MXL: Páteční vstávačka na 10:30 bolela, ale vidět znovu Carnation se vyplatilo. Belgickou partu jsem si kdysi pozval na narozeninový večírek, ale teď byli snad ještě lepší. Death metal se skandinávským zvukem je brutální a nekompromisní, ale sází na odlišné postupy, než ty severské. Rychlost střídá zatěžkané riffování i melodie šílencovy. Punc originality kapela obhajuje, dopolední slunko už smaží, až po těle frontmana Simona stylově stéká zahnědlá stará krev. Kapela má zatím několik live a splitů, dlouhohrající desky jen dvě a slyšeli jsme určitě Reincarnation, Iron Discipline, zbrusu novou Stench of Death a The Whisperer. Spokojenost náramná a vracím se do stanu dospávat deficit po Skepticism.
OnDRajs: Pátek začínám s Faüst. Tuzemáky jsem neznal, ono přehlasované u mi dává tušit, že půjde o nějakou starobu, která v metalu momentálně vládne světu. Vítá mě špinavý zvuk, tupačky, d-beat. Jo, tohle by mohlo fungovat, leč čtvrtý den v kraválu mě už další verze osmdesátek a rock’n’roll ve stylu Motörhead neoslovuje a tak se přesouvám do kobky.
OnDRajs: Větší hudební rozdíl mezi Faüst a Humanity's Last Breath snad nemohl být. Švédové jedou rozsekanou a podladěnou modernu se vším všudy. Meshuggah inspirovaný math metal šlapající pomalu jako hlemýžď mě ale ani v Josefově nepřesvědčil, že se mladíky ještě pokusím znovu protočit doma. Švédi se snaží demontovat riffy svých krajanských bohů a roubovat je do svých postupů, jenže jim chybí invence i cit pro lepší harmonii. Takhle mám pocit, že poslouchám rozlámané džn-džn a breakdowny zahrané na sto variací a každá z nich se podobá jako vejce vejci. Stačí 15 minut, během nichž je řečeno vše.
MXL: Početné zastoupení ze země Tří korun doplnila pecka stáje Unique Leader records, megazajímaví Humanity's Last Breath. Vedlejšák drummera a kytaristy progresivců Vildhjarta a vokalisty black/death veličiny In Reverence sleduji už nějaký ten pátek. Kapela s chutí prozkoumává neotřelé polohy, kterých lze se základnou v extrémním death core dosahovat. Promyšlená a komplikovaná muzika se nebojí rozsekávat naruby obrácené postupy, hlukové samply, ultimátní sypačky a zpomalený kytarový sliding do mínus třináctého podlaží. Náhul to teda je, rybářům dole u řeky určitě vyplašili pstruhy. Švédi vydali během deseti let čtyři desky, které jim okamžitě získali v undergroundu respekt. Přesto jsme slyšeli songy především z poslední Välde. U té jediné bych snad připustil nějaké přiblížení Meshu-hype, ale spíš ve zvuku kytar a nějakém tom počítání než prvoplánové inspiraci. Že by to byla některak pomalá muzika, to také nesouhlasí. Doporučuji ctěnému redakčnímu kolegovi proposlechnout důkladněji, já z mám z Humanity´s Last Breath dost odlišný dojem a věštím jim slibnou budoucnost.
Brutusáček: Humanity's Last Breath je spíš deathcore a na něj se roubují ty sekanice. S tím jsem na ně šel a dostal to. Bassdropy, breakdowny a pomalá sekanina s deathcorem zafungovala, pivo dopíjím spokojeně až do konce setu.
OnDRajs: Franticí Benighted se v lecčems podobají Aborted. Z originální sestavy u nich také zůstal jen původní pěvec (Julien Truchan), jejich tvorba s přibývajícími deskami ztechničtěla a také mají blázna za bicími. Kevin Paradis kapelu neuvěřitelně nakopl a na letošním ročníku BA jen doplnil ultrasilnou sestavu bicích mlátiček, pro které je 280 bpm lehčí než pro prvňáka Skákal pes. Benighted možná o něco málo Belgičany předčili, přece jenom je jejich extrémní hudba přímočařejší, i když i tady to zvukově nebylo ono. Znám cirka čtyři poslední desky, a tak jsem se chytal jen na věci z Necrobreed a famózního nátěru Obscene Repressed (hoši ovšem krvavou image ve stylu Exhumed živě vynechali). Škoda, že kytarové kudrlinky živě nebyly slyšet, jenom sypací prašivina. Myslím, že si to Francouzi užili, ohlas měli obrovský, stejně jako circle pit.
MXL: Benighted jsou při chuti a své kámoše Aborted tentokrát přehráli zcela viditelně. A i tenkrát ve Futuru jim k tomu chyběl jen krůček. Lidi v pitu úplně bláznili, tolik výtlaku fyzické energie budoucích lidských mršin, to se jen tak nevidí. Kevin se rozplýval, jak do Čech jezdí rádi, protože pařba největší a bavil i svou šnekojedí anglinou. Nešlo se při té nadupané pakárně než spokojeně usmívat.
Brutusáček: Benighted sypali, ale šel jsem na pivo.
OnDRajs: Ze skotských Frontierer mám podobný pocit jako z Humanity Last Breath. Do absurdna vyhnaný extrém, který se s přibývající délkou setu víc a víc slévá do sebe, až se stává sebeparodií. Kluci valí mathcore a určitě by rádi dosáhli kvalit slovutných Ion Dissonance, leč zůstává jen u snahy. I na desce mi jejich tvorba přijde jako stereotypní pískání rozbitého počítače a v pevnosti se k tomu přidává dost bordelózní zvuk, takže ve finále velké rozpaky.
mIZZY: Vzhledem k tomu, že během těch čtvrtečních Skepticism padlo nakonec slivky více než dost, páteční vstávání bylo fakt pozvolnější a chtělo to několik Rampušáků s kolenem a gulášovkou, než mě to postavilo na nohy. Navíc jsem se pak věnoval jednomu rozhovoru, který se snad brzo na Marastu objeví, a chystáním své noisové premiéry na KALu. Předtím se ale ještě otáčím na Frontierer, protože mě nalákalo Sickyho doporučení jakožto nejextrémnějšího mathcoru. No, ruku na srdce, ono to až tak extra extrémní nebylo. Veškeré šílenosti předváděly hlavně sekající kytary, ale třeba bicí mi ve srovnání s legendárními nahrávkami žánru přišly až zbytečně rovné a celkově to prostě nebylo až tak vyhrocené, jak bych čekal.
MXL: Frontierer předvedli, že jim matika ve škole šla dobře a při jejich setu jsem se nenudil ani chvilku. Rytmická dikce se nejednou dublovala s výkonem stroboskopu a z hudebníků entuziasmus přímo stříkal. Uvidíme, s jakou ohodnotím domácí poslech nahrávky, ale společné turné s následující bandou GM musí být v klubu slušný mazec.
Brutusáček: Inu i já mám už na mathcore jiná měřítka, pravdou ale je, že mě Frontierer neurazili.
mIZZY: God Mother byli ovšem ve srovnání s Frontierer konečně opravdový mrdanec. Možná ne tak math, ale ze svého chaotického HC / grindu se sludge prvky vymačkali maximum, a pouze po koncertu před posledním pražským vystoupením The Dillinger Escape Plan a svém setu na Brutalu z toho samého roku potvrdili, že umějí fanouškům nakopat koule fakt pořádně. Stoprocentní nasazení kapely, hodně solidní bordel skákající mezi žánry a naprosto zblázněný (byť dle jeho vlastních slov dost vystresovaný) zpěvák, který se vrhal do davu hlava nehlava. Nejsilnější flákanec v rámci svého žánru z letošního Brutalu? Pravděpodobně ano.
MXL: Co do energie, mohl se s God Mother rovnat málokdo. Pejsek s kočičkou navařili labužnický dort ze zabláceného hard core, násilného crustu, grindu a tisícitunového sludge. Kontaktní vystoupení jako řemen bylo strhující, ale krátké. To nejlepší vždycky uteče rychle.
Brutusáček: Pecka, stejně jako kdysi na Obscene ráno pro 20 lidí, tak teď na velké stage pro randál, předvedl God Mother špinavej hardcore. Spousta energie a agrese od čtyř lidí. Černý kůň v dostihu doběhl daleko. Kupuju merch (po Můře druhý nejlevnější trika).
OnDRajs: Sick of It All byli po čtyřech dnech vzývání boha extrému v podstatě odpočinková záležitost. Všechno je relativní, kmotři NYHC scény zněli po všech těch ušních výplaších skoro až neškodně. To však nemyslím nijak zle, naopak. Lidi si na jejich letité hitovky přišli zaskákat, nasazení všech přítomných bylo urputné - až jsem se při pohledu na zadýchaného Armanda Majidiho za bicí soupravou s šátkem přes čelo bál o jeho zdraví. Musím ocenit přístup kapely, kdy kvůli absenci kytaráka Peta Kollera nezrušili celé evropské turné a místo něj naskočil Craig Silverman z Agnostic Front. Ze všech zářila pohoda, úsměvy se rozdávaly na všechny světové strany a pevností burácel jeden hit za druhým. Čekal ale někdo něco jiného?
MXL: Sickovky jsem viděl nejméně podesáté a zřejmě neexistuje možnost, že by mě mohli zklamat. Nadrženci z Brooklynu se nemohli dočkat, až po dvou letech koncertního celibátu dokončí práci započatou s emisí alba Wake the Dragon. Lou Koller se usmíval od ucha k uchu, když viděl ten pulzující tisícihlavý bordel na ploše. Prohlásil BA za jejich nejoblíbenější festival pro diverzitu jeho návštěvníků a dostatek prýštící agrese. Není divu, že se veteránům NYHC v Jaroměři líbí, na pravém pódiu už jsou opravdu jako doma. Direktor hardcore/punkového cirkusu nakonec vyhecoval masu k circle pitu až za zvukařskou základnu. Tuny zvířeného prachu, chaos a radost z Injustice System, Us and Them, Inner Vision, My Life, Sanctuary, Black Venom, Rat Pack, Busted nebo Scratch the Surface. Kdykoliv, pánové, kdykoliv…
Brutusáček: Jednou přísáham satan, že si na Brutalu dam Sick of It All celý, opět se nepodařilo (a to jsou na BA snad ob rok), ty dvě-tři skladby ale potvrdili, že jim to pořád šlape.
Brutusáček: Snaživě uhrančivý, krví politý zpěvák kapely Můra se předvedl ve své civilní podobě v noise projektu jménem Z. Provokativní název ale nikoho z přítomných nešokoval a tak se v lehce naplněné výhni stage KAL odehrávalo cca 20minutové hlučení. Rouhač to hlavně staví na svém hrdlo vokálu, který nasmyčkovává do noiseových poloh, čímž se u mě liší od ostatních buřících bordelů, takže v kuřátku. Příště více nahlas a víc rozbít rytmy.
mIZZY: Po asi dvacetiminutovém hlučení na KALu bylo třeba pohnout s balením krabiček, protože jsem musel přeběhnout do Bastionu, abych stihl Somniate. Ti odehráli fakt výborný koncert, když jsem se s nimi potkal na Metalgate Czech Death Festu. Pěkně o půlnoci se super světly i zvukem. Tentokrát, byť odehráli opět parádně, se nelze zbavit dojmu, že to na Bastionu bylo prostě takové poloviční. Jasně, hráli za světla, pódium měli menší, nebyl tak namakaný vizuál, a k tomu mi nepřišel úplně ideální zvuk. Jak je na festu u metalových kapel zvykem, dopředu to tlačily hlavně kopáky s virblem a kytary lezly ven trochu méně. Na druhou stranu zase lépe zněly vokály, které mi připadaly méně utopené než v Červeném Kostelci. Celkově to bylo více metalové než o atmosféře, čímž ale tahle pražsko-plzeňská parta rozhodně ostudu neudělala. Během svého pětatřicetiminutového setu stihli čtyři skladby ze svého debutu The Meyrinkian Slumber a k tomu navrch asi dva nové songy, které zněly taky parádně. Nová deska by tedy mohla být super a já celkem doufám, že se mi podaří konečně vidět kapelu někde v klubu.
MXL: Somniate ANO! Bastion NE! Oceňuji, že jsem konečně mohl vidět tuhle skvělou bandu live. Rozpoznaná nová skladba je velkým příslibem nadcházejícího. Golema však probudit na prtipódijku se zvukem starého kazeťáku nešlo. Vyhlížím netrpělivě další show!
Brutusáček: Tak už konečně další fajfka a Somniate viděno a metal to věru byl. Atmo z desky asi lépe vyzní v klubu, nicméně hráčsky se této supergrupě nedá nic vytknout.
OnDRajs: Na thrashové navrátilce Exhorder jsem se těšil hodně. Jejich desku Mourn the Southern Skies z roku 2019 považuju dost možná za jejich nejlepší (sic!) a vzhledem k tomu, že když hráli v Josefově prvně, venku ještě nebyla, Tudíž jsem čekal, že na ni skupina, jejíž jméno bývá přirovnávané k Panteře, bude sázet. Jenže ouha! Skupina místo toho proklepávala archiv a nejvíc songů zahrála ze Slaughter in the Vatican. Z trojky, která je dle mého zdaleka nejvariabilnější nahrávkou kapely a rozšiřuje její původně ryze hoblovací obzor dalece za horizont, zazněla jen svižná My Time. Zvuk? Vzadu to znělo všechno zahuhlaně, vpředu ale už docela v pořádku, i když kytara mohla zase více řezat. Kdo na ni hrál, nevíte? Byl jsem zvědav na Pata O’Briena, který měl nahradit vousáče LaBellu, ale z dálky se mi nezdálo, že je to on. Navíc ze skupiny odešel už druhý kytarista, takže v ní asi nebude všechno klapat… Jinak Kyle Thomas byl tradičně výborný, ten má hlasivky ze zlata, jeho projev díky angažmá v Trouble vyzrál. Suma sumárum, Exhorder předvedli slušný výkon, leč míním, že mají rozhodně na víc.
OnDRajs: Každý rok je na BA kapela, která není metalová a může se pyšnit přívlastkem avant. Tentokrát to padlo na Italy Ottone Pesante, kteří byli mým největším osobním překvapením letošního ročníku. Už jenom to obsazení - pozoun, trubka a bicí. To prostě musíte vidět! A na Bastionu to triu hrálo skvěle. Rozhodně měli nejlepší zvuk, co jsem měl možnost v zadním traktu pevnosti slyšet. A hudba? Rozmanitá. Od táhlých klidných ploch až po sypačky i všechno mezi tím. Myslím, že to pro metalisty bylo docela stravitelné, protože trio se nepouští do žádných freejazzových zběsilostí, ale přes všemožné efekty znějí poměrně rockově a jejich skladby mají poměrně jasnou, takřka riffovou strukturu. Příměr asi pokulhává, ale vybavím si jejich krajany Zu nebo z poslední doby Ex Eye. Pařba se ale koná, pozounista si ohlas publika užívá, nechává se nosit na rukou fandů a při tom zběsile fouká do svého nástroje. Prostě paráda.
mIZZY: Z Bastionu jsem se postupně přesunul před hlavní stage na kus Abbatha, který popravdě zněl docela tragicky. Potěšilo mě sice, že začal hned songem Warriors ze svého staršího projektu I. To byl oproti těm blbostem, co tvoří teď, aspoň pořádný rokec, co si fakt na nic nehraje a dodnes dobře šlape. Ale jelikož jsem se docela dlouhou dobu nemohl dočkat žádného songu Immortal, které evidentně hrál až ke konci, a postupem času jsem při poslechu trpěl čím dál víc, rozhodl jsem se přesunout na Panzerfaust. A rozhodně jsem dobře udělal! Na to, jak mě nové album Kanaďanů krutě nudí, naživo byli fakt výborní. Pravda, z třetí kapitoly The Suns of Perdition zazněl asi jen jeden song, a to ten poslední, který je z celého alba nejlepší. Zbytek tvořily starší skladby, které hráli letos i v Praze, jenže na velkém pódiu s pořádně navaleným zvukem to prostě makalo fakt ukrutně. K tomu hromady vhodně osvíceného kouře (žádná růžová pičovina jako ve Vopici), kázající zpěvák, který různě pochodoval po pódiu od předních odposlechů až po vyvýšené místo za bubeníkem, a hlavně dobrý výkon kapely. V klubu méně vynikly kytary, tady tomu bylo přesně naopak. K tomu dobře se doplňující vokály frontmana i kytaristy, já byl zkrátka nadšen. Vrcholem setu byl asi opět song The Snare of the Fowler s úplně nejvýrazněji vygradovanými, ovšem stále dost melodickými momenty. Rozhodně jeden z nejlepších black metalů festivalu a překvapivě mnohem silnější než klubovka.
Brutusáček: Říkali že Panzerfaust bude ripoff Mgly a Kriegsmachine a měli recht, ale kvalitní ripof a makalo to, naživo to jede a klubovku příště dám.
MXL: Ano, někteří říkali, že Panzerfaust je Mlhou a Válečnou mašinou ovlivněná kanadská dřevorubačka. No a já říkám, že je to velmi nepovedené přirovnání. Darkthrone a Celtic Frost jsou také diametrálně odlišné kapely, i když společného nalezneme dost. Na to ať si ostatně každý při poslechu všech tří alb udělá názor sám. A koncert v pevnosti? Děsivě zlé a démonické, třímetrový obr, prodlévající většinou za bubeníkem, kázal hromovým hlasem zkázu. Hlukové chuchvalce odpadávající z kytarových stěn drcených nelítostnými tremoly se zavrtávaly do uší. Orgasmus z dalšího dokonale nazvučeného koncertu probíhal taktéž. Metal prostě musí být nahlas, aby vynikly všechny detaily a skryté čertoviny. S ďáblem za krkem jsme prolétli všechny části trilogie Slunečního vyhlazení, zaujala mě hned první a nakažlivá Stalingrad, Massengrab, pak samozřejmě veleopus Promethean Fire. Závěrečná a jediná “trojková” Tabula Rasa ukázala, že i pomalejší tvář tohoto uskupení dokáže žhavit pozůstatky do neúprosna. Další z festivalových topů, jen jsem nepochopil ty kanadské a ještě nějaké vlaječky pověšené vedle loga - ví někdo, co za hlubokomyslnou filozofii se v tom jako skrývá?
mIZZY: Na následný reparát Slagmaur jsem byl dost zvědavý. Když hráli na Brutale v roce 2016, první půlku jejich setu totálně zabil zvuk a další technické problémy. Tentokrát měli na přípravy dost času (dokonce jsem od Somniate slyšel, že si dělali zvukovku před jejich setem) a o vyložený průser se tedy nekonalo. Navíc byli asi jedinou kapelou, která si pochvalovala hraní na Bastionu hned vedle post-apo zóny, protože se s místníma magorama domluvili na nějaké společné show, kterou i pořadatelé festivalu v průběhu dne oznamovali jako jedinečnou událost. No, ruku na srdce, kromě toho, že během posledního songu k Slagmaur vylezlo na pódium několik magorů s bouchačkama a akorát tam infantilně poskakovali, se vlastně o nic speciálního nejednalo, ale jako gesto pěkné. Ale k samotným Slagmaur, jejich začátek zněl od zvukaře díky dost ambientnímu zvuku až téměř Burzumácky. Jako atmosféru to hlavně díky veškerým samplům fakt mělo, ale jak už to na Bastionu bývalo, kytary byly ty tam. Bylo se tedy třeba prodrat dopředu, kde už to valilo o poznání lépe. A ve chvíli, kdy spustili asi jako třetí skladbu Bestemor Sang Djevelord s hodně skočným tempem, příjemnými klávesami a dobrými vokály, panovala velká spokojenost. Tohle byl asi vrchol jejich setu, jen teda člověk nesměl moc koukat na to, co vlastně borci hrají. I díky poslechu alb tak nějak víte, že Norové nehrají kdovíjak složitou hudbu, ale když vidíte, co za stupidity hraje kytarista vpravo (prakticky jen jedním prstem jezdil přes podladěnou nejhlubší strunu), bylo mi trapně aj za něj. Hrálo se jinak primárně z poslední řadovky Thill Smitts Terror, z těch starších věcí zazněla snad jenom Drako Gigante a jako objektivně to bylo určitě lepší než minule, ale o nějakém extra silném zážitku nemůže být zrovna řeč.
MXL: Uh, uh, Slagmaur, to bylo neštěstí samo. Na deskách mě to baví, a to jako hodně, a těšil jsem se na norskou BM kulišárnu. Jenže megaprimitivní omílání stupidních riffíků do omrzení se jaksi s mou představou neslučovalo. Mohlo to být asi o transovních repeticích, ale nevím. Ani vepřové či vrahovské masky nepomohly, nepomohly ani tanečnice z postapo crew, a už vůbec nepomohl zku…ný pazvuk Bastionu. Hrůza hrůzoucí.
Brutusáček: Nulová přebíhačka, kapela z plakátu mybrutal, tohle muselo klapnout a taky že jo. Funerálová trojka, DH a Suffocation TOP tohodle ročníku. Hned z kraje Effigy of Forgotten a Catatonia, která většinou bývá na konci koncertu, věštila našlehaný set a taky že jo. Co skladba, to legenda, neúprosný maso. Totální buldozer. Šleha na solár, pivo do sebe leju jak vzteklej a chci víc a dostávám víc. Frank je Frank a i toho Smitha jsem měl rád, ale tahle sestava rube jako úderníci v dole. Čekal jsem další klasický set Suffocation a dostal jsem dost možná jejich nejlepší. Po jejich show se na téhle stagi připravovali Mysticum, takže bylo potřeba vše sklidit, všichni členové kapely neměli vůbec problém si odbavit svoje nástroje a pomáhat si navzájem, prostě pořád skromný lidi > “Terrence, you are best on the world” “No man, really, I'm not :-))”
OnDRajs: Ještě, než udeřil covid, se sliboval poslední koncert Suffo s Frankem, ale bohužel, ikonický frontman je už nenávratně pryč. Ricky Myers ho zastoupil slušně, a i když zpočátku nebyl moc dobře slyšet, ve druhé půlce setu jsem si při zavření očí už Mullenovu dikci dokázal představit. Co je ale hlavní, Suffocation hráli 70 minut! To je hrací plocha pro BDM takřka likvidační, ale kapela díky tomu mohla zahrát i to, co od ní běžně neslyšíme. Vedle stokrát ohraných klasik jako Liege of Inveracity, Pierced from Within, Thrones of Blood zazněly i Torn Into Enthrallment (na setlist.fm ji nevidím, ale určitě ji hráli), Clarity Through Deprivation nebo Entrails of You. Ano, jedno z nejsilnějších vystoupení kapely, byť to všechno od nich dobře známe. Drtička kostí!
MXL: Suffo už patří k inventáři Brutalu podobně jako pivní Kobka nebo Toiky. Dostavili jsme se v očekávání rutinního, ale jistojistě nadstandardního konzyku. Zvuk? Nejlepší, prostě jak z desek a vzpominka na CC zněla jako parodie na hračkářství. Shodli jsme se, že po odchodu Franka bude pro kapelu těžké dosahovat předchozích kvalit, ale ukazuje se, že opak je pravdou! Suffocation imho hrají v životní formě, což není na třicetiletou sebranku zrovna málo. Hobbs je samozřejmě mozkem a technikem NY deathového kolotoče, ale celá ta kapela hraje úplně bezchybně a mnohem víc. Normálně jsme s klukama začali pařit jak malí, jednu vypalovačku střídala další a o nějakém oddychu nemohla být řeč. Všechno znám nazpaměť a přesto jsem se otřásal v základech. Věděl jsem, co přijde, ale stejně to bylo mnohem lepší. Dát legendě technické větve death metalu hlavní čas, to byl skvělý dramaturgický tah. Kapela nabízenou příležitost nepromarnila ani náhodou a my byli opakovaně protaženi kremační pecí. Nezbylo vůbec nic.
mIZZY: Kapela, na kterou jsem ale celý festival čekal a od které jsem očekával highlight dne, měla ovšem teprve přijít. Ještě před ní vidím kus Venom, jak drhnou na pódiu Countess Bathory a s komentářem, že to je pičovina, na kterou jsem málo ožralej, si to postupně seru do prvních řad na Mysticum. Na rozdíl od mnoha návštěvníků festivalu jsem s touhle norskou industrial black legendou již naživo měl tu čest, a už v roce 2016 jsem hned v reportu z Chaos Descends festivalu psal, že by se kapela hodila jako jeden z headlinerů na Brutal. No, trvalo to sice jenom šest let, ale konečně jsme se dočkali! A hned během prvních skladeb bylo jasné, že je vymalováno, a kdo byl nejlepší kapelou dne. Už jen po vizuální stránce to bylo peklo. Stroboskopická černobílá projekce plná pentagramů, halucinogenních látek a všeho možného bordelu, k tomu poměrně silný světelný park tvořený pouze bílými světly, a trojice stojící na vysokých sloupech, na které se rovněž promítalo. Logicky to bylo mnohem větší a promakanější než na relativně skromném pódiu v německých lesích. Na druhou stranu musím říct, že vzhledem k tomu, že na Brutalu je docela dost okolního světelného smogu (světlo z druhého pódia, od obrazovky atd.) a oproti temnému areálu, kde fakt kužely bílého světla regulérně rozřezávaly tmu, to nebylo až tak kontrastní. I tak ale po Mercyful Fate asi nejlepší podívaná celého festivalu. A jasný, tahle epileptická show rozhodně udělala hodně, ale i po hudební stránce to byl hroznej masakr. Bicí automat diktoval nepřetržitou rychtu, kytary valily včelíny a k tomu dva přeřvávající se vokály. Vyloženě odlidštěný zvuk celý feeling kapely pouze posiloval a čím se člověk vzdaloval od pódia, větší peklo to díky slévání jednotlivých zvukových vrstev bylo. Co se setlistu týče, tam nebylo moc co vymýšlet, hrálo se z obou řadovek. Více tedy z té nové, ale i když je mezi sebou dělí 18 let, naživo všechny skladby fungovaly a vyzněly rovnocenně. Z největších pecek si vybavím třeba Lucifer in the Skies with Demons nebo Black Magic Mushrooms, ale ono fakt vše hrozně nakládalo. Jednu chvíli jsem šel kolem Waldemara z Hradeb Samoty, a ten akorát nadšeně říká “najlepšia kapela festivalu toto, úplný speedcore”. A měl samozřejmě pravdu, ono Mysticum označit jako pouhou industrial black kapelu je trochu zavádějící, oni fakt regulérně drtí blackmetalová tremola do hardcore náklepu, jen se svým specifickým zvukem. Stále sice nemohu říct, že bych v rámci subžánru nikdy neviděl nic lepšího, třeba Darkspace byli ještě mnohem více za hranou, plus u nich hraje důležitou roli i jejich mrazivá atmosféra. Když ale Norové na úplný závěr skladby All Must End rozjeli regulérní breakcore a ozval se hlasitý výbuch, řvali jsme všichni nadšením a bylo jasné, že je za námi vrchol festivalu.
MXL: Mysticum předvedli moderní apokalyptickou performanci ve jménu všeho negativního v kosmu i mimo něj. Posedlost všemi rohatými by měla v 21. století vypadat právě takto a vystoupení Norů chápu jako protipól archaické a úsměvné bubu-show Mercyful Fate. Spirály se roztáčely a vtahovaly posluchače do halucinačních trychtýřů s pečetí číslo 666. Industriální digital black metal říznutý speed corem a hard technem měl sice své limity, ale vizuální a sonická stránka věci byla metlou na vše křesťanské a lidskému štěstí prospěšné. Projekce tankových divizí, pochodujících pluků Zla a dokonce i blesky nápadně připomínající nechvalně známé logo jedné dehumanizační organizace, to všechno přispívalo k nánosům čerstvé temnoty, které ve mně Mysticum zanechali. Velkolepá tečka předposledního dne.
Brutusáček: LSD LUCIFER, Mysticum byla solidní ebm jízda. Ale musím říct, že tomu hodně pomohla celá ta show.
Vložit komentář