Poslední den letošního Prague Death Mass festivalu začal podobně jako ten páteční. Sheol (שְׁאוֹל) hrají ohavný death metal načichlý temnotou. V mnohém připomínají kapely jako Dead Congregation, Cruciamentum nebo Grave Miasma. Oldschool deathmetalové prvky protkané black metalem mají tu správně hnilobnou atmosféru a zároveň solidně nakládají. Vzdáleně připomněli i třeba takové Teitanblood. Frontman Sheol má také blackmetalový projekt Antinomian a již nefungující Subvertio Deus, je tedy jasné, odkud puch vane. O zkušenosti se zlou hudbou zde není nouze, i baskytarista, který hudbu Sheol pozvedl nejvíce, v Subvertio Deus hrával. Baskytaru bez hlavy drtil téměř nepřetržitým slappingem a na poměry sub-žánru na ni hrál neuvěřitelně technicky. Při sledování, jak bez trsátka škube strunami, nešlo nekroutit hlavou. Ovšem i bicmen ničil bubny a činely řádnou silou. Vzhledem k tomu, že Britové nemají mnoho nahraného materiálu, hráli především ze svého EP Sepulchral Ruins Below the Temple a díky správně ohavnému (v dobrém slova smyslu) zvuku byl koncert Sheol správným soundtrackem ke sraní.

LVTHN po nich byli hned o poznání kultivovanější kapelou. Stejně jako Shrine of Insanabilis předchozí den, i oni z velké části čerpají z modernějších blackmetalových band. Jde u nich slyšet jistou dávku disharmonií, ale zároveň alespoň částečně rozbíjí svou nasypaností. I zde si dovolím menší přirovnání k Ascension s výrazně tanečnějšími pasážemi. LVTHN hráli samozřejmě primárně ze své letošní debutové desky Eradication of Nescience, z které zazněla většina skladeb. Škoda jen, že nedošlo na My Indignation, jejíž druhá polovina je asi nejskočnějším momentem celého alba. Sice též asi nejprimitivnějším, což ale na blackmetalovém festivalu (ruku na srdce) zas tolik nevadí. Na závěr setu ale belgičtí LeViaTHaN zahráli coververzi 666 od Katharsis, čímž své dosavadní snažení o několik úrovní překonali. Je sice poměrně mrzuté, když nejlepší skladba, kterou kapela hraje, ani není její a potvrdí tím, že KTHRSS nesahají ani po kotníky, ale aspoň tím ukázali, že umí hrát i pěkně rychle.

Třetí Whoredom Rife si na Prague Death Mass odbyli svou koncertní premiéru stejně jako páteční Darvaza. A stejně jako Darvaza, i oni jsou z Trondheimu, vydává je Ole z Terratur Possessions a hrají zde známí lidé. Studiově sice tvoří W.R. neznámé duo V. Einride    (skládající veškerou hudbu) a K.R (vokály), ale naživo s nimi hrál na kytaru Nosophoros z Mare a mám dojem, že po levé straně jsem viděl i Luctuse. Podle toho, co říkali pořadatelé, měli Norové na pódiu naprosto otřesný zvuk a museli celý koncert odehrát víceméně zpaměti nebo podle pozorování dalších členů (dokonce jsem si i všiml, že baskytarista část songu u odposlechu klečel). Pokud je to pravda, patří jim všechna čest, protože z poslechu hudby bych to nepoznal. Podobně melodickému black metalu sice příliš neholduji, ani dvě předem zveřejněné ukázky z EP The Worship of Idols Instead of God; Idolatry, které na PDM vyšlo, mě moc nedostaly, ale živé provedení skladeb znělo slibně. Pravda, tak zabijácký gig jako Darvaza sice nepředvedli, ale i tak to bylo poměrně slušné první vystoupení.

Pokud však Whoredom Rife měli na hovno zvuk na pódiu, Diabolicum se nedali poslouchat ani před ním. Trochu jsem doufal, že by se jejich show mohla přiblížit industrial diktátu, co předvedli letos Mysticum v Německu, ale marně. I kdyby se snažili sebevíc, z pódia se linul jen přehulený bordel. Proto po pár skladbách raději odcházím ven trochu popít před Archgoat.

Na ty jsme se totiž vepředu sešli v ještě vydatnější sestavě než na Profanaticu a samozřejmě to bolelo. Velmi bolelo! V reportu z letošního Brutal Assaultu jsem si stěžoval na to, že měli Archgoat příliš čistý zvuk. Zde to byla samozřejmě naprostá prasárna, a to jak zvukově, hudebně, tak i pod pódiem. Asi ani nevěřím tomu, že bych si jejich koncert užil, aniž by do mě mlátili o půl metru vyšší plešatí Poláci. Jejich hudba není jednoduchá, je vlastně úplně retardovaná (stejně jako jejich painty), ale když je člověk ve správném rozpoložení, dovede ho rozsekat. Tak zabijácký kotel jako na Revenge to sice nebyl a ani ze mě tentokrát netekla krev jako na jejich lednovém koncertu minulého roku, ale na druhou stranu, krev do lidí chrstli samotní Archgoat přímo z pódia (zvědové tvrdí, že se dokonce jednomu z pořadatelů podařilo sehnat lidskou transfuzní krev). Setlist mají Archgoat víceméně stále stejný – na začátek Jeptišky, Kundy a Temnota s nasamplovanými kostelními zvony, pak Hail Satan, Hail Lucifer a tak dále. Finové byli mimochodem asi pěkně ožralí, protože začít další song jim vždycky trvalo poněkud delší dobu a Angelslayer i v druhé půlce setu vysomroval z davu cigáro. To, že si ho strčil do huby a odehrál s ním zbytek koncertu, bylo jedno, rozumět mu nebylo úplně stejně jako před tím. Bubeník však sypal výtečně a hnal kapelu hodně kupředu po celou dobu. Jelikož už ale nejsem nejmladší, s přibývajícím časem jsem začal vyhlížet každou klidnější pasáž k odpočinku, jenže když na závěr ohlásili Hammer of Satan, šlo se opět ničit. Modřiny, které mi na těle vydržely přes dva týdny, hovořily o kvalitě koncertu samy.

Ani po tomhle nářezu nemám dost a ze sálu se moc daleko nevzdaluji. Teď totiž konečně přišel čas na kapelu, kvůli které jsem si především lístek na pražskou mši koupil. Na řadě byli Dark Sonority! Upřímně řečeno, i kdybych z line-upu neznal žádnou další kapelu, tak o návštěvě neváhám. Na Nidrosian black metal scéně bylo zplozeno mnoho skvělých kapel, ale pokud bych měl jmenovat ty, které jsou mi nejbližší, jsou to Mare a právě Dark Sonority. Mare jsem již měl tu čest vidět a dodnes se jedná o nejlepší blackmetalový koncert, na kterém jsem kdy byl. Asi jediná kapela, která se transcendenci Mare alespoň částečně přiblížila, je Sortilegia. Jestli jsem ale věřil, že to někdo může nějakým způsobem překonat, byli to Dark Sonority. Koneckonců, hrají zde víceméně ti samí lidé a jejich hudba je velmi podobná (v něčem dokonce i lepší). Tohle jsem musel vidět!
 Naživo vystupují Dark Sonority v šesti. Díky tomu, že hráli v kápích a téměř v úplné tmě, kdy světlo dodávaly jen svíce před bicími a pár slabých reflektorů, je těžké říct, kdo přesně měl na starost kytary, basu a bicí, ale o vokál se samozřejmě postaral Azazil a dokonce s sebou Norové měli i hráče na akustické harmonium. O výkon kapely jsem se nestrachoval ani omylem, zde bylo jasné, že podá perfektní výkon, nicméně jsem se trochu bál toho, jak vše za půlhodinu nazvučí. Nakonec se jim to podařilo na poměry festivalu poměrně dobře a dokonce i harmonium, tím, že nejvýrazněji hraje především v intrech, bylo dobře slyšet.
 Dark Sonority začali s novým songem. Kromě něj zahráli v průběhu setu ještě jeden a upřímně říkám, že třeba oproti tomu, jak fungovaly nové věci Mare, mě tyto až tolik nesejmuly. Ovšem v moment, kdy jako druhý zahráli Du morgenstjerne, morgenrødens sønn z Kaosrekviem, začal odstřel do jiných sfér. Ten úvodní riff je natolik silný, že se mnou vyloženě cloumal, a když Eskil zapěl „o'Lucifers krone!“, věděl jsem, že právě prožívám jeden z nejlepších koncertních momentů vůbec. Díky tomu, že se Blix věnoval pouze vokálu a nehrál na kytaru jako v jiných kapelách, kázal nejen hlasem, ale i svým pohybem – gestikuloval rukama a ukazoval různé symboly. Kromě materiálu Dark Sonority došlo i na dva kousky z desky Svøpt morgenrød od Kaosritual, z jejichž popela D.S. po vraždě Steingrima Torsona povstali. Nejdříve zazněl otvírák Forbannelse a Azazil se musel poprat s vokální linkou, kterou původně nazpíval Mehimoloth. Neřval sice tak zběsile, jeho přednes byl mnohem kultivovanější, píseň však obohatil tím, že několikrát zaječel tak nelidsky, až mi z toho naběhla husí kůže. Úplný závěr poté patřil skladbě Djevelpakt og trolldomsmakt, jejíž disharmonický riff se zařadil nejen mezi nejlepší momenty festivalu. Že Dark Sonority spolu s Irkallian Oracle předvedli nejpůsobivější vystoupení kapelou festivalu a jsou jednou z nej blackmetalových kapel, co jsem kdy viděl, je jasné. Minimálně pro jejich vystoupení stál letošní Prague Death Mass za to. K největší spokojenosti sice mohli ještě zahrát Hyll seier golgata!, což je jedna z jejich nejlepších kusů, pochopitelně však nemohou hrát vše. I tak ale epičnosti koncertu Mare nedosáhli.

Tak, to nejdůležitější bychom měli za sebou, ale odejít stále nešlo, protože teď byli na řade Absu. S nimi jsem již jednou přišel do styku na Brutal Asaultu 2011, kde Proscriptor s řevem přiběhl k bicím a spolu s ostatními do nás naprali solidní black/thrash masáž, a zde tomu nebylo jinak. Proscriptor bušil do bicích a ječel jako šílený, v čemž ho doplňoval Ezezu, který spolu s Vis Cromem svým strunám slušně nařezali. Co ovšem bylo na tomo koncertu Absu výjimečné, byla druhá polovina, během které zasedl za bicí Gunslut a Proscriptor zaujal postavení na místě regulérního frontmana. V tu chvíli začalo teprve to pořádné šílenství, jelikož Proscriptor jako smyslů zbavený řval, pobíhal po pódiu, divoce mával rukama a koncert tím nabral o to více na zběsilosti. Navíc zahráli i několik pecek z jejich nejlepšího alba Tara, tudíž fanoušek jejich hudby nemohl být nespokojen.

Úplný závěr festivalu ale patřil Abysmal Grief, které rovněž nešlo vynechat. Je sice pravda, že mám kolikrát problém od nich doposlouchat skladbu v celku, jelikož mě infantilnost této kapely z nahrávek přímo irituje. Loni jsem se ale kamarády z The Tower nechal překecat a šel na jejich koncert do Modré Vopice, kde mě Italové přesvědčili o svých kvalitách stejně jako v sobotu ve Futuru. Nahrávky A.G. jsou možná nudné, ale koncertně působí velmi živelně a zábavně, což asi nejsou správné vlastnosti, které by měla doomová kapela mít, ale stejně jako u Occultation, i zde to vnímám jako jedny z největších plusů. Tentokrát sice neměli celé pódium zaskládané hořícími pochodněmi, těch bylo jen pár, ale zato měli po bocích bílé sošky krvácející panny Marie. Na stage přišli za zvuku intra, které docela připomíná klávesy v Perun's Celestial Silver od nejmenované kapely a spustili svůj skočný horror metal plný parádních kláves, nasypaných bicích a super vokálu. Nevím, jak je to možné, ale vždy, když vidím Abysmal Grief naživo, zapomenu na to, jak mě jejich desky nebaví. Lidí, kterých na ně zůstalo, už nebylo příliš, ale i přes fakt, že nezahráli svou klipovku Sinister Gleams, měli s každou skladbou větší potlesk než většina předchozích kapel. Skvělá tečka na závěr blackmetalového víkendu.

Tímto byl třetí ročník letošního Prague Death Mass festivalu u konce a mohu upřímně říct, že ty prachy za lístek stály. Škoda, že tímto je série údajně uzavřená a další „pražské mrtvé mše“ se už prý nedočkáme. Tento festival bude v ČR jistě chybět a doufám, že když už nebude další PDM, dočkáme se alespoň nějakých jednorázových akcí v podobném duchu. Je sice pravda, že zde několik kapel doplatilo na otřesný zvuk, celou dobu bylo v klubu vedro jako v sauně a našlo by se i několik dalších nedostatků (třeba atmosféra by mohla být mnohem lepší, kdyby lidé velkou část kapel jen neprokecali, případně si je nefotili na mobily, a také jsem doufal v trochu bohatší výzdobu stage - několik kapel zde sice svíčky a další doplňky mělo, ale po tom, co jsem zažil v Rakousku, vím, že z podobných akcí jde díky těmto drobnostem vytřískat daleko více). Dodržování časů a organizace celkově jinak šlapala na výbornou a pořadatelům v tomto ohledu nelze co vytknout. Line-up byl také poskládaný skvěle a zařazení kapel jako Occultation nebo Abysmal Grief přišlo vyloženě vhod, škoda jen odřeknutí účasti Lamia Vox, kteří mohli být na závěr pátečního večera velmi příjemnou tečkou. Co je však nejdůležitější, nejedna kapela zde předvedla dechberoucí koncert a já jsem rád, že jsem mohl být jejich součástí. Díky!

Fotky © Oskar999