové vsuvky jako od Dream Theater (jen příměr), pokusy o navození jisté scéničnosti – to vše tehdy udělalo z Forgotten Silence na naší malé scéně kultovní pojem. Po více než 20 letech celá deska vyzněla moderněji, hráčsky vyspěleji, a tak jí lze některé nelogičnosti v navazování, respektive lepení nápadů odpustit. Soubor navíc působil uvolněně, čemuž dopomáhala také frontwoman Andrea. Přesvědčivý pohled do minulosti kapely, která jinak hledí dopředu a dnes je už hudebně jinde.

mIZZY: Na Forgotteny jsem došel vlastně jen ze zajímavosti a nakonec mě překvapili, jak dobrý koncert odehráli. Skvěle sehrané s dobrým zvukem, k tomu progresivní, ale zároveň chytlavá hudba. Dokonce mě i potěšila Andrea, která se nebála i pořádně zařvat. Rozhodně mě tedy Forgotten Silence bavili mnohem více, než když ve Vopici hráli Kro Ni Ku.

LooMis: Povinnost z mnoha důvodů – skvělá hudba, super lidi a kamarádi. Ale skvělá hudba především! Forgotten Silence už jsem s Thots viděl minulý rok na podzim v Rock Café, kde mě to bavilo maličko víc. Asi proto, že to bylo takové intimnější a vlastně ještě „neokoukané“. Ale nad tím vším je hlavně to srdíčko a víra ve vlastní tvorbu. I když jsou Forgotten Silence dneska hudebně úplně jinde (koncerty k výborné loňské desce Kras jsou neméně dechberoucí), nemůžu říct, že by to byla jiná kapela. Nevidím za tím žádný kalkul, na rozdíl od jiných kapel, které se vrátily k tomu, co bylo úspěšné. Tady to vždycky dřímalo, je to vývoj a prostě FS mají více tváří. A všechny jsou ve svém výrazu upřímné.

MXLForgotten Silence a jejich Thots jsem v době vydání poslouchal, ale po letech na mě materiál působil poměrně archaicky, přestože si kapela pohrála s aranžemi a předvedla velice profesionální a pohodový výkon. Instrumentálně šlo o velmi kvalitní vystoupení, ale stále jsem se do hudby nemohl dostat. Nejvíce mě zaujala zpěvačka Andrea, které to nejen slušelo, ale k mému překvapení dokázala i celkem zvířecky zařvat, a to jsem od ní fakt nečekal.

onDRajsSoilwork? Z kapely za ta léta mnoho nezbylo, ale Strid to spolu s klávesákem Karlssonem ještě nevzdávají. Vystoupení bylo z jejich stránky odehrané tak nějak na půl plynu. Desky obsahují vedle hitovek i řízné kusy, na ně však v pevnosti nedošlo. Marně jsem si lámal hlavu proč. Sázka na jistotu? Málo hracího času? Stylová otočka? Těžko říct, pravdou nicméně je, že sextet sázel jednu střednětempou věc za druhou a tupačky nebo klepačky úplně absentovaly. Žádný thrash se nekonal, koncert tak vyplnil líbivý pop death s tunou stadionových refrénů. Je to škoda, protože něco agresivnějšího mohlo zaznít, stačilo zabrousit do A Predator’s Portrait. Buďme ovšem spravedliví, Soilwork si stále udržují vysokou řemeslnou úroveň - Strid zpíval čistě, Sylvain Coudret dával kytarová sóla s prstem v nose a i bubenický novic Bastian Thusgaard dal zapomenout na technika Dirka Verbeurena, který v kapele strávil 12 let. Kapela si taky pohlídala produkci, v níž se vedle ostrých šestistrunek dostalo na střeva vibrující basu. Škoda jen do jedné linie hozených songů, příště by neškodilo šlápnout na plyn. Playlist: Arrival, Like the Average Stalker, Nerve, Full Moon Shoals, The Living Infinite I, The Nurturing Glance, The Akuma Afterglow, Drowning With Silence, Stabbing the Drama, Stålfågel.

LooMis: Na Soilwork přicházím někdy okolo druhé půlky setu – Forgotten Silence měli narváno a částečně tomu pomohl i déšť, který se poprvé během dne spustil. Ne že bych na to nemyslel a neměl pláštěnku, ale když jsem asi 2x provedl na bahníčku měsíční chůzi Michaela Jacksona, musel jsem výrazně zpomalit (tady mám k vystoupení totiž krásnou poznámku v telefonu: „na bahně po dešti davem hotovej thriller“). První věc, kterou už zdálky registruju, je zpěv. Strid je boží! Tenhle chlapík je úžasnej na deskách i živě. Když jsem dorazil před pódium, tak celkový zvuk měl opět tendenci sklouzávat do přehulenosti, ale tak nějak to oscilovalo, že to nikdy nepřesáhlo hranici, že bych si řek, že už je to moc. Parádní show, strašně mě tahle kapela zase s poslední deskou nakopla, takže zařazení více skladeb (slyšel jsem od Full Moon Shoals a viděl The Nurturing Glance a poslední Stålfågel) potěšilo. Ale největší odezvu měla předposlední Stabbing the Drama, kdy refrén řvali všichni před pódiem.

Brutusáček: Já teda od Soilwork čekal víc, ale vokál si vcelku dával, to zas jo.

Radek: První kapelu, kterou jsem na letošním ročníku Brutal Assaultu viděl, byla švédská ikona melodického death metalu – Soilwork. Má dávná srdcovka, kterou jsem kdysi hodně sjížděl, mě potěšila už tím, že jsem ji měl vůbec možnost poprvé v životě spatřit. Úvod koncertu mě velice bavil – hravé písničky s výraznou melodikou, energetickým nábojem a sympatickým Björnem u mikrofonu. Na rozjezd příjemné, ale po chvíli mě koncert přestal bavit. Nejspíše to bylo skladbami z posledních dvou desek, které mi přijdou spíše “aby se jako neřeklo, že jsme nic nenahráli.”

MXL: Viděl jsem podstatnou část vystoupení Soilwork a velmi trpěl. Možná proto, že jsem nikdy nebyl fanouškem této melodeathové kapely, tak na mě jejich koncert působil jako tuctová moderní heavymetalová diskotéka. Skladby mi dost splývaly a vlastně vůbec nechápu, proč dosáhli takové popularity. O death metalu se totiž vůbec nedá mluvit, a tak jsem si jen potvrdil, proč je neposlouchám.

LooMis: Na ukrajinskou dračici Taťánu Šmajljuk jsem se těšil a doufal, že se bude jednat o zajímavé vystoupení. Bohužel Jinjer jsou spíše dobrým marketingovým tahem, který funguje zejména kvůli krásné vizáži hlavní protagonistky, než souborem, který zaujme produkcí. Nic proti zpěvu, Táňa má neuvěřitelný rozsah, kdy z čistého zpěvu dokáže bez problémů přejít do řevu či growlu. Co by jiní za to dali! A ani zbytek hudby není v podstatě špatný, ale je to prostě jen dobře udělaný metalcore, který sice z nahrávky zní fajně, ale jakmile se má prezentovat živě a odmyslíte si to pozlátko, je to bída. Ekvivalent mne napadl okamžitě, ale je o ligu výš. Takže příště raději The Agonist než Jinjer.

mIZZY: Pořadatelé Brutalu slibovali, že Incantation vystoupí se setem věnovaným svým prvním třem albům Onward to Golgotha, Mortal Throne of Nazarene Diabolical Conquest, což by byl největší kult. Vzhledem k tomu, že těmito deskami definovali pořádně hnilobný death metal a cokoliv dalšího, co následně vydali, už byl slabší odvar, netřeba na jejich koncertech slyšet nic jiného. Američané sice svůj slib nedodrželi a propašovali do setlistu i několik novějších skladeb, což ale nezabránilo tomu, aby odehráli totální vraždu. Dokonce bych řekl, že to byl jeden z nejlepších koncertů Incantation, co jsem zatím viděl. Staré songy dostaly své místo a nejhranějšími byly pecky z debutu. S přibývajícím časem to byla čím dál větší smrt, která člověka táhla do kotle a závěrečná trojice s poslední Profanation byla totální poprava a můj středeční vrchol.

onDRajs: První kapela hrající na Octagonu – běloruští Woe Unto Me – mi přichystala překvapení. Škatulka? Romantičtěji pojatý funeral doom. Kapela existuje 11 let a na kontě má dvě desky vydané ruskými Solitude Productions. Woe Unto Me se prezentovali ve stylových kostýmech (u chlapů nechyběla důstojná košile nebo vestička, klávesačka s krycím jménem Nastěnka byla oblečena goticky decentně a do obligátní černé (pro ilustraci posuďte zde), ale více než garderobiéru sextet naštěstí upřednostnil hudbu. Její základ je kdesi v končinách My Dying Bride nebo ruském doomu, není to však jednostranně uplakané, i na ponuřejší tóny a kytarové stěny se dostane. Pěvecký projev Igora Kovalyova je podpořený přepjatou divadelní gestikulací, čímž mi trochu připomíná Aarona Stainthorpa. Kromě zmíněných žánrových klasiků mi produkce Bělorusů evokovala tvorbu Leprous (opravdu jen trochu), jenže když do ní vstoupil kytarista Artyom Serdyuk s vizáží trpaslíka a svým parádním murmurem nemilosrdně diktoval, bylo to fakt heavy. Parádní show a příslib do jinak hubené funeralové rakve.

Radek: Mé další kroky vedly na malou stage – Octagon, kde již hráli snílkové z Běloruska – Woe Unto Me. Kapelu jsem už jednou viděl v Brně na Melodce. Už tehdy si mě svým setem podmanili a nejinak se tomu stalo i na Octagonu. Kapele by spíše sedla tma, na druhou stranu zatažené, deštivé počasí a samotné zdi pevnosti dávaly kapele dostatečnou atmosféru. Nový zpěvák své party zvládal přesvědčivě, zejména uřvané vokály působily poměrně naléhavě. Zvuk byl bravurní, a tak vynikaly i klávesové plochy “viktoriánské” klávesistky Olgy. Woe Unto Me nebyli závratně působiví, ale snilo se mi hezky. 

MXL: Woe Unto Me mě víceméně svým pomalým atmo/doomem nadchli. Zpěv obstarával jednak mladý a teatrálně se projevující Igor, jehož bych jak vokálem, tak přehráváním, zařadil někam na úroveň Einara Solberga z Leprous. Kytarista a druhý vokalista Artyom disponoval nejen výtečnými kytarovými nápady, ale také impozantním chrochotem jak ze starých dob Opeth. Půvabná klávesistka (krycí kód Nastěnka) dodala sestavě lesk a já se bavil královsky. Těším se někdy znovu.

mIZZYEyehategod naservírovali pořádnou, byť poněkud pomalejší nálož riffů. Jedna z největších sludgemetalových legend, která je ale sakra ve formě. Celý jejich set měl neskutečné koule a válcoval diváky od začátku do konce. Americké čtveřici vyšel hodně dobrý zvuk, který měl však jednu nevýhodu. Měl být mnohem více nahlas! Po protlačení se do předních řad se ale toužený tlak dostavil a já byl maximálně spokojený, že tuhle bandu s jedním z nejlepších názvů konečně vidím. Vyléčený Mike navíc řval ještě víc nenávistně než na albech, basa zněla úplně krásně a na Jimmym šlo vidět, jak si svou promyšlenou hru na kytaru správně užívá. Eyehategod ale nehráli jen zádumčivé, pro sludge typické riffy, jejich hudba je také rokenrol jak hovado a některými peckami nakopali divákům prdel snad ještě více, než bych čekal. Parádní!

AddSatanEyehategod zahráli skvěle, ale ano, bylo to málo nahlas. Zvláště basa byla cca do půlky setu méně, než by se na sludge slušelo. V druhé půlce jí zvukař vytáhnul, pak už to začalo tlačit víc, ovšem „neskutečné koule“? To tedy úplně ne. Možná by tomu i víc než hlasitost prospěla druhá kytara pro zhutnění, zvláště když hrál Bowers na vyšších pražcích. Williamsův vokál plný znechucení a zášti mě ovšem bavil hodně, stejně jako jeho schizo komunikace s fanoušky – chvíli je miloval, chvíli fuckoval. A vůbec, všichni pánové si to dle všeho dost užívali a publikum, často skandující jméno kapely, též. Vyzdvihl bych na poměry sludge(/stoner/doom) místy vynalézavou rytmiku, mírné nerovnosti, timming změn apod. Jen ty dvě punk pasáže byly spíše jen úsměvné. Nejvíc mě bavila asi Blank, úvodní Lack of Almost Everything a poslední (byla to Kill Your Boss?). Příjemný, pohodový, řekl bych až veselý set, ale čekal jsem (trochu) víc.

Brutusáček: No rozhodně na Obscene Extreme 2014 byli EHG lepší, mohutnější, hnusnější. Letos na Brutalu to byl slabší vývar, který táhl dolu nevýrazný zvuk, i Williams nebyl takový psychopat, ale i punkový ksicht jim docela sedí.

MXL: Kultovní sludge kvartet Eyehategod z New Orleans jsem viděl poprvé, přestože je registruji od konce devadesátých let. Neurotický HC/doom jako za starých časů to není, více se prosazují jednoduché stoner postupy, ale přesto má kapela solidní tah a dokáže se nasrat. Zvuk ve stanu byl na mě přebuzený a hlavně basa nesmyslně překouřená. Pochopil bych, kdyby byla zkreslená efektem, ale načisto zněla trochu nepatřičně. Jednoduché a funkční, nicméně bych snesl více, kdybych nemusel jejich vystoupení rozdělit s Bělorusy Woe Unto Me v Octagonu.

mIZZY: Po svižnějším přeběhnutí z Obscure na hlavní stage překvapivě stíhám začátek Therion, akorát když začínali s hitem To Mega Therion. Na švédské symfoniky jsem šel hlavně ze zajímavosti a byť jsem jejich přelomové album Theli, které v Jaroměři přehráli, nikdy moc neposlouchal, tak mě jeho živé provedení dost bavilo. Symfonické prvky sice jely kompletně ze samplů, ale vyzněly kupodivu moc dobře. Tři zpěvy, z toho dva ženské, si to taky s přehledem dávaly. Do konce sice nevydržím, ale jsem vlastně rád, že jsem Therion viděl. Být jejich fanouškem, tak nejspíše odcházím nadšený.

LooMis: Forgotten Silence, Therion a Prong byly kapely, které avizovaly návrat ke starým, kultovním deskám – Thots (1995), Theli (1996) a Cleansing (1994). A zrovna jako na potvoru se kryly sety Švédů a Amíků. Už když jsem si sestavoval „rider“, co na Brutalu vidět, tak nějak vnitřně jsem se přiklonil na stranu Američanů. Přece jen se mi nechtělo sledovat kapelu, která v podstatě dodnes žije z obrovských hitů, ale víceméně pouze této jedné desky. Nicméně - jelikož se set Prong na zadní stagi o 10 minut posunul, dal jsem si o jednu skladbu navíc, oproti plánu (takže intro, To Mega Therion, Cults of the Shadow a In the Desert of Set). Ale dobré to bylo, ba přímo výborné, ty skladby prostě i po těch letech fungují a kostýmová výprava k tomu byla navíc působivá. Nechtělo se mi odcházet. Fakt nechtělo!

Radek: A na Octagonu jsem zůstal i nadále, neboť zde vystupovala jedna z pro mě hlavních kapel – polští zhulenci Belzebong. Za přicházející tmy a při zelených světlech, které umocňovaly dojem zkouření, z vyfetovaných riffů a hypnotických monotónností Belzebong bez řečí tvořili stoner/doomové halucinace, při nichž jsem se jen kolébal a pohupoval a připadal si jak v oáze omamných melodií (jako bych byl jen zombie). Ani nevadilo, že si byly všechny skladby podobné, jako celek to působilo hypnoticky a zábavně. Minimalismus je v hudbě i ve vystupování hudebníků ale cílený a účinný.

onDRajs: Překvapení číslo dvě – Prong! Pro mě nejlepší kapela středy. Kurnik, to byl zvuk! Slyšeli jste to taky? Cirka osm metrů před pódiem řezal hlavy jako cirkulárka. Jó, to se to hraje. Jejich tvorbu po reunionu v roce 2002 už neznám, trio však sázelo pecky z první půle 90. let. Nemohl jsem si odpustit kacířskou myšlenku, že právě koukám na zmrtvýchvstání Pantery. Na co druhá kytara? Tommy Victor zvládl thrashcorovou kudlu i sóla bez podkladu, až mě zaskočilo, jak dobrý muzikant to je. Vzpomínalo se na desku Cleansing, která má letos výročí 25 let od vydání, a Prong ji zpropagovali, jak se patří. Z nářezové Cut-Rate by měl radost i Dimebag Darrell a nic proti ní neměli ani diváci, kteří pařili jak o život. Skvělé a ještě jednou skvělé. Playlist: Unconditional, Lost and Found, Beg to Differ, For Dear Life, Cut-Rate, Ultimate Authority, Prove You Wrong, Revenge...Best Served Cold, Test, Whose Fist Is This Anyway?, Snap Your Fingers, Snap Your Neck.

LooMis: Přesprintovat areál mi tentokrát nezabralo tolik času jako po Sajlentech, takže sice začátek setu Prong nestíhám, ale u dvojky Lost and Found už stojím v haptáku před pódiem, resp. v narvaném stanu. Už když jsem se blížil, nevěřil jsem vlastním uším, jak báječný zvuk se line z pódia. Zvuk kytary Tommyho Victora vraždil. Několikrát mi během setu vytanula Pantera, ostatně jsem si s Ondrou po koncertě notovali, jaká to byla jízda (a taky Cleansing produkoval Terry Date, neasi). Je opravdu neuvěřitelné, že se tahle kapela stále pohybuje v druhé lize a vlastně ji vždy velký úspěch protekl mezi prsty. Ale nezlomena hrdě kráčí dál a nakládá neskutečným způsobem. Trochu jsem byl vyveden z konceptu, že Cleansing nezaznělo dle pořadí z desky (a rozhodně ne všechny skladby - byly tady výlety i ke starším studiovkám), ale možná to je proto, že Prong už léta končí vždy se Snap Your Fingers, Snap Your Neck. Tohle byl neuvěřitelný výlet do 90. let s parádním zvukem a při pohledu zpět – pro mne jednoznačně nejlepší kapela středy!

Brutusáček: Nečekal jsem nic a dostal od Prong solidní riffařinu. Tenhle výlet do devadesátek se vyvedl!

MXL: Co dodat? Prong patřili opravdu mezi špičku nejen středy, ale celého festivalu. Možná bych řekl, že jim Obscure stage večer ve stanu sedla více, než když naposledy hráli na hlavním pódiu přes den. Tommy Victor má sice stále lehce hvězdné manýry metalové star, ale dost od minule ubral, a za to vražedné riffování a bezchybný hlasový projev mu budiž odpuštěno. Fascinuje mě též vynikající skladatelskou formou, kdy dokázal po pauze během pěti let vydat pět kvalitních alb, které rozhodně nenudí a osobně je celkem často poslouchám. Na BA ovšem došlo především na materiál z prvních alb Beg to Differ, Prove you Wrong a Cleansing, což fanoušky rozdovádělo k divokému pogu. Osobně jsem ocenil i novější záseky Facts a Revenge...Best Served Cold, při kterých mi málem uletěla palice. Je na místě vyzdvihnout jako vždy precizní výkon skvělého basáka Jasona Christophera a staronového bicmana Aarona Rossiho. Za mě je Prong aktuálně v životní formě, smekám.

mIZZYAntelogos byli jednou z vábniček KAL stage, které jsem se rozhodl nevynechat. Po příchodu mě celkem překvapilo, z kolika členů se toto uskupení skládá. Na pódiu sice byli zakuklenci tři, dva z nich se starali primárně o hrdelní zpěvy a jeden o instrumentální složku, ale další dvě postavy celý set procházely mezi lidmi, dávaly jim napít z kalichu a utvářely show. Satanistický dark ambient sice nebyl kdovíjak úchvatný, ale místy dovedl slušně pohltit. Celé vystoupení a opakování „hail Satan“ se ale táhlo až příliš dlouho a ke konci ztrácelo kouzlo. Kratší set by určitě prospěl.

AddSatan: Hrdelní zpěvy a část dark ambient/drone podkladů Antelogos byly docela fajn, vše ale poměrně často prznily klávesové, umělé zvuky a kýčovité melodie a vlastně mi ten jejich satanistický rituál přišel místy až komický. Mimochodem – během jejich setu (a Coven) běžel naproti v kině Vymítač ďábla (náhoda?).

Radek: Déluge přijeli, hráli si na hvězdičky, zahráli něco, na co si už ani pomalu nevzpomenu a odjeli. Ano – Francouzi přetáhli zvučení o cca půl hodiny, aby odehráli koncert, který bych popsal jako prázdný. Studiově mě post-black metal této kapely poměrně baví, naživo to postrádalo jak duši, tak zajímavost. Zvuk byl příliš nahlas, v rychlých pasážích měl zase člověk pocit, že je to pořád to stejné dokola. Nejzajímavější momenty přišly tehdy, když Francouzi zvolnili tempo. I tak po Belzebong zklamání a nasranost.

onDRajsCoven – překvapení číslo tři. Loni mezi nemetalové zástupce patřili Goblin, nyní to byla grupa okolo charismatické zpěvačky Esther "Jinx" Dawson. Dle fotek z předloňského Roadburnu jsem čekal okultní show, ale žádné svíce, lebky a další povinné nekro propriety jsem tentokrát nezahlédl. Co mě na setu kapely, která vznikla v roce 1967, překvapilo, byl její tah na bránu a tvrdost. Jak už to na metalovém fesťáku bývá, pořádný aparát udělá masírku i z kapely, která zní z nosiče „na pohodu“, a to byl přesně případ Coven. 69letá Dawson byla pro většinu obecenstva babičkou, ale na jejím projevu žádná seniorská únava znát nebyla. Zapůsobit mohl genius loci a věk spoluhráčů, nicméně něco napověděla i návratová deska Jinx z roku 2013. Ta je místy temná až metalová a je tak logické, že Coven hráli hodně i z ní. Základ ovšem tvořily písně z 50 let starého debutu Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (třeba Wicked Woman byla parádní) a na následující dvě (hippie rozjařené) fošny se, pokud se nepletu, nedostalo. Příjemné zpestření Brutal Assaultu.

mIZZYCoven mě úplně nepřesvědčili, a to jsem se na ně po úspěchu loňských Goblin poměrně těšil. Jednak bych řekl, že hráli úplně zbytečně na Obscure stage, Octagon by jim sedl mnohem více. Začátek setu navíc zabili sice hezkým, ale hrozně dlouhým intrem, během kterého dotáhli na pódium rakev s převráceným křížem, z které následně vylezla zpěvačka. A jediná skladba, která mě opravdu bavila, byla úvodní doommetalová Out Of Luck, během které se Jinx s kytaristou dobře vyřvali a dostali ze sebe asi to nejlepší. Pak už pokračovali starými hity jako Black Sabbath, které jsou sice zábavné, ale nadšený jsem z jejich živé prezentace nebyl.

AddSatan: Ohledně Coven se přikláním spíše na onDRajsovu stranu. Bál jsem se, jak to bude působit, ale větší část vystoupení mi sedla víc, než jsem čekal. Zvuk v pořádku, vyvážený, nahlas tak akorát (jen v pár momentech mi lehce vadily výšky kláves/elektrických varhan). Ano, bylo to (místy) o něco tvrdší než z desky, ale potěšil mě třeba oldschoolově měkoučký, 60´s autentický zvuk baskytary. Zahrané to bylo perfektně, jen zpěv Jinx už nebyl úplně jako zamlada. Zvláště výšky moc nedává (resp. nezpívá), v hlase už nemá takovou sílu, ale nějak extra mi to nevadilo. Zněla (logicky) víc jako stará čarodějnice (barvou hlasu mi dokonce chvílemi připomněla Diamandu Galás) a ono to své kouzlo mělo. Nejlepší byly sborové party, kdy jí pomáhal i kytarista a basák (oba vypadali, že se sem opravdu propadli v čase z roku 69 – i kníry apod.). Staré věci z debutu mě bavily hodně, z nových vynikla jen úvodní Out of Luck, zbytek byl o poznání slabší. Obstojně se sice snaží na starou tvorbu navázat, ale je to slabší odvar. Ad show - svíce si nevybavuju, ale minimálně jedna lebka tam byla – Jinx skrze ní v jedné skladbě zpívala, v první skladbě měla i jakousi třpytivou masku. Mj. - přilákali až překvapivě velké množství lidí, takže Octagon by jim byl malý. 

BrutusáčekKadavar je mé překvapení festivalu. Psychedelický rock/heavy si na nahrávkách trošku skrývá pravou tvář, ale naživo s tím zvukem to byl parádní trip. Kytara, basa, bící a zvuk jak blázen, cosmos na dosah ruky, bez žádných samplů, hračiček, poctivá pocta 60./70. let zahraná bez jakéhokoliv klišé.

mIZZY: Jde se tedy na Cult of Luna, které jsem chtěl vidět celé, což se mi podařilo, a dokonce i z dobrého fleku. Ti se vytáhli s nejprofesionálnější prezentací dne a dost možná i celého festivalu. Super zvuk, hezky, avšak decentně vyzdobená stage, dobrá světla, atmosféra a set rovněž odehraný parádně. I tak ale musím říct, že mě tentokrát žel moc nebavili, za což viním výběr skladeb. Tři desetiminutové a dost táhlé songy, které proložili dalšími dvěma novými, které rovněž nebyly kdovíjak živé. Jasně, tahle kapela nikdy nebyla o sypačkách, ale tento koncert mi přišel až moc post-rockový i na jejich poměry. Nebýt závěru Ghost Trail a poslední In Awe Of, tak snad ani nezačnu házet hlavou. Přitom by stačilo tak málo a místo jednoho něžného cajdáku tam střelit třeba Eternal Kingdom nebo Owlwoodkterým to minule na témže místě totálně odstřelili. Ve středu to tedy bylo dobré, avšak nezáživné.

Brutusáček: Já do toho kolegovi hodím vidle, protože napotřetí (tuším) si to u mě s Cult of Luna konečně sedlo. Dobře, neskrývám, že předtím nebyly byliny, ale tentokrát to nějak celý zapadlo. Jak vizuální tyjátr, tak mohutný zvuk. Možná je to tím, že mi Vertikal po těch letech sedl a ty dva songy z něho byly top. Dobré a záživné.

Radek: Na Sea Shepherd stage vystoupila veličina post-metalového žánru – Cult of Luna, tedy pro mě další hlavní lákadlo letošního Brutal Assaultu. Švédi odstartovali svůj set žhavou novinkou The Silent Man. Vystoupení bych nepopsal jako obyčejný koncert, ale spíše jako budování jiných světů pomocí hudby a přenášení vědomí do jejich končin. Těžkotonážní kytarové masy měly spolu s hřmotným řevem obrovskou tíhu, stejně tak jako až rituální pasáže. Při koncertu jsem měl pocit, že nám na hlavy dopadá samotný vesmír. Epická a propracovaná světla se skvělým a čistým zvukem už jen dokreslovala genialitu celého vystoupení. Těším se na klubový koncert v Praze, kde umělecký talent kapely nejspíše i vynikne ještě více. I když kdo ví, tady byla švédská legenda doslova epická.

MXL: Švédští post-metalisti Cult of Luna působili jako z jiného světa. Promakaná scéna umocňovala kytarové stěny, ke kterým se propracovávali z organických motivů a tichých interludií. Velmi mocně tlačily nové skladby jako úvodní The Silent Man nebo Nightwalker. Hypnotické rytmy a změny nálad dostaly posluchače do správného rozpoložení a osobně mi stopáž skladeb nijak nevadila. Mistrovské vystoupení, které však mělo ještě překonat pozdější představení The Ocean.

AddSatan: Na první a zároveň poslední koncert Sorc'henn přicházím až cca 10 min po začátku. Temnější (ritual?) ambient/drone, ve skladbě, která zrovna hrála, mi trochu vadily nějaké klávesové zvuky, ale následující už byla vynikající. Zněla až drone/folkově, řekněme směrem třeba k Hala Strana, nebo některým polohám Troum. Drone podklad byl asi tvořen jakýmsi strunným nástrojem (?) a možná i harmoniem (?), rytmiku tvořily hlasité údery nějaké kovové perkuse. Velmi příjemné a pohlcující. Škoda, že asi vše jelo jen z notebooku, vizuál tedy nuda, ale po zavření očí a uvelebení se mi to bylo vlastně úplně jedno. V další skladbě si vybavuji především zvuky připomínající dusot koňských kopyt, který jakoby někdo postupně smyčkoval a remixoval. Takto popsáno to asi působí podivně, ale znělo to fakt zajímavě a hypnoticky. Pak nastoupily dlouhé, jen lehce se proměňující drone/ambientní zvukové vlny, hluboký oceán s moc pěknou barvou (resp. barvami) zvuku, ve kterém byl požitek si zaplavat. Na závěr zazněly funerální smyčce, Laurent Boulouard tím chtěl asi svůj projekt symbolicky pohřbít (bude dál pokračovat pod jménem Diahod), na můj vkus to ale znělo až moc pateticky. Závěr a konec tedy slabší, ovšem většina produkce Sorc'henn patřila k tomu nejlepšímu, co jsem letos (nejen?) na BA slyšel.

onDRajsHypocrisy se loni na podzim probudili z několik let trvajícího spánku a v Josefově rozhodně nepůsobili jako kapela, která měla nějakou delší pauzu. Rozhodně překvapila rozsáhlá, do červena zbarvená pódiovka s jakýmsi znakem. Nahoře na konstrukci seděl jako na trůnu za bicími Horgh. Impozantní. Vepředu tomu šéfoval Peter Tägtgren, jehož skřehotavý vokál neztratil za ty roky nic na síle. Hypocrisy v pevnosti vyrukovali s tím, co dříve vypilovali k dokonalosti – typicky švédský chrastivý zvuk, velké nahalené bicí, jednoduché a na solar mířící riffy. Jejich pověstné bumčvachty jsou jak pochodující armáda, zpětně viděno mi to připomínalo nějakou skandinávskou odpověď na AC/DC – třeba ten monstrózní ústřední nápad v Eraser, co? Ale Hypocrisy nehráli jen ve středních tempech, v Josefově provětrali skoro všechny své počiny, i na jejich začátky se dostalo. Za mě spokojenost, skupina si žádnou ostudu neutrhla. Playlist: Fractured Millennium, Valley of the Damned, End of Disclosure, Adjusting the Sun, Eraser, Pleasure of Molestation / Osculum Obscenum / Penetralia, Fire in the Sky, Carved Up, War-Path, The Final Chapter, Roswell 47.

mIZZY: Jo, Hypocrisy to hrálo celkem dobře a s nasypanou Valley of the Damned, hitovkou Eraser, virusáckou War-Path nebo čistě zpívanou The Final Chapter mě opět bavili. S čím ale musím nesouhlasit, to je Tägtgrenův vokál. Jo, hluboké growly pohoda, ale ten řev byl naprostá tragédie. Když se pokoušel skřehotat, tak mu skákal hlas tolik, že jsem nevěděl, jestli je jen blbě vyspaný nebo už to na stará kolena nedává a dopadne jako Nattefrost. No uvidíme příště. 

LooMis: Hmmm, jestli já je vlastně (ne)viděl tady naposledy před skoro deseti lety? Tehdy to bylo slabší, jelikož hráli po Meshu, kteří tento rok taky vystupovali, ale (naštěstí) pro Tägtgrenovu partu až ve čtvrtek. I když, proč naštěstí – doposud pro mne žádná z kapel nebyla vyloženým zklamáním (vyjma tedy Jinjer), naopak jsem byl spíš hodně/mile překvapen. A Hypocrisy odehráli po čertech dobrý set, který měl šťávu, spád, kvalitní zvuk a vše opět podpořeno pódiovou výzdobou. Horgh skutečně vypadal jak Zeus na trůnu, ze kterého metal hromy a blesky, zatímco trojka Hedlund-Tägtgren-Elofsson pod ním sela vítr. Hodně povedené!

MXLHypocrisy jsou kult a podle toho vypadalo dění na pódiu i pod ním. Zařazení starých fláků z dob, kdy ještě okupoval mikrofon Masse před odchodem do Dark Funeral a vynikající typický sound Švédů nenechal nikoho na pochybách, kdo je tady za mazáky. A jestli mám posuzovat Peterův vokál, tak byl naprosto bezchybný. O kvalitě jeho ječáku jsem se přesvědčil, když vyzval publikum "scream for me" a po odezvě publika jen suše poznamenal "and now I´ll scream for You" a spustil neuvěřitelný dlouhý ryk v plné síle. Po závěrečné Roswell 47 bylo zřejmé, že celou kapelu frenetické ovace publika těší a také Horgh se dokonce usmál, což jsem snad nikdy neviděl.

mIZZY: Poté, co jsem se dokopal na The Ocean, jsem byl mile překvapený, jak dobře to Němcům hraje. Naposledy jsem od nich slyšel snad desky z roku 2010, které byly fajn béčkový post-metálek, ale žádná bomba. Naživo se ovšem prezentovali jako hodně živá a progresivní hardcore kapela. Nakopnuté pasáže sem tam promíchaly s čistě zpívanými a atmosférickými, ale vůbec neztratily na energii a zajímavosti. Naopak mě vkusné změny v jejich hudbě hodně bavily a líbilo se mi i suverénní vystupování frontmana. Kdybych měl tentokrát srovnat The Ocean a Cult of Luna, tak jasně vím, kdo je můj vítěz. Hodně přesvědčivý koncert, po kterém si asi budu muset některé desky připomenout.

RadekThe Ocean patří mezi mé nejoblíbenější kapely vůbec a na mojí BA soupisce patřili mezi ty, kvůli kterým jsem přijel. The Ocean měli možná doposud nejlepší zvuk, jaký jsem v ČR na festivalu zažil (BA letos vůbec nabídl zvuk rovný zahraniční live produkci). Za znění Cambrian II: Eternal Recurrence Obscure stage vyplnily tolik známé melodie. Drtivé kytarové masy pečlivě a s absolutním přehledem vytvářely hudební podmínky pro surové exploze řevu Loïce Rossettiho, kterého doplňoval zakládající kytarista Robin Staps. Zajímavé bylo, že měl v čistých polohách snad stejný vokál jako Loïce. Pokračovalo se Ordovicium: The Glaciation of Gondwana. Skladba svojí až hardcore/doomovou explozivností rozpumpovala krev v žilách. Ačkoliv The Ocean hráli především z poslední nahrávky Phanerozoic I: Palaeozoic, zamířilo se i k Pelagial. Bohužel se mi však ve vydýchaném stanu udělalo špatně a zbytek setu jsem odsledoval z venku. I tak jsem si však užil emotivní Permian: The Great Dying, v níž nejvíce vynikal nádherný a gradačně vypjatý zpěv Loïceho. Z celého dne mám tedy pozitivní dojmy. Až na Déluge šlo o prvotřídní a profesionální koncerty.

LooMis: Moc jsem chtěl vydržet až do Decultivate, ale The Ocean mě prostě už nebavili. Nedokázal jsem se naladit na neuspořádanou kombinaci, kdy se krásná atmosférická pasáž zlomí do „protivně“ neuspořádaného HC a občas tam nakoukne i nějaký ten post-metal. Ony i desky samotné jsou pěkným hudebním oříškem. Snad příště. Každopádně set Decultivate už jsem poslouchal ze stanu a konce jsem se rozhodně nedožil.

MXL: Vystoupení berlínských The Ocean se netěšilo zájmu naší marasťácké výpravy, přestože všichni opěvovali Cult of Luna, což mi přijde podezřelé a myslím si něco o neznalosti a předsudcích. Ve srovnání se Švédy byli Němci ještě o level výše, přestože stejně jako před pěti lety vystoupili pouze ve stanu, ač by jim hlavní stage slušela více než jútúberské tancovačce Frog Leap. Naprostou většinu koncertu postavila šestice na aktuálním majstrštyku Phanerozoic I: Palaeozoic, a byla to správná volba, protože silou progrese a stavěním emocionálních struktur v hudbě patří post-metaloví The Ocean, dle mého názoru, k absolutoriu svého žánru. Přesvědčivé čisté vokály Loïce Rossettiho v kontrastu s výbušnou rytmikou, a především bicími Paula Seidela, to je skutečně zážitek. Kromě novinky se dostalo ještě na tři kousky z alba Pelagial a jeden z Heliocentric. Neskutečně dobrá a stále nedoceněná kapela. Setlist: The Cambrian Explosion, Cambrian II: Eternal Recurrence, Ordovicium: The Glaciation of Gondwana, Firmament, Silurian: Age of Sea Scorpions, Bathyalpelagic I: Impasses, Bathyalpelagic II: The Wish in Dreams, Permian: The Great Dying, Benthic: The Origin of Our Wishes

mIZZY: Když už jsem vydržel tak dlouho, říkám si, proč rovnou nepočkat i na Decultivate, a dobře jsem udělal. Na to, že hráli v půl třetí ráno, tak měli energie jako málokterá kapela. Nasypaný chaotický hardcore sázeli do přeživších hlava nehlava a dokonce i zombíky pod pódiem rozpohybovali k menšímu kotli. V čtyřčlenné sestavě s basou zněli i dostatečně hutně, k tomu šílený projev zpěváka a nekompromisní palba bubeníka. Bicmen údajně na Brutalu slavil narozky a kapela mu jako dárek vtipně věnovala minutu ticha, ať si odpočine od sypaček. K tomu vystřelila do davu konfety a zpěvák hodil do kotle velkou krabici plnou rozstříhaných papírků, které tančící veselici dobře oživily. Dobrá sranda, Decultivate jsou určitě jednou z těch českých kapel, co hrají na BA oprávněně.

Brutusáček: Vůbec mne nepřekvapilo, že basu v Decultivate obsadil RIP. Ondra do kapely skvěle zapadl a s basou to má mnohem lepší a větší rozměr. Jak psal mIZZY, v půl třetí ráno to byla energetická šleha. Z původního 11 minutového setu se dostali na dvojnásobek, takže nebyla nouze o hluk. S konfetama a odpadem ze skartovačky kapela nechala rozjet koulovačku v kotli, načež byl papírový a konfetový prach všude kolem. Na stagi následně jakékoliv podobné výstřelky dostaly ban, říkal druhý den u piva spokojený Ondra.

MXLDecultivate určitě patří mezi nejzajímavější domácí kapely a zvláště jejich živá vystoupení jiskří agresivitou a bezmeznou frustrací. Je to zkrátka námrd, jak má být. Pokud byste chtěli škatulkovat, tak vzdáleně lze připodobnit ke Converge, ale v mnohem brutálnějším podání. Shodou okolností jsem viděl kapelu dva týdny předtím v Modré Vopici a výsledek byl obdobný. Naprosté invazivní šílenství, zlo, rachot jak hovado a famózní nasazení. Kdo nezná, musí vidět.

mIZZY: Jakmile se ale začne pařit, tak se musí pařit. Poslední tón poslední kapely samozřejmě není důvodem ke spánku, a tak se ještě přesouvám na KALtekk, kde jedou solidní hardcore bomby. Ve středu, resp. v čtvrteční ráno zatím kouzlo techno afterparty moc lidí neobjevilo, a tak si užívám tancovačku až do úplného vygumování mozku. Některé frekvence byly slušně vysoké a v blízkosti pódia i dobře vibrovaly. K tomu sítnice vypalující stroboskopy, no co chtít více? Snad jen, aby po odtančení do stanu po půl čtvrté nezačal nějakej dementní Polák hrát na elektrickou kytaru. Naštěstí jsem byl ale tak zničený, že netrvalo moc dlouho, a začal jsem toho hňupa ignorovat až do usnutí.

MXL: Na KALTekk mířily naše kroky v podstatě každý den a nebylo to kvůli báječnému absinthovému baru. Industriální techno, hardcore, breakcore a Satan ví, co ještě, nás dokázalo pokaždé rozmašlovat na kašičku a návštěvnost se od minulých ročníků výrazně zvedla, takže se jednalo o party jako řemen!

Fotky © David Surovec a Radek Holeš / Brutal Assault

Report ze čtvrtka

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze