pátek 21. července

mIZZY: Chaos Descends je zkrátka povinnost, kterou jsem od své první návštěvy nevynechal ani jednou. A jelikož padlo rozhodnutí, že letos bude mým jediným metalovým open air festivalem, na který se chci podívat, docela by mě mrzelo, kdybych se sem kvůli nedávné operaci zad nemohl dostat. Naštěstí vše dobře dopadlo a v plně naloženém autě jsme se třemi kamarády vyrazili. Jak ze zdravotních tak i časových důvodů jsme tedy vynechali čtvrteční warm-up party v bazénu, ale jelikož zde hráli jen Brånd, které jsem letos už viděl na A Sinister Purpose v Lipsku, a jistí Obnoxious Youth, které neznám, až tak mě pozdější výjezd nemrzí. Naopak, kvůli tomu, že jsme dorazili až druhý den, jsme museli stanovat mimo oficiální kemp, což sice znamenalo, že jsme byli dost daleko od záchodů se sprchami, ale zato jsme tam měli největší pohodu, klídek a hlavně stín.

Z Prahy vyrážíme v pátek po jedenácté, i s pár zastávkami jsme na místě kolem třetí. Tradiční prohlídka auta před vstupem proběhla tentokrát celkem v rychlosti, takže postavíme stany a jdeme na první kapelu. O warm-upu se dozvídáme, že byl dost natřískaný, ale zase ne tak divoký jako v minulých letech. Že prý hodně heavy, což vzhledem k povaze kapel dává smysl. Od kamarádů z Brånd ale slyším hodně chvály, třeba Basti, který v bazéně hrál již potřetí, byl dost nadšený. Ale aji Janis s Matěm si to chválili, jen tedy hrát uprostřed běsnícího davu prý není vždy stopro příjemné.

Parish byli taková pro Chaos typická první kapela. Šlapavý sabbaťácký doom s krátkými skladbami, chytlavými momenty a příjemným zpěvem, a dokonce i hezkým logem. Místy se objevily i lehce psych momenty připomínající třeba Hällas. Za mě dobrý, moc pozornosti jim sice nevěnujeme, ale rozhodně mě zde tyhle no name heavy kapely baví více než některé legendy, které sice mají jméno, ale drtivou většinu jejich setů akorát prozívu.

AddSatan: Já na Chaos Descends vyrazil poprvé, nebo jsem se vrátil po 10 letech, pokud počítám i jeho předchozí inkarnaci Hell’s Pleasure. A potvrzuju, co už psal mIZZY v předchozích reportech – místo konání je super, lepší než HP – lehce zchátralý kemp (i pár ruin) v pěkném lesním údolí říčky Wisenty, s dostatkem stromů poskytujících stín pro stany, sprch a WC (nikdy jsem nemusel čekat, čistota přijatelná). Pozdním příjezdem jsme to vlastně vyhráli, kromě naší grupy bylo na “naší” loučce jen pár dalších lidí (a kobylinců a klíšťat), až na jednoho trochu hlučnějšího (nepřekvapivě) Poláka pohoda, klídek, chládek. A občasný průjezd turistického vláčku vozící ožralé metaláky po areálu byl bizarním zpestřením. Do nejbližšího městečka/vesnice Crispendorf je to asi 2 km, ale nevím, jestli se tam dá (o víkendu) něco koupit, takže je lepší si dovézt vlastní zásoby, byť nabídka festivalových stánků byla celkem obstojná, ani vegan tam hlady neumřel (4-6 €).

Počasí bylo oba dny, až na jeden cca 1,5 hodinový vydatnější déšť, vlastně ideální – teploty kolem 20 stupňů. V noci/ráno sice trochu kosa (lesní údolí, že jo), ale když se člověk připravil (a/nebo dostatečně zlískal – což se mi povedlo první večer, druhý už ne), tak to nebyl problém, lepší než vedra, dovezená piva mi za celý festival nezteplala. Když jsem se v sobotu večer u vstupu ptal, kolik je lidí, tak říkali, že kolem tisícovky, areál by zvládnul klidně i o něco (2-3 stovky?) víc, ani na jedné kapele nebyl problém dostat se na slušné místo dopředu. Z festivalových piv (4-4,50 €) jsem zkusil jen jedno černé, to se vypít dalo, pšenice jakž takž taky, před světlým jsem byl varován, takže jsem neriskoval. Naštěstí jsme si dovezli dost vlastních piv a jablkovice. Kafe za 1 € nic moc, za 2 € ok. Panáky a longdrinky tuším 2-6 € (7?).

AddSatan: Úvodní Parish nám dělají spíš jen soundtrack k prohlídce areálu, tradiční doom metal (až heavy metal/hard rock), nezaujal, ale ani neurážel. Na následující Spirit Possession jsem se celkem těšil (na 007 jsem nebyl). Zpočátku lovím zvuk, ten jsem u nich, i většiny dalších kapel, našel přibližně ve 4-5 řadě spíše po stranách pódia – kombinace zvuku z PA i nástrojovky bez přehulených kopáků (uprostřed někdy trochu jo), tak akurátní poměr čitelnosti a tlaku – vlastně u většiny kapel bych vytknul spíše jen drobnosti. Na nahrávkách SP je kytara ve více vrstvách, koncertně by jim místy prospěla druhá pro zhutnění, byť Steve Peacock tam toho pomalu za dva hraje. Živě mi vizuálně ještě víc došlo, jak členité některé ty riffy jsou, spousta vibrato-arpeggio heavy vyhrávek, ale dobře skloubených s black/thrash/speed metalovou dravostí, někdy i dřevností (mj.) Celtic Frost a dávkou až psychedelické vyjetosti. A všechno hraje bez trsátka - prsty, včetně občasných tremol – nechápu, to jsem ještě neviděl. Ashley Spungin to tam taky sázela dobře, bicí byly údernější než na nahrávkách, dynamické, částečně kopírující členitost, frázování riffů, místy sypající, místy tu-punk/metalově rutinnější. Vokál mi ale přišel méně výrazný než na deskách – a to jak hlasitostí, tak trochu méně zlo-šílený (mj. v něm slyším i ty Katharsis, byť je to celkově blíž k Negative Plane, resp. Spite), asi i echa mohlo být malinko víc, byť ugh-ugh-ugh! v pořádku. Hrálo se z obou desek, víc z poslední a i starší věci mi přišly naživo zábavnější. Celkově jsem to čekal asi trošku lepší (vokál, trochu zvuk – i absencí druhé kytary), úplně mě neposedli, ale jo, dobrý.

mIZZY: Mě Spirit Possession bavili teda dost a docela i vyšla má očekávání po pražském koncertu. A tedy, že to na open airu bude podstatně čitelnější než na zahuhlané Sedmičce. Tam to tedy byl mnohem více metal a asi i vokální delay byl v klubu přísnější, ale zde zase mnohem lépe vylezly veškeré kytarové vyhrávky. Jestli v Praze hlavně drtily ty vyšší tóny při tappingu atd., tady dobře vyzněly i hlubší frekvence, a člověk si tedy ze Stevovy kytarové magie vychutnal více než jen polovinu. Hrálo se hlavně z Of the Sign…, hromada ugh, argh a bluergh rovněž nechyběla, a já jsem s venkovním koncertem tohoto amerického dua snad ještě spokojenější než s tím klubovým.

AddSatan: Před Adorior začalo pršet, postupně dost, část setu jsme tedy prokalili a část jsem se schovával ve stanu s merchem a barem naproti pódiu, ale tam byl nic moc zvuk, takže když se déšť zmírnil, jdu dopředu. Jejich death/black/thrash v rychlejších, místy fest nasypaných pasážích připomínal i třeba Angelcorpse, nebo Impiety, v těch to nakládalo slušně, ve středně až pomalejších, thrashovějších tomu trochu padal řetěz, vokál frontwomanky Jaded Lungs byl celkem ok, ale mohl by být extrémnější, navíc mezi skladbami kecala trošku déle, než by bylo záhodno, např. o tom jak už jsou dlouho na scéně (od 1994, byť vydali jen 2 desky, splity a dema) apod. Asi i zvuk mohl být trošku lepší, hlasitější (?), hutnější - znělo to trošku víc thrashově, než z desek, ale byl zase dobře čitelný. Většina z cca 3/3 setu, kdy jsem byl vepředu, mě bavila. Mimochodem - v kapele působí i ex-/členové Qrixkuor (dle sól a věku bylo jasné, který z nich), Cruciamentum, Grave Miasma, Lvcifyre atd.

mIZZY: Na Adorior bylo kvůli dešti asi nejméně lidí ze všech kapel festivalu, což byla škoda. Riffy měli slušné a nasypané to bylo rovněž fest. Souhlas ale s tím, že to celkově vyznělo více thrashově než deathově. Ten Impiety feel, kterej trochu cítím z alba, se naživo moc nedostavil, což ale furt neznamená, že to byl špatný gig. Vadily mi spíše pauzy mezi songama a aji vokál mohl být o něco přísnější. Sice si Adorior nebudu kdovíjak dlouho pamatovat, ale bylo to docela ok.

Z Grave Pleasures jsem ale naopak hodně nadšený. Trochu jsem se bál, ať nehrají až moc skladeb z nového alba, ale ten setlist, který zvolili v Německu, byl úplně super. Pravda, na songy z dob Beastmilk tentokrát sice nedošlo, ale jinak to byla velká paráda, na kterou jsme s Ulathem pařili celou dobu a zpívali od začátku až do konce. Otevřeli to tedy s prvními dvěma skladbami z novinky, ale jak Disintegration Girl tak Heart Like A Slaughterhouse jsou zrovna ty největší hity, takže to vůbec nevadilo. Pak ale zazněl New Hip Moon, což je nejlepší skladba z jejich debutu, a následně se už hrály ty úplně největší pecky z Motherblood. Osobně tohle album považuji za rovnocenné s érou Beastmilk a slyšel jsem ho určitě ještě vícekrát než Climax, takže party se jela velká. A to nejen my, ale vepředu celou dobu pařil třeba aji Salsten z Deathhammer. Došlo na věci jako Doomsday Rainbow, Infatuation Overkill nebo Joy Through Death, ale i hromadu dalších. Před koncem sice trochu zklidnili a zahráli titulní skladbu z Plagueboys, která snad jako jediná byla slabší, ale zase došlo i na Deadenders, kterou mám od Grave Pleasures asi úplně nejraději. Když o tom přemýšlím, jejich přerušený dvoj-set na Brutalu se mi možná líbil asi ještě o něco více, ale ani tady nemám prakticky co vytknout. Kvohst zpíval super, kapela zněla dobře, my se bavili výborně, a přesně tak to má být.

AddSatan: Grave Pleasures mi žel potvrdili dojmy z jejich nahrávek. Částečně se mi tohle pojetí gothic/death rock/post-punku asi přejedlo, částečně je to slabší vývar z Beastmilk, přičemž jestli ti balancovali na hranici pop-rock vlezlosti, kterou ještě beru, u GP je to občas až otravné, méně zajímavé kytarové nápady a… prostě už to nějak není ono. V některých skladbách to pořád celkem jakž takž funguje, ale chvílemi jsem si připadal jak na koncertě gotických Green Day, The Offspring apod. Svým způsobem bylo zábavné pozorovat Kvohstovu choreografii - snad ke každé větě má vymyšlený doprovodný pohyb. V poslední třetině setu jdu ale radši lozit po lesním svahu se souvislým mechovým porostem (nějak mě ten mech fascinoval… přiznávám, že jsem se asi po 5 letech zhulil, ale zmíněný dojem z hudby GP mám i za střízliva).

Black Curse byli největší námrd z celého festivalu, death/black/war metal se členy Spectral Voice a Primitive Man. Z nahrávky mě to až zas tak nebere (fajn, ale…), naživo to fungovalo lépe, byť oproti desce mi to přišlo trochu méně temně-hutné a více agresivní (asi i zvuk) - což mi ale v tu dobu celkem vyhovovalo, démon alkohol v krvi si žádal násilí, v kotli se zatápělo jak rohatej káže (též jsem přikládal), bylo to skvěle zahrané, death metal vycházející z Incantation se tu trká s black/death/grindem Blasphemy/Revenge, ale i v těch war pasážích to nepůsobilo až tak hloupoučce, trochu se to blíží i třeba Teitanblood apod. Concrete Winds by je nejspíš následující den překonali, ale vzhledem k tomu, že těsně před akcí ze zdravotních důvodů odpadli (fňuk), byli Black Curse tou správnou nápla… ránou do žeber.

mIZZY: Jo, Black Curse byli hodně solidní mrdanec. Chlast už tou dobou teda solidně makal, takže i já pařil ještě o poznání více, než bych vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měl. Když jsem i se svým bederním krunýřem naběhl do prvních řad, spoluhráč z Můry měl docela obavy, jestli se z něj vrátím po svých, ale nakonec jsem to přežil. Ano, bylo to agresivnější než z desky, byť teda tak moc jako Betonový větry určitě ne, a nemyslím si, že za to mohla jen absence hutnějšího zvuku, ale i samotný přístup kapely. Třeba frontman Eli zde místo hlubokého growlu mnohem více jedovatě ječel. Místy ze sebe vytáhl tak nepříčetný jekot, až se mi z toho i chlupy na ruce naježily. Zajímavostí taky budiž, že zde kromě vokálu hraje na kytaru, přičemž ve svých domovských Spectral Voice hraje na bicí. Kytarista ze SV a Blood Incantation tu naopak hraje na basu a basák z Primitive Man drtí kytaru. Ve výsledku jsou ale skvěle sehraní a byla to solidní šleha, kterou bych si pro změnu naopak dost rád dal někdy v klubu, kde by mohli být ještě o pár procent intenzivnější.

Během norských Strid jsme si ale naopak opět odpočinuli. Už když jsem je viděl letos v Estonsku na Howls of Winter, tak jsem většinou jejich setu proseděl, byť se poslouchali velmi hezky. Tam ale měli fakt, stejně jako všechny další kapely, naprosto výborný zvuk, tady to bylo celkem s problémy. Navíc u téhle hudby více než u čehokoliv jiného platí, že když si poslechnete první dva songy, tak už znáte i zbytek koncertu, který snad dokonce šel s kvalitou postupem času trochu dolů. Vicotnik ale na pódiu opět nebyl, venku už začínala být dost solidní kosa, takže se šlo pro mikinu a další pálenku, ať jsme ready na tu nejdůležitější kapelu festivalu.

AddSatan: Na Strid jsem byl poměrně zvědavý, jejich atmo-melancholický, resp. jeden z prvních  depressive black metalů zní z nahrávek fajn, oproti jiným “dsbm” to není tolik ubulené a uječené. Ale asi mě zase zdržela pivíčka a pálenka, takže jsem viděl jen cca druhou polovinu (?). A zaznamenal asi jedinou velkou zvukovou chybu festivalu - kytara hlavního kytar/vokalisty (poslední původní člen Ravn Harjar?) nebyla vůbec slyšet z PA, což vyniklo zvláště v nejklidnějších pasážích - že bzučí tremola bylo vidět, ale ne slyšet. Nechápu, že si toho zvukař nevšimnul. Další dvě kytary (! proč?) a basa slyšet byly, byť místy spíš jen tak dobrnkávaly. Poslouchat se to dalo, dá se říct, že to bylo celkem fajn, ale čekal jsem to lepší (jakože třeba hodně fajn :) ). Na závěr hráli snad i něco, co nahrávkách není, ale nemám vše dobře naposlouchané, takže bez záruky. Alespoň jsem teda viděl živě Hatlevika (z Fleurety, Zweizz atd.) - bubnoval dobře, s feelingem, byť jednoduše.

Negative Plane byli (nejen) pro mě hlavním tahákem, proč jsem na ChD vyrazil. Na rozdíl od mIZZYho jsem je ještě neviděl, v Evropě nehráli 4 roky, letos nejspíš budou už jen na norském Beyond the Gates. Na ChD navíc exkluzivně zahráli 2 různé sety a už po prvním z nich, kdy přehráli celou loňskou desku The Pact…, jsem si říkal, že rozhodně stálo za to sem vyrazit. Čekal jsem dost, ale bylo to ještě lepší! Z nahrávek mě sice víc baví Stained Glass Revelations, ale skladby z poslední desky fungovaly živě výborně. Zvuk byl perfektní, nejlepší z celého festivalu, nevybavuju si, že by mi na něm cokoliv vadilo, přišlo mi to i trochu tvrdší, údernější než z desky (hlavně bicí). Zahrané to bylo naprosto precizně, i za Bestial Devotiona zaskakující bubeník (viz mIZZY) působil, jak když s kapelou hraje odjakživa - naučit se 2 různé sety za tak krátkou dobu - Borec, Pan Bubeník! No a k hudbě samotné - už mě to napadlo i dřív, ale když jsem koukal, co tam občas hrajou - kdyby se Master's Hammer po Okvltistovi kdysi rozhodli, že na sobě zamakají, budou víc prog, psych, tech a heavy a kromě Bathory, Celtic Frost a operet poslouchali víc i třeba King Crimson, Black Sabbath, Voivod, Mercyful Fate/Kinga Diamonda (toho možná i trochu poslouchali, ale…), Ved Buens Ende, (+ Dick Dale a J.S. Bach na SGR), víc sypali atd., mohlo to dopadnout podobně. Vystoupení mělo silnou atmosféru (i světla, kouř), feeling, epiku, chytlavost, dynamiku, oproti desce mi ani nepřišlo, že se něco mockrát opakuje a v sólech ani jeden zbytečný tón navíc. V rámci black metalu (i když je to black/heavy + psych/prog/hard rock vlivy) bych to zařadil mezi nejlepší koncerty, které jsem kdy viděl (do TOP 10 určitě) a i obecně koncert, na který si vzpomenu … snad i za 30 let. A že mi k tomu nadšení trochu pomohl i démon alkohol, je sice možné, ale účel (zne)světí prostředky.

mIZZY: Co si budeme povídat, i kdyby na festivalu nehrála žádná jiná kapela, už jen díky Negative Plane se sem oplatilo jet. A co teprve, když zde Negative Plane hráli sety dva, ha! Osobně jsem je viděl před Chaos Descends už dvakrát, a to na Celebrare Noctem, kde hráli bez druhé kytary, a poté na A Sinister Purpose i s druhým kytaristou. Oba měly něco do sebe, ten první byl mnohem čitelnější, ten druhej zase podstatně nasypanější, plus s mocným coverem Bulldozer. Zde páteční večer věnovali své poslední desce, a byť osobně The Pact… nezbožňuju až tak moc jako ty předchozí (byť ji taky mám hodně rád), rovnou napíšu, že tohle byl ten nejlepší koncert Negativního Letadla, co jsem zatím viděl. Opět i s druhým kytaristou, s naprosto výborným zvukem a hlavně s až absurdně dobrým hudebním výkonem. Celou desku odehráli od začátku až do konce nejen naprosto přesně, ale snad ještě lépe a rychleji, takže to makalo ještě více než při domácím poslechu (byť nutno říct, že po koncertě u mě i samotná deska hodně vyrostla). Fakt vyšlo nádherně najevo, jak je ten materiál skvěle složený, jak dobře maká a při správném setupu nenudí ani vteřinu. Jasně, najebaní jsme byli už fest, ale na tohle prostě nešlo nepařit v prvních řadách jako posedlí. Zvlášť, když přišly na řadu momenty jako “Now even the Devil himself goes into the church!”, kde kombinace kytarových vyhrávek a skvěle frázovaného vokálu maká prostě neuvěřitelně. Zahrané to bylo opravdu výborně, to co hraje Nameless Void je místy úplná kytarová ekvilibristika, přitom se nejedná o žádné bezduché honění not a debilní sólování, ale fakt o promakané linky, na kterých netřeba měnit ani notu. A ano, bubeník byl také kapitolou sám pro sebe. Bestial Devotion prý nemohl na festival dorazit, a tak to místo něj odbubnoval zvukař kapely, který se prý veškeré bicí naučil zhruba za měsíc a půl, což i sám Ed říkal, že mu to vzhledem ke komplikovanosti jejich tvorby opravdu nezávidí. Když dohráli a šli jsme si dát další pivo, superlativy jsme opravdu nešetřili, a akorát padaly výrazy jako “typičo, to byl koncert” a “jestli tohle byl vzhledem k novému materiálu ten slabší set, tak nechci vědět, jak husté to bude zítra”.

AddSatan: Fvnerals to neměli po takhle silném zážitku lehké, ale i vzhledem k tomu, že je to úplně jiný druh metalu s jinou náladou, mě bavili též dost. Na to, že hrají jen jako trojice (kytara, basa, bicí),  měli i živě poměrně drtivý, mohutný zvuk, jejich drone/funeral doom (s dalšími vlivy) tlačil i navozoval náležitou atmosféru zmaru. Mám dojem, že oproti desce byly trochu méně výrazné dark ambientní prvky, ale nejsem si už jistý, mám jejich set v lehké alko-mlze. A té skutečné mlhy měli na pódiu tolik, že často nebyli vidět, spolu se hrou světel vytvářela občas haluzní přeludy. Tiffany Ström zpívala (tuším) též pěkně. Myslím, že přehráli (skoro?) celé letošní album (možná vynechali Rite a ještě jednu?), poslední byla asi něco staršího, nebo nového, nebyla mi povědomá. V klubu by to počítám fungovalo ještě lépe, ale i tak minimálně spokojenost.

mIZZY: U Fvnerals se přiznám, že si z nich po dokalení se po Letadlu už nepamatuju ani hovno. Nebo teda vím akorát, že měli dost hutný zvuk, který vepředu fest tlačil, ale taky, že se během setu až moc halekalo. Minule byly dojmy z posledního pátečního setu, kdy Föllakzoid rozjeli solidní rychtu, která měla i slušnou atmosféru, poněkud silnější. Ale co, nemusí vždycky klapnout úplně vše, a člověk si taky nemusí pamatovat úplně všechno. Ein Mexikaner? Ja bitte. A pak už následovala jen couvající cesta z areálu do stanu, během které jsme si se Satanem hezky pochvalovali, jak nádherně jsme se najebali.

sobota 22. července

AddSatan: Ze stanu lezu díky chládku a relativnímu klidu až po desáté, ale hned mi jasné, že jsem to včera s pivkama a kořalkou trošku přepísknul, jó, holt už to není, co bývalo, stárnu. Z nápadu dát si výlet v okolí nakonec nebylo (pro mě) nic, kolega Ulath si pak pochvaloval nedaleký zámek a rozhlednu. Kocovinu se snažím postupně překafovat a přechlastat, ale moc už to do mě neteklo a do večera jsem snad skoro (!) vystřízlivěl.

Craven Idol mě ale svým energickým black/thrashem celkem nakopli. Borec pařící přede mnou to nášivkami Desaster a Gospel of the Horns poměrně vystihnul (nebo nasypanější Deströyer 666, trochu i starší Absu a zrychlený Bathory). Jeden z kytaristů byl zjevně velký fanoušek Master's Hammer, jejich logo měl na triku i na zádovce bundy (v hudbě to ale znát nebylo). Občas, hlavně z počátku slušně sypali, dobré riffy, vokály i zvuk, ke konci bylo už víc tupacích a pomalejších thrash pasáží, ale i tak mě asi ze sobotních, odpoledních kapel bavili nejvíce (do Messa).

mIZZY: Jó, sobotní probuzení bylo zábavné. Já teda musel absolvovat i strastiplnou cestu na vzdálené záchody, během které jsem dost proklínal, že máme stan tak daleko. Naštěstí se ale zadařilo a pak se pokračovalo ve spánku. Zbytkáč byl po pátku solidní, piva v autě téměř namražená, a jelikož jsme nebyli v cukrárně, holt se začalo opět lejt.

U Craven Idol jsem tak nějak počítal s tím, že budou solidní námrd na start dne. A dle posledních nahrávek jsem i předpokládal, že by mohli být tou lepší kapelou z letošního turné, na kterém se přidali k Mystifier. O Brazilcích více až později, ale Londýňané to do nás nasypali fakt poctivě. Kromě black/thrashe tam šlo slyšet i pár deathovějších prvků, a dokonce bych i řekl, že mě osobně bavili více než kolegou zmínění Gospel of the Horns, kteří na Chaosu hráli o pár let zpátky. Jen teda šlo poznat, že hrát kolem třetí hodiny se jim zrovna dvakrát nelíbí, protože veškeré painty, co měli na sobě, z nich stekly asi běhen druhého songu.

AddSatan: Thulsa Doom mě naopak bavili nejméně, jejich oldschool death á la raní Morbid Angel, Necrovore, nebo i Possessed sice nebyl marný, zpočátku i bavil, ale po 20 minutách už mě začali unavovat (ok, unavený jsem byl i tak, ale…). Většina death/black/thrash kapel hrála na festu ten oldschool ve zrychlené, často i jinak vylepšené, současnější verzi, TD měli sypačky převážně pomalejší, i riffy pozdně osmdesátkové bez přidané hodnoty a takový trochu mdlejší zvuk. Malé + naopak dávám za vizáž kytaristů jak z kriminálky ze 70. let a big sunglasses (not Emperor sunglasses, very important!). Jako fajn, ale po půlce setu jsem se šel radši občerstvit.

mIZZY: V případě následujících Italů docela souhlas s AddSatanem. Byť mě jejich poslední album A Fate Worse Than Death bavilo při domácím poslechu docela dost, naživo to Thulsa Doom zrovna nevyhráli. Morbid Angel worship to byl sice poctivý, z desky trochu cítím i feel Grave Miasma a podobných kapel, ale live to bylo zbytečně utahané. Vydržel jsem sice až do konce, ale spíše jsem v areálu procházel různá distra atd., protože když už jsem se chytl nějakého lepšího riffu, zabili to zbytečně otravnýma sólama, které akorát posilnili náš probíhající hate na sólujícící retro-metalisty.

Následující Amethyst byli jedinou kapelou, z které jsem neviděl ani vteřinu. Holt další béčkový maideňácký heavy metal, bez kterého (jelikož jsem originál Ironů letos taky viděl) asi přežiju. Probíhá tedy pivo s odpočinkem a jde se následně na Ominous Resurrection, kteří mě ovšem hodně potěšili. Jednak tedy svou účastí, takže jsem je konečně mohl poprvé vidět, ale i samotným setem. Jedná se o kapelu baskytaristy z Negative Plane a světe div se, jablko nepadlo daleko od stromu. OR tedy zní jako sice béčkovější, ale o to ryzejší, více blackmetalová a méně vyumělkovaná verze Negativního Letadla. A byť měl jejich koncert hromadu ale, šlo třeba poznat, že kapela není až tak dobře sehraná, docházelo na chybky jako pozdní sešlápnutí pedálu atd., ve výsledku to dali dost dobře. A třeba návštěvníci, pro které jsou NP až moc prog a heavy, si u Ominous Resurrection mohli více užívat BM riffáž. Frontmanova kytara navíc měla super zvuk. Nevím, co používá za efekty, ale místy má fakt super echo a občas zní skoro jako nějaké synťáky. Navíc žádná sóla, tady se jely převážně (stále dost zajímavá) tremola. Plus taky za hezké masky morových doktorů a hábity, byť tahle image by mnohem lépe vynikla v nějakém klubu nebo večer s pořádným osvětlením než za denního světla. O to více se na ně těším na letošní Celebrare Noctem, kde to podle mě bude ještě lepší jak po vizuální, tak i hudební stránce.

AddSatan: Ominous Resurrection zněli spíše jako cé- než béčková verze Negative Plane, čímž neříkám, že to bylo špatné (nebo jen chvílemi). Hlavně v pomalejších, místy až black/doom pasážích mě u nich celkem bavili podivně kroucené disharmo-melodie, které mi v kombinaci se synth-zvukem kytary evokovali jakýsi soundtrack z bizarního céčkového hororu z prostředí cirkusu, nebo strašidelného zámku na pouti. V sypačkách mi převážně primitivní tremolo riffy většinou zajímavé nepřišly a ano, hlavně z počátku se jim to rytmicky trochu rozjíždělo, bubeníkovi i kopák s virblem, byť postupně začal sypat též slušně. Vokál taky spíš nenadchl, neurazil. Morové masky fajn - zaujaly mj. i jednu malou holčičku, která se na ně šla podívat dopředu. Ale jo, převážně mě to spíš bavilo, mělo to něco do sebe.

mIZZY: Další na programu měli být Concrete Winds. A jak asi z našich článků tušíte, byla to jedna z těch kapel, na které jsme se mega těšili, byť jsem je měl letos vidět už potřetí. Satanužel se nezadařilo a Betonové větry kvůli zdravotním problémům už potřetí museli zrušit na Chaos Descends svou účast. Na poslední chvíli jejich slot zaplnili Bloody Vengeance z Lipska. Jedná se o členy kapel jako Infernal Invocation a Evil Warriors, hrající teď i v Death Worship, které na festivalu už moc dobře známe. V Bloody Vengeance hrají takový Sarcófago worship, ale tentokrát zahráli evidentně hodně speciální koncert. A když říkám speciální, mám na mysli set plný coverů. Byly to různé black/death/thrash vyhlazovačky, ale i různé grind, d-beat a další pecky. Hned na začátku AddSatan poznává Extreme Noise Terror, já zase Unto Us He Is Born od Profanaticy, kterou uvedli jak jinak než hláškou “I vomit on God’s child!”, a podobně pokračovali až do konce. Sice nemůžu říct, že by to bylo kdovíjak geniální nebo dostatečná náhrada za Concrete Winds, ale v danou chvíli nás rozhodně zabavili. Velký mínus dávám jen za strašně škaredou Kadeniacovu bezhlavou kytaru.

AddSatan: Bloody Vengeance převážně cover zábavovka, od ENT hráli určitě Deceived, tipnul bych si, že došlo i na Discharge (a/nebo Doom?) a Sarcófago, ale jistý si nejsem, d-beat/crust prokládali sypačkami - bubeník celkem dával, když chtěl. Akorát mi snad všechny skladby přišly delší, než by měly být. Bezhlavá kytara vypadala na obřím těle zpěváka pomalu jako ukulele. Ten většinou ne moc výrazně huhlal, byť pořádně zařvat uměl taky (bubeník tuším též?). Za Concrete Winds to samozřejmě adekvátní náhrada nebyla ani náhodou, ale fajn jo.

Messa po předchozích sypačkách se svým neortodoxním doomem velice příjemně osvěžili (byť občas sypali taky). A po Negative Plane byla jejich hudba ze všech kapel nejzajímavější, nejbarevnější a nejpříjemnější. A spolu s NP měli nejlepší zvuk, v předních řadách dost mohutný i čitelný, snad jen v nejhlasitějších pasážích mohl být zpěv Sary malinko víc a naechovanější - jako na albu, byť slyšitelný byl pořád. A zpívala krásně, čistě, jistě, asi ještě lépe než před 4 lety v Polsku, však taky neustále koncertují. Oproti desce mi kupodivu téměř (!) nevadilo ani “úůů” a “ááá” (malinko). U Marca bylo znát, že je i kytarista, na baskytaru hrál občas i power chordy, což dobře zhutnilo pasáže, kdy Alberto sóluje, překvapivě na basu tremolově bzučel i na konci Leah. Alberto nechal svojí jimmypageovskou dvojkytaru doma, ale kromě 6strunné používal i elektrickou 12strunku, která (asi i přes efekt?) zněla trochu orientálně (á la oud, mandolína, saz?) - hrál s ní omovskou Pilgrim. Pak si na ní dal ještě sólo, které bylo sice poměrně smysluplné/fajn, ale radši mohli zahrát Leffotrak :). Trochu škoda, že s sebou neměli žádné další hráče na folk instrumenty, jako při nedávném tour, ale bavilo mě to i bez nich. Začali s něžně-hrubou If You Want Her to Be Taken, pak post-punková Dark Horse se surf-black pasáží, zmíněná Leah (“Raise your chalice!”) z Feast for Water a Pilgrim - asi vrchol setu, ta skladba má skvělou dynamiku, atmosféru, nápady, vygradovaný závěr atd. Pak dali Rubedo, ve které mj. překvapivě dobře funguje kombinace sypačky s prog/hard rock sólováním. Asi jedinou slabší věcí byla (opět - viz Polsko výše) závěrečná Hour of the Wolf z debutu, kterou už moc nehrají - začátek je dobrý, pak už obyčejnější hard rockec, radši bych si dal třeba Suspended. Sara působila jako frontwoman sympaticky, což platí i pro celou kapelu, jejich vystoupení mě hodně bavilo skoro celou dobu, spolu s Black Curse (pro úplně jiné hodnoty) si vysloužili 2.(-3.?) místo na pomyslném žebříčku akce.

mIZZY: Messa byli opravdu výborní a se super zvukem. Hlavně v těch doomových pasážích, a klidně hned od úplně prvního riffu, to fakt krásně vibrovalo v celém areálu. Jako na jednu z mála kapel mi přišlo, že nejlepší a nejhutnější zvuk byl tentokrát ne vepředu ale u zvukaře, tudíž se držím většinu setu spíše vzadu. Párkrát jsem se ale musel jít na tu krásu podívat i dopředu, hlavně na to, jak to skvěle hrají, a samozřejmě i na Saru, která byla jednou z mála hezkých ženských na festivalu, plus i krásně zpívala. Velký plus za to, že zahráli Dark Horse i Pilgrim, což jsou nejhitovější a také nejlepší skladby z novinky, což se potvrdilo i naživo. Osobně mi až tak nevadí, že hráli v klasické sestavě. Ne, že bych se na Italy nepodíval s více nástroji, ale něco mi říká, že v téhle ryzejší podobě, kdy se do toho slušně opřou a soustředí se na nejfunkčnější jádro své hudby, to maká lépe, než když to kromě doomu je ještě o dodatečném pozlátku. Tahle živá tvář byla o poznání tvrdší, resp. zde byla tvrdost podstatně koncentrovanější než na albu, které mám teda rád, ale po X posleších mě z něj stejně nejvíce baví hlavně ty největší vypalovačky. Co jsem tak koukal, podobný setlist hrávají docela pravidelně, takže nelze říct, že by kvůli metalistům nějak extra přitvrdili. I tak se ale jejich hudbě dobře podařilo vybalancovat hutnost s něžností a chytlavostí, což působilo úplně jako pohlazení po duši. Odezvu měli fakt dobrou, z čehož minimálně zpěvačka měla upřímnou radost, a i vedle mě stojící Účko říká, že tohle je přesně ta kapela, kvůli které se mu vyplatilo na festival jet, byť ji předem vůbec neznal. Rozhodně jeden z těch koncertů, který stálo za to vidět.

AddSatan: Největším překvapením festivalu byli ale Mystifier. Ze starých nahrávek to zní celkem nudně, za což může mj. podivně tlumený zvuk (nejen) kytar, ale i hudba samotná, mám problém ty songy vůbec doposlouchat. Takže jsem část jejich setu prozevlil a prosral (doslova), ale na pár posledních skladeb se jdu podívat - a ty vole! Zvláště v sypačkách to celkem nakládalo - samozřejmě i díky současnějšímu, extrémnějšímu zvuku, ale bylo to i mnohem lépe zahrané a pře/přísněji nasypané. Navíc některé ty riffy nejsou na poměry “pralesního metalu” úplně primitivní, kromě Sarcófago (hráli od nich cover Nightmare?), Blasphemy atd. se tam dají slyšet i melodičtější vlivy á la raní Rotting Christ, Varathron, nebo Mortuary Drape apod. - byť ty “řecké”, pomalejší pasáže mě bavily méně. Očekávatelně to bylo i trochu úsměvné - mj. občasnými klávesami (chvíli hrál vokál/basista jednou rukou na ně a druhou na basu) a okvlt proslovy, ale těch pár skladeb mě převážně bavilo. A konečně jsem viděl black(/death) metal s černochem (kvlt!) - poslední zakládající člen Beelzeebubth vypadal, že si to dost užívá a připíjel publiku německy (“Prost!”), takže má jistě árijské srdce :).

mIZZY: Mystifier jsme se předem docela dost smáli a pomalu se plánovali jen zajít podívat, jak špatné to bude, ale tyvole, takhle výborný koncert od nich nečekal snad nikdo. Jednak to bylo dost dobře zahrané, poctivě nasypané, ale i s hodně dobrým zvukem. Alba jsou fakt tragédie, jako brazilský kvlt to jistě svou hodnotu má, ale dnes je, na rozdíl od jiných blackmetalových fotrů, nejde moc seriózně poslouchat. Když přicházíme během prvního songu, okamžitě si ale říkáme, že to zní až překvapivě dobře, a ono to fakt bylo kruté až do konce. Vtipné byly tedy hlavně veškeré proslovy v komické verzi portugalské angličtiny, když se ale hrálo, vlastně jsem neměl co vytknout. Nejvíce mě tedy překvapil zpěvák, když kromě několika poloh growlu/řevu rozjel i opravdu parádní hrdelní zpěvy. Jelikož loni uplynulo 30 let od vydání debutu Wicca, hrálo se převážně z něj, ale vlastně všechny songy byly tak super, až mě zpětně docela mrzí, že jsem na ně nešel i v pondělí před festem do Vopice. A když už padla řeč o černoších v black metalu, s klidným svědomím napíšu, že mě Mystifier naživo bavili ještě více než Blasphemy.

Pak přišla řada ještě na největší jméno festivalu, a to na bývalého kytaristu Scorpions. Uli Jon Roth přijel na Chaos se speciálním Scorpions setem, během kterého hrál songy z alb, na kterých se podílel a na které hromada fans přísahá. Třeba Vodkasatan zastává názor, že ho dnešní Scorpions absolutně nezajímají, nicméně Uliho uctívá. No, ale co si budeme, ne každý je fanouškem Scorpions, někteří preferujeme alkohol. Opět se tedy sejdeme u stanů, naklopíme do sebe posledních pár plechů, zamáváme posledním zbytkům pálenky a raději se věnujeme dalšímu pomlouvání sólujících kytaristů, než abychom je museli poslouchat. Na konec setu sice lehce nahlédneme, a mě třeba překvapilo, že zaznělo několik “egyptských” melodií, ale na to, abych Rothovi věnoval plnou pozornost, jsem odvahu nesebral.

AddSatan: Na headlinera Uli Jon Rotha průběžně nadáváme už od začátku akce, nenávist se v průběhu jeho vystoupení stupňuje, ale asi na 2 skladby se jdu podívat i dopředu a - některé ty songy, třeba The Sails of Charon, kterou jsem si už doma vytipoval, nebo mIZZYm zmíněná psychedelicky-orientální (?) skladba by se daly docela poslouchat, ale “guitar virtuoso” nás měl potřebu neustále přesvědčovat o svém umu a přehnaně si honil ego na pražcích, i výše zmíněný fanoušek starých Scorpions druhý den říkal, že se mu to líbilo, ale těch sól bylo až moc. V kombinaci s často dost uječeným vokálem mě to asi po 4 skladbách vyloženě vyhnalo z areálu, ale (nejen) Němci jsou ze svého hrdiny zjevně nadšení, takže “Urin” přidává a přetahuje, hnus velebnosti, jdu blejt!

mIZZY: Všichni jsme se však těšili na druhý koncert nejdůležitější kapely festivalu. Negative Plane se na závěr programu opět vrátili na pódium, aby odehráli “oldschool set”, tedy zaměřený na skladby z prvních dvou alb. A jelikož Stained Glass Revelations i Et in Saecula Saeculorum máme zažrané pod kůží ještě více než loňský The Pact…, kterým nás v pátek naprosto odpálili, tak trochu jsme doufali, že by to v sobotu mohlo být ještě o kousek lepší. A nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, rovnou se přiznám, že koncert zaměřený na novinku to u mě nakonec s odřenýma ušima vyhrál, což ale ani zdaleka neznamená, že by starší songy byly zahrané jakkoliv špatně. Negative Plane vše zvládli naprosto precizně a opět se super zvukem. Během prvního songu se možná trochu tříštily kopáky, ale hned během chvilky bylo vše naprosto v pořádku a my si mohli znovu užívat, jak skvělá tahle kapela je. Opět mega respekt bubeníkovi, ale i ostatním členům, že se takhle zvládli nadrtit a odehrát dva sety, když se navíc, co jsem tak viděl i slyšel, nebáli v průběhu festivalu pořádně zapařit. Co tedy bylo v sobotu slabší? Hele, asi nic, prakticky jen o trochu méně zafungovala celková konstelace (takže i omezená najebanost) a trochu méně se zopakoval páteční šok, kdy jsem od The Pact… opravdu nečekal, že mě s ním naživo rozjebou až tak moc. Kdyby ale NP v pátek nehráli, s klidným svědomím označím i jejich sobotní gig za ten nejlepší z celého festivalu. Měl totiž jen jediné mínus, a to, že byl prostě krátký. Byť hráli 50 minut, během kterých došlo na pecky jako Lamentations and Ashes, Staring Into The Abyss nebo The Number of the Word, bylo to prostě málo. Zvlášť, když set ukončili peckou největší, a to The Chaos Before the Light, po které všichni chtěli více, i kapela chvíli vypadala trochu nejistě, jestli jo nebo ne, a všichni v areálu řvali a tleskali, co to jen šlo, ale nakonec jsme se přídavku nedočkali. Škoda, klidně bych to zvládl dvakrát tak dlouhé, ale zase chápu, že i vzhledem k pátečnímu setu nelze tahat songy z rukávu donekonečna a v tom nejlepším je třeba skončit, což se tentokrát podařilo.

Další (můj již šestý) Chaos Descends festival byl tedy u konce a opět bylo jasné, že se návštěva už jen díky oběma setům Negative Plane rozhodně vyplatila. I další kapely nás ovšem velmi bavily, za sebe musím rozhodně zmínit taky Mystifier, Grave Pleasures, Messa, Black Curse, Spirit Possession a Ominous Resurrection. Jako vždy ale platilo, že vyložená blbost tu nehrála snad ani jedna, a když už přišel čas na něco, co nás nezajímá, furt to šlo vydržet poslouchat, případně jsme využili pauzy k doplnění sil, což je v takhle nabušeném line-upu rozhodně potřeba. Chaos tedy opět nezklamal, já jsem mega rád, že mi to letos opět vyšlo a už teď se těším na kapely, co nám nachystají na příští rok.

AddSatan: I já byl překvapivě z pátečního setu Negative Plane o špetku nadšenější, ale v zásadě srovnávám úplně geniální koncert s koncertem, který byl geniální “jen” z 90%. Asi v tom hrála malou roli i únava a střízlivost, první set nasadil laťku hodně vysoko, mohlo to být delší a trošku zvuk. Ten byl sice vlastně taky skoro stejně super, jako v pátek, ale v pár rychlejších, nahuštěnější místech byla Edwardova sólovka méně/sotva slyšitelná. V sobotu se trochu snažili přiblížit i špinavějšímu, naechovanějšímu zvuku starších desek, i troška “mokrého” surf reverbu tam byla, byť zdaleka né tolik, jako na SGR, jejíž zvuk pro mě dělá fakt hodně, ale ten se asi naživo ani udělat úplně přesně nedá, resp. by to taky mohl být bordel a asi by se tolik nehodil ke skladbám z debutu. Myslím, že začali s intro skladbou The Fall (zvony), do které začali hned hrát, navázali překvapivě s Staring Into…, až pak Lamentations…, The Number… + mezi nimi ještě jedna, pomalejší, nejsem si jistý, ale tipuju Unhallowed Ground? Setlist.fm zmiňuje (not sure) All Souls, ale já si myslím, že ji nehráli, ten psych-surf úvod bych musel poznat. Škoda, že nebyla Angels of Veiled Bone a vlastně bych byl úplně spo/ukojený až kdyby přehráli celé SGR (snad k tomu někdy dojde?), ale jasně, nemůžu mít všechno a věci z debutu byly taky super, závěrečná The Chaos… naložila snad i nejvíc. Ještě bych vyzdvihl, jak se NV umí naživo položit do vokálu - zvládl přenést i tu intonační dramatičnost a “vyprávěcí” zabarvení z desek (hlavně The Pact…), v kombinaci s obtížností některých kytarových partů - smekám! Verbální komunikace s publikem nulová (?), skladby neuváděli, max. občas zahrozili, zvedli kytary, což mi přišlo vhodné a přispělo k jisté mysteriózní atmosféře obou koncertů. Na konci ale na nějaké úsměvy a fotku s publikem došlo.

Můj první Chaos Descends tedy super, už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy byl na metalovém festivalu, kde by mě více, či méně bavila cca 80-90% kapel (nikdy?). Blbost tu hrála asi jen jedna (UJR, Amethyst jsem neviděl), z některých kapel mi teda stačila i půlka setu, ale to je, vzhledem k tomu, že se jedná většinou o + - oldschool metal kapely, z mého hlediska velký úspěch. Příští rok klidně znova, pokud bude pár zajímavých jmen, místo i festival obecně je příjemný sám o sobě.

TOP: Negative Plane (oba sety), Messa, Black Curse, Spirit Possession, Fvnerals, Craven Idol, Mystifier.