Konec letošního října byl (ne)slušně přesycen (povětšinou) dosti zajímavými koncerty. Do toho všeho jsme i jeden poslední říjnový den pořádali. 1. listopadu Doom na Sedmičce, „hm, to asi vynechám“, říkal jsem si ještě pár dní před. Ne, že by mě to nelákalo, ale v té vší přesycenosti jsem to chtěl „obětovat“. Nakonec jsem „obětoval“ jinou akci, peněženka říkala „to zvládnem“, navíc k line-upu se přidali ještě norští La Casa Fantom a vlastně až pár hodin před začátkem jsem se rozhodl, že jdu.

Do útrob 007 se vrhám lehce před 20tou hodinou, kdy už, jak jsem se zpětně dozvěděl, LA CASA FANTOM hráli dobrých 15-20 minut, takže stíhám jen necelou druhou půlku setu. Tyhle Nor(k)y jsem měl zafixované jako „nablacklý“ crust/hardcore, ale ouha, crust se - alespoň z toho, co jsem slyšel – nekonal vůbec, hardcore ano, ale spíš ten temný, možná s předponou post-, kombinovaný s hrubším sludgem a „Vlčím“ black metalem (sem tam to sypalo pěkně), kytara absentuje – suplována jest monstrózně zboostrovanou baskytarou přes jakýsi DIY aparát čítající několikero zesilovačů, basák hrál často přes víc strun a vlastně jen minimálně mi přišlo na mysl, že tam ta kytara chybí. Rytmy a struktura skladeb sem tam poměrně netradiční, hrát oba uměli, většina setu mě bavila, byť se vyskytly i slabší/prázdnější momenty. Celkem spokojenost. Zkusmo jsem koupil sedmipalec za hodně fajn cenu.

Kolečko na vzduch a lahváče, pozdravit známé a zpátky do „díry“, kde už svůj kolovrátek rozjíždí pražsko/okolo-pražští FEAR OF EXTINCTION. Kolovrátek je pro ně výraz výstižný, jedna skladba skoro jako druhá, přesně víte, jak to bude pokračovat (a vlastně i jak bude asi znít další skladba :) ), ale v tomhle d-beat/crust/punku o to vlastně i tak trochu jde. Resp. důležitý je feeling, drive, pořádná dávka distorze z beden, na bicích přesně a přísně valící „tukatra“ a nasraný vokál štěkající heslovité texty. A to všechno set FoE měl. Až chvíli před koncem mám dojem, že už by to mohlo stačit, to ale přichází na pódium Denis – současný zpěvák (dříve kytarista) Doom a dává si s kapelou „hymnu“ Police Bastard (která ten večer zazní ještě jednou) – hádám, že pro FoE jeden ze splněných snů :). Valilo jim to spolu pěkně. Vlastně jednu zásadní výtku bych měl, neslyšel jsem žádné pořádné „Uh!“ :)

Po dalším venkovním kolečku a pivečku se už jen tak tak probojovávám na slušnou pozici, abych něco viděl, Sedmička poměrně plná (tak 150-160 hlav?), ale ne přervaná, vlastně po lehčím rozčarování při koncertu Om na tomtéž místě mi to tady tentokrát sedlo, na koncerty, kde se lidi víc hýbou (čímž je i víc vidět) a „kotlí se“, je 007 fajn místo i ve větším počtu návštěvníků. No a co říci k (pra)otcům ostrovního crustu (či „britcoreu“) DOOM? Viděl jsem je podruhé - prvnímu setkání na Obscenu předcházela mírná (ale neoprávněná) skepse, tentokrát jsem jen čekal, jestli to bude stejně tak dobré a ono bylo. Staří „fotři“ to začali mydlit hlava nehlava, energické a krátké skladby s jednoduchými (tady opět platí, že v jednoduchosti je síla) a chytlavými riffy a rytmy. Kapela sehraná, zvuk dobrý, kopalo to, vynikal rytmičák, to mám rád, vlastně asi 2x mi i přejel příjemný mráz po zádech. Bavil mě i kontrast mezi tím, když Denis mluvil mezi skladbami stylem „mám ten úplně nejvychlastanější hlas na světě a nevím, jestli ještě zvládnu vydat další hlásku“ (zvláště když děkoval, že lidi ten večer vydrželi nekouřit a sám zněl, že před koncertem vykouřil alespoň karton :) ), a chvílemi, kdy neurvale řval během skladeb. Hráli všechny pecky jako Fear of the Future, Antisocial, War Crimes, Nazi Die, dochází i na cover Symptom of the Universe od.. no víte koho :). A samozřejmě Police Bastard, kde refrén s kapelou hulákali snad všichni přítomní. Parádní „Uh!“ zaznělo už chvíli po začátku. Končí se stylově s Means to an End. Jo, jít na Sedmičku na Doom mělo smysl.