Palus Somni vznikli loni a jejich debut vyšel letos v květnu, kdy na ně tady upozornil mIZZY. Členové kapely ale nejsou zrovna nováčci, hlavní skladatel, kytarista (a klávesák) Stroda tvoří v Decoherence (a pod svým pseudonymem), bubeník Eoghan sype v Akhlys, Aoratos a dalších kapelách, vokalistka Imber už má taky něco odeřváno (Aludra atd.).

Jak tohle britsko-americké trio zní, lze vlastně vytušit už z názvu desky. Jakoby se jím samotná kapela hlásila k silné inspiraci v Emperor, Darkspace a Blut Aus Nord. Čím déle Monarchu… poslouchám, tím víc tam odkaz (nejen) Anthems… slyším. Jasně, není to „symfo-black“, synthů/kláves je tu mnohem méně, kompozičně je to často jednodušší atd., ale některé postupy, motivy a vlastně celkový způsob skládání toho vznešeného (i běsnícího) ducha nezapřou. I kytarový a částečně i celkový zvuk ze Soumračných hymen vychází. Tenhle Císař je ale více odlidštěný (chce se mi napsat „odteplený“) a vládne v mrazivém kosmu (nebo prolétá černou dírou) Darkspace, kterým se blíží kromě atmosféry i pojetím vokálu – zastřený, do textury zapuštěný jekot (trochu i jako mladý Ihsahn téměř utopený v mixu). Často tu kvílí meluzíny a skřípe strojovna starších BAN, je tu i pár rozkladů/drnkaček à la Deathspell Omega/Svartidauði, (ale některé ty disonance používali už právě i Emperor resp. Thorns aj.). Chvilku je to blíž k jedněm, chvilku k druhým, nebo i takový meziprostor/fúze – klidně i v rámci jednoho riffu. V Chained… jsem si vzpomněl i na Aosoth (hlavně od 1:44) v úvodu 8. a 9. skladby zase na gotickou psychedelii Emptiness .

Podobnou syntézu lze do jisté míry slyšet i u Akhlys. PS mi ale z více důvodů sedí více (Akhlys jsou uhlazenější, líbivější, místy roztahaní a legrační), mj. špinavějším a surovějším zvukem, který má blízko i ke kapelám z Prava Kollektiv. Strada umí zmíněné ingredience dobře zkombinovat a nechybí i docela chytlavé/pamětihodné momenty (nejvíc se mi v hlavě zasekl riff z Igneus Solis 1:23 – co mi to… Nightbringer / DHG / Emperor?). Chválu zaslouží i nazvučení bicích – kovový rytmičák (à la Hwwuaoch) a poměrně suché, basově-dusavé kopáky – v některých pasážích jejich nazvučení posiluje lehký „techno“/industriální dojem (a přibližně odpovídá na otázku, jak by zněly Anthems… bez čvachtanic = líp). Eoghanův výkon je (očekávatelně) suverénní, deska sviští převážně v rychlejších tempech, některé sypačky jsou solidně vyhrocené (párkrát fakt kadence „automatu“ Darkspace), je tu ale i dost pomalejších pasáží, což prospívá celkové dynamice.

Hodně cením i to, že Strada má oproti mnohým dnešním blackmetalistům soudnost a nedělá žádné rozvleklé eposy, většina skladeb má kolem 4-5 minut (nejdelší 6) a riffů, rozkladů, vybrnkávek a aranžérských zpestření je tu dostatek. Samozřejmě tu jsou lepší i (relativně) méně zajímavá místa, ale snad nikdy mě při poslechu nenapadlo, že je nějaká pasáž vyloženě nudná, nebo moc dlouhá. Těch necelých 42 minut uteče jako nic a občas si jí pustím hned znova. Spolu s Alkerdeel zatím nejlepší letošní black metal (a z purističtějšího hlediska nejlepší). A ten obal se taky povedl.