Tak trochu příznačně se v parném červnu tohle úterý obloha zatáhla a teploty spadly. Jako by si to počasí Saint Vitus přímo vozili s sebou. Já se dostavil do Modré Vopice s velkým předstihem jako první. „Vitus měli zpoždění, start se posune, ale žádné drama,“ znělo od pořadatelů. Tenhle večer se ale nikam hnát nemělo. Čas se tedy krátil klasicky pivem a pozorováním příchozích, z čehož se poměrně rychle vyklubal jeden poznatek. Krom borců z předkapely The Tower a holek, který nikdy nestárnou, jsem jako čerstvý třicátník na místě byl asi nejmladší - to Saint Vitus už pár let brázdili světem a je dobře, že doputovali i k nám.

Když proběhlo veškeré procesí, spustili do zaplňujícího se klubu pražští THE TOWER a ihned si mě získali. Vůbec nemám potuchy, jak je na tom doomv Čechách (tipy do diskuze, prosím), ale v záplavě všemožných „post“ kapel pro mě byla Věž velmi příjemné překvapení. Žádné ufňukané metalové brečení, ale poctivá dávka nicoty. Doom metal odkazující se na starou školu promíchaný s pěknou dávkou psychedelie. Prim v tomhle hrály dvě kytary, kdy jedna vytvářela stěnu, druhá pouštěla omamné tóny a naopak. Pozitivně jsem kvitoval dobrou práci s vokály, ideálně dotvářely pochmurnou atmosféru, s kterou Pražáci rozhodně uměli pracovat. Asi největší pozitivum jsem spatřoval v tom, že dokázali skvěle vybalancovat psychedelii a přechod do místy solidního zla. The Tower rozhodně stojí za to dál sledovat, Saint Vitus nemohli mít lepšího předskokana.

Musím se přiznat, že Američany mám spojené hlavně s Winem, ten se ale nechal čapnout s něčím nedobrým vloni na tour v Norsku a do Evropské unie má utrum. Všechno zlé je k něčemu dobré, se říká, a nebýt této události, nejspíš by se SAINT VITUS s původním pěvcem Scottem Reagersem na cesty nevydali. Jak člověk spatřil mohutnou, šedivou hřívu kytaristy Davea Chandlera, vzbuzovalo to respekt a to ani nezačal hrát, a když se tak stalo, nemohlo se začít ničím jiným než skladbou Dark World. A jak to borci odpálili, z toho mě pomalu začala padat brada. Takový příval energie jsem nečekal. Ta čpěla hlavně z ústřední dvojice kytara-zpěv. Jak na Chandlerovi tak Scottovi (hlavně na něm) bylo vidět, že si vystoupení užívali a veskrze nejvíc komunikovali s publikem právě oni. To basák Mark Adams působil celou dobu mírně nepřítomně a strnule. Vůbec to ale nepřekáželo jeho výkonu a basovalo mu to náramně, zejména ke konci Burial at Sea - to už opravdu bylo na to si jeho struny půjčit a jít si to hodit. Jinak si dost často pohledem hlídal Davea, ten zas kdy mohl, svá sóla hodně povolil z uzdy. Mezi nimi neustále čertil Scott a za ním to dost solidně hnal na bicí Henry Vasquez, jehož práce s dvěma kotly byla přímo ukázková. A tohle turné právě se Scottem Reagersem u mikrofonu mělo za následek, že setlist byl tvořen hlavně z prvních dvou desek a předposlední Die Healing, které i nazpíval. Vrcholem pro mě byla hlavně War is Our Destiny, ta nabrala hodně punkové obrátky, pak po ní následující Whitte Magic/Black Magic a již zmíněná, stoličku podrážející skladba Burial At Sea i s cinkajícími lahvemi v úvodu písně. A samozřejmě Saint Vitus, titulní song celé kapely, jenž v refrénu zpíval celý klub. Kvartet, který má věkově dohromady přes dvě století, přijel do Prahy ve skvělé formě a předvedl učebnicový doom staré školy, žánr věděl od koho opisovat.

Setlist: Dark World, One Mind, Zombie Hunger, War is Our Destiny, White Magic/Black Magic, White Stallions, Burial at Sea, Look Behind You, Saint Vitus, The Psychopath, Born Too Late