Tři a půl měsíce poté, co Amenra představili své nejnovější album v rámci Alternativa festivalu, jsou Belgičané v Praze zas. A ne sami! Na společné turné se s nimi vydali Boris. Ne, že by samotní Amenra nebyli důvodem proč vyrazit na koncert, ale byli to právě Japonci, kvůli kterým jsem se v neděli do Akropole vydal. Ti sice loni v České republice též hráli, ale když se zrovna kryli s Master's Hammer, nechtělo se mi na Brutal Assaultu přebíhat. Jsem tedy rád, že jsem měl možnost si na ně zajít hezky do klubu.

Pět minut po mém příchodu, tedy přesně v 18:50, se zhasínají světla a tokijská trojice přichází. Ještě než se začalo hrát, překvapují Boris zajímavě zvolenou image. Na aparátech měli postavené čtyři projektory namířené do sálu. Na balkón Akropole ovšem nic zajímavého nepromítali. Hlavním úkolem projekcí bylo utvořit barevně proměnlivé kužely světla nad hlavami návštěvníků. Tímto jsem si vzpomněl na laserovou show Ulver, byť technika Norů byla nejspíše o něco dražší.

První hrábnutí do strun lehce rozechvělo oblečení a vykouzlilo úsměv na rtech. Jó, pokud ještě trochu zesílí, mohla by to být slušná masáž. Žel se nestalo. Orange stěna sice vypadala dobře, ale na zbourání klubu to nestačilo. (Nebo se jen báli to pořádně ohulit?)

Nedělní setlist byl poněkud předvídatelný. Boris prezentovalisvé loňské album Dear, které zahráli v celé své délce. Na jednu stranu fajn, protože jsme se nedočkali žádného pop úletu, na druhou stranu mohli klidně přitlačit. Už od úvodní Domination of Waiting Noise jsem nabyl dojmu, že v Japonsku sice ví, jak říznout do kytar, ale na koncertě se raději krotí. Nic proti, sice jsem magor, ale chápu, že ne každá kapela vás musí odfouknout jako Sunn O))). Alespoň se dalo v hudbě orientovat a nevznikla jen masa hluku. Instrumentálně mě Boris bavili celých 80 minut od začátku do konce, ať už utvořili dronovou stěnu, rozjeli absolutego rock‘n‘roll, nebo sekali sludge riffy. Celek rozhodně zvedá bubeník, který svými intenzivními údery do bubnů a gongu valivý zvuk skvěle doplňuje.

Co mě však s narůstajícím časem čím dál více iritovalo, byl zpěv. V tomhle i bez ohledu na další kvality Sluníčka s Attilou jednoznačně vítězí. Prvních pár skladeb se dalo, ale během Kagero, kdy to kytarista vytáhl až do falzetu, jsem šel raději pro pivo. Kvůli tomu naživo nejlépe fungovala instrumentálka The Power a závěrečná Dear, jejíž noisový závěr byl aspoň pořádná vichřice, a fungoval, jak měl.

I když chápu, že hudba Japonců rozhodně není pro masy, docela mě překvapilo, že na ně bylo v sále poloprázdno. Před nástupem Amenra se však Akropole naplnila a ve výsledku jsme se tlačili mnohem více než loni ve vyprodané La Fabrice. S prvními riffy šlo hned poznat, na koho většina lidí přišla. Až do poslední doby nebyly jejich koncerty u nás příliš časté. Vypadá to ale, že i kdyby zde hráli pravidelně co půl roku, bylo by na nich plno.

Očekávat od kapely, že po třech měsících předvede diametrálně odlišnou show, se moc nedá. V případě Belgičanů, kteří se drží svého vzorce – klidná předehra a těžké bahno – jako švec svého kopyta, o to méně. Po prvním songu je následující průběh značně předvídatelný, a je na vás, zda přistoupíte na pravidla hry nebo ne. Pokud ano, lze se do nálady Amenra dostat snadno, a tlak jejich kytar s vámi zacloumá.

O tom, že byl v Akropoli opět super zvuk, je téměř zbytečné psát. Tento klub je sázkou na jistotu, byť minule to bylo ještě o krapet lepší. Jak již bylo naznačeno, před třemi měsíci to bylo velmi podobné, i přesto si šlo tentokrát všimnout patrných rozdílů. A nejednalo se jen o obměněný setlist, změny byly viditelné i v projekci.

Velké množství přírodních záběrů v první třetině vystřídala oblaka a spousta kouře následovaná alejí stromů se známou kaplí a samozřejmě i nějaký ten kříž. Amenra si ale naštěstí řekli, že vystoupit v krátkém čase dvakrát se stejným setem by byla blbost, tak došlo i na jiné skladby.

Z novinky se samozřejmě hrálo také, byť Diaken přesunuli z konce zhruba doprostřed (ten useknutý závěr by napodruhé už stejně nebyl tak efektní), ale k mému potěšení sáhli více do historie. Pátá mše byla, tuším, úplně přeskočena a nejvíce se hrálo z čtyřky a trojky, a přesně věci, které mi minule chyběly. Přiznávám sice, že i takovou Nowena | 9.10 bych si opět dal, ale když uzavírají s Am Kreuz a Silver Needle / Golden Nail, kterou to naprosto rozsekali, nelze si na co stěžovat.

Amenra tedy opět potvrdili, že jsou stále ve formě, i když větší klub s prostornější projekcí jim loni sedl více. Od Boris jsem čekal solidní masáž, které jsem se úplně nedočkal. I tak jsem ale rád, že si je mohu odškrtnout ze seznamu kapel, které jsem měl tu čest vidět.