Rok 2014 se pomalu chýlí ke konci a tak je na místě se ohlédnout a rekapitulovat. V rámci doom/sludge/drone a podobně pomalého, těžkotonážního metalu vyšlo letos několik dobrých desek, stejně tak i v psych/space rocku, žádná u mě ale nezabodovala tak jako Archdimension Now od finských psychedelických kosmonautů Mr. Peter Hayden. Jejich letošní počin se mi do rukou a následně uší dostal už v dubnu, v rámci jejich společného tour s Dark Buddha Rising. Několikrát jsem jej od té doby protočil, a byť kladné dojmy vždycky převažovaly, nebyl jsem dlouho z nahrávky úplně nadšený. Proč? Ta deska je totiž hrozně dlouhá. Navíc obsahuje jen jednu skladbu, která zabírá hned dvě CD, přičemž stopáž prvního čítá téměř 68 minut a druhého jen o deset minut méně. To je nálož vskutku enormní, a i když nemívám s dlouhými stopážemi problém, tak až takovouto porci nedokážu strávit příliš často a to i přes kvality nabízené krmě. Ovšem v tom správném rozpoložení, náladě a chuti svůj čas do poslechu investovat je Archdimension Now skutečně vysoce kvalitním hudebním tripem. V poslední době jsem se asi častěji dostal do té správné nálady a dojmy se ještě zlepšily a více méně ustálily.

Deska fascinuje svou velkou zvukovou propracovaností, vrstevnatostí, rozmanitostí a smyslem pro detail. Její zvuk se dát popsat jako mimozemský, vesmírný, cizí, rozostřený, zamlžený, prostorový a vrcholně psychedelický. MPH navíc nezůstali stát na rozcestí a nejsou jen obyčejným stoner/doomem s pár space zvuky, ale vydali se cestou skutečné, organické syntézy prvků psychedelic/space rocku, drone/doom/sludge metalu, ambientu, noise a řekněme, že i post-rock/metalu, přičemž tuhle neurčitou škatulku si podle mě vlastně zaslouží mnohem víc, než většina dnešních generických post- kapel. Tohle totiž míří skutečně někam dál. V některých částech a zvláště v druhé polovině druhého CD se rock/metalové elementy vytrácí a hudba se nese převážně v ambient/drone/noiseovém duchu. MPH pomocí pestré zvukomalby tvoří vlastní svět, svojí vlastní hudební (arch)dimenzi a chvíli dá práci se v ní zorientovat a zabydlet. Dominující je po celou dobu pocit cesty do neznáma, návštěvy fantaskních, snových, nereálných světů. V nich na nás čeká napětí a nebezpečí, ale zažijeme i mnoho příjemných, uvolněných chvil. Nástrojové obsazení čítá dvě kytary, dvojici syntetizérů (přičemž si občas nejsem jistý, jestli vlastně slyším zefektovanou kytaru nebo synťák), baskytaru, bicí a samply. Až s přibývajícími poslechy jsem si všiml některých vedlejších linek, zvukových detailů a jejich vývoje. Nikdy by mě nenapadlo, jak mohou být v podobné muzice skvěle použity některé zvuky, např. samply ptačího zpěvu. Lidské zpěvy naopak absentují, jen na začátku se z ambientní mlhy vynoří mluvené slovo, spíš jakoby náhodně zachycené radiové vysílání, pak už se spojení s čímkoliv pozemským ztrácí docela. Vše je velmi zkreslené a se zvukem se často manipuluje, např. bicí, především kopák místy zní spíše jako vzdálené dusání přibližujícího se mimozemského monstra (ufomammuta?).

Občas se může zdát, že je to snad improvizace/jam, a možná i z části je, ovšem z některých pasáží s přesnou, někdy i mírně nerovnou rytmikou je jasné, že byly nějakou dobu nacvičovány a pilovány. Je těžké k něčemu přímo přirovnat, ale řekněme, že tu lze rozpoznat jistou příbuznost, ať už ve zvuku, postupech, nebo náladách, či že se prostě (asi) bude líbit lidem, kteří rádi věci jako Nadja, Ufomammut, Dark Buddha Rising (s nimiž sdílí jednoho člena), Bong, SunnO))), Esoteric, Oranssi Pazuzu, starší Pink Floyd a možná i novější Swans. MPH však v lecčems míří ještě do trochu jiných (vesmírných) končin než zmínění. Pro finské (nejen) doomové kapely je typické znít a hrát tak trochu jinak, divně, po svém a ani MPH rozhodně nejsou výjimkou.

Jsou tu však i zápory, které jsem částečně zmínil v úvodu. Jak to tak občas v podobné muzice bývá, některé motivy, byť jsou skvělé, jsou opakovány až příliš dlouho, až se trochu zají. Naštěstí je doplňuje vrstevnatá a proměnlivá zvuková textura, vytvářející zajímavé ambientní soundscapes a pakliže se člověk dokáže zaměřit právě na proměnlivé okolí, které obklopuje hlavní motiv, dojem natahování se tím do značné míry eliminuje. I tak jsem dospěl k názoru, že kdyby se z většiny dílčích pasáží ubrala jen třeba jedna minuta, mohla by to být vlastně perfektní deska – přesně taková, jakou si už dlouho přeji slyšet. Některé části jsou prostě úžasné a svou intenzitou a pohlcujícím účinkem mě nepřestávají fascinovat ani po x-tém poslechu. Celkově mě tenhle počin, i přes zmiňované výhrady dost imponuje a v mnohém mě překvapil – evidentně je stále kam jít dál. Doufám, že ve svém průzkumu neprobádaných končin vesmíru tihle finští psychonauti nepoleví a příště přece jen trochu zkrouhnou stopáž, myslím, že se od nich dočkáme ještě hodně zajímavých věcí.

PS: S tou obtížnou stravitelností to nejspíš nebude tak horké, bandcamp kapely hlásí, že první várka cédéček je už sold out.