Torche mají skvělou vlastnost zjevit se vždy s novou deskou v čase, kdy to opravdu nečekám. Obvykle to znamená přerušit proud veškeré hudby, kterou momentálně vstřebávám a naplno se vrhnout do jejich rock´n´rollových vln a nechat se unášet až k břehům Floridy. Z Miami pocházející kapela není u nás žádnou neznámou, vcelku pravidelně se u nás ukazují a jejich nahrávky si v naší redakci získaly své fandy.

Letošní deska Restarter přichází tři roky po svém předchůdci Harmonicraft a jak už se u kapely stává zvykem, pod jinou hlavičkou vydavatelství; aktuálně Relapse Records. Nezměnila se ale osoba na producentské sesli, nahrávání opět měl pod palcem basák Jonathan Nuñez, naopak v osvědčené spolupráci za mixem pokračují s Kurtem Ballou, který kompletně vytvořil specifický sound na albu Meanderthal. Obě předešlé desky byly dokonalý kompromis mezi (až) rock´n´rollovým hitem a sludge/stonerovým bahnem. Spolu s charakteristickým, pro mě ve spojení s takovouto hudbou neopakovatelným, zpěvem Stevea Brookse vytváří dokonalou symbiózu protikladů podobně jako třeba mistři útěků. A podobnost k Dillingerům nemusí být čistě náhodná, nasekat riff umí stejně parádně, což dokazují poměrně často. Na novince takto pěkně pozlobí skladba Bishop in Arms.

Každopádně zůstává faktem, že obě předešlé desky byly k sluchovodům posluchače přece jen shovívavější a hlavně přístupnější. A s větším důrazem na hitovost jako takovou. Tady to na první dobrou až tak není, protože floridští razantně, nechci říct, přímo přitvrdili, ale zhutnili. Vlastně od jejich eponymního debutu se jedná o zvukově nejmohutnější nahrávku a mírně se k němu i vrací. Ani návratová deska Oblation od Floor, z nichž Torche vznikli, si netroufá jít tak daleko jako Restarter. Nutno ale dodat, že práce se silnější kytarovou hradbou není jen tak prvoplánová a samoúčelná, jak by se mohlo na první dojem zdát. Najednou je každý přechod i každý sjezd přes tyto momenty mnohem razantnější a znatelnější, každá stopka mnohem výraznější. Jsou to právě takovéto detaily, které díky robustnějšímu zvuku hrají větší úlohu v celku samotném. Masivnější stěna je zřejmá od první skladby, postupně se ale ještě umocňuje s další a další písní až přes střed desky, která oplývá dramaturgicky těmi hitovějšími vály, obsahujícími jasný rukopis Torche, a dostane se až do monstrózního (skoro)finále v podobě Barrier Hammer, kdy se setkala celá těžká technika mostecké uhelné, tlak nejhrubšího zrna. Závěrečná, téměř devítiminutová titulní skladba je pak tím pověstným bonbonkem na konec obsahující veškeré ingredience kapely.

Ačkoliv se může zdát, že se Torche, zdánlivě, vzdali své hitovosti ve prospěch zvukové orby, není tomu tak. Restarter obsahuje vše, na co jsme u nich zvyklí a navíc skrývá hodně malých detailů, které právě díky oné masivní stěně naopak vyplouvají na hladinu. Američané dokázali, že zvuk nemusí být nutně jenom samoúčelná ohlušující koule, ale dokonalý prostředek, jak umocnit svou hudbu.

A komu je to málo, může si dlouhou chvíli (nebo tu před pondělním koncertem) zkrátit oldschoolovou arkádou inspirovanou tématikou aktuální desky na jejich domovském webu torchemusic.com.