V rámci vytahování mrtvol ze skříní na konci roku dodávám jednu extrémně zetlelou. Na přelomu února a března jsem si zajel do Berlína napůl naslepo na CTM, ze kterého se nakonec vyklubala asi nejlepší hudební akce mého života. První část reportu jsem napsal po měsíci, kdy jsem si všechno pamatoval ještě dost přesně, zbytek až teď na konci prosince, kdy už jsou vzpomínky přece jen mlhavější, byť pořád silné.  

Pátek až neděle.

Pátek trávím lehce chaotickým procházením a projížděním Berlína, významná byla zejména Berlinische Galerie s výstavou umění 20. století (kromě položky „umění proti Hitlerovi“ tam byla třeba BSDM Dada plastika, která by určitě potěšila Stapletona z Nurse With Wound) a můj neustálý zvyk se ztrácet, respektive nenacházet zamýšlené cíle.

Koncertní program tentokrát začíná až v osm v HAU2, a to naprosto famózní prezentací minilabelu Grautag, který do té doby vydal asi dvě desky. Jde o kolektiv asi deseti Francouzů a Němců, z nichž má snad každý vlastní projekt a navíc spolupracuje s kamarády. Uprostřed sálu je připravené pódium obložené nejrůznějšími nástroji, od elektrické kytary přes dvoje bicí až po mušli či vlastnoručně vyrobenou barevnou trumpetku. V průběhu pěti hodin do sebe vplyne (Grautag lidé chodí po sále a občas prostě přejdou k pódiu, přidají se k aktuálnímu setu a za chvíli už hrají sami) snad deset setů od nadjovitého drone/ambientu přes krautrock, abstrakci na mušli, thereminové kázání Cthulhu kněze po dronový orchestr a nepoživatelné experimenty. Snad nejsilnější byla druhá krautrocková trojice, která někdy kolem půlnoci zvedla lidi ze sedadel a přitáhla se za pódium ke svým na zemi rozloženým nástrojům, aby předvedla naprosto extatický diktát, při němž se přítomní hipsteři lámali až k zemi.

V Berghainu jsem zatím prošvihl údajně skvělého Kerridge (temné techno, pozdější poslech desek potrzuje), momentálně je program slabší, transsexuál Thaemlitz rozjíždí dost obyčejnou party music, vychvalovaný Powell na hlavní stage zní špatně. Mně se začíná točit hlava a utíkám do klidnějších, temnějších zákoutí spletitého Berghainu. Starý dobrý Shackleton začíná hrát někdy po druhé hodině, stabilně kvalitně, dokonce s hostováním Henkeho z Monolake, ale v současném stavu už si to nejsem schopen vychutnat a vydávám se na delirickou cestu na hostel.
 
V sobotu se snažím nic neuspěchat a kurýrovat nemoc, takže se poprvé pohnu směrem z postele kolem jedné hodiny a odpoledne strávím povalováním a čtením Flanna O’Briena, výborného to průvodce krajinami mimózy. Dnes vyrážíme na Franka Brettschneidera a Biosphere do mystických krajin za Ringbahnem, tzn. po dlouhé jízdě vlakem a posléze tramvají (jakýmsi nekonečným předměstím či prvorepublikovou vilovou čtvrtí) se dostáváme k Funkhaus Nalepastrasse. S funkem to nemá společného asi nic; dříve zde sídlil nějaký rozhlas, nyní se budova nevyužívá, obrovské pozemky kolem jsou neudržované a celý komplex působí jako postapokalyptické zjevení.

Přicházíme doprostřed koncertu Franka Brettschneidera. Namísto zlého, ostrého minimal techna z Babelu zní po většinu času drone jen s minimem rytmiky. Výchozí estetika je podobně strohá, reduktivní, ovšem výsledek mě baví ještě mnohem víc – minimal elektroniku dělají u Raster-Noton tak nějak všichni, abstraktní plochy prakticky nikdo. Spolu s projekcí je to, lehce nečekaně, velice působivý koncert.

Biosphere hraje na CTM s The Pitch Ensemble, tedy kvartetu ve složení klarinet, cello, klávesy, bicí nástroje + xylofon. Janssen sám hraje na subharchord, syntetizér postavený někdy v šedesátých letech v době, kdy se elektronická hudba říkalo Stockhausenovi (Thomas Pynchon potvrdí). Výjimečnost koncertu podtrhuje prazvláštní sál, koncertní síň s jistými aspiracemi konkurovat chrámovým prostorům: jsou tu varhany, ale celek dýchá reálným socialismem. Hudba nemá moc společného s normální polohou Biosphere, spíš připomene záležitosti jako Aethenor nebo B/B/S/ či obecněji věci z Miasmah, jen v mnohem světlejší a klidnější variantě. Geir Janssen občas ten klid ruší nějakým nevhodným zaskřípáním, ale jako celek je ten koncert vynikající. Navíc prakticky zmizela moje včerejší nemoc.

V klidu se vracíme na hostel, abychom večer vyrazili nikoli do tradičního Berghainu, ale do Stattbadu, předělaných lázní s naprosto perfektní atmosférou. Jen prozkoumat složitý komplex trvá pěknou půlhodinu, fascinace různými kohouty, trubkami a dalšími industriálními proprietami vydrží mnohem déle. Všemu vládne barevně osvětlená propast vedle jedné ze tří stagí, kde obrovské tanky jednoduše mizí v hloubce. O hudbu se zatím starají DJs jakéhosi místního kolektivu, který stojí třeba za reliq. Od poměrně zajímavého podivného dubu se přechází k tradičnějším rychtám, DJs se střídají, ovšem nic extra.

To samé v bledě modrém platí o Sun Worship, hipsta WitTR-blacku, který však pobavil, příjemná změna po týdnu elektroniky.

Druhým vrcholem dneška se tak stává duo Necro Deathmort. Na deskách si jejich mix elektroniky a (doom) metalu jaksi nesedl, tady, v dva metry vysokém sklepení mezi starými trubkami, ale funguje výborně. Britský blonďák obsluhuje elektroniku a občas také basu, jakýsi zběsilý Indián kytaru. V pomalejších, lehce post-metalových momentech je to jen fajn, nakoplé Godflesh věci jednoduše likvidují; takové sklepní tornádo strhující kombinací chytlavosti a temnoty.

Následující guru digital hardcore Alec Empire by se Smrťoucí Smrťo-smrtí mohl jen těžko soupeřit, dnešek tedy po hudební stránce uzavírám a jen si užívám jízdu nočním U-Bahnem s popíjejícími a zvracejícími Němci.
 
V neděli CTM maraton končí a organizace zřejmě počítá s únavou osazenstva, takže je na programu pouhých pět vystoupení. Když přicházím do HAU2, je plný sál, nic nevidím a zepředu zní jakési těžce experimentální pískání. Jakože dobře, v klidu si sedám do tmy a odpočívám. Pískání rychle končí a ukazuje se, že právě skončila přednáška Heimo Lattnera o jakémsi jazyce silně připomínajícím, překvapivě, ptačí zpěv. Set Mosaic byli podobně bizarní, ovšem tentokrát v tom byl i záměr. Bohužel by k rozklíčování surrealistické performance zahrnující podivné zvukové plochy, pořádnou dávku bizarního divadla a špetku malování, byl potřeba nějaký návod, přinejmenším anotace a název díla.

Ghédalia Tazartés po povedeném setu v Praze, kde doprovázel jistý kultovní film, překvapuje velice krotkými písničkami. Po překonání šoku jsem nicméně schopen vnímat i to, že v písňových formách nefiguruje klasický zpěv, ale škála hrdelního bručení, řevu a chorálních nápěvů, doprovodem je harmonika, ale i další, povětšinou samplované nástroje. Po zklamání z předvídatelnosti formy přichází lehké nadšení z toho, čím je naplněna.

Úplný závěr festivalu se odehrává, z neznámého důvodu, v poměrně odporném komunistickém kulturáku jménem Astra. Při pohledu na dav v sálu, klub nastavovaný stanem a davy v šatně mě jímá děs: tady mají fungovat Sunn O)))? Předskokané Khyam Allami s Vasilisem Sarkisem obavy nerozptýlí. Indický folk hraný na jakýsi tamní strunný nástroj lehce připomíná Cama Dease, ovšem i s doprovodným bubnem se hudba ztrácí v sálovém šumu.

Mocní O))) faktor Astra rychle a úspěšně odbourávají. První část koncertu, strohý, primální, atavistický drone mě jednoduše zavírá do jeskyně; nemá cenu otvírat oči. O’Malleyho a Andersona doprovází zatím kdosi u efektů, není na něj vidět, dost možná to ale byl Ambarchi. I díky němu se set postupně posunuje do relativně bohatší roviny, až ustoupí „riffy“ a koncert se posunuje spíš do rituální, temně ambientní polohy, v níž se objevuje Attila a začne zaříkávat. Na pódiu zahaleném v modré mlze vystupuje Csihár ve fialovém kuželu světla. Odtud se set přesouvá do třetí fáze, kdy se mísí hluboká, temná intenzita čistého drone doomu s promyšleností a rituální povahou abstraktnějších poloh. Set, jak jinak, graduje, a to až do konečného uctívání zvuku v masivních hlukových erupcích. Do ideálního Sunn O))) setu chybělo pár hodin spánku a přebývalo pár set lidí, jinak to ale bylo vynikající a, po pražském kostele, kdy jsem byl ještě experimentální nemluvňátko, tak můžu s klidem rozhlašovat, jak jsou Sunn naživo skvělí.

Rovnou po koncertě se přesouváme na autobus, kde potkáváme české soudruhy, bratry, normálního a hyperaktivního. Hodně hyperaktivního. Ten se svěřuje, že hodně hulí a jednou se mu povedlo si pustit na zhulenou noc It Took the Night To Believe (jak případné!), načež to ráno nemohl dostat z hlavy a pak se do O))) zamiloval a kupuje desky a jezdí na koncerty do zahraničí. Prostě pecka.

To, že CTM byla nejlepší hudební akce, dokládám schopností napsat přesný report s desetiměsíčním zpožděním.