Melodeathový kolotoč přijel do města a zájem dětí byl převeliký. Však kdo by si také nechtěl zaplatit za tlačenici v narvaném klubu? Taková nabídka se neodmítá, zvlášť když je pastička nastražená na Hypnokrysy a Shnilémaso. Jenže ouha, nožičky bolely po čtyřhodinovém postávání den předtím na Heilung a morál vidět předkapely byl velmi nízký.

Není se čemu divit. Tradiční model šoubyznysu je neúprosný a support je vždy cestou, jak dostat ty méně známé bandy před zraky metalheads. Proč ne, když z toho zpravidla organizátorům tour něco kápne, všichni chtějí nakrmit své rodiny. Když má člověk štěstí, dostane nášup v podobě zajímavé kapely, když štěstí nemá, přichází můčo a dušička se kroutí, sténá a blinká, jen aby ty srágory nemusela poslouchat. No a v sobotní MeetFactory to byl přesně tenhle druhý případ.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale plácat death metal dohromady s popovými schématy a tralala zpíváním je prostě úchylná praktika zvrhlejší nekrofilie, a je jedno, kolik nebožáků se na otrávený bonbónek nechá zlákat. Je to proti smyslu mrtvolného stylu a osobně tyhle přihřáté partičky, co chvíli dělají megadrsné bubu a pak kvílí popíková zmrdstva, ze srdce nenávidím.

A ejhle, první se na scéně objevují Horizon Ignited. To je přesně ono. Zbytečná a maximálně otravná kapela. Nepochopím, proč Finy vydává Nuclear Blast, nechápu, proč existují, nebo proč nejdou pracovat třeba na stavbu a otravují tak neslušným lidem život. Tečka. Další. Jééé, šmarjá fuj, to je úplně stejná pytlovina! The Agonist. Rozdíl je v tom, že jsou známější, z Kanady a vřeští tam nějaká mařka s celkem obstojným growlem. Je to asi o chlup lepší, ale v zásadě obdobná idiocie a nepitelný patok z hoven. Pseudo death metal pro postarší divačky MTV. Odporné, vykalkulované, bezcenné. Stačí to slyšet zvenku. Že to má zvuk jak z kazeťáku vůbec nevadí, vlastně je to tak lepší. Prahnu po těžkém kulometu. Raději pohovoříme o pečených prasatech s přáteli, hlavně ať už to skončí. Tolik k prvním dvěma kapelám.

No, a teď ještě vydržet Sethovo afektované počítání do tří, ujišťování, že jsme nejlepší kámoši, a že při Septicflesh všechno musíme zničit. Alespoň hudebně by to mělo jít nahoru, tak hin sa ukáže. Kvůli neustálému trapnému hecování zpěváka z pro mě kdysi top kapely jsem už tradičně otrávený předem. Nikdy to nebývá hudebně průšvih, nevidíme se se SF poprvé, že. Jen ty stále dokola omílané kecy show Septiků podle mého shazují.

Ale co to? Hned s Portrait of a Headless Man nás zaplaví pochoutkový zvuk oceánu mračen, a s tutovkou Pyramid God už je jasné, že Řekové žízní po krvi. Náhul je to jak kráva, frajeři drtí hlava nehlava a Seth se překvapivě drží celkem zpátky. Ne že by neplácal, to zase ne, my friends, budu počítat do tří and then you will destroy, ale dokonce hrál na basu a ubral na typických vítězných pózách ve stylu Duceho.

Jasně, hraje se z Modern Primitive, ačkoliv kapela drží pozice, tak nějak to má od The Great Masssestupnou tendenci, ale dobře. Klipového Neuromancera střídá palba o upírovi z Nazaretu a světe div se, MXL se baví královsky. S lehce povýšeným úšklebkem a nad věcí už toleruje Sethovo podivínství a sviňsky si podupává s Krimhovými sypačkami, je to ďábel! SF to do lidí tlačí vztekle a neúprosně, a ty jim zobou z ruky a spolu se Sethem dělají „hej, hej“ s kaprikornem a kotel je brutální pračkou na těla v rozkladu. To je ale vůně.

Ukázkově kázal i Chris Antoniou, protože to je pan skladatel a kytarista. Moc dobře víme, kdo tuhle balkánskou hydru historicky dopuje riffy jako na běžícím pásu a chytlavé nápady prostě má. Při velehymně Communion zpívá dav ústřední motiv do kytar a musím definitivně uznat, že jeden a třicátý koncert turné dává kapela s nasazením nadrženého masového vraha. Hierophant a A Desert Throat ještě promují poslední desku, ale dostává se i na Anubise a končí Dark Art z Codex Omega. Takhle nějak to má vypadat, nemám námitek. Brutální a inteligentní smash made in Greece.

Předčasně nažrán krvavé porce masa se chystám zemřít při Hypocrisy. To, co předvedla kapela na Josefstadtu, bylo veliké lákadlo i pro tuto návštěvu a slyšet kultovní Švédy hrát skoro hodinu a půl se nazadaří každý den. Ano, jsem patetická zrůda a rád si zavzpomínám na doby, kdy byl ještě death metal v pořádku. Tätgrenovci mě nikdy nezklamali, nasazenou laťku vždy zdárně přeskočili, takže jak to bude tentokrát?

Jenže au! Úvodní předehra Worship a už se proti bubínkům přítomných obětí valí přehulená koule, která má do signifikantního zvuku kytar Hypo sakra daleko. Syn Petera sice mlátí ukázkově, ale jinak nic. Peter s typicky slušivými copánky na šedivé bradce zpívá, ale je to nějak zapadlé. Dílem nerozeřvaným hrdlem umělcovým, dílem zvukařovým. Nevadí, jde se dál a jsem žádostiv, co z kapely vypadne za skladby v tak velkém časovém prostoru. Z propasti vyšlehne oheň do oblak a jako třetí k mé frenetické radosti Mind Corruption ze Čtvrté dimenze, jednoho z mých nej alb Hypo.

Zvuk kytar se trochu ustaluje, ale stále to není dokonalé a po celý set kapele evidentně více vycházejí pomalejší skladby jako Eraser, Until the End nebo End of Disclosure. Na rozdíl od SF ale Hypocrisy působí zoufale unaveně, je vidět, že toho ke konci turné mají dost, snaží se, ale to peklo jako Řekové nejsou s to rozpoutat. Ani té temnoty jakoby se nedostávalo, přestože našláplo by tam bylo - zařazení Inferior Devoties z dvojky nebo Impoted God z debutu byl super nápad a je to satanský death metal nejčernějšího zrna, to se zpochybnit nedá. Atmosféra, i přes zájem lidí, nebyla tak intenzivní jako u předposlední kapely, i to je nezpochybnitelné.  Setlist byl přitom super poskládaný z toho nejlepšího a pařba při Fractured Millenium byla řádně podle předpisů. Majitel největších kruhů pod očima na světě se vybičoval i ke svým vokálním highlightům, všechna čest, že se chytil. Já taky, War-Path mě vytáhla z hrobu a The Final Chapter zase pohřbila.. Při Roswell 47 jsem už ale byl unavený stejně jako kapela a těšil se do postele. Asi bych jásal víc, nebýt tak silného předkrmu. Nedá se svítit, ten večer se tři korunky musely sklonit před středomořskou bouří. Ale to je asi věc názoru, Hypo mám a budu mít rád dál.