Kolem libeňské synagogy (na Palmovce) jsem prošel už mnohokrát, zvenku ta budova vlastně nevypadá nijak zvlášť zajímavě, i když člověka napadne, že bude nejspíš ze starší doby (polovina 19. století) než veškerá zástavba okolo. Vzhled vnitřního prostoru už zaujme mnohem více - v půdorysu jde sice o běžnou trojlodní baziliku, ale překvapí její vkusná orientalizující výzdoba v příjemně „hřejivých“ barvách, jejíž částečná oprýskanost (i když je znát, že se to tu pomalu, ale jistě dává dokupy) jí kouzlo spíš dodává, než ubírá. Celý prostor byl ten večer navíc osvětlen pouze desítkami (stovkami?) svící a jakýmisi skorokoulemi, zavěšenými nad podiem, připomínající žhnoucí meteority, což dojem „jinakosti“, posvátna a tajemna skvěle umocnilo. Vlastně si nevzpomínám, jestli jsem byl někdy v nějaké synagoze, určitě jsem v ní ale nepil tak dobré pivo a už hodně dlouho jsem nebyl na koncertě na tak pěkném a až „magicky“ působícím místě. Snad jen té „vůně“ z vonných tyčinek (či co to bylo) mohlo být trošku méně/jiná, ale jinak za prostor a celkově ambient velká pochvala! Další pochvala míří ke zvuku/aři/akustice prostoru, i po téhle stránce jsem byl spokojen, což se nestává zrovna často.

Plánovaný start v 19:19 (konalo se 11. 11. - náhoda? Nemyslím si!) sice zrovna nevyšel, ale po přípustné akademické čtvrthodince zpoždění už se rozezněla hudební produkce arménsko-ukrajinsko-rakouského kvartetu Bagdasarov/Pollack/Schweighart/Vatagin. Barytonsaxofonista Bagdsarov (alias Ukamau) byl jediný, o kterém jsem měl jakési mlhavé povědomí, ostatní jména mi byla neznámá, očekávání tudíž žádná/neutrální. Šlo (pravděpodobně) o improvizaci, ve které se střídaly chaotičtější, free-form/jazzové, neuroticky-bordelózní místa (možná cca směrem ke starším Supersilent) s těmi hypnotičtějšími až psychedelickými, kde vládl zejména hluboký, barytonsaxofonový drone (tady jsem si zase vzpomněl na Mount Fuji), někdy i velmi jednoduchá, ale účinná, snad až dubem načichlá basa a rytmika (stabilnější, rovný kopák a trochu hravější a jazzovější zbytek bicích). Basák občas hraje i na něco, co vzhledem připomínalo klávesy, ale lezly z toho především různé ruchy, hluky a pazvuky, + - něco podobného se dá říct i o počínání kytaristy. Vyskytlo se sice i pár rozpačitějších momentů a hledání společné řeči, ale jo, převážně jsem byl příjemně překvapen a bavilo mě to dost. (Nejen) dle závěrečného aplausu jsem určitě nebyl zdaleka sám.

Na Kammerflimmer Kollektief jsem se celkem těšil. No, popravdě jsem už na jejich existenci v posledních letech skoro zapomněl, ale někdy před cca 10+ lety byli asi prvním, řekněme „ambientně/elektronicky/experimentálním jazzem“ (ovšem jejich materiál je dosti různorodý a některé jejich polohy ani nemají se zmíněnými škatulkami mnoho společného), který se ke mně dostal a zvláště album Cicadidae se mi tehdy dost líbilo. V živém provedení byla minimalizována ona elektronická složka, v zásadě šlo jen o občasné, oproti nahrávkám o něco méně výrazné, beaty a rytmické prvky vůbec, sem tam nějaké to pípnutí apod. KK působili naživo více organicky, přirozeně, více využívali všeprostupujícího, omamného zvuku harmonia a také kontrabasu, kytara zakladatele souboru Thomase Webera byla výraznější jen v několika místech, jinak spíše doplňovala. Prvním kusem byla naprosto skvělá, poměrně dlouhá, pohlcující, psychedelicky drone/ambientní („folk“) lázeň, bylo zkrátka moc fajn nechat se pohltit a unášet zvukem harmonia a kontrabasu (příjemná změna po všech těch elektrických baskytarách), vzpomněl jsem si na seanci s Gonzales & Steenkiste, volněji i na Datashock, popř. i Natural Snow Buildings. Později se přidal příjemný, středový zpěv Heike Aumüller, který pak přešel do „divno-šamanské“ polohy jako ve skladbě Jinx ze stejnojmenného alba, možná šlo dokonce o nějakou její dost změněnou a prodlouženou verzi. Vlastně bych se nezlobil, kdyby se celý set nesl v + - téhle poloze, ale na podobně skvělou, resp. ještě silnější věc jsem si musel počkat až do závěru koncertu. Jak už jsem psal, hudba KK má mnoho podob a ne všechny mi úplně sedí. S prostřední částí setu to bylo tudíž jako na houpačce – od částí, které se mi celkem líbily (jakože fajn), tj. volně improvizační, nervně-najazzlý kousek á la Mayhem! nebo Free Form Freak-Out z letošní desky Déssaroi. Zaznělo i nějaké správně špinavé blues, vybavuji si něco s prvky alt. country/folku, kdy Weber na strunách kytary šikovně slideoval pomocí náprstku, ale došlo i na takové ty jejich hezké, milé, hodné písničky, na mě tedy „až moc hodné“ (asi Evol Jam a dvě další jí podobné). S těmi svíčkami okolo jsem z toho měl až takový kýčovitě-vánoční pocit. Mírné rozpaky, ke konci té „nejhodnější“ až mírné otrávení. Dokonce i taková „hitovka“ Zurück zum Beton, která mi z desky přijde celkem fajn (nejen díky té němčině to zavání Neubautenovským divno-písničkářstvím) naživo moc nefungovala, něco mi tam chybělo… Částečně to celou dobu zachraňoval kontrabasista Johannes Frisch, asi největší jazzman sestavy, jeho zručná hra mě bavila i v těch jinak spíše slabších kusech. Smíšené dojmy spravil až zmíněný závěr hlavního setu, který se nesl v podobně psych drone/„folkové“ poloze jako úvodní kus, tenhle byl ovšem o něco delší, silnější, dynamičtější, dramatičtější a nejen díky úderům nasamplovaného kopáku působil až rituálním dojmem. Do základových harmoniovo-kontrabasových vln/ploch a kytarového vybrnkávání pak Weber skvěle vstoupil se zkreslenou kytarou (ten nástup mi připomněl něco od starších Barn Owl) a i díky zpěvu Heike to trochu znělo jako nějaká mocně zdroneovaná, psychedeličtější verze Blood Flight od Jenny Hval. Mohutný aplaus potvrdil, že tento kus nepřišel nejsilnější jen mně. Tleská se a tleská, takže se i 2x přidává, pro mě už i trochu zbytečně, opět „hezká písnička“ a pak free-form improvizace, která byla docela fajn, ale končit se má v nejlepším. Konec, synagoga se pomalu vylidňuje, chvíli zůstáváme, prostorem zní něco od Earth (The Bees…?), jo, ty bych si tady dovedl představit, příjemná tečka.