Na Marastu byla do dneška pouze jedna recenze desky od Blut Aus Nord – Memoria Vetusta II: Dialogue with Stars. To je u takto významné kapely, jejíž hudba výrazně ovlivnila a stále ještě ovlivňuje blackmetalový žánr trochu překvapivé. Ale je to částečně pochopitelné – asi nejen pro mě jejich zásadní a nejsilnější období skončilo s Odinist v roce 2007, nebo právě s MVII (2009) - osobně ho do něj už nepočítám, protože mě ta harmoničtější, „hodnější“ tvář kapely zkrátka tolik neoslovuje. Občas si z MVII i III, Cosmosophy i Hallucinogen něco pustím, ale asi jsem nikdy nezvládnul žádnou z těch desek doposlouchat (možná jen postupně). Teď jsem to v souvislosti s novinkou zkoušel znovu, se stejným výsledkem. První dvě 777 desky mě celkem bavily, i ty splitka a EPčka jsou fajn (zvláště „hip-hopové“ Codex Obscura Nomina), ale nic, k čemu bych měl potřebu se nějak častěji vracet. Z uplynulé dekády jsem nejvíc protáčel Deus Salutis Meæ – asi nic nového, snad jen ten lehký vliv Morbid Angel, ale tahle porce industriálního zla mi prostě chutnala.

Po harmoničtějším, světlejším, líbivějším Hallucinogenu, který navzdory názvu vlastně moc halucinogenně nepůsobil, přichází Vindsval a spol. (?) očekávatelně opět s nahrávkou disharmoničtější, tentokrát byl název zvolen vhodně. A nejen to, Disharmonium je i výrazně temnější a hlavně mnohem psychedeličtější než předchůdce. Hned na první poslech upoutá silně zkreslený, zamlžený zvuk, který ale pořád slušně tlačí a zřetelně z něj lezou sólové linky. Často si ale nejsem jistý, co z těch vrstev jsou zefektované kytary a co synťáky/elektronika. V pár místech mě i napadlo, jestli Blut Aus Nord nenasáli inspiraci z nějakého dark/synthwave/EBM, nebo jen zpětná vazba s Akhlys a Infernem? U BAN to ale dopadlo lépe, méně úsměvně. I basové pásmo (podladěná kytara/baskytara?) připomíná nějaký bass synth, zvláště v pomalejších pasážích ten spodek dronuje, Keziah Mason se blíží i „doomgazu“ Nadja.

Pro kapelu typické divnohmaty (mj. septakordy?), vibrata a glissanda (klouzání) zde působí ještě trošku vyjetějším dojmem než u většiny jejich nahrávek, možná zde byly místy znovu použity i bezpražcové dotykové kytary jako na MoRT? Několik pasáží (třeba v Into the Woods) nemá co do zfetovanosti právě k MoRT, TWWTG nebo Odinist daleko. Nechybí ani kvílivé vyhrávky a „vesmírně“ vzletná sóla. Co se týče postupů samotných, tak jsme to vlastně asi všechno (?) od BAN už někdy dříve v nějaké podobě slyšeli, ale nejen díky nazvučení to opět zní tak trochu jinak. Atmosféru skvěle dotváří vokály - různé chrčení, strašidelné úpění a nápěvy „z široširého astrálu“. Chvílemi jako bych tam slyšel i ženský hlas (á la/že by přímo Hekte Zaren - v poslední The Apotheosis…?).

Jak už je patrné z artworku a názvů, deska je inspirovaná lovecraftovským universem – kosmickými hrůzami, nepopsatelnými ohavnostmi z nejhlubších hlubin a vůbec stykem s těžko u(po)chopitelnými entitami, vjemy a sférami (což ostatně k BAN sedělo už dříve). Ale je tu i trocha snové, surreálné krásy (kterou u Howarda najdeme taky). A asi ten dojem způsobují hlavně zmíněné synťáky (a obal), ale ta hrůza je tu trochu odlehčená, „komiksová“, je tu cítit lehká nadsázka (a Stranger Things?). MoRT a TWWTG byly přece jen syrovější, nepříjemnější, „opravdovější“. I tohle pojetí má ale něco do sebe.

Zaujmou také bicí – řekl bych, že je to živý bubeník (nebo klobouk dolů před programátorem). Industriální striktnost je sice částečně zachována, ale rytmika je přece jen hravější, více pracuje např. s činely atd. Občas překvapí až lehký jazzy feeling, či math „rozházenost“ – třeba začátky Into the Woods a hlavně That Cannot Be Dreamed – tyhle dvě skladby mě zpočátku bavily asi nejvíce. Takhle propracované bicí BAN ještě neměli. V rychlejších pasážích mi ale požitek z nich částečně kazí „sliz na kopácích“. Nejsou úplně bez basu/úderu, v pomalejších je to celkem ok. Ono se to měkčí nazvučení do toho divného zvuku možná i hodí, ale stejně bych radši sušší.

Skladby jsou dobře vystavěné (jen Tales… působí nedokončeně), poměrně dynamické, mají zapamatovatelné, místy i celkem chytlavé motivy. Malým negativem je tradiční repetitivnost, což je věc, kterou lehce trpí i nejlepší desky kapely. Záleží na rozpoložení, většinou bych trošku krátil, ale už se mi i dostalo ponorů, při kterých mi to ani potřeba nepřišlo. Řekněme „kontroverzní“ záležitostí je i obal – hlavně ten shoggoth (?) prezentující digitální verzi působí dost komiksově, až infantilně (Maciej Kamuda se inspiroval u Costina Chioreanu?). Front motiv CD / LP verze se mi celkem líbí, až tedy na ty barvy (chce se mi říct: „gay!“ – alespoň že trika nechali černobílá).

Sečteno, odečteno, podtrženo mi z Disharmonium vychází nejlepší deska od prvních dvou 777, možná (!) i od Odinist? Tvorbu z let 2003-2007 ale cením minimálně o level výš. Když srovnám s něčím více méně podobným/srovnatelným, tak desky Skáphe/Wormlust, Palus Somni, nebo poslední Onirik a Portal jsou též o něco lepší, ale konečně zase deska BAN, do jejíhož doposlouchání se nemusím nutit a (zatím) jí s chutí jedu i 2-3x denně.