Mastodon u mě patří do takové té “nové vlny retro metalu”. Poctivě usazený základní sabbathovský kámen, ve kterém vyklíčilo semínko stromu, jenž do sebe absorbuje veškeré rockové vlivy, a plody má tudíž vždy příjemné a lehce psychedelické.

Ale tenhle strom má za ta léta i spoustu okolních výhonků a nových sazeniček. A v každém je malý, přesto rozpoznatelný, Mastodon. Rukopis každého ze členů je tam vždy typický, zejména kvůli zpěvu, který si (skoro) všichni, rádi a s chutí, a ve studiu dobře, užívají. A přesto si přitom nemyslím, že existuje něco jako “typický Mastodon”. Dnes už ne. Typický Mastodon byl pro mne vždy o té neurvalosti, jako rána pěstí. Ruka je stejná, ale dnes už obalená v boxerkách. Účinek stejný, jenom bez šrámů, holou pěst nenahradíš. A stejně je to už v samotném jadérku – dříve tvrdé, dnes již má slupku rozpukanou.

Kapela si za poslední roky přestala dělat velkou hlavu, co dát a nedat na desku. Už jsme si zvykli, že minimálně od Blood Mountain (2006) se začali vzdalovat image přírodních dřevorubců a měnit ji v hipsterské chasníky. Ruku v ruce, vždy s podstatným důrazem na virtuozitu, začaly být skladby stále více podtrhávány strhující atmosférou. Každý jeden ze čtveřice je schopen napsat silnou skladbu, ale dohromady jsou jako "Mastodon" vždy nejsilnější. Ono to na jednu stranu vypadá, že “co máme, to tam dáme” a Brann dodá texty, které jsou dalším podstatným výrazovým prostředkem. Ty jsou stále stejně mnohovýznamové, abstraktní, tentokrát však tematicky propojené jedním motivem, a tím je rakovina. Nemoc, která si nevybírá, a která v uplynulých dvou letech natolik významně zasáhla (nejen) do nejbližšího okolí kapely, že se rozhodli vyprávět příběh o nekonečném koloběhu smrti a znovuzrození.

I na Emperor Of Sand Mastodon napsali skvělé kusy, vždy typicky mnohovrstevné (Roots Remain), vyztužené poctivými kovovými riffy (Sultan's Curse, Ancient Kingdom), popovými nápěvky (Show Yourself), extatickými pasážemi (Roots Remain, Ancient Kingdom), příchutí meditace (Clandestiny), disharmoniemi (skvělá Andromeda) nebo hard rockem (Precisious Stone). A standardně je zde spousta odkazů na soudobé kapely (nejmarkantněji stále, jako v minulosti, Alice In Chains ve Steambreather), i klasiky zatěžkaných melodií. Častokrát je tomu zcela záměrně, ale spousta momentů je bezpochyby “pouze” dojmem. Ale i proto to asi stále baví, jelikož feeling té či oné kapely právě znamená, že se atlantská čtyřka stále nebojí experimentovat a hledat další cestičky, jak (si) hrát.

Možná tedy, že výše zmíněné projekty mohou svým způsobem podněcovat tvůrčí proces v samotné kapele a obohacovat už tak bohaté spektrum stylů. Otázkou je, zda-li bylo ale dřív vejce nebo slepice - k Alice In Chains tu máme Giraffe Tongue Orchestra (William DuVall a Brendt Hinds), z desert rocku vycházející Gone Is Gone (double Troy - van Leeuwen z Queen Of The Stone Age a Sanders) a patrně nejslavnější, a nejagresivnější projekt, Killer Be Killed (opět Troy Sanders a Greg Puciato a Max Cavalera). A jsou zde k nalezení i artefakty aktuální sólovky Arcadea (Brann Dailor). Stranou okolního dění tak zůstává pouze druhý kytarista Bill Kelliher, jehož growly osvěžovaly prvotní nahrávky.

Pokud akceptujete fakt, že Mastodon už vždycky budou o "progresivním, metalovém mainstreamu", nenajdete na desce jediné slabé místo. Baví totiž od začátku do konce, přesto pomyslné vrcholy, právě z důvodu větší obliby historických kusů, jsou závěrečná trojka: Andromeda, ve které stojí proti sobě disharmonično, psychedelie, zmar a astrálno, Scorpion´s Breath, která je vedle úvodní Sultan's Curse nejpřímočařejší skladbou, a poslední Jaguar God, jež se z pomalé, ukolébavkové skladby přetaví v nádhernou, husí kůži nahánějí, power rockovou nálož.

Mastodon nikdy nebyli přímočaří, pracují s motivy, náladami, a tak se i na Emperor Of Sand za zdánlivě jednoduše poskládanými motivy vždy skrývá pečlivě promyšlená kompozice. Samozřejmě šablona poskládání více motivů dohromady a neustálé transformování skladby v něco jiného je neměnné. Ale nuda se tady nepřipouští právě protože je stále co objevovat. A navíc, Brann Dailor je stále mistr breaků, takže už jenom kvůli jeho neskutečné hře je to vždy o bod navíc, stejně jako musíte buď milovat nebo nenávidět kytarová sóla, kterými Mastodon stále unikají veškeré konkurenci.