1) SPOTIFY playlist: prosince 2022 - 62 skladeb a přes 7 hodin hudby

formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tří skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel, jakkoliv zde umístěných, v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů, je zařazen individuálně dle jednotlivých redaktorů (tentokrát výjimečně pro všechna letos vydaná)

4) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 3)

(4) DJEVEL – Naa skrider natten sort (11/2022)

- superstar band, kde diktuje především Faust za bicími, navazuje na loňskou desku. Jedno z nejlepších true black alb letošního roku. (vaněna)

- hodinka klasického romantického blackmetalového rozjímání v zákoutích norských fjordů. Vstupte do prastarého nekřesťanského chrámu hvězd a hořících měsíců ztraceni v neprostupných nocích temných časů a vzývejte vše nezemské. (DarkXane)

- rozvážná kontemplativní forma norského black metalu. Opět se nespoléhá na tremolo, spíše na fluidum, které jde snad navodit jen ve spárech chladné skandinávie. Deska prostá highlightů – uhrančivost tkví v konzistentním celku. (Dantez)

- a hlas přidal i Kory.
 
 
 
 
 

(4) MISÞYRMING - Með hamri (12/2022)

- novinka od Mišpyrming začíná fakt mega nakople a naláká na zbytek alba, který je ovšem opět znatelně slabší než debut. A dokonce bych řekl, že i o něco slabší než hodně popíkově melodické Algleymi. O nějaké blbosti se sice ani zdaleka nebavíme a je mi jasné, že naživo ty hymničtější věci budou makat dost, ale při domácím poslechu se asi stále budu vracet jen k Söngvar elds og óreiðu a splitu se Sinmara. Snad to s časem ještě vyroste, třeba burzumácká čtyřka je pěkná, ale podobně úsměvná jako Falsified and Hated na posledních Mayhem. Tak trochu na mě Islanďané působí, že chtějí hrát stadionový rokec, akorát s blackmetalovou dravostí. No uvidíme, jak moc se novinka celosvětově chytne, když aspoň část Marastí redakce z ní není zrovna dvakrát nadšená. (Bandcamp) (mIZZY)

- tak nějak zatím mezi, něco je dobrý, něco bych vyhodil, čekal jsem víc metal od podlahy, ale tahle jejich „epičnost“ nebo rozmáchlost je slabší. Čertovo kopyto z Islandu slábne? (brutusáček)

- ledoví Islanďané jsou do nesvaté třetice zpět oživeni ve svých řadách novým bicmanem Magnúsem Skúlasonem (ex- Svartidauði). A novinkové kladivo udeřilo s mocnou neúprosností nasměrováno opětovně k blackmetalové dokonalosti věstící nespočet ponurých intenzivních prožitků protkaných melodickými sopečnými ohnivými výtrysky načichlými klasickými heavymetalovými party. Překvapivě mnohostranně rozmanité dílo zvoucí k opakovaným opojným poslechům v hledání sofistikované a zvrácené zlomyslnosti. (DarkXane)

- s kladivem, ale takřka zcela bez islandské esence. Třetí deska Misþyrming prezentuje dosud nejčistší metal. Materiál je dosud nejzaměnitelnější, stále ale nepostrádá zběsilost a temnotu. (Dantez)

(3) NORDJEVEL – Gnavhòl (09/2022)

- zmiňováno už v minulých měsících. Norsko-švédský black/death metal (deathened black?), cca staří Dark Funeral meets Zyklon, Thorns meets Morbid Angel atd. Rychlé, kratší skladby a pasáže Destructhorovi a spol. jdou, ty delší, pomalejší už méně. To cvak-čvachtání „kopáků“ je otravné, virbl diktuje, Dominator je rychlý, ale vlastně trochu nudný bubeník. Ale překvapivě mě to z větší části celkem baví. (Bandcamp) (AddSatan)

- severský fičák na mne z předchozí desky zapůsobil intenzivněji (což bylo určitě umocněno i skvělým vystoupením na BA 2019). Novinka sice neméně zběsile, ale ve finále vyznívá trochu monotónně. (LooMis)

- další z mnoha restů, který napravuji na poslední chvíli, a ještě že připomněl přímo sám bizzaro (jak by také ne, když se na posledním loňském EP najde live song z Brutalu 2019; nechybí na něm ale ani Gnawing The Bones, která se vyskytuje také na novince). I napotřetí se na nás valí barbarská zuřivost a je jasné, že tady se moc nebrzdí, a když už se zpomalí, rozhodně to neznamená odklon od brutality. Násilnická riffáž a neúprosná bicí sekce destruuje vše dýchající pod zničující zvukovou stěnou. (DarkXane)

(2) OBSKURITATEM - Arogantni nihilizam (11/2022)

- obskurní bosňácký pokojíčkáč, který nekompromisně uctívá Les Legions Noire (tentokrát i coverem Mütiilation - Destroy Your Life for Satan) vydává novou desku. Čekat cokoli jiného než hluk a vřavu by byl nesmysl. (vaněna)

- po ambientnějším EP U mrak iz mraka je tu opět čistokrevný black od jedné z nejlepších bosenských BM kapel. Až přehnaně dlouhá deska s dvěma trochu zbytečnýma coverama, ale zároveň jeden z těch nejlepších současných raw blacků. (mIZZY)
 
 
 
 

(2) OREIDA - Nóttin (11/2022)

- původně jsem myslel, že skvostné eponymní album Oreida z roku 2019 (to byl svět ještě v pořádku) konečně získalo nástupce. Jde ale o satré nahrávky z roku 2016, monotónní repetice bez zpěvů jsou nicméně opět přítomny ve značné kvalitě. Pokojíčkáč nejvyšší úrovně, Island... já nepotřebuju vědět víc a u Signal Rex budu určitě objednávat. (vaněna)

- deska stvořená z nalezené demopásky, která předcházela silnému debutu. Nóttin tak přirozeně působí méně dotaženě, více vykazuje inspiraci odjinud. Atmosféra, kterou má projekt v primárním hledáčku, je citelná i zde, není jen tak unikátní jako na oficiální prvotině. (Dantez)
 
 
 
 

 

vaněna

TCHORNOBOG / ABYSSAL (11/2022)
- obě kapely jsem si díky jejich posledním deskám oblíbil, a zejména Beacon in the Husk od Abyssal točím stále povážlivě často. Debut Tchornobog zase bylo jedno z prvních alb, kterému vtiskl svou vizi zastřeného zvuku Steven Lockhart, a proto si jej dosud sem tam s chutí poslechnu. Místo hodnocení kolaborace obou kapel, které si schovám na recenzi, se blýsknu zajímavostí: Markov Soroka aka Tchornobog, na sebe "strhnul pozornost" sbíráním zvuků zvracení pro svou novou desku. Obdržel od svých fanoušků, pokud si dobře pamatuji, přes 200 záznamů zvracení. Nevím, kolik jich na nahrávce nakonec použil, ale jedněmi z těch, kdo poslal záznam blití, byli Abyssal, a tak se zrodil nápad na tenhle split. (Fetiš zaměřený na zvracení se jmenuje emetofilie.)

DODSENGEL - Bab Al On (12/2022)
- Dodsengel jsem měl vždycky rád, protože byli jiní a originální. Na poslední desce je té originality a jinakosti asi nejméně z dosavadní tvorby, a proto ji těžko budu mít tak rád jako Mirium Occultum nebo Interequinox. Dlouhé je to zase jak šéfova bambitka, ale naštěstí ke dvěma a půl hodinám Imperatora je ještě daleko. Syrovost skoro žádná, bojím se, že tohle album Dodsengel (anebo Debemur Morti?) jaksi přešlechtili.

ARIZMENDA - Spiders Lust in the Dungeon's Dust (10/2022)
- nemáš rád indiánské raw pokojíčkáčky? Nejsi můj kamarád. Každé album Arizmenda mám rád, ale tentokrát se u zajímavost soustředí až ve dvou posledních válech, které by jako EP bohatě stačily - dohromady je zhruba 30 minut. Na prvním disku (37 minut) je těch prázdných ploch opravdu až příliš. 

WOODS OF DESOLATION - The Falling Tide (12/2022)
- DSBM, které těžko někoho překvapí, ani tu ambicí nemá. Krásná deska, ale až moc sází na jistotu.

HATE FOREST - Innermost (12/2022)
- nemuseli jsme naštěstí čekat dalších patnáct let, Roman vydal nástupce Hour of Centaur již po dvou letech, a dokonce bezprostředně po nové desce Drudkh. Politické konsekvence a konotace nebudu rozebírat: kdo chce, nechť ve prospěch ukrajinských ozbrojených sil draží desky Drudkh, Blood of Kingu a též Hate Forest (a já mu za to poděkuju). Hudebně - první písnička mi zasela pochybnosti, jestli tohle už není začátek konce, ale už v průběhu druhé jsem už zase blaženě objednával vinyl. Je to tam. Možná ne v plné parádě, ale na automatovou palbu a blasty vymyšlené tímhle géniem si rád udělám čas. 

AddSatan

HAMMERS OF MISFORTUNE – Overtaker (12/2022)
- našláplý, svérázný prog-thrash metal, který mě baví hlavně „čarodějnickým“ vokálem Jamie Myers (ex-Sabbath Assembly) a místy irituje klávesami a pidlikáním. V sestavě mj. ex-bubeník (a ve 2 skladbách ex-basák) Vektor. Schizoidní, místy až psychedelická hudba, schizo / ambivalentní dojmy, ale ty kladné postupně převážily. Srážka raných Sadus s Genesis a Cardiacs? Více v recenzi. (Bandcamp)

BEN ROIDL-WARD – Axis Mundi: New Works for Bassoon (11/2022)
- kompozice pro fagot od Lizy Lim a dalších současných skladatelů. Převážně disharmonie, atonalita, svižnější i táhlejší, mysteriózní atmosféra. Ve 3. skladbě i klavír a v 5. klarinety a cello. Fagot mám rád skoro stejně jako basklarinet. Dobré, zajímavé. (Bandcamp)

sicky

EYE OF DOOM - The Sapient (11/2022)
- táhlý stoner doom. Delší, epické skladby mají navzdory melodickému vyznění poctivou metalovou tíhu.

BRUSQUE - Boîte Noire (11/2022)
- tvrdší post-metal. Spíš než atmosféra a pozvolná gradace je na albu ke slyšení živelná hardcore energie a groove riffy.

VEILBURNER - VLBNR (12/2022)
- celkem záhy po posledním albu je avantgardní death/black duo zpět a opět jde o zajímavé dílo. Album se zdá o něco techničtější než minulé, osobitý výraz však kapele zůstává.

Kotek

SCUDFM – Innit (02/2023)
- strašně chytlavá popina, židli pod nakažlivejma melodie podtrhávaj provokativní texty. Stejná líheň jako třeba Fat White Family nebo Meatraffle.

NO BASE TRIO – NBTII (10/2022)
- intuitivní jazzová improvizace z Portorika, kde na delších plochách vyniká hlavně křehká, introvertní náladotvorba. (YouTube)

EROS – A Southern Code (09/2022)
- industriální elektronika s příchutá temnýho ambientu a překvapivě silným pulsem. Ono se není čemu divit, když jsou v tom lidi z Einsturzende, My Disco a Regis. 

ABRONIA - Map of Dawn (05/2022)
- směska psychedelický krautáže, středovýchodního folku a spaghetti westernu, která funguje až překvapivě dobře.

AHLEUCHATISTAS - Expansion (10/2022)
- kvalitní práce, která rozvíjí odkaz Don Caballero v techničtějším balení, s krásně bublavejma, skoro až něžnejma basovejma linkama od Trevora Dunna.

bizzaro

CHIMP SPANNER – Machine God (12/2022)
- Paul Antonio Ortiz se po 10 letech probudil a začal vypouštět do světa novou muziku. Až s aktuálním singlem Machine God jsem zaznamenal, že mu už předcházely další songy: Sirens, Fractured (s Danečkem Tompkinsovic), Hyper.Drive, Mimic, Korruptor, Aurora a Tombstone City. Instrumental prog/djent/groove to má už za sebou, ale Anglán s původem vystopovatelným někam až k Inkům (kecám) to má v paži jako málokdo.

REVOCATION – Netherheaven (09/2022)
- bohužel se jim asi nikdy nepodaří prorazit do první ligy tak, aby jezdili i v Evropě svá headline tours narvaná fanoušky, protože i další deska inteligentních potechničtělých deathrashers je vynikající a narvaná nápady.

DEAD CROSS – II (10/2022)
- generál Patton, střelmistr Lombardo a dva hlutočníci z Retox, potažmo jeden i z The Locust, společně podruhé. A opět úspěšně. Lezou jim z toho pohácéčkovaní znoisovaní vyzběsilovaní Slayer. Thrash to the Core!

LAMB OF GOD – Omens (10/2022)
- nikdy jsem obětní jehňátko neposlouchal, ale Omens je povedená deska. Takovejhle mainstream (groove/alternative až thrash) metal si na rozdíl od Slipknot nechám líbit.

GREG PUCIATO – Mirrorcell (07/2022)
- doháním resty. A dobře doháním. Po Gregově vřešťáku a hlasu obecně se mi už stýskalo. A i zasazenému do rockovější grunge polohy mu to moc sluší. A nakonec vlastně naprosto epochal deska, kterou teď jedu dokola a dokola a dokola...

ZEAL & ARDOR – Zeal & Ardor (02/2022)
- hudbu Švýcara Manuela Gagneuxe jsem dlouho obcházel (trošku i záměrně), a to i přesto, že jel před Meshu a že ji pro mix blacku a gospelu roky provází spousta pozitivních ohlasů. A pozitivní ohlas už přidávám i já, byť zatím pouze na poslední desku. Ta toho black metalu v sobě už tolik nemá, ale feel zůstává a nádech gospelu taktéž. Továrnější vyznění baví, to alternativní vlastně taky. Budu v tomhle experimentu ještě bádat.

BLOODYWOOD – Rakshak (02/2022)
- tadydyty, dydydá. Etno nu metal/hardcore z Indie znám ze singlů, ale desku jsem si pustil až teď. A dobrý.

LooMis

EDENBRIDGE - Shangri-La (09/2022)
- jak by řekli kritici v Hřmění: „i kdyby to bylo o polovinu kratší, pořád by to bylo moc dlouhý“, ale na mastrštyky Therion to pořád nemá.

THE HALO EFFECT - Days Of The Lost (08/2022)
- kolegové už tady referovali, to srovnání s IF je pochopitelně nasnadě, nicméně tohle rozhodně do svěžesti a neotřelosti The Jester Race / Whoracle nedosahuje (i když se zrovna v titulní věci ducha minulosti podařilo skvěle vyvolat). Samozřejmě ale celkově lepší než poslední díla Plamenných (mimochodem příští rok bude nová deska, tak se bude určitě porovnávat).  

NEUROTIC MACHINERY - A Loathsome Aberration (07/2022)
- recenze už je nějakou dobu venku, takže jenom stručně doplním: čelní střet Gojiry s death metalem Rivers Of Nihil, který se nebojí žádného experimentu.

ATOMIC SYMPHONY – Hybris (07/2022)
- jeden z letošních restů, ke kterému jsem se musel vrátit. Velice šťavnatý švýcarský prog metal s úžasným ženským vokálem. Určitě doporučení pro fanoušky Symphony X, Epica a trochu tam slyším i To Mera.

Kory

DYSGNOSTIC - Scar Echoes (11/2022)
DARKTHRONE - Astral Fortress (10/2022)

brutusáček

VLTAVA – Spass muss immer sein (09/2022)
- další úžasná sbírka hravých textů a pestrobarevné hudby Roberta Nebřenského.

METRO BOOMIN - Heroes And Villains (12/2022)
- prosinec na poslední chvíli tahá rapové desky roku. Po top kooperací s 21 Savage přináší MB svojí druhou LP. Hromada feats. Morgan Freeman v klipu a jako průvodní slovo. Velká stylovka a top. 

BOLDY JAMES – Mr. Ten08
- rapper James Clay Jones III  aka Boldy James to taky tlačí jak linka Urquellu, ostatně nějak se spotify feedovat musí, nicméně kvalitu pořád má.

BOLDY JAMES AND NICHOLAS CRAVEN - Fair Exchange No Robber
- Boldy se hostování, nebo spíš kooperaci na celou desku umí vybrat výborně. Taková střelba jako práce s The Alchemist to není, ale v pořádku.

NAS – Kings Disease III (11/2022)
- NAS se činí a posledních pět let pouští ven každý rok novou kolekci, není to špatný, ale ty časy kdy mu patřili devadesátky jsou pryč.

POSTHUMAN ABOMINATION – Mankind Recall (05/2022)
- dohánění restů, taliánské BDM.

DESPITE EXILE – Wound  (12/2022)
- Taliánsko podruhé, tentokrát progressive deathcore, jak už mě tenhle žánr míjí, tak jednou za čas breakdowny into tlak neuškodí.

Herelson

INDEPTH - Ancient Architects (12/2022) 
- prog death ve šlépějích Obscura nebo třeba Beyond Creation. Parádní porce muziky. Zaujala bezpražcová basa. Pihou na kráse je stopáž alba, pomohlo by zkrátit ji o dva, tři vály. (Bandcamp)

WITHERED THRONE - Enantiodromia (12/2022) 
- sic prvotina, přesto velmi slušné tech kladivo. Bude třeba sledovat... (Bandcamp)

DarkXane

BLIND GUARDIAN – The God Machine (09/2022)
- ač nepopiratelná mladická srdcovka, zůstával v tom LooMis tady od září sám, což ovšem neznamená, že jsem jeho nadšení celou dobu nesdílel. Takže se více než sluší tuhle nádhernou tradicionalistickou epickou powermetalovou jízdu zpět božským strojem času zaseknutou v polovině ryzích devadesátek připomenout ještě v poslední letošní desce měsíce. Právě na takovéto album jsem čekal, i když bych ho již ani za mák nečekal. Uvítání zpět do imaginací z jiného světa tesaných v majestátním hávu.

DESTRÖYER 666 - Never Surrender (12/2022)
- tyhle zběsilé klokany jsme naposledy zkoukli naživo letos v září v Plzni, a tak nejde opomenout jejich teprve šestý počin po šesti letech v takřka třicetileté existenci pevně vyryté černo-thrashové značky. Tady zůstalo vše v naposledy vypálených kolejích a jedná se opět o slušnou maniakální satanskou naspeedovanou jízdu plnou jednoduchých zapamatovatelných hitovek, teda pokud si odmyslíme někdy až moc manowarovské refrény :-).

KANONENFIEBER – Der Füsilier EP (11/2022)
- po skvělém loňském únorovém debutu dal o sobě letos ve zcela stejných šlépějích bavorský válečník Noise vědět březnovým singlem výjimečně anglicky nakřičeným Stop the War a prvním EPéčkem Yankee Division, na které navázal v listopadu druhým německým blackovým pochodovým zpíváním o střelci. Koho debut zaujal, letošními výstřely nemůže zůstat nezasažen.

KRAJINY HMLY – Cez ostrie skál (12/2022)
- v pořadí třetí velkolepá černá slovanská pohanská oslava v podání slovenských bratří spolu s loňskou dvojkou Poza čierne hory je dalším potvrzením, že je moc dobře, že to Namtar po nešťastném odchodu frontmana v roce 2017 nezabalil a dal do kupy novou partu (kupříkladu za bicí sednul Sambor mihnuvší se mimo jiné s flétnou v Hromovlad). Klasickou chytlavou melodiku s příznačnou tématikou buď zkrátka chceš nebo se obloukem vyhni… po letošním lednovém otvíráku V Pamäti od spolubojovníka ze stejných luhů a hájů stojícího za projektem Sirin vskutku stylové adventní okořenění konce roku.

QRIXKUOR – Zoetrope EP (12/2022) 
- okultní jedovatý kousek zla zde již byl několikrát veleben od října a jedná se sice o krátkou, zato o to intenzivnější a zaručenou cestu do hrozivé a skličující mytické propasti.    

T.O.M.B. – Terror Winds (12/2022)
- totální okultní mechanická blasfémie popensylvánsku na scéně po sedmé a v pozoru by tak měli být všichni pomatení nihilističtí milovníci syrové norské blackmetalové smaženice s industriálním noise. Ponurá sžíravost nelítostné průmyslové atmosféry s naskřípanými zkroucenými vokály spoluvytváří děsivé zkázonosné ambientní vize vedoucí kroky zmarněných přízraků plápolajících hrůzným větrem do plynového deště. Tahle zuřivost dlouhá sotva něco málo přes půl hodinku musí letos hodně vysoko.

Dantez

BUZZ KULL – Fascination (11/2022)
- ostrá a temná ebm diskotéka pro poslední přeživší uvězněné ve špinavých útrobách klubů. Břitké syntezátory a svižné beaty doprovází prostá dikce – nic, co by nemohlo fungovat.

MINUIT MACHINE – 24 (11/2022)
- další sbírka potemnělých elektronických pulzů, tentokrát od ženského dua, kde instrumentální stránku věci obstarává Hante. Devadesátková esence se potkává s moderní produkcí. Výsledek umně rozvíjí rozehraný sound projektu.

DIAMANDA GALÁS – Broken gargoyles (8/2022)
- konečně jsem se nechal polapit svérázným zlem i já. Návrat k rozlehlým, volněji uchopeným plochám Diamandě Galás sedl – výsledné zhoubnosti pomohla kompoziční a vokální vyzrálost, pozitivně se podepisuje rovněž stáří hlasu umělkyně.

piTRs

ARENA - The Theory of Molecular Inheritance (10/2022)
- zatímco Threshold od odchodu Damiana Wilsona vydali dvě na své poměry spíš nevýrazné desky, bývalý zpěvák loni stihl multižánrovou sólovku Limehouse to Lechlade a letošní novou Arenu, která je vším, co aktuální Threshold postrádají. To správné pnutí je tu v podstatě po celou hrací dobu, nikoliv jenom prvních dvacet minut z hodiny, instrumentace - v pravém slova smyslu progresivní - nesklouzává k samoúčelnosti nebo bezbřehým repeticím, a tak dále. V pomyslném klání Wilson jasně vede.

DISTURBED - Divisive (11/2022)
- po dvou skvělých deskách v úvodu kariéry jedou Disturbed svůj lepší či horší průměr, tohle bych zas po nějaké době zařadil k tomu lepšímu.

THRESHOLD - Dividing Lines (11/2022)
- další profesorská deska ve stádiu, kam se Threshold dopracovali cca do období 2012-14, než se v dosažených metách zakonzervovali a ztratili velkou část dosavadní jiskry. Pro většinu tzv. progresivnějších fans asi pořád dost dobré, já zůstanu v diskografii lovit hlouběji.  

JSt

EBE OKE – Species Vol. 1 (11/2022)
- nevěděl jsem to, když jsem si to pustil, ale Oke je zřejmě něco jako protežé Briana Ena, plus mu hostovali Laurie Anderson nebo Jah Wobble, což je trochu šílené – jinak je úplně neznámý, maximálně je možné, že má větší reputaci ve světě vizuálního umění. Zajímavá deska, míří to na jednu stranu do současného experimentu, ale zároveň zůstává napojené na vypravěčství a patos britského (zejména) post-punku... v jistém smyslu by se to snad dalo brát jako aktualizace The Legendary Pink Dots, co já vím.

JULMUD – Tuqoos (3/2022)
- arabský rap obecně je radost poslouchat, pořád ale nejsem tak unesený jako většina recenzentů. Převážně platí, že produkce je parádní, členitý futurismus, a nevylučuji, že se i to nadšení dostaví, ale rapu by mohlo být víc a místy se vyskytují dost ohavné přešlapy do jazzové nostalgie, které se nedají než přepínat.

EMÆNUEL – Sukistan (5/2022)
- není to komplet kvalitní a nemám hotový názor, ale minimálně část je hodně luxusní zamlžený dub(step), který může připomenout Scorn i australskou scénu kolem HTRK a Carly dal Forno.

ORIENT – Redwood (9/2022)
- Orient říkají, že nahráli progrockovou desku, což není úplně pravda, ale u nich byl se žánrem vždycky problém. Je to zároveň trochu divné a přístupné, nábojem mi to trochu připomíná avant-goth desky Kayo Dot a obecně tu diletantskou odvahu "avantgardního metalu".

LADY LYKEZ – Woza (10/2022)
- strašná nálož. Lady Lykez má naprosto likvidační flow převážně v patois a Scratchclart (aka Scratcha DVA z Hyperdubu) dokáže vytáhnout z gqomu řízlého grimem a snad trochu i dancehallem esenci intenzity, ze které následně staví velice chytré tracky.

THE OLD BELIEVERS – s/t (9/2022)
- norští improvizátoři hrají drone metal. RIYL/FFO Mohammad, Orthodox, Mount Fuji Doomjazz, aniž by to bylo jen derivativní. Dost solidní nahrávka.

STEFAN CHRISTENSEN – Arbor (2/2022)
- kuriózní případ... narazil jsem na jméno jako přirovnání v recenzi, a když jsem hledal nahrávku, narazil jsem na tuhle letošní věc na Lilkovo Stoned to Death. Moc pěkný lo-fi folk, nijak objevný, ale zkrátka svěží.

TEA-CHI – Island Gorge (2015)
- v Japonsku evidentně už deset let funguje pseudožánr gorge, který má jen tři pravidla: "Use Toms. Call It Gorge. Don’t Call It Art." Nebudu dělat chytrého, dozvěděl jsem se o něm díky BandCamp Daily a tohle je jedna z nahrávek, která mě nejvíc pobavila. Není to úplně daleko neposednosti footworku, to vykloubené pochodování tomů mě prostě baví, plus tady jsou krásně zapojené samply tradiční japonské hudby. 

onDRajs

DISILLUSION - Ayam (11/2022)
- nic jinýho jsem neposlouchal.
 
 

AddSatan

ARNE NORDHEIM – Electric (2017/1998/1968)
- kompilace skladeb norského experimentátora. Musique concrète, proto-ambient/noise/drone, který kupodivu pořád celkem dobře funguje. Kovové zvuky, atmosféra laboratoře šíleného vědce, zvuky tekutých krystalů (?), v Polypoly i divné hlasy – připomíná to dokonce Nurse With Wound. Mimochodem - Biosphere a Deathprod kdysi vydali split album Nordheimových „cover verzí“ – Nordheim Transformed. 

TRICKY – Nearly God (1996)
- velké trip-hopové jméno, jehož hudbu znám stále jen málo. Nearly God je (údajně) jeho nejdivnější nahrávka. A jo, některé skladby jsou zajímavé, zvláštní, psychedelické. Úvodní Tattoo je cover verze od Siouxsie and the Banshees z roku 1983 – už původní verze zní jako nějaký proto-trip-hop. Ve dvou skladbách tu zpívá Björk a i hlasy ostatních vokalistek jsou fajn. Trickyho vokál mi sedí méně / jak kde, ale…

PAYSAGE D'HIVER – s/t (1999)
IMMORTAL – Battles in the North (1995)
GYÖRGI LIGETI – Kammerkonzert / Ramifications / Lux Aeterna / Atmosphères / Lontano (1961 – 1974)
- obě výše zmíněné kapely a skladby Ligetiho doporučuju pouštět zejména venku v mrazu, ve vánici, na sněhu. Geniální!

bizzaro

GHOSTEMANE – Anti-Icon (10/2020), Lxrdmage (EP 2021), Fear Network II (EP 2021)
- indus noise hip hop, do kterýho leze metal/hardcore snad i black a další hlučný žánry, je mezi mládeží docela populární, a protože jsem furt mladej, tak se tahle alternativa pořádně dostala i ke mně.

ADAESTUO – Manalan Virrat (03/2020)
- dark ambient ze samotnýho pekla.

Kuba

EXIVIOUS - Chrysalis - The Early Demos (2017)
- zaregistroval jsem, bez bližšího určení, že je ve vzduchu cítit návrat Exivious. Snad je to pravda. 

DEFTONES - Koi No Yokan (2012)
- vlastně jsem nikdy od Deftones neslyšel celé album. Ale nastal čas diskografii postupně prozkoumat. 

VILDHJARTA - Masstaden /instrumental/ (2011)
- troufám si tvrdit, že mám debut hodně naposlouchaný, ale teprve bez zpěvu jsem zjistil, co všechno se tam děje. Jak někdo může složit takové riffy? :-)

PERIPHERY - Periphery /instrumenal/ (2010)
- zpívanou desku mám hodně rád, ale instrumentální verze přináší velké osvěžení.

piTRs

LIVING DEATH - komplet
- speed-thrash od jedněch z klasiků žánru pochopitelně pořád kope tisíckrát víc, než snahy dnešních oživovatelů.  A to i přes zdaleka ne vyrovnanou diskografii, v níž do všeobecně velebené Protected from Reality historie přece jen nějaké ty červotočí díry vyvrtala, naproti tomu taková Metal Revolution zůstává pořád klenotem z největších.