Oproti loňsku se Babel docela rozrostl. Víc známých jmen, asi dvojnásobek vystoupení, tři dny místo dvou… a taky jsem tam byl já. Původně jsem chtěl vidět pouze Thomase Könera, protože mi byl zbytek zcela neznámý, ale nakonec jsem skočil do vody, dal celé tři dny a v neděli před půlnocí odešel náramně spokojený. But I’m getting ahead of myself…

V pátek jsem byl mimo, měl hroznou kocovinu a pouštěl si dokola jeden song od Bauhaus.

I tak jsem se na neznámo dost těšil. Což nebyla úplně vhodná kombinace a tak trochu mě vytrestala.

Úvodní koncert ensemble01 + The Moens Ensemble totiž znamenal tři skladby z moderní (experimentální?; ale možná jsou už tyhle věci zažité) klasiky, což je pro mě jakožto hudebně nevzdělaného člověka docela záběr, hrané smyčkovým kvartetem s přídavkem několika bicích nástrojů, pozounu, klarinetu a tuším klavíru. Na první skladbě jsem se celkem plavil, protože se dala brát jako zvukové plochy, k tomu trochu disharmonií a rozházeností (jak od Bouleze nebo Messiaena; správně, v daném stylu toho znám málo až nic), ne zcela tradiční používání nástrojů. Stačilo. Druhá byla výborná. Na začátku se hudebníci zvážili a podle promítané tabulky jim byla autorem skladby Mariánem Pallou přidělena stupnice na improvizaci. Pak se spustila projekce keře konopí, autor začal číst svou poezii ve stylu aslkf hfglahk la a muzikanti prostě chodili po pódiu a občas něco zahráli. Mohlo to být nudné a násilné, bylo to vtipné a uvolněné, především díky hlasu v hudbě, který, přestože v obsahové nesmyslnosti představoval další rozměr rozpuštění hudební formy, dodával s dalšími barvami (výborná deklamace!) i jakousi povědomost, pochopitelnost či blízkost. Třetí skladbu jsem už nezvládal, jen – je možné, že byla komponována s ohledem na polohu různých míst v Československu, protože nějaká taková tabulka byla na plátně.

Archa je fajn prostor, zejména díky možnostem (velikosti) projekce (naproti tomu židle jsou dost nepohodlné, ehm), čehož hudebníci na Babel Festu zhusta využívali. Kolaborace Koberců, záclon s Peterem Grahamem budiž příkladem. Projekce sestávala v podstatě jen z fotografií krajiny „roztrhaných zvukem“, a to do té míry, že mi tohle došlo až po půl hodině. Hudebně šlo o dost abstraktní šumy, hluky a zrnění, které byly mimo formu a zvuk dokonce i mnou oblíbených ambientů. Zvládal jsem to tak napůl, některé momenty fajn, chvilky nudy byly také. Už tam bylo moc zvláštností ve výrobě (hudby – fotovoltaický článek - i projekce – „strojově“, procesem, do něhož už se dále nezasahovalo) na úkor výsledku.

Projektu Martina Blažíčka, Mikoláše Chadimy a Lukasze Szalankiewicze se hraní si s méně obvyklými technikami povedlo výrazně lépe. Szalankiewicz pracuje s hluky (metodou interferencí v EM poli, no) a vychází mu chlad podobný Mika Vainiovi či jeho Pan Sonic, jen ne tak precizní, veterán Chadima hraje, jak jinak, na saxofon a Martin Blažíček míchá na starých promítačkách několik obrazů, manuálně je upravuje (překážky v proudu světla) a vytváří noční můru epileptiků. Projekt hrál k poctě starého českého mága Františka Bardona o jeho entitě jménem Rosora vládnoucí rádiovým vlnám a až na úvodní úryvek z Bardonových spisů se mu podařilo navodit slušnou okultní atmosféru. Hudební složka byla dost temná, ale hlavní zásluhu má Blažíček, jehož obrazy sjížděly a po čase z nich začaly vylézat úplně jiné vzory, tvary, démoni, barvy.

Na závěrečný set Roberta Lippoka jsem se těšil a byl lehce zklamán. Čekal jsem hodného Alva Noto se zajímavým (duhovým, pastelovým?) zvukem a vlastně ho dostal, příjemná, rasternotonovsky čistá nepřeplácaná elektronika, tedy kompozicí přibližně redukované IDM, ale ona zvuková barevnost naživo tak nevynikala a působilo to, i co se týče postupů, obyčejněji, než je zdrávo. Projekce slabá, jen přecházení barevných pásů.

Odcházel jsem především unavený, jinak nevím. Něco mě dost bavilo, něco jsem nezvládal, počáteční nadšení nahradily lehké obavy z možné přemíry konceptu v hudbě, kterou budu ještě dva večery poslouchat.