Týden před tímto koncertem byla má série výjezdů na strahovský kopec přerušena, příčinou byli Bane ve Futuru. Naštěstí další akce mířila opět nahoru, vše se tedy vrátilo do starých kolejí a půjde-li to tak dál, asi se tam přestěhuji. Klub zvenčí nejen mění fasádu, ale tentokrát vzaly za své pamětní oblepené dveře, bránu do klubu teď pečetí tuctové plastovky.

Že sestava pro tento večer přitáhne zejména mladší publikum, jsem čekal, to, že jsem na první kapelu byl v publiku nejstarší, mě ale lehce překvapilo. Stejně tak když se objevili zahajující MILK TEETH z Bristolu. Věkově byli taktéž někde kolem maturit, Britské ostrovy dle vlastních slov opustili poprvé. Věk jim ale vůbec nepřekážel to vcelku solidně rozjet.

Oproti deskám, které jsou dle mého názoru více uhlazené, bylo živé vystoupení trochu špinavější a z mlíčňáků byla cítit opravdová garáž u domku na městském předměstí. Tedy minimálně v momentech, když se do zpěvu pouštěl kytarista Josh, kterému to zrovna dvakrát nešlo. Vše „zachraňovala“ culíkatá Becky. Její projev byl jistější a krom společných zpěvů výrazně převažoval. Hudebně jsem Milk Teeth neznal a čekal jsem příklon k masovějšímu tendenčnímu pop punku. Netrvalo dlouho a byl jsem vyveden z omylu. Punk rock to samozřejmě je, ale díky šikovnosti Joshe, je rozhodně lepší kytarista než zpěvák, byla hudba ostrovanů obohacena o zajímavější a malebnější kompozice než jen tříakordové postupy. Milk Teeth se rozhodně zahanbit nenechali. Příjemné překvapení.

DRUG CHURCH, ale také Self Defense Family přejmenovaní z End Of A Year, jsou kapely, které spojuje zpěvák Patrick Kindlon. Ten si na scénu přivedl právě prvně zmíněné a spustila se velmi řízná punková show.

Sedmička je známá zvukem hodně kvalitním a ten se také nejvíce projevil v žánru, který je tu rozhodně doma. Ze všech těch akcí, co jsem tu letos navštívil, měli Američané nejlepší zvuk, co jsem zatím slyšel. Všechno čisté, všechno slyšet, ale přitom řízlé trochou špinavosti, navíc okořeněné o specifické zabarvení hlasu zpěváka Patricka. Ten po celý set působil lehce vyšinutým dojmem a strhával na sebe veskrze celou pozornost. Jeho projev byl na pomezí zpěvu, kázání a plachého odříkávání textu a skvěle kooperoval se zbytkem kapely. Vlastně zpětně musím kladně hodnotit jejich přístup k setu, který obsahoval pouze devět skladeb, jako by sám Kindlon říkal „Co chceš? Víc? Vše důležité jsme řekli.“ Hrálo se jak z letošního EP Swell, takže musela zaznít klipovka But Does It Work?, tak i z dva roky staré Paul Walker, nezapomnělo se ale ani na singl Mohawk.

Krátký, ale hodně intenzivní set, který přece jen slušně zahustil prostor před pódiem, byl obdařen bouřlivým potleskem, přídavek si však již vyžádat nedokázal. Publiku se ale z parketu vůbec nechtělo a trpělivě vyčkávalo až na příchod hlavních hvězd.

Setlist: Riding the Bus to Schenectady, Work-Shy, But Does It?, Learning to Speak British, Left for Dead (?), Attending a Cousin's Birthday Party, Mohawk, Zero Zero

Je jasné, že v každém žánru je spousta balastu a punk šel v MTV na odstřel snad jako první. A stejně jako v každém žánru, i v něm jsou výjimky. A TITLE FIGHT k nim, za mě určitě, rozhodně patří. Hned od prvních not jsem jim to naprosto vše žral.

Američané pocházející z třináctitisícového městečka Kingston z Pennsylvanie se pravidelně objevují na festivalu This is Hardcore ve Philadelphii vedle „velkých“ jmen scény. Kapela drtí punk rock, ale mě oslovila hlavně aktuální, třetí deskou Hyperview, která se od předešlé tvorby poměrně liší. Title Fight na ní totiž koketují s shoegaze. Skladby zasněné, pomalejší, melancholičtější kontrastovaly se zbytkem setu, který byl naopak hodně svižný. A kotel dle toho bouřlivý. Mít o pár let méně, snad bych se do něj i vnořil. Strhl se ihned po začátku a překvapivě v něm dominovaly slečny. Ustával hlavně v době, kdy kapela volila skladby právě z letošního alba (z devatenáctiskladbového menu bylo zastoupeno třetinou), z něj krom jiných zazněly obě klipovky Rose of Sharon a Chlorine. Milovníci novinek měli pré, stejně jako třeba na koncertu NMA. Došlo ale samozřejmě i na starší skladby jako Secret Society, 27, titulní píseň z desky Shed nebo Symmetry a Head in the Ceiling Fan. Složení setlistu tak muselo uspokojit naprosto všechny přítomné, stejně jako poctivé nasazení celé kapely, která se na stupínku udržela přes padesát minut, a vůbec nevadil fakt, že kytarista Jamie Rhoden uzpíval své party z nové desky tak nějak napůl. Inu, pořád je to punk. Tak jako tak, jestli se o nějaké kapela dá říci, že jejich přístup k věci je naprosto upřímný, Title Fight se to vše rozhodně věřit dá.

Setlist: Murder Your Memory, Shed, Chlorine, Like a Ritual, 27, Hypernight, Leaf, Numb, But I Still Feel It, Mrahc, Make You Cry, Your Pain is Mine Now, Frown, Symmetry, Liar's Love, Rose of Sharon, Society, Lefty, Head in the Ceiling Fan, Secret Society