Deep In Hate – název kapely sice dost tuctový (vůbec je zajímavé sledovat trendy pojmenovávání kapel), hudebně jsou na tom Deep In Hate trošku lépe. Stylově se pohybují na pomezí celkem ostrého, nasypaného technického death metalu / death grindu (v tradici zde nedávno recenzovaných Archspire) a spíše nasekaných Beneath The Massacrálních spodků. Problémem je ovšem jejich často přílišná rovnost, která odkazuje k některým deathcorovým (a dokonce djentovým) kapelám. Stručně řečeno, když je jejich riff „houpavý“ (například tyahurovská pasáž v Sands of Time, čas 3:40), je vše v nejlepším pořádku. Někdy ovšem kytary až moc odsekávají, snaží se ale o vyváženost tlaku prakticky neustále sypajícím bubeníkem. Občas se ale zdá, že kapela neví, kdy sekačku vypnout – viz například Virtual Supremacy a Seven Days of Talion.  Deska šlape mnohem více především v momentech deathgrindových, kdy se nejedná o prachsprosté pidlikání a masturbaci na hmatníku (jak to někdy předvádí například Sons Of Aurelius nebo Hiroshima Will Burn). Škoda, že na desce převážily deathcorové a djentové sekačky, protože kytaristé očividně umí velmi solidně šlapat svým nástrojů na krk. Nemluvím o vyloženě deathcorových pasážích, za které by občas zasloužily kšiltem mezi prsty – je tady spousta jiných band, které to dělají lépe. Kdyby byl poměr jiný, jednalo by se o výbornou desku.

Z čeho pánové mmj. čerpají inspiraci, představí stopa číslo osm, For Our Fathers. Křehká píseň, postavená na povědomém motivu španělky s postupně přidanou elektrikou – toto je jasná pocta Chucku Schuldinerovi, přičemž se jedná o odkaz na Voice of the Soul na desce Sound of Perseverance. Desku tato píseň v jejích dvou třetinách uklidní a dá prostor i jiné hudební formě. Co je ovšem pravdou je, že poslední třetina desky (oddělená právě For Our Fathers) je slabší než dvě třetiny předchozí. Je to především kvůli příliš nasekaným Virtual Supremacy a Seven Days of Talion. Kapela se ovšem nebojí ani pasáží, kde lehounce hraje na pocity (Lobotomizing the Masses). Pouze by chtělo se trošku oprostit od žánrových mantinelů a trošku ukázat svůj vlastní obličej.

Celá instrumentální stránka celé nahrávky je na dobré úrovni. Bicí jsou bleskurychlé (zvláště kopáky), přesné a i pomalejším pasážím dodávají šťávu. Kytarová práce je technicky na vysoké úrovni, zpěvák též tlačí správně, ale na ty vtahováky by se měl raději vykašlat. Hlavní problém je ovšem jinde: Origins of Inequality je deskou nevyváženou. Ač deathcorové, sekané pasáže poměrně tlačí, často nedokáží utáhnout posluchačovu pozornost tak jako nasypaný technický death metal. Celkově se ovšem rozhodně jedná o nadprůměr, za což mohou Deep In Hate vděčit poměrně kvalitním skladatelským nápadům a především dobré instrumentaci. V porovnání s žánrovými kolegy Trigger The Bloodshed či Rivers Of Nihil ovšem zaostávají.