Autor: 85 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
Mozaic

SUNSET IN THE 12TH HOUSE - Mozaic

Alter ego Dordeduh nahrálo velmi příjemnou, v některých chvílích i strhující, porci přemýšlivé a náladotvorné hudby, v níž se chytře mísí vlivy 70's progressive rocku, současnějšího post-rocku a metalu s občasnými vlivy orientální hudby. Přes drobné výhrady opravdu silná a trvanlivá deska.

Sunset in the 12th HouseDnes rumunsko-italskou kapelu Sunset in the 12th House si založili mozky progresivně blackmetalových Dordeduh (ex-Negură Bunget) Edmond Karban (aka Hupogrammos) a Cristian Popescu (aka Sol Faur) jako projekt, ve kterém by se mohli věnovat rozvíjení hudebních nápadů, které se jim nehodily do konceptu jejich „hlavní kapely“ (sestava obou zmíněných kapel je dnes vlastně totožná). Vznik projektu/kapely se váže k roku 2011, i když některé motivy úvodní skladby Seven Insignia (hádám, že půjde mj. o ten ústřední metalový riff) údajně pochází již z konce 90. let a původně byly určeny pro další Edmondovu kapelu Makrothumia (dnes znovu funkční pod jménem Transceatla). Naší Marasťáckou výpravu hudba Sunset zaujala (a některé vyloženě nadchla) již před třemi roky na DBE v Transylvánii a tak byl jejich letošní debut v poměrně velkém očekávání.

První vypuštěná skladba Arctic Cascades byla (nejen?) pro mě mírným zklamáním – „jo, je to celkem fajn, ale nic víc“. I dojmy z prvních poslechů celé nahrávky se nesly do jisté míry v podobném duchu. Mozaic ale není zrovna z desek, které posluchače chytnou a nepustí hned na první (a možná ani na ten druhý a třetí?) poslech – největší potenciál k tomuto má asi klipovka Desert's Eschaton.  S každým dalším poslechem jsem ale tuhle pestrou mozaiku doceňoval a užíval si jí víc a víc. Ano, pořád jsou tu pasáže, které mi i téměř po třech měsících poslechu přijdou „jenom fajn“, ale je tu i dost takových, které bych se nebál označit jako výtečné, pohlcují až strhující. Hlavním klíčem pro mě bylo dostat se do té správné nálady a začít si jednoduše užívat tu nenucenou uvolněnost a až bukolickou pohodu, která z té jejich hudby sálá.

 
Sunset in the 12th HouseCo tedy Sit12H hrají? Samotní členové kapely se stylově charakterizují jako „směs psychedelického post-rocku a tradiční orientální hudby“. S tím lze do jisté míry souhlasit, byť vlivy orientální, předovýchodní hudby se nějak výrazně projeví pouze v již zmiňované Desert's Eschaton, která umnou fúzí zvuku orientálních nástrojů (bağlama/saz? a nějaké ty perkuse), melodiky a rytmů s (post-)rock/metalem může připomenout i takové Secret Chiefs 3 (Edmondovo triko potvrdí), starší Grails, nebo i třeba Orphaned Land. Vliv a postupy z post-rocku jsou tu zastoupeny hojně, ale minimálně stejnou měrou se tu čerpá ze studnic rocku (a i metalu) progresivního, převážně ze 70's, ale dle rozhovorů členové Sunset poslouchají i současné, modernější kapely (tady nebudu ukazovat, to ať případně udělají jiní, ale myslím si, že znát to tam občas je). Jak z prog, tak i post-rocku si naštěstí berou hlavně to lepší. Muzikanti jsou to technicky a celkově hráčsky i kompozičně vyspělí, nemají však potřebu pidlikat, ani nijak jinak exhibovat. Z počátku jsem měl i pocit, že by se dokonce mohli odvázat i trochu víc. Ale ne, takhle je to tak akorát, a pokud budete pozorně naslouchat, tak si všimnete, že tam těch různých hráčských fines a parádiček je dost, jen se s nimi nijak neplýtvá a nevystavují se zbytečně na odiv. I bubeník Sergio Ponti (ex-Ephel Duath/Illogicist) má pro tohle skvělý cit, přesně ví, kdy je potřeba hrát relativně jednoduše, ale účelně a podpořit celek a kdy je vhodná chvíle k nějakým těm rytmickým fíglům, často se mu přímo nabízí i samotná struktura kompozice. To samé platí i pro basu, Mihai Moldoveanu je po většinu doby vcelku nenápadný, ale sem tam si i on nějaké ty výlety po pražci dovolí (hraje fakt skvěle). Když jsem mluvil o té uvolněnosti, pohodě a post-rocku, tady je na místě zmínit, že se po většinu hrací doby zároveň vyvarovali zbytečnému natahování (ano, nějaká ta výjimka by se asi našla, ale…), dojmu unylosti a také, přestože je deska emocemi nabitá - i přehnanému patosu a tahání za srdíčko (ok, i tady výjimky jsou, třeba ta „Mono pasáž“ v Arctic Cascades, ale co už…). S jednotlivými motivy se pořád pracuje, vyvíjí se, plynule a logicky navazují jeden na druhý (i tady by se tedy výjimka cca na začátku 3/3 Seven Insignia našla, ale nijak zvlášť mě to neruší), gradace jsou velmi dobře promyšlené, na první plán se tu moc nehraje.

Sunset in the 12th House

Název kapely vychází z astrologie – ve 12. domě prý sídlí podvědomí i bezvědomí, intuice, soucit a spirituální transcendence. Deska je až na poslední dvě skladby (přičemž v té předposlední se zpěv objeví jen na chvíli a je bezeslovný) instrumentální, takže poskytuje dostatek prostoru pro vlastní interpretaci a představivost. U mě, stejně jako Dordeduh, nejvíce evokují představy spojené s přírodou. Ta Transylvánie tam prostě je, rukopis hlavních skladatelů a jejich postupy jsou jasně rozpoznatelné a vlastně si myslím, že by některé pasáže do tvorby jejich „hlavní kapely“ zapadly skvěle. Oproti divočejším, horským a lesním D. se tu ale pohybujeme spíše v mírnějších polohách až v nížinách. Louky, pole, pastviny, max. nějaká ta pahorkatina nebo kopec, jemný vánek, (odpolední) slunce, možná i řeky, moře, pláž, prostě pohoda. V několika chvílích mě napadlo, že hudebně jsou jejich nejbližší (byť pořád celkem vzdálení) příbuzní naši madebythefire (jasně, ti jsou víc neposední, math atd., ale…). Aby té „pohůdkovosti“ nebylo až moc, tak se ve vhodných chvílích přitlačí i na metalovou pilu, dojde i na svižnější tempa a např. v poslední skladbě Rejuvenation Edmond překvapí i pro něj ne úplně tradiční polohou – něco mezi growlem a silovým zpěvem, je i vlastně docela nezvyk slyšet ho zpívat anglicky.

Sunset in the 12th House

Zmíním ještě pár nejsilnějších/zajímavějších míst – cca poslední třetina Seven Insignia (ten ústřední riff mi nejdřív nepřišel nic moc, dneska ho už – zvláště jeho poslední „zjevení se“ v závěru, vyloženě žeru), Paraphernalia of Sublimation od cca začátku druhé minuty do 5:35 (fakt mě hodně baví ten build-up a spolupráce basy, bicích a vůbec…, + v 6:30 je tam skvělé progové sólíčko), Desert's Eschaton je až na toho otravného muezzina na začátku (jo, i bez něj bychom pochopili, že jsme v Turecku) super celá. Ethereal Consonance – opět skvělý build-up na začátku.

Aha, ještě jsem nezmínil zvuk? No je naprosto super, nemám námitek, oba hlavní skladatelé koneckonců pracují jako zvukoví inženýři, takže to by bylo, aby to nebylo, neasi. Ta basa, ty bicí (přirozeně přirozené), kytary, klávesy (hm, ty snad jediné by občas mohly být ještě o trošku víc vzadu, ale povětšinou v pohodě), no prostě všechno.

Nakonec je to, přes drobné výhrady a přes to, že Dordeduh jsou pořád o úroveň výš (resp. jsou mi prostě bližší) opravdu silná a trvanlivá deska. Pro mě nejlepší „soundtrack“ k letošnímu létu.

https://sunset-in-the-12th-house.bandcamp.com/releases

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Mozaic, Sunset in the 12th House, progressive rock, post-rock, progressive metal

aktuálně

diskuze