Úvodník jsem už částečně napsal před 10 lety v recenzi na Horrible Chamber od Gnaw, částečně si ho odbudu odkazem na úvod k aktuálnímu rozhovoru, akorát bych se opakoval/líp bych to nenapsal. Po rozpadu sice někteří členové kapely čas od času na něčem spolupracovali (připomenu alespoň Äänipää – Through a Pre-Memory), ale že se už od roku 2017 pozvolna připravuje nové album Khanate, věděl asi jen málokdo, zpočátku si to prý nechtěl připustit ani sám Stephen O’Malley. Informace o návratu kapely, navíc hned s novou deskou, pro mě byla příjemným šokem.

To Be Cruel je jedna z desek, které stačí pár vteřin, aby navodila zneklidňující atmosféru a vtáhla mě. Stejně jsem to měl s loňskou Diamandou Galás a předloňskou Leilou Bordreuil. Vlastně mezi těmi nahrávkami vnímám podobnost ve více ohledech. V případě TBC (tuberkulóza? – jak příhodné!) stačí hrábnutí do strun, jejich podržení, vazba, šelestění činelů… a pak ten úder a basa – nádherná ukázka kontrolovaného sadismu! A znova, tentokrát se zlověstným, navrstveným šepotem a dýcháním. První 4 a půl minuty je napětí až dusivé. Až pak nastoupí cosi, co se dá považovat za riff. U něj se ukazuje další typický znak Khanate – doomově zatěžkané akordy doplňují disonance na vyšších strunách/pražcích, které mají blízko k výrazivu noiserockových kapel. A nejen tímto, ale i dezolátní atmosférou i dalšími prvky je lze částečně vnímat jako dronedoomovou obdobu (asi hlavně raných) Swans, nebo i starších Neurosis. Však i název alba bude nejspíš trk/mrk na To Be Kind.

Plotkinova baskytara náležitě duní a drnčí, O'Malleyho kytara je ale často méně nabasovaná a zkreslená než u většiny podobných kapel, vyniká kovově chladný zvuk strun a jejich občasné efektivní ohýbání/vytahování. A ono relativně (!) konkrétnější nazvučení je jeden z faktorů, proč některé riffy, akordy a údery, působí tak su(/y)rově. Dalším je, že ona krutost je tu promyšlená a přesně odměřená. A nebál bych se říci – technická. Ano, zahrát tuhle pomalou, „jednoduchou“ hudbu takhle – mj. dynamicky, přesně, s feelingem atd. není vůbec sranda. A do toho počítám i práci s vazbami a pomlkami. Někdy nahrávka působí mučivě, jindy už zmrzačeně. Ale místy, hlavně v titulní skladbě, také až meditativně, s náznaky smířlivosti a pády zpět do depresivní rezignace. Negativní kontemplace?

V každé skladbě jsou 1-2 riffy, které jsou od prvního poslechu jasné, u některých trvá déle, než „vylezou“, ale jsou tu i pasáže, které působí volněji, (polo)improvizačně, kde se dá jen těžko předvídat, kdy do toho říznou a jaký bude další akord (O'Malley se při skládání inspiroval Hexadic systémem Bena Chasnyho). Napětí a nálada desky tím ale nijak netrpí – možná spíše naopak. Občas stisk sice povolí, ale většinou ne úplně a pak zase zesílí. Wyskida hraje na bicí jak silově, tak i najazzle (byť méně než na Clean Hands Go Foul) a především atmosféricky. Kromě standardních bubnů tu jsou v pár místech slyšet i gongy, tympány, jakési kovové perkuse a dokonce kovadlina (to je panečku metal!). Občas zahušťuje Plotkinův synth-noise (synthesis), kolem poloviny titulní skladby asi on a Wyskida na cosi kovového vytváří zvuky blížící se žesťům – vzpomněl jsem si i na Ligetiho.

Dubinův hlasový projev je stále maniakální. V jeho řevu a textech se zračí naprosté zoufalství (I feel dead!), nenávist (My eyes stab you! – „chudák“ jeho spolubydlící, který ho k textu Like Poisoned Dog částečně inspiroval) a psychopatická vyšinutost, místy z něj opět zamrazí (a jasně, ten vokál je i svým způsobem vtipný – v dobrém ale). Nejvíce znepokojivého účinku však asi dosahuje v civilnější poloze - v první polovině It Wants to Fly (…I think You Should See…). Death/gore (atd.) vokalisti můžou mít v textech mnohem horší věci a předvádět mnohem obludnější hlasové kreace, ale tohle je mnohem víc „reálné“, autentické… dalo by se snad říct i lidské, ale nevím, jestli je to v případě Alana vhodný výraz. V poslední třetině skladeb by ale mohl ubrat na opakování některých vět, jejich účinek totiž už pak slábne. A texty i vokály na Things Viral (třeba Fields) působily asi ještě zlověstněji, ale…

A zvuk? Možná stačí napsat, že se nahrávalo s J. G. Arellanem, C. Marstonem, mixovalo s R. Dunnem a masteroval samozřejmě mistr J. Plotkin a A. Douches? Zvuk je opět perfektní, prostorový i drtivý, na poměry subžánru celkem dynamický - chce to trochu víc vohulit, aby to plně fungovalo, ale uši to až na občasné vazbení neunavuje. Obal též tradičně super (cca Unsane – Sterilize v temnější verzi?).

TBC je méně „písničková“ než debut i méně drone-minimalistická, abstraktní nebo experimentální než předchozí řadové desky. Od všech si bere trochu a přidává něco málo navíc. Je zase trochu jiná. Co do originality se s předchozími samozřejmě měřit nemůže, i účinek některých starších skladeb byl silnější, ale jako celek je možná lehce vyváženější (?), nějak se mi lépe (do)poslouchá(vá). Těch experimentů a nějakého posunu bych sice uvítal více – zvláště když vezmu v potaz, jak se povedlo Dahlquistovi transformovat odkaz Burning Witch (+ Asva) v The Poisoned Glass, je to trochu nevyužitá šance, ale vlastně mi to ve finále vadí jen málo. Tohle jsou Khanate, takhle tu negativitu asi nikdo jiný podat neumí (Ehnahre se blíží, ale…).

Uvidíme za půl roku, zatím převažuje velká spokojenost, místy nadšení. Nejlepší doom od posledních Esoteric. A kdo se mnou nesouhlasí, tomu Dubin sežere játra!

Doufal snad ještě někdo v návrat Khanate? Zdálo se, že takřka každý už kapitolu z rozvleklých bolů života nadobro uzavřel. Snad i proto působil nečekaný zásah kapely do každodenní rutiny tak zásadně. Zničehonic se někdejším fanouškům před ksichtem rozprostřela rozpitá krvavá skvrna na zašlém povrchu. Za obalem je hodina nového materiálu – trojice 20 minut dlouhých skladeb plných zmaru, existenčního hnusu a zlomené naděje. Vše v takovém provedení, jak to umí jen Khanate.

To Be Cruel nemystifikuje, opravdu nabízí čistou porci krutosti vleklé a jízlivé natolik, že nálepky jako „sludge“ a „doom“ působí jako rozvoněné záštity. Asi jde mávat přízviskem „drone“, i na tu jsou ale Khanate paradoxně dost dynamičtí. I navzdory časové rozlehlosti totiž kapela pracuje s poměrně regulérní písničkovou formou, na které se opakují jak hudební motivy, tak kusy textů. Tradiční forma je jen natažená a zkroušená do maxima: tak moc, že pokusí nervy i trpělivějších fanoušků kapel jako Corrupted nebo novějších, o poznání vyumělkovanějších Bell Witch.

V rámci samotného pojetí Khanate nenavazují na předešlou, v rámci formy a žánrového podchycení nejexperimentálnější Clean Hands Go Foul. To Be Cruel je o poznání přímočařejší a strukturovanější. Díky větší ucelenosti působí houževnatěji, nuzněji i památněji. Něco se ale přece mění. Zvuk si tolik nepotrpí na razanci – raději dává na odiv škálu perkusí a ambientních ruchů ze syntezátorů, metalických poryvů nebo lidského dýchání. Více než dopady bicích a power chordů se rovněž počítají Dubinovy vokály, které jsou nyní uchu nejblíže. Posluchači tak nezatrne jen ve chvílích, kdy se dostavuje řezavý řev, ale i při klidných zlomených deklamacích nebo zneklidňujících šepotech.

Pryč ale od techniky. Khanate byli vždy primárně o pocitu, což je patrné ze všeobecných reakcí. Snad za vše hovoří jeden z komentářů na Youtube pod deskou Things Viral, kde uživatel děkoval kapele za nepřímou prevenci před sebepoškozováním – dle jeho zkušeností totiž měla hudba Khanate stejný efekt.

To Be Cruel popisovanou úlohu rovněž zastává. Sám Dubin považuje své texty za jakýsi filtr osobních zkušeností, přes který vyplavuje hnus z vlastního života. Účinek má být autoterapeutický, což hudbě jako takové neubírá na hrůze. Barevné spektrum coveru vlastně náladu zdatně dobarvuje – evokuje prázdnou místnost ve stejných odstínech, bez oken a dveří, kterou osvěcuje jen mírný plamen svíčky na zemi. Z tmavší části pokoje mezitím někdo vychrtlý recituje vyšinuté monology. S podobnými obrazy na mysl tane i přehlížený horror Matthewa Holnesse Possum nebo transgresivní próza Huberta Selbyho Jr.

Z perspektivy samotného uhranutí působí novinka z celé diskografie nejfunkčněji. Z To be Cruel totiž prýští i rezignace, jakási absence snahy šokovat, která roste s věkem. Staří členů tak kapelu neokrádá o sílu ani o tvůrčí ambice. Ledabylé plynutí a kalkulovanější hra s tichem efektivně odhaluje podstatu projektu – roztaženou zvukovou krutost umocněnou primitivními, ale o to hryzavějšími texty.

Hodnocení 85 %