V pátek se na nějakou turistiku zvysoka kašle. Jednak už z Berlína nechci vidět ani centimetr navíc a hlavně je v plánu být v klubu od začátku až do konce, takže se hlavně sbírají síly v hotelu. První kapelou byli Bloodsoaked Necrovoid. Death doom původně z Kostariky, dnes přesídlen do Španělska. Z původní sestavy zde zůstal pouze kytarista/zpěvák Federico, který od letošního roku spolupracuje s novým bubeníkem a basákem. A vzhledem k tomu, že se jedná o trio, které drhne death doom a začalo vazbami s tlakem jako prase, okamžitě mě napadá paralela se čtvrtečními Grave Upheaval. Úvod je ve znamení doom riffů, ale netrvá dlouho a rozbíjí to sypec jak prase. Kurva, tohle bortí světy! I díky fest mocnému zvuku to totálně valí. První kapela dne a hned naprostý top. A to říkám jako člověk, kterého jejich nahrávky až kdovíjak neuchvátili.
Oproti Grave Upheaval jsou teda techničtější a více death bez blackmetalového feelingu. Vzpomínám na Innumerable Forms z prvního Tones of Decay, kteří mě podobně odrovnali. Jen teda Bloodsoaked Necrovoid jsou furt o něco víc evil. Zároveň jde poznat, že byť to je hodně násilné, není to žádná caveman tupost (kterou sice u GU cením nadevše), ale borci fakt hrát umí. Třeba bubeník mi přišel na tenhle druh hudby až overskilled, ale nutno říct, že set různými hračičkami hezky ozvláštnil. Ale kromě různě pestrých vyhrávek na činely atd. došlo i na chvíli, kdy si za škopky stoupl a regulérně plnou silou házel s paličkama z výšky do bubnů. K tomu připočíst dost hluboký growl s občasným vybočením do čistějších výkřiků, přísně natlačený sound, zapomenout na jedno zbytečné sólo, a máme tu po Grave Upheaval dost možná nejlepší kapelu celého festivalu.
Tvle, po tomhle by jakýkoliv metal zase neměl smysl, říkám si. Jenže vzhledem k tomu, že jako druzí měli hrát Francouzi Venefixion (viděl jsem kdysi na Chaos Descends, kde mě hodně bavili), kterým ale zrušili let a na festival se nakonec vůbec nedostali, přišla řada na něco jiného.
A nebudu lhát, na německé Rope Sect jsem se po Grave Upheaval z celého festu těšil snad úplně nejvíce. A rozhodně ne jen proto, že nehrají nasypané grcky jako ostatní, ale zkrátka díky tomu, že se jedná v současnosti o mou úplně nejoblíbenější post-punk/deathrock kapelu. Troufám si tvrdit, že s každou nahrávkou jsou čím dál lepší a především jejich poslední EP Metanoia Sessions jsem si hodně oblíbil. Už podle zvukovky šlo poznat, že oproti albům budou podstatně více heavy a tvrdší. Ale naštěstí mohu říct, že i blackmetalovější a hlasitější zvuk nijak výrazně nezměnil charakter jejich hudby. Všechny nástroje zněly furt dobře a zpěv, opět lehce jiný než na albu, byl rovněž moc pěkný a zachoval si svou správně pochmurnou náladu.
Začátek setu, byť se mi tedy líbily všechny skladby, co zazněly, byl poněkud méně hitový. Tohle je samozřejmě hodně subjektivní pohled, ale na to, že hráli nějakých 35 minut, tak trochu jsem čekal, že dojde na věci jako Filth In Every Smile nebo Handsome Youth, jejich nejposlouchanější skladbu na mnoha platformách, což se nestalo. I tak ale po pár sonzích, kdy jsem se trochu méně chytal, jsem si mohl hezky zazpívat během Issohadores, Divide et Impera, Quietus a Knives, což považuji zároveň za vrcholy koncertu. Zbytek skladeb byl z jejich prvotiny Personae Ingratae a závěr pak patřil úplně novému songu. Většinu zpěvů měl jinak na starost kytarista a frontman Inmesher, ale dobře jej místy doplňoval také baskytarista. Velký plus jinak dávám taky za fajn intra, která propojovala většinu songů a ze strany kapely jinak nedošlo na žádná zbytečná slova ani na hecování fanoušků, jako třeba u Grave Pleasures.
A nechápejte mě špatně, zrovna Grave Pleasures mám hodně rád a jejich letošní koncert na Chaosu jsem si hodně užil, ale hudba Rope Sect je zkrátka o něčem jiném, byť žánrově možná hrají skoro to samé. Ta melancholická atmosféra funguje o dost odlišně než skočné a radostné tancovačky, ale možná o to silněji na mě působí. Nevím, jak jsou na tom jiné koncerty kapely, ale zrovna v Berlíně díky tomu hutnému zvuku dobře vyzněly třeba i nasypanější pasáže. Například konec Quietus byl dost pěkný blast. A i když to bylo oproti poslechu z desky odlišné, především tvrdší, rozhodně to bylo parádní a s přidanou hodnotou. Škoda jen toho, že hráli s rudými světly jako drtivá většina dalších kapel, protože třeba zelená jako na jejich obalech by se k nim podle mě mnohem více hodila. Ale po následném rozhovoru se zpěvákem zase chápu, že nechtějí vypadat jako zelená “traffic lights” nebo hrát ve žluté barvě, což se jim už v minulosti údajně párkrát stalo.
(fotky Rope Sect odstraněny na žádost kapely)
V tuhle chvíli jsem byl opět nadmíru spoko, ale tak co, poslechneme si i další kapely, byť to třeba budou blbosti, ne? No, jedna z takových blbostí byli například Blood. Grindcore z Německa, co taky chceš, žejo? Těch WTF momentů zde bylo poměrně dost, a to hlavně mezi songy, kde zpěvák sázel samé hlášky jako Hail Satan nebo Jesus Christ fuck off, což je teda samozřejmě naprosto v pořádku přístup, ale tak trochu pochybuju, že cokoliv z toho myslel vážně, žejo. Jinak to byla prostě přímočará grind tupačka s hromadou chrochtů, uargh a roar. Groove to docela mělo a rozhodně to bylo furt smysluplnější než třeba Gutalax, lidí se u toho taky bavilo dost, ale já nevím, tohle si pořadatelé klidně mohli odpustit. Stejně jako si kapela mohla odpustit závěrečný joke ve stylu nejvíce brutal a já nevím co songu, ale nakonec zahráli něco jako You Suffer. Tak tschüss.
Po nich naštěstí hrálo opět něco diametrálně odlišného. No vlastně nejtechničtější kapela celého festivalu, a to australští StarGazer. Čím u nich začít? Třeba hned tím, jak nádherně zněla jejich bezpražcová basa, která byla i krásně vyprstěna. Stejně tak nelze nechválit fakt hustého kytaristu, který byl na veškerou kytarovou práci sám, ale podle toho, co lezlo z beden, bych si ani netroufl tipnout, že to hraje sám. Přitom žádné nesmyslné pidlikání, ale skvělá kombinace technických vyhrávek a poctivých tremolo riffů. No a bubeník? Škoda slov. Tvle, ty kopáky! A hlavně žádnej trigger, jak je u většiny dnešních tech-death kapel zvykem. Hrozně naskillená banda, ale i co se songwritingu týče, tak dobře namakaná.
Jejich skladby byly na jednu stranu prog jak cyp, rytmicky hodně zajímavé, ale zároveň to znělo furt o dost jinak než většina tech death kapel, co jsem kdy viděl. Napadli mě třeba Gorguts, ale ti jsou taky furt hodně jinde. Svým přístupem, tedy hrát toho fakt dost a komplikovaně, ale zároveň tak, aby vše dávalo naprostý smysl, mi StarGazer trochu připomněli i Gigan, byť je jasné, že ti zní ještě o dost jinak. Australané se furt mnohem více drží oldschool vod, což potvrzuje i hezký growl, který rovněž vystřídal dost poloh a variabilně se přizpůsoboval hudbě, ale furt zůstával věrný základům žánru. Nemám moc, co bych dodal. Je mi teda jasné, že většina návštěvníků na Never Surrender přijela kvůli jiným kapelám, ale tohle jistě nejen mě hodně bavilo a jsem rád, že jsem zde mohl StarGazer vidět.
Pak ale přišel čas na kvlt nejultimátnější. Původně v tuhle chvíli měli hrát Runespell, kteří ze zdravotních problémů na poslední chvíli odpadli a jejich slot zabrali Baxaxaxa. Ano, ta Baxaxaxa, které jsem se už třikrát naživo totálně vysmál, takže jsem opět očekával masakrózní strop.
Hned na start, když přišel na pódium Patrick, přivítal publikum trve pózou s dýkou a lebkou ve svých rukou. Vizuální stránku má kapela rozhodně zmáknutou. No, s tou hudbou to je ale už horší. Je to prostě ten oldschool black ze začátku devadesátek, který buďto naprosto uctíváte nebo se mu smějete. Já patřím do druhé kategorie, a momenty, kdy kapela začne a zpěvák řve, ale má vypnutý mikrofon, tomu taky nepomohly. A myslím, že v tom určitě nejsem sám. Za vše asi hovoří fakt, že když dohráli song, polovina lidí tleskala a řvala, ale ta druhá půlka se hlasitě smála.
No prostě, během Prague Death Mass bylo mnohem smysluplnější jít raději na langoš za 140 korun, tak si říkám, že to i tady trumfnu jídlem, byť se ho předem bojím. Jdu k baru a za nějakých 6,5 € si dávám klobásu, na té snad není co zkurvit, ne? Typičo, jako to, že byla klobása hnusná, to ještě beru, ale že k ní dostaneš studené těstoviny s hráškem z konzervy místo chleba s hořčicí? To jsem fakt teda nežral. Tyvole, ty Němci jsou fakt prasata, nechápu. A úplně nejhorší na konzumaci té šlichty bylo, jak jsem si postupně uvědomoval, že vzhledem k tomu, že Baxaxaxa vidím už počtvrté, tak si některé jejich songy fakt dobře pamatuju, byť jsem je doma nikdy neslyšel. Jak to je fakt stupidní a vlezlé, je to svým způsobem i chytlavé. Možná i hráčsky se ta kapela trochu zlepšuje. A byť by v Praze stále vyhrál langoš, zde kvůli odpornosti berlínského jídla vyhrává kapela. Byť teda o fous.
Od následujících Imprecation jsem pak očekával celkem pořádný Incantation worship a solidní smrt. A jako byť to rozhodně blbé nebylo, zvuk měli jako velká část kapel fakt hustý, úplně mě nedostali. Ze začátku to byl celkem pomalý válec, což by ani nevadilo. Sami jste si již přečetli, jak nadšený jsem byl z Grave Upheaval a Bloodsoaked Necrovoid. Jenže k pořádnému doomu měli daleko a na death to zase málo sypalo. Možná mi jen v danou chvíli nesedli, ale přišlo mi to trochu bez koulí. K tomu zase prokletí některých kapel, které místo toho, aby se do setu pořádně opřely, tak mezi songama kecají nějaké nesmysly místo hudby. Postupně se začalo čím dál více sypat, dokonce ani brutalita tomu nechyběla, ale co se songwritingu nebo nějaké přidané hodnoty týče, nic, co by mě donutilo stát v sálu. Jdu si dát tedy na chvilku od kraválu pauzu, ať naberu síly na poslední dvě kapely.
Prvním z pátečních headlinerů pak byli Řekové Varathron. Dnes už dost kult, vzhledem k tomu, že začali hrát už v osmdesátkách. I tak mám pocit, že na rozdíl od některých jiných kapel z Řecka až tak velké jméno nemají, byť se hudebně od některých kolegů až tak extra neliší. Prostě hodně melodický black metal, spíše ve středním tempu a plný atmosférických samplů. Každý jejich song byl tak trochu na jedno brdo, ale poslouchali se docela dobře. Táhnou to hlavně kytary s docela příjemnými riffy, ale aji hodně hustý basák. Po StarGazer asi první baskytarista, u kterého jsem se místy musel koukat na to, jak to dobře hraje, byť to hudebně žádný rocket science není.
Hlavní postavou v kapele je ovšem zpěvák Stefan, který je taky posledním zakládajícím členem. Evidentně dobře crazy borec, co řval a pařil jako šílenej. K tomu nevynechal ani kecy typu “thank you brothers and sisters”, u kterých se zkrátka nešlo usmívat. Stejně tak u ohlašování dalších songů ve stylu “Son of, son of, son of the MOOOOON!” z jejich už 30 let starého debutu His Majesty at the Swamp. Musím ale říct, že vzhledem k tomu, jak mě už kvůli absenci místa na sezení bolely nohy, tak mě moc nebavilo jen tak stát a Varathron jen poslouchat. Na druhou stranu to není zrovna kapela, na kterou by šlo nějak extra pařit. Díky ale většině docela dobrých riffů, nějaké té tupa tupa šaškárně a celkové zábavnosti jsem je dal ale nakonec celé. Znovu na ně asi jít nepotřebuju, ale v danou chvíli mě docela bavili. Rozhodně více než třeba takoví Rotting Christ, kteří jsou už totálně otřesní.
Hlavní páteční kapelou a vlastně headlinerem celého festivalu byli každopádně Blasphemy. Od té doby, co tu hráli naposled, byl od nich z pochopitelných důvodů odejit Kusabs a jeho místo nahradil Kadeniac z Bloody Vengeance, Death Worship atd. Kdo taky jinej, žejo? A musím říct, že svou roli zde plní na výbornou. Samozřejmě ne jen hraním na basu, ale hlavně tím, že je fakt hovado, které umí udělat pořádné uuuuuuaaaarrrggghhh. Jenže stejně jako už v minulosti, Blasphemy měli hrozně přeřvanej zvuk. Ale totálně. Je v pořádku, že je zrovna tahle kapela nahlas jako dvě kundy, ale takhle napiču zvuk by fakt mít nemuseli. Vlastně jediný, co šlo asi prvních dvacet minut slyšet, bylo vazbící huuuuuu. Nasypaný nátěr to tedy rozhodně byl a kapela svůj kultovní status live potvrzuje, a osobně bych je měl hrozně moc rád, ale dá se tohle nějak seriózně poslouchat, když z beden leze jen totální bordel? No pokud nejsi najebaný jak hovado, tak asi moc ne. A vzhledem k tomu, že místní Berliner Pils nefunguje, ani když jich dáte 10 a doplníte slivkou, je to pak těžké.
Nemečtí fans, kteří se evidentně zkušeně nacamrali tvrdým, kterej měli schovanej v křákách u klubu, ale paří jako šílení. Nevím, co se s něma stalo, ale tentokrát tu byl mnohem živější dav než před pěti lety, kdy sis uprostřed kotle klidně mohl rozložit spacák. Kelímky s pivem lítaly vzduchem o sto šest a všichni opakovaně řvou Blasfemííí! V druhé polovině se to naštěstí láme a kapela po půlhodině začíná znít konečně nějak smysluplně. Co smysluplně? Tohle je najednou smršť jako prase! Jo, na tohle mělo smysl vydržet a nejít do prdele, protože to je hodně přísná rubanice, která tlačí nesrovnatelně více než z alb, která v dnešní době moc seriózně poslouchat asi nejdou. Jaký rozdíl, když najednou těm kytarám jde rozumět. Všechny songy sice zněly prakticky stejně a skoro u každého si říkám, ha, Ritual. Až na to, že vůbec a bylo to něco jiného. Ono když máš tři vokály, z nichž nejpřísnější měl stejně basák, ale rozumíš jim akorát uuuuuuuhblablablablabla, dovede to lehce splývat. I tak to ale bylo hodně dobré a asi nejlepší koncert Blasphemy, co jsem zatím viděl. Mělo to agresi a total tlak, a kdyby to tak jako v druhé půlce znělo hned od začátku, bylo by to úplně odrovnávající.
Vložit komentář