Ulver jsou poslední dobou až nadmíru aktivní. Loni vydali album ATGCLVLSSCAP spolu se soundtrackem k filmu Riverhead a i letos mají v diskografii dva nové zářezy. V první půli roku vyšla další řadovka The Assassination of Julius Caesar v listopadu následovaná EP Sic Transit Gloria Mundi. Vzhledem k tomu, že jsou Norové i přes proměnlivou sestavu na rozdíl od dřívějších let činní i koncertně, dalo se očekávat v dohledné době nějaké turné. Zvlášť, když si povaha jejich nové tvorby o živou prezentaci vyloženě žádá.

Jak tomu však bývá, když už k nějaké kapelní štaci dojde, Česká republika je často míjena. Několik blízkých zastávek (Polsko, Německo…) bylo přeci jen naplánováno, a berlínská vyšla dokonce na sobotu. Jelikož jsem v německém hlavním městě doposud nebyl a přítelkyně má Ulver ráda ještě více než já, bylo o dalším hudebním výletu do zahraničí rozhodnuto.

Prostor Festsaal Kreuzberg, ve kterém se pětadvacátého listopadu hrálo, se nachází jižně od centra nedaleko známého, do dnes zachovalého kusu Berlínské zdi (East Sidegalery) a Treptower parku s monumentálním pomníkem sovětské armády. Kvůli chladnému a deštivému počasí však tentokrát turistiku končíme poněkud rychleji a ke klubu dorážíme půl hodiny před otevřením. Berlíňané to ale s (ne)vpouštěním do klubu myslí vážně, místo čekání v zimě tedy dáváme dobrou polévku v příjemně zapadlé restauraci a vracíme se o hodinu později.

Vyzvednutí zakoupených vstupenek a vstup do klubu proběhne bez problémů. Pouze mě mírně zaráží zabavení fotoaparátu (obyčejný kompakt) u vstupu s tím, že se nesmí pořizovat profesionální fotografie (okay). Až na tohle nepochopení je ale Festsaal Kreuzberg velmi příjemný sál. Velikostí podobný Akropoli s hodně místy k sezení a berlínským pivem za berlínské ceny.

Pár minut před půl devátou přišel na pódium Stian Westerhus. Ano, ten Stian Westerhus, kytarista známý mimo jiné i z vystupování se Supersilent či Jaga Jazzist, který se letos vystřídal s dříve přítomným Daniel O'Sullivanem. Westerhus však na zbytek kapely nečekal a otevřel set sám. Jeho sólová tvorba má několik tváří. Tentokrát se primárně soustředil na klidné polohy. Kytarová zvukomalba, vybrnkávání, ambient a zpívání písní, nejspíše z jeho loňského alba Amputation (vydaném mimochodem na labelu House of Mythology, kde nyní vydávají i Ulver). Stian se nebojí a se svým hlasem se pouští až do nezvykle vysokých falzetových poloh. Někdo by je mohl označit za přehnané kňourání, ale Westerhus vše zvládá odzpívat přesně a jeho hlas kolikrát téměř splývá s kytarovými plochami. Oproti minulému setkání navíc tentokrát na kytaru i hodně hraje (prsty, trsátkem i smyčcem) a nešlape jen po efektech, byť tóny neustále modifikuje, vrství a přetváří do zvuků, které byste od kytary ani nečekali. Trochu škoda, že byl poněkud krotký, asi i kvůli tomu, že hrál před dnes už mainstreamovějšími Ulver, a vyhýbal se noisovým výbuchům, byť párkrát do strun udeřil silněji. Místo hlukové vlny však šokoval spíše masivním tónem, prorážejícím ambientní plochy.

Zhruba po dvaceti minutách se ale k Westerhusovi, který opět se smyčcem v ruce končí své výtečné vystoupení, přidávají další členové, kteří se rozehrají na perkuse, a dohromady pokračují již jako kompletní Ulver. S příchodem Garma, který měl před sebou tentokrát kromě mikrofonu pouze drumpad a tamburínu, pokračoval set přesně dle očekávání. Hrálo se jen a pouze z letošních nahrávek a první byla úvodní skladba Nemoralia. Mimochodem, když na chvíli zapomeneme na samotnou hudbu, důležitou částí koncertů Ulver byla vždy i vizuální stránka. Tentokrát jsme se však nedočkali typické projekce sladěné s konkrétními songy. Místo ní si ovšem Norové připravili skvělou laserovou show. Když už tedy diskotéka, tak pořádná! Start patřil jednoduše přeblikávajícím bílým čarám, které se postupem času střídaly s dalšími barvami a složitějšími útvary, jež skladby vhodnědoplňovaly. Jelikož se nejednalo jen o stupidní blikání, ale o vskutku propracovanou světelnou podívanou, místy lasery až odváděly pozornost od samotného koncertu. Například v moment, kdy utvořily statický bílý strop a mezi paprsky prolétal kouř, jsem měl pocit, jako by nade mnou levitovala voda. Jedinou slabší chvíli laserů byl okamžik, kdy na plátnu za muzikanty vykreslovaly obrazce, které vypadaly poněkud lacině. Co se zvuku týče, ten byl možná trochu sterilnější, ale dobře čitelný. Dokonce i všechny tři zpěvy (zpíval samozřejmě Garm, ale také Westerhus a Halstensgård) byly rozeznatelné. Dále byly na pódiu přítomny klávesy, bicí a dodatečné perkuse, vše vzájemně se doplňující. Celkem zábavné, když vidíte, kolik instrumentů je třeba k tomu, abyste mohli hrát synth-pop :) The Assassination of Julius Caesar i EP byly přehrány v celé své délce a na starší skladby nedošlo, což mohlo být pro někoho zklamáním, ale pokud jste na koncert šli s tím, že si vyslechnete nové songy, nic nebránilo tomu užít si je naplno. Jejich živé provedení bylo téměř identické s tím studiovým. Garm vše odzpíval s přehledem a struktura skladeb byla skoro stejná. Pouze pár hitů bylo prodlouženo improvizovaným závěrem, a to konkrétně So Falls the World s následující Rolling Stone, v které sice chyběl ženský zpěv, ale noisovější outro tento nedostatek vykompenzovalo. Rovněž závěrečná Coming Home byla prodloužena asi na dvojnásobnou délku. Zde logicky trochu vadila absence živého saxofonu, ale jinak Norové rozjeli slušnou rychtu, byť kvality minule nataženého closingu Eitttlane nedosáhla. Na druhou stranu se v ní předvedl Westerhus, který potvrdil, že je více než důstojnou náhradou za O'Sullivana. Z kytary vykouzlil plochy protkané různým skřípáním, ale také téměř pinkfloyďácké momenty, a v jednu chvíli zněl celek jako nějaká tribal/diskotéková verze One of these Days. Byť by v tuto chvíli mohli Ulver skončit a potlesk zas tak silný nebyl, vrátili se na pódium s coverem The Power of Love od Frankie Goes to Hollywood. Pro fanoušky, co čekali něco staršího, asi opět velké fuck off, ale vzhledem k tomu, že provedení Ulver bylo skoro stejně slizké jako originál a atmosféra songu se ke zbytku letošních, 80’s disco worshipujících pecek logicky hodí, byl závěr skvěle zábavný.

S předchozími koncerty, ať už tím premiérovým před osmi lety, kdy se u nás Ulver ukázali na Brutal Assault festivalu a následně v Akropoli, nebo tím na témž místě v roce 2014, tento nelze srovnat. Jednak hráli úplně jiné věci a i povaha nových skladeb je naprosto jiná. Pokud se vám ale aktuální tvář Ulver zamlouvá, věřím, že byste byli v Berlíně spokojeni jako já. Stian Westerhus výtečně otevřel koncert svým sólovým setem a Norové předvedli, jak lze v roce 2017 hrát pop na úrovni.