V příběhu Cryptopsy bychom si mohli jako ve slabikáři ukazovat, jakými peripetiemi se často ubírá životaběh skupin, které už debut katapultoval do první ligy death metalu, ba co dím, které (tech)BDM definovaly.

Ve své době Cryptopsy patřili spolu se Suffocation a Gorguts k absolutní špičce. Extrémní kvalita, hráčské schopnosti, přehršle super riffů a nápadů, především ale tlak téměř s ničím neporovnatelný charakterizuje jejich klasické období po Whisper Supermacy. Poté přichází žánrový úkrok …and Then You’ll Beg, který sice měl logiku a ukazoval přirozený vývoj kapely i jednotlivých muzikantů (a bylo to více než jen solidní album), jenže s fanoušky se na sto procent nepotkalo. Následuje Once Was Not a pak už jen tápání silně a neblaze ovlivněné deathcorem, a pak pokus o restart. Nebudu se rýpat v minulosti dávné i nedávné, neboť se nechci otírat o alba, která podle mě jménu Cryptopsy nedělají čest. Pokusím se pouze v krátkosti (veden mistrem Brutem) nastínit, v jaké formě kapelu zastihl třicátý pátý rok její existence na osmé dlouhohrající desce, a to po jedenáctileté pauze po té předchozí a pěti letech od druhé dílu Book of Suffering.

Kope to.

Ale protože dvouslovné recenze nejsou má parketa, nedá mi to, a přece jen ty tři slabiky maličko rozvedu. Oplakali jsme odchod Lorda Worma, Jona Levasseura, Alexe Auburna i dalších výborných muzikantů z Cryptopsy. Tím nejpodstatnějším elementem kapely ovšem byl a je kapelník a bubeník v jedné osobě Flo Mounier. Jeho brilantní sypačky zůstávají úhelným kamenem i na aktuální desce.

Nejen v tomto ohledu jsou Cryptopsy na své nové desce předvídatelní do poslední tečky. Což je asi ta jediná výrazná výtka, kterou může milovník BDM proti aktuálnímu materiálu vznést. Jinak máme co do činění s už zase dobře promazanou deathmetalovou mašinou bez úkroků a experimentů. Rigidní žánr, kterým brutal (tech) death metal je, nemá smysl renovovat a je neskonale obtížné dál posouvat jeho hranice; navíc v době Archspire a Defeated Sanity už nemá smysl ani sportovně v něm soutěžit (ačkoli například skladbou Godless Deceiver by se o to Cryptopsy snažit klidně mohli).

Podstatná je schopnost napsat dobrou skladbu, která drží pohromadě, dát jí atmosféru, punc a nasypat vší vervou, pokud se navíc podaří dramaturgicky ji zasadit do širšího rámce a nějak atmosféricky vyladit, jak se to podařilo například Heaving Earth, je to nadstavba. Té se Cryptopsy, a říkám to při vší úctě, na aktuálním materiálu vzdávají.

V rámci komprimovaného, trochu plochého a docela generického brutal death zvuku - v tomhle se navazuje na Book of Suffering – si ale těžko umím představit nějak výrazně lepší desku, než s jakou Cryptopsy přišli. Je poctivá a s ničím se nepárá, zbytečně nepidliká, tlačí a sype, ale nějak výrazně v paměti neutkví. Christian Donaldson je solidní riffař, Mounier je sypač, komu toto stačí, nemůže být nespokojen. Oliver Pinard z Cattle Decapitation je se svou basou sice slyšet, jeho příchod na eponymním albu ostatně předznamenal u Cryptopsy obrat k lepšímu, ale jeho basa nijak nevyčnívá, Steve diGiorgio je jen jeden. A když už se vyjadřuji k muzikantům jednotlivě, jedinou výhradu bych snad mohl mít k vokálu, ale i tady platí, že John McEntee (pokud se nechci vracet k Lordu Wormovi a Sylvainu Houdovi) je jen jeden a v kontextu žánru je blití/chropot na hořící Gomoře v pořádku.

Já osobně mám svůj death metal raději načernalý a plný atmosféry než smrto-jadřincový a krkolomný, proto mou oblíbenou písničkou na albu je Obeisant a taky poslední Praise the Filth. V této poloze to Cryptopsy podle mě vyhrávají. Zbytek alba si po nějaké době stěží vybavím.