Na tyhle Frantíky je spoleh. Od debutu Neurotripsicks z roku 2005 přinášejí fanouškům technického death metalu každou novou várkou songů téměř orgasmus. Až nekriticky musím přiznat, že v jejich diskografii nezaznamenávám žádnou slabou položku, a o to víc jsem nadšen z novinky. Kapela se opět bravurně vyhnula jakémukoliv klišé a přinesla na podnose další exkluzivní pokrm, i když nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se měli stát svědky nějak převratného díla. Když navíc z postu frontmana odešel Guillaume Martinot (působil v GOROD první tři alba), mohla se metalová veřejnost o osud téhle nadějné party začít trochu obávat.

Julien „Nutz“ Deyres (znám zdejšímu publiku více jako pěvec ZUBROWSKA) se však chopil otěží více než jistě. A výsledek, který letos vyšel pod názvem A Perfect Absolution, tomu více než napovídá. Po skvělém EP Transcendence (2011) je tady jeho první full zásek. Na něm si GOROD ještě více hrají s melodiemi, než je tomu zvykem třeba u (v Čechách tolik oblíbených, snad i díky Šimečkově záskokům) PSYCROPTIC. Gorod dotáhli kultivovanost death metalu k absolutní dokonalosti. Nebudou vás nudit ani bezbřehým „nátěrem“, ale stejně tak vás nezničí nekonečnou kombinací kudrlinek. Mají svůj styl rozvrstvený přesně tak, aby udrželi vaši pozornost po celou dobu poslechu, a přidávají ještě něco navrch. Dostanete 39minutovou lekci, jak se dělá moderní death metal. GOROD ho však obohacují o další vlivy, aniž by ztratili nit a jakkoliv stylu ublížili. Nesnaží se ze sebe dělat inovátory, jen pracují s tím, co je dostatečně známé, ale jejich postupy jsou uchu natolik lahodící, že by jen blázen po jejich deskách nesáhl.

A Perfect Absolution je rovnicí kapela versus Julien Deyres. Jeho přístup k věci je samozřejmě poněkud odlišný od toho dřívějšího. Martinot býval v nahrávkách „vytažený“ nad celou skupinu, tady se časy poněkud mění. Mám dojem, že tato větší „rovnoprávnost“ celku rozhodně prospěla. Deyres se tak stává součástí GOROD, aniž by někde vyčníval, nebo se naopak ztrácel. Jen zapadl jako přesná součástka do již tak perfektně vyladěného stroje. Výsledek je pak zničující. Od úvodní Birds of Sulphur vás čeká jízda na horské dráze. Kdo navíc viděl pány naživo, může jen potvrdit, že se nejedná o žádnou uměle vytvořenou studiovou květinku. Co dostanete z desky, čeká vás (naprosto precizně) i koncertně.

Hlavní přínos graficky (opět) dokonale provedené desky je v první řadě v tom, že přiblížili death metal veřejnosti. Ne však způsobem podbízení se. Nenásilně se tady odehrává příběh pěti muzikantů, kteří přišli, viděli a zvítězili. A to doslova. Jak jinak si vysvětlit např. Varangian Paradise? Tady GOROD rozehrávají vysokou školu technického death metalu. Aniž by někoho urazili, nedej bože však opomenuli. Sázejí riff za riffem, dostatečně si vědomi svých vlastních kvalit. A to je případ kompletně celého materiálu novinky. Tu si sáhnou pro (technickou) inspiraci k CYNIC, jinde si vezmou to nejlepší (a tvrdší) od SUFFOCATION. Dohromady pak vytvoří celek, kterému se nedá říct jinak než óda na metal.

Když jsem zmínil jednu výstavní „pecku“ Varangian Paradise, nesmím zapomenout i na druhý „klenot“. Tou je The Axe of God. Kombinace obou výše uvedených aspektů (tvrdost versus melodika) dotažená způsobem neslýchaným. Přesně tak, jak to umí jen ONI.

A zbytek A Perfect Absolution? Šest songů, z nichž je každý sám o sobě zralý na uvedení do učebnice technického death metalu. Nic méně neočekávejte. Můj strach o budoucnost GOROD tak (opět) pominul. Je to jedna z mála současných kapel, která se může (nebo musí?) pomalu připravovat na to, že se stane kultem. A pokud ne, budu muset sníst ten Julienův klobouk :)

Po nedávném koncertu Gorod v Praze jsem náhled na novou desku a vlastně i poslední tvorbu Frantíků musel přehodnotit. Podruhé v řadě předvedli naprosto precizní výkon. V éteru jsem A Perfect Absolution počastoval ne nejpřívětivějšími slovy, ale teď beru vše zpět a nakonec musím „Perfektní rozhřešení“ do nebes ne přímo vynášet, ale trochu té modři mu podarovat.

S příchodem stávajícího bicmana kapela určitě dostala to, co potřebovala. Schopného, úderného rytmika, který umí vystihnout moment a podpořit melodickou finesu, kterých je hudba Gorod plná. Jenže zakopaný pes na předchozí desce Process of a New Decline tak trošku spočíval v mírné jednolitosti bicích. Jinak se hudba Gorod až tolik nemění, stále drží na dobře postavených základech, melodií taktéž neubylo, naopak, ale snad ani jednou nejsou vlezlé, nepůsobí přehraně, i když kudrlinek je tu přespříliš. Neruší však, protože jsou vyváženy rytmickou strukturou a riffáží okolo. Jejich hudba je v rámci žánru moderní, využívá nejrůznějších technik (jak by ne, kytaristé Gorod jsou vskutku virtuózy) a podkladových smyček (Carved in the Wind), ale nebojí se ani jasně a pevně postaveného riffu; proto jsem uvedl, že drží na dobře postavených základech. Z tohoto důvodu – ne vyloženě oldschoolovosti jako třeba u Cerebrum – zde třeba nacházím i podobnosti s Martyr (5000 at the Funeral).

V čem dle mě spočívá největší síla Gorod? Krom toho, že „novic“ Julien se na albu předvádí ve skvělé formě a několika druhy vokálů, aniž by jimi rušil, vystihuje náladu skladeb, je to kytarové rozvětvování motivů a naprosto unikátní schopnost kytaristů se k předchozím motivům vracet a navazovat na ně. V tom síla Gorod je dle mě největší, ve skladbách stále narážíte na něco, co vám strunná sekce před chvílí připravila, pořád se k něčemu vrací a plynule v nenarušené kontinuálnosti navazují na další, i když se třeba žánrově přechází.

Nehledejte zde brutalitu (to bych předchozí recenzi - zmínku Suffocation - vytkl), jen skladatelský kumšt, skvělé a zapamatovatelné linky, fantastická sóla, nápaditou rytmiku a vokál, co umí podpořit muziku. Zabaleno v nesterilní zvuk. Omlouvám se Vám, Gorod, A Perfect Absolution mi dala „rozhřešení“.