V roce 2019 jsem si myslel, že na další bienále Ostravských dnů vyrazím na více dní, nakonec z toho z rodičovských důvodů sešlo úplně. Letos už byla situace trošku příznivější, ale protože stále zdaleka nejsem pánem svého času, vyšla mi opět pouze Dlouhá noc. Ta byla oproti těm předchozím, které trvaly 18 hodin, cca poloviční, což mi tentokrát vyhovovalo. Předchozí zkušenost mě naučila důvěřovat dramaturgii a znovu jsem vyrazil téměř naslepo, s tím, že jsem znal ty největší jména a asi ze 3 kompozic si pustil pár úryvků. Ostravské dny mají čich na nové talenty (rezidenti institutu) a jejich skladby tu hrají špičkoví interpreti z celé Evropy (někdy i zámoří). A není úplnou výjimkou, když kus od „neznámého“ autora zaujme podobně, jako tvorba jmen zavedených.

Pendolino kupodivu dorazilo včas, ještě na perónu potkávám JSt a po 10 minutách jízdy tramvají a pochodu přes Stodolní jsme na místě činu. Festival se odehrává na více místech, Dlouhá noc se letos z převážné části konala v galerii PLATO, což jsou bývalá městská jatka. Zvenčí budova vypadá jako cihlová pevnost, nebo vězení z přelomu 19. a 20. století, uvnitř se původní architektura mísí s neofunkcionalistickou pře/vestavbou – ostré úhly, bílá, chlad (cca srážka holešovické tržnice/jatek s DOXem). Nejdůležitější byl ale fakt, že sál (bývalá vraždírna prasátek), ve kterém se hrálo, měl skvělou akustiku, pěkně zde vyzněly nejen ansámbly, ale i sólisté.

Nebudu psát úplně o všem, bylo toho hodně a z některých skladeb si vlastně už nic moc konkrétního nevybavím (což vždy neznamená, že mě nebavily). Vypíchnu hlavně to (nej)lepší a (nej)horší (pro přehled viz program zde). Z úvodních 7 kratších skladeb Ravena Chacona (první native american, který dostal Pullitzerovu cenu za hudbu, zde byl, stejně jako většina dalších skladatelů, přítomen v publiku), nejvíce zaujala For Laura Ortman (2017), v podání houslistky Olivie De Prato – dramatická, dynamická, místy divoká až disonantně agresivní. Jana Vondrů ve For Carmina Escobar (2018) porůznu skřehotala, sípala apod. trochu á la Diamanda Galás, byť v kontrolovanější, mírnější verzi s pomlkami. Zjevně jsou tyhle vokální postupy v moderní/současné kompozici běžnější, než jsem si myslel, už jsem  na ně narazil vícekrát. Skladba Whisper Trio (2008) byla dramaticky šeptaná třemi vokalistkami (Vondrů, Kořená, Bendová) v jazyce Navahů, zvláštní, trochu mi to připomínalo francouzštinu. Atmosférické, lehce napínavé (platí pro oba vokální kusy).

 Italské, smyčcové Quartetto Prometeo zahrálo 5 kompozic, úvodní Entasis (2023, světová premiéra) a závěrečná Moving Houses od (1993/2003) od Lukase Ligetiho patřily k vrcholům večera. Syn slavného Györgyho se potatil, jablko nepadlo daleko od stromu – a to jak vzhledem, tak i po kompoziční a kvalitativní stránce. V Entasis zaujalo prolínání zvláštních barev, harmo- a disharmonií (pak jsem se dočetl, že kombinace různých ladících systémů), glissanda, drama, kontrasty, hustota. Moving Houses byla původně napsána pro Kronos Quartet, což bylo znát – sice relativně složitá, ale zároveň hned na první poslech i jasně srozumitelná skladba s vlivy různých lidových tradic („folk/ethno/world music“). V melodiích i rytmech byla slyšet jak Afrika, tak Norsko (hardanger housle) a Rumunsko a v pár místech vybrnkávání na violoncello skutečně připomínalo basové groove riffy z nahrávek Milese Davise (1969-70). Skladby jeho otce se stejnými vlivy jsem slyšel živě v první polovině roku jinde a tvorba pana synátora za nimi přinejmenším nezaostávala, místy bavila snad i víc. Zasloužený mohutný aplaus. Fragmente – Stille, and Diotima (1979-80) od Luigiho Nona působila skutečně náročně – pro interprety i posluchače. Dominovaly (běžnému) uchu nelibé, vysoké tóny, nesouzvuky, s trochou fantazie a nadsázky to místy znělo jako kompozice pro čtvery vrzající panty, táhlé party co chvíli přervala náhlá, úsečná staccata (aj. prudké techniky). Potenciální meditaci narušovala všudypřítomná nervozita (JSt říkal anti-zen). Zajímavé, svým způsobem silné, na mě bylo ale těch 40 minut v tomhle duchu asi až moc. Přesto jeden z těch lepších kusů. To by se asi dalo říct i o melodičtějších skladbách od Donnchadh MacAodha a Hungkai Wena, ale jak píšu výše, paměť více neuchovala.

Pak následoval přesun do nedalekého Divadla Antonína Dvořáka (držme se davu) na operu Bernharda Langa – Playing Trump, Cheap Opera ♯2 (2020). To slovo „cheap“ mě asi mělo varovat, kdybych tuhle část (i 2 následující) večera vynechal, o nic moc bych nepřišel. Přišlo mi to spíš jako opereta, místy snad i muzikál s operním zpěvem. Laciné to bylo nejen komorním obsazením, ale převážně i obsahem. Ano, takové jsou i projevy, hesla a útoky Donalda Trumpa, které sloužily jako libreto, ale čekal jsem, že se s námětem bude pracovat nějak vynalézavěji. Herecký výkon Donatienne Michel-Dansac převlečené za Trumpa (včetně účesu - vlny) byl sice slušný, soprán kvalitní, ale její repetitivní pěvecké party mě nezaujaly. Část byla zpívaná anglicky, část německy (aby to připomínalo Führera či co?). Instrumentální složka měla i lepší chvíle, často sice též působila levně estrádním dojmem, místy ale připomínala i nějaký rock in opposition – mj. díky spíše jazz-rockovému, nástrojovému obsazení (členové Ostravské bandy - elektrické kytary, klávesy/synťáky, saxofon, perkuse – mj. plech a pekáč). Asi dvakrát došlo i na trochu temnější nádech (mj. Lynch ?) a někdy zajímavě synkopované rytmy, ale většinou nic moc. I scénografie a „onewoman show“ doplňující, promenádující se modelky („“) s červenými čepicemi, přilbami či samopaly (dle tématu) přispěly spíše k rozpačitým dojmům z prvoplánovosti. Kdyby mi nebylo blbé lézt přes vedle mě sedící důchodce, možná bych odešel v půlce. Chápu poselství (snad?), ale skutečný Trump je vlastně zábavnější než opera o něm (či jiných populistech). Ale dle občasného smíchu a závěrečného aplausu publika jsem byl s tímhle názorem v menšině. Zlatá Rusalka a Jilemnický Okultista!

Zpět na jatka, dávám si pauzu na kafe a pak stíhám asi 20 minut z improvizace Lukase Ligetiho na marimbu luminu. Jde o elektrickou/ronickou verzi marimby (MIDI controller), laicky bych řekl „synťák“, na který se hraje paličkami (používají/li ho např. i Tool, Tortoise a The Residents), Lukas po ní šoupal i nějaké předměty (e-bow?). Zvukem připomínala jak normální marimbu, tak z ní lezly i jiné, řekněme „kosmische“ zvuky, nebo i trochu noise/glitchové. Mno, místy to bylo zajímavé, divnorytmické, lehce psychedelické, trošku new age - docela vtipné vidět Ligetiho „juniora“ (je mu už 58 let), jak si ujíždí zrovna na tomhle. Dočetl jsem se, že je i uznávaným perkusionistou a často hraje s hudebníky z Afriky, mj. v kapele Burkina Electric (improvizoval i na základě jejich skladby). No, celkově to patřilo k tomu slabšímu, ale lepší, než Langova opera a následující vystoupení.

Před 4 lety mě mystifikační („“ ?) kousek od Petera Ablingera celkem (po)bavil, jeho SCALES (1997-2002) jsem letos nějak nepochopil, resp. mi to přišlo (trošku) záživné a „o něčem“ jen prvních 10-15 minut. Rezidenti institutu Ostravské dny měli dle jeho zadání pomocí ťukání seřadit různé materiály do stupnic – od toho, který vydává nejhlubší zvuk po nejvyšší. Takže x lidí postupně ťukalo na lahve, plechovky, kartonové krabice, obaly od CD apod. a řadilo je. Ano, prvních pár opakování mohl být člověk i lehce napnutý, jestli se to povede a překvapený, že stupnice lze najít (skoro?) ve všem, snad si i ty samotné zvuky užívat, mohla to být zábavná „soutěž“ pro interprety, ale nechce se mi věřit, že to někoho z posluchačů bavilo celé. Cca v polovině (?) jsem se šel občerstvit a na vzduch. Možná mi něco unikalo, nevím… Prostřední část večera mě tedy spíše zklamala, mohl jsem to asi z textů v programu předpokládat a vynechat, ale zvědavost, co z toho vyleze, byla silnější.

Padající laťku však opět zachytila a výrazně pozvedla poslední cca třetina. In a large, open space (1994) Jamese Tenneyho spojovala minimalismus s aleatorikou. Basklarinetista Gareth Davis s dalšími hudebníky z Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra (dechy, smyčce, marimba - na kterou se hrálo smyčcem) se mohli v rámci daného výběru (harmonické spektrum F1) pohybovat (hrát i nehrát) libovolně, což platilo i pro posluchače, každý si tedy mohl udělat svůj mix poměru nástrojů. Šlo hlavně o táhlé, dronující tóny, zaujalo mě, že i v rámci zmíněného omezení to místy znělo konsonantněji, místy disonantněji, spektrum zabarvení a nálad se zdálo poměrně pestré. Meditativní, lehce psychedelické, byť změněný stav vědomí jako podobných kusů Younga, vzdáleněji Stockhausena (Aus den Sieben Tagen) a Eastmana jsem tentokrát nezažil. Asi i kvůli trochu rušivému pohybu posluchačů, sám jsem neodolal a chvílemi korzoval též, ideální je tyhle skladby vstřebávat v sedě, či leže se zavřenýma očima. Ale i tak, velmi příjemné.

Keren (1986) od Iannise Xenakise odehrál trombonista William Lang z patra - na schodišti předsálí/chodby (á la trubač na věži). Mj. z důvodu ještě lepší akustiky pro sólistu? Tenhle kus důkladně prověřil, možná skoro (?) vyčerpal zvukové možnosti nástroje a technické dovednosti interpreta. Ale žádná exhibice, šlo o dramatickou, lyricko-epickou záležitost, zajímavou melodicky, rytmicky i co do všelijakých „pazvuků“/rozšířených technik. Zhruba podobně bych popsal i Slide (2021) od Joohyun Parc, kterou W. Lang odehrál o něco později. Tohle byl zase ten případ, kdy mi skladba od mladé skladatelky přišla zhruba stejně kvalitní, jako ta od zasloužilého velikána. Slide i víc dronovala, drnčela v hloubkách, což mám u pozounu dost rád. Každopádně obě byly vynikající. Solo (2023, světová premiéra) pro fagot Rudolfa Komorouse v podání Martina Petráka mi částečně evokovala i nějaké staré, artovější české filmy (Zdeněk Liška?), snad i temnější loutkové pohádky? A hlavně cosi mysteriózního. Melodicky mollová i trochu disharmonická (?) skladba, pěkná. A Roscoe Mitchell Transcription, Orchestration, Embodiment witch Mechanical Instrument Array (2023, světová premiéra, James Ilgenfritz)? Převést vystoupení saxofonisty z Art Ensemble of Chicago na kompozici pro kontrabas (Ilgenfritz), basklarinet (Katie Portet) a syntezátor (Ian Davis), s využitím jakéhosi DIY, lehce šramotícího, mechanického zařízení se může zdát jako velmi podivný nápad, ale znělo to dobře a na první dobrou bych si to vůbec nespojil s jazzem a saxofonovým sólem (originál neznám). Hudbu doplňoval tanečník Filip Růžička, který občas mimo svých „náměsíčně-baletních“ (?) pohybů cinkal na skleněné lahve. Hlavní dojmy byly - „přízračné“ a psychedelické, jistou roli v tom začala hrát i moje únava.

Jméno Ann Cleare jsem viděl poprvé, ale určitě si ho zapamatuji, její Earth Waves (2018) byla určitě jedna ze 4-5 nejlepších a možná i nejpřekvapivější skladba večera. Začínala sólem trombonisty Williama Langa, který se postupně, obřadně, obracel k šesti vokalistkám/ům Canticum Ostrava. Ti se posléze se svými hlasy připojili a zajímavě je s pozounem mísili. Částečně mi to připomnělo některé kusy Meredith Monk (Dolmen Music), v jedné části ale dokonce Requiem od Ligetiho (Kyrie – jednou to musím slyšet živě!) - v komorní verzi. Fúze dávné rituální magie (text byl v irštině, šlo o zaříkání moře) s vokální avantgardou/současnou kompozicí, ale i elektronikou. Před každým ze zpěváků/ček byl umístěn reproduktor v tibetské misce, do kterých Mikuláš Mrva pouštěl různé „ambient/noise/drone“ zvuky/hluky. Všechny prvky byly důmyslně propojené. Místy opravdu silné, až z toho lehce (příjemně) „mrazilo“. Dle aplausu a povyku nejen mě.

Závěr patřil opět Luigi Nonovi a jeho A Pierre. Dell´azzurro silenzio, inquietum (1985, k 60. narozeninám Pierra Bouleze). Garetha Davise už jsem několikrát slyšet/viděl hrát na basklarinet, ale na kontrabasklarinet teď poprvé (nádherný nástroj). Spolu s basovou flétnou Daniela Havla a „živou“ elektronikou Mikuláše Mrvy vytvořili zároveň klidnou i neklidnou atmosféru noční hlídky, kdesi ve sněhem zavátém srubu, či tvrzi, v jejímž komíně kvílí meluzína (nebo tak něco). Zvláštní zvuky, opět „přízračnost“, často nešlo rozlišit, jaký zvuk vychází z kterého nástroje. Tuhle hudbu bych klidně poslouchal i déle než 10 minut (stopáž), ale protože akce nabrala trochu skluz (končit se mělo mezi 1-2 hodinou, nakonec se hrálo do cca 2:15), vybíhám minutu před koncem na vlak. Při sprintu a turbochůzi na nádraží jsem málem vypustil duši, ale stihnul jsem ho (jen tak tak, navigace ukazovala 40 min. pěšky, já to dal asi za 20!).

Z předchozí Dlouhé noci jsem byl o něco nadšenější (asi i proto, že jsem z těch 18 hodin dal cca 10-11 a vyhnul se těm slabším kusům), začínám být i v rámci moderní/současné „klasiky“ a improvizace zmlsaný, ale i tak to za tu štreku přes 2/3 republiky zase stálo, většina programu mě bavila, bylo to zajímavé a některé kusy zanechaly silné dojmy. Tak snad za 2 roky nashledanou Ostravo!!!