Už výbušný start úvodní skladby Incarnate naznačuje, že se s tím Lychgate tentokrát moc mazlit nebudou. Na první sypačku dojde po minutě a dvaceti vteřinách – to jsme tu ještě taky neměli. Zvláště oproti předchozímu albu je první EP v historii kapely údernější, temnější a výrazně svižnější. Možná v těchto ohledech překonává i Antidote, ale tím si nejsem zcela jistý (navíc porovnávat EP s LP). Struktura skladeb je (opět - zvláště oproti Contagion) o něco jednodušší, přehlednější a působí více „zacíleným“ a kompaktním dojmem – díky čemuž se materiál snáze vstřebává. Pomalejších, doomovějších, nebo vybrnkávaných partů je zde sice stále dost, nechybí ani důmyslné propletence kytar s varhanami, ale přesto novinka jako celek víc hrne. Je prostě víc metal.

Vliv prog/tech death metalu se sice objevil už na minulé desce (ne-li dřív?), ale zde ještě znatelně zesílil, nejvýrazněji asi v Progeny of the Singularity. Je však stále těžší (a vlastně zbytečné) určit, který z metalových subžánrů tu má navrch. Podobně tomu vlastně bylo i u poslední desky Emperor – jejich vliv na Also Sprach Futura místy znovu zesílil. Když už jsem u toho – nenapadá mě žádná jiná kapela, u které bych měl pocit, že (mj.) na odkaz Promethea (svým způsobem/do jisté míry) tak zdařile navazuje.

Dle dostupného infa se zdá, že James Young (Vortigern) ve hře na varhany dosáhl takové úrovně, aby si je troufnul na desku nahrát sám, stejně tak i mellotron.  Mimochodem - je zajímavé si uvědomit, že zatímco u většiny metalových kapel tvoří klávesové nástroje zjemňující element obrušující hrany, u Lychgate je tomu často naopak. Je to dáno jak samotnými zvukovými vlastnostmi varhan, tak samozřejmě tím, co je na ně hráno. Tohle dobře demonstruje např. první skladba, kde varhany umocňují disonanci a vytváří dojem chaosu. U předchozí desky jsem měl trochu problém s některými čistými vokály, především hostujících zpěváků. Na ASF je jich méně a téměř všechny (s výjimkou Chandlerovy „robotické“ zpěvo-deklamace v Incarnate) nazpíval Vortigern. Na letošním EP mi sedí bez výhrad. Jen chválit lze znovu i dynamickou a vynalézavou hru bubeníka T. J. F. Vallelyho a vyhrávky baskytaristy A. K. Webba. Škoda, že oba již v současné sestavě kapely uváděni nejsou.

Zvuk se rovněž povedl na výbornou, snad jen kopáky sem tam mlaskají trošku víc, než by se mi líbilo, ale pořád je to v normě, důležité je, že kopou. Po textové stránce Young pokračuje v dystopické rovině, tentokrát se zaměřil na umělou inteligenci (mj. - Futura je jméno maschinenmensch/robota z knižní předlohy Metropolis) a nebezpečí z ní pro lidstvo plynoucí (pozor – zpívá se tam o nadlidech a nové rase!).

S odstupem se nemůžu a ani vlastně nechci rozhodovat, která z posledních tří nahrávek Lychgate mi přijde nejlepší. Každá má svá specifika, klady a (mírné) zápory. Vzhledem ke kratší stopáži ale dávám číselné hodnocení o něco málo nižší.