Ihsahn, frontman legendárních Emperor, člověk stojící za skvělými projekty jako Peccatum, Hardingrock či Zyklon-B a tak dále. V České republice hrál v posledních letech již několikrát na Brutal Assaultu jak sólově, tak loni dokonce i se samotným Císařem se vzpomínkovým setem věnovaným desce Anthems to the Welkin at Dusk. V klubu se u nás však ještě nikdy neukázal. O to větší radost jeho fanoušci po ohlášení letošního turné se zastávkou v pražském Paláci Akropolis měli.
Sám se mezi Vegardovy fanoušky řadím, a to nejen kvůli tomu, co dokázal s blackmetalovou legendou Emperor, ale i díky jeho sólové tvorbě. Od roku 2010, kdy představil na BA album After a stal se pro mě vrcholem celého festivalu, jsem zatím žádný z jeho koncertů nevynechal. Logicky jsem tedy na jeho plnohodnotné vystoupení v pražském klubu těšil.
Po intru v podobně Jump od Van Halen (slušné retro, co?) nastoupil Mistr na pódium ve stejné sestavě jako naposled v Jaroměři, tedy s doprovodnou kytarou, bubeníkem a klávesami, žádná basa či další překvapení, které by možná šly od plnohodnotného turné čekat. Dle očekávání otvírá svůj set prvním songem z novinky Ámr. Lend Me the Eyes of Millennia je vlastně taky celkem slušné retro, byť trochu jiné než VH. Blackmetalová palba se synthwave klávesami, které jsou navíc tak přebasované, až to v některých místech pohnulo člověku s žaludkem. Je to sice bordel, ale má to koule. K mému zklamání se s novými songy (byť to samozřejmě dává smysl) pokračuje i dále. Ihsahn ve své sólové tvorbě s heavymetalovými prvky vždycky koketoval a nějak zvlášť mi to nevadilo, Ámr je pro mě ovšem už docela za hranou, tak než na hudbu samotnou se soustředím spíše na výkon muzikantů, který je samozřejmě bezchybný. Na Vegardovi se mimochodem častější hraní s Emperor v posledních letech pozitivně podepsalo, protože ječel snad ještě lépe než během posledních vystoupení. Čisté zpěvy možná netrefil vždy úplně přesně, ale nic, co by trhalo uši.
V průběhu setu se vzpomíná trochu i na minulost. Logicky hraje docela dost z předposledního alba Arktis., ale také z experimentálnějšího Das Seelenbrechen, konkrétně trojblok Hiber, Pulse a Tacit. Zde by se dalo hovořit o prvním vrcholu setu, ať už myslím první jmenovanou s lehce hypnotickou klávesovou linkou, nebo dojemný slaďák a Tacit, kde se Ihsahn pořádně vyřval a bubeník solidně vyřádil. S časem se také docela proměnil zvuk, klávesy šly do pozadí, kytary naopak vylezly, a to až příliš. Začaly dunit takovým způsobem, že jsem rychle vytahoval špunty. Ano, furt se dalo v hudbě orientovat a nějak to přežít, ale škoda, že se to takhle pokazilo zrovna v sobotu. Už jsem koncertů v Akropoli navštívil poměrně dost, a asi nebudu přehánět, když napíšu, že tentokrát byl nejhorší zvuk, co si pamatuju.
Pokračujeme dalšími skladbami z posledních dvou alb, mezi kterými zazněla také The Paranoid z Eremity. Hned po ní navázal kvartet peckou Celestial Violence, kterou posledně zavíral svůj set. Tentokrát pochopitelně bez hostujícího Einara z Leprous, i tak se ale Vegard s asistencí kytaristy a klávesáka s vokálními linkami poměrně dobře popral. První blok skladeb končí podobně, jako začíná, a to další sypačkou Wake z letošního alba. Každému je ale jasné, že tohle je málo, a tak se hudebníci po intenzivním potlesku rychle vrací, aby zahráli přídavek.
Závěr tvoří tři nejstarší skladby z celého večera a šlo docela dobře předpokládat, které to budou. V Josefovské pevnosti sklidily úspěch, tak coby ne v klubu? Dost možná nejúspěšnější album Ihsahnovy sólové diskografie After bylo reprezentováno dvěma songy. Progový hit Frozen Lakes on Mars byl následován šílenou vypalovačkou A Grave Inversed. Vlastně se jedná o můj nejoblíbenější song, švihnuté kytary na albu doplňuje Munkebyho saxofon, který býval naživo suplován synťáky, a minimálně Solberg na onom legendárním koncertě v roce 2010 předvedl slušný bordel. Tentokrát se kvůli přehuleným kytarám ztrácím, slyším jen něco v pozadí, a vlastně nevím, zda je saxofon samplován nebo imitován klávesami. Opět nezbývá nic jiného, než se soustředit na kytarový úlet. Naštěstí úplně poslední The Grave, kde byl tedy saxofon puštěný ze samplů na 100 %, zní, dost možná díky pomalému tempu, dobře čitelně. Tíživý doom metal s kázavým přednesem „He hammers the earth“ několikanásobně překonal předchozí hodinu a půl, a mocně uzavřel celý set. Jeden z momentů, kvůli kterým se i včera na Ihsahnův koncert opravu oplatilo přijít.
Setlist:
Kromě hlavní hvězdy ten večer také vystoupili Australané Ne Obliviscaris a Norové Astrosaur. Jako první hrála trojice Astrosaur. Instrumentální prog/math rock s totálně nahuleným zvukem. Nejhlasitější kapela večera, místy ne úplně blbá. Pomalejší začátek měl slušné koule, chvílemi to byl slušný rockec, jednou zazněla i blackmetalová sypačka. Jako celkem však, hlavně kvůli časté, nezáživné výplni, jako táhle post-rockové brnkání na basu a další neenergické momenty, nic moc. Na Ne Obliviscaris evidentně přišla velká řada fanoušků, což šlo poznat jak na zaplnění sálu, tak na odezvě lidí i kapelním merchi. Australská šestice je očividně složena ze skvělých muzikantů dobře ovládajících 
své nástroje. Minimálně baskytarista s bubeníkem váleli! A když jsem se soustředil na linky jednotlivých hráčů nebo i na komplet v konkrétní moment, docela mě to bavilo. Místy to byl dosti technický death metal, poté příjemný prog s houslemi a tak dále. Dokonce měli i fajn zvuk. Jako celek mě žel téměř nezaujali. Věřím však, že fanoušci byli nadšení. Já jsem ale přišel především kvůli Ihsahnovi, který, i když mě dva z jeho tří předchozích koncertů na Brutalu bavily více, potvrdil, jak skvělý je hudebník a skladatel. Byl bych rád, kdyby do setlistu zařadil i skladby z prvních dvou alb a méně se soustředil na novinky, ale všeobecně mě jeho set opět bavil. Místy dokonce hodně.
Vložit komentář