Portugalský jednočlenný projekt (kapela bych tomu spíš asi neříkal) Onirik, který funguje již od roku 2002, jsem až do letošního září neznal. Narazil jsem na něj při letmém koštování desek, které letos vyšly u I, Voidhanger. (Tady i Vaněnovy tipy.) Dle promo fotky Gonia Rexe by se dalo usuzovat, že půjde o nějaký worship Transilvanian Hunger, ale chyba lávky, případný vliv Darkthrone je v hudbě Onirik spíše zanedbatelný, pokud vůbec nějaký (a konkrétně TH tam není vůbec).

Už úvodní, nosný riff Cult Beyond Eternity doplňuje „podvratná“ disonance a po dvacáté druhé vteřině se zvrhne do psychedelického propletence disharmonických kytar a baskytary, a nejen díky jejím propracovaným linkám si snad každý musí vzpomenout na Ved Buens Ende. Snad kromě nich a posledních DHG si nevybavím blackmetalovou desku, na které by dostala baskytara tolik prostoru, občas dokonce přebírá hlavní slovo a u některých partů (což často platí i u kytar) si říkám, jestli se to dá ještě považovat za riff, nebo je to spíš už sólo. Kromě VBE mi některé postupy, zvláště disonantní glissanda (klouzání), připomínají i starší Blut Aus Nord (v pár místech snad až vyfetovanost MoRT), někdy i Thorns, nebo Satyricon kolem přelomu tisíciletí.

Rex ale nesází jen na disonance, umí je totiž skvěle propojovat s mollovými harmoniemi a tím docílit zajímavých kontrastů. Nejdřív jsem si to uvědomoval jen okrajově, ale poté, co jsem si The Fire Cult… pustil po Nightside a Anthems, mi došlo, že vliv (či podobnost s) Emperor je tu silnější (větší), než jsem si zprvu myslel (srovnávejte u všech výše zmíněných kapel hlavně se středně rychlými a pomalejšími pasážemi). Některá harmoničtější místa a sóla evokují také Dissection. Riffáž je mnohdy poměrně spletitá, některé polyfonie lehce připomínají postupy z klasické hudby (občas až zvrácené baroko?), tady bych kromě Emperor slyšel i jistou podobnost s tím, jak skládají Lychgate, přestože je výsledek vlastně dost odlišný. Jsou tu i přímočaré, tradiční/ější pasáže, které nejsou ničím zvláštní, ale fungují jako vítaná, dynamická změna, osvěžení. A ještě jedna evokace  - Onirik je sice (nejen zvukově) z větší části zakořeněn v první polovině 90. let (byť s přesahy skoro až do současnosti), ale přístupem mají v lecčems blízko k Negative Plane/Funereal Presence – tyhle kapely dělají ten old school prostě (trochu) jinak a v něčem i líp. Ovšem nepopírám, že jistá dávka (přiznané) naivity té doby tam samozřejmě je. Najdou se ale i místa, kdy mi přijde, že je odkaz zmíněných klasiků snad i o kousek posunut, nebo spíše rozvíjen trošku jiným směrem.

Hudba Onirik není nijak zvlášť agresivní, působí spíše jaksi zákeřně, jedovatě, místy psychedelicky. Zlověstnější pasáže se střídají s těmi, které připomínají divnou melancholii (opět mj.) VBE, nebo (opět) císařský, „slavnostní“ majestát. Vokál se většinou drží v tradiční „grim“ poloze (vrčící jezevec), částečně evokující Abbatha, není vlastně kdovíjak výrazný, ale do hudby sedí dobře. Doplňují ho čisté, vrstvené („sborové“), naechované, převážně bezeslovné zpěvy („áááá“ – podobné lze slyšet třeba na debutu Lychgate, nebo u Agalloch). Oproti předchozí desce a splitu jsou do celkového mixu mnohem lépe zapuštěny, takže mi přinejhorším nevadí, většinou se mi i celkem líbí. O všechny vokály a téměř všechny nástroje se postaral Gonius Rex, jen s bicími pomohl Dirge Rep (ex-Enslaved, se kterými nahrál jejich nejlepší desky na přelomu milénia, ex-Gehenna atd.). Převažují střední a pomalejší tempa,  Rep většinu stopáže jede (různě rychlé) koberce, někdy hraje poměrně úsporně, ale výborně hudbu cítí a ví, kdy je ten pravý čas pro zpestření pomocí činelů, přechodů a kotle a ani sypačky samozřejmě nechybí.

Zvuk je sice na jednu stranu příkladně syrový, špinavý a prostě trve a kvlt, přesto je zároveň velmi dobře vyvážený a čitelný (o mix i master se postaral Semjaza z Thy Darkened Shade). Kytary jsou možná až trochu nepříjemně převýškované, ale svým způsobem se mi to i vlastně líbí (ve sluchátkách lepší). Co mě ale opravdu hodně potěšilo, je zvuk bicích, hlavně kopáků – žádné čvachtání, mlaskání apod., ale pěkně suchý, úderný zvuk, takhle to mám rád.

O The Fire Cult… se dá říci, že zní zatuchle i svěže zároveň, umně v sobě snoubí tradici s progresí (v 90. letech, možná až někdy do 2006-7, by se tomu asi dalo říkat avantgarda). Až po třech měsících a desítkách poslechů si troufám tvrdit, že jí mám (relativně) naposlouchanou, stále mě hodně baví, výrazně víc, než cokoliv z letošního black metalu a i v horizontu posledních (cca) 5 let patří k tomu nejlepšímu.