Dánka Trine Paaschburg (alias Trina Echidna) nahrává hudbu pod jménem Mouth Wound už 10 let, ale dle všeho nejsem zdaleka sám, ke komu se její tvorba dostala až s loňskou deskou Nothing Will Belong to Us (12/2023 tourovala s Of the Wand & the Moon). Možná ani sama autorka s některými ranými nahrávkami/skladbami nebyla později spokojená, na jejím bandcampu jsou jen některé. Ve starší tvorbě se mísí ethereal/dark wave/ambient pop s trochu (post-)industrialu. To málo, co se dá slyšet, mi přišlo celkem fajn. Od roku 2020 (EP I don't know…) však celkem razantně přitvrdila a zhlučněla.

Na Nothing… se v různém poměru prolínají starší i novější prvky její diskografie. Úvodní Burrowing je spíše chladně melancholická. Dronující, zrnitý noisy dark ambient s hodně naechovaným vokálem (mluvené slovo i zpěv). Z mlhy se po chvíli vynoří linky snad podladěných, či nějakým efektem zkreslených houslí či violy. V druhé Primordial Satisfaction dojde na (kvazi)sakrální nápěvy s až lehkým divno/ambient-folk/popovým nádechem, které postupně přejdou na kvílení až zkreslený jekot. Dummy Foal je opět vokálně klidnější, podklady jsou ale stále nepříjemněji („“?) abrasivní. V následující You Won’t… už to cca death industriálně pulsuje – takový ten dojem bublající masy hnusu (marast?!), který kontrastuje s „kostelně-nebeskými“ vokály – směs chladné krásy, deziluze, bolesti a zlověstnosti.

Přibližně prostřední část desky je vyhrocenější, místy na rozhraní death industrialu s power electronics či harsh noisem apod. She Wants You Motherless působí, resp. vyloženě zní jako blizard, extrémní sněhová vichřice, ve které zpívá a skřípavě vřeští winterdémonka (připomíná to i Cursed Realms… od SunnO))) ), nebo zlá ledová královna (spíš princezna?). V Is It All dojde i na „oldschool“ industriální mlácení s kovy, bzučení včelínu, znepokojivé promluvy, v Esophagus basové údery/beaty. Alike Alive též pěkně, vichřičně h(l)učí, zpěvy i kvílení, zase trochu jiné. Závěrečná It Sorrounds… je klidnější, dark ambientnější, jemnější noiseové elementy se tu mísí s chladným (asi) synth-dronem. Možná je tu částečně cítit katarzní úleva, možná je to rezignace a pád do nicoty.

Nahrávka je prý založená na práci s live improvizacemi z předchozích dvou let. Na jednu stranu zní správně špinavě a surově, na druhou je tu znát i cit pro práci s vrstvami a kompozicí („“?). Produkce působí kompaktně i detailně, zdání rozlehlých prostorů, případně i plání (vichřice), ale navozuje i klaustrofobní, nepříjemně intimní pocity. Trine umí pracovat s dynamikou, napětím a zabarvením, hudba je tak akorát proměnlivá, aby nezačala nudit, ale zas té „barevnosti“ není tolik, aby něco rušilo. V pár místech by třeba ty extrémní vokály mohly být ještě přesvědčivější („“?), prostor pro zlepšení tu asi je i v dalších ohledech, mohlo by to být možná ještě promakanější (?), ale to by asi zase ubralo na syrovosti. Je to dobrá deska, místy až vynikající a působivá (ideální doprovod pro noční procházku lesem). Přes jisté podobnosti (viz níže) se dá mluvit i o nějaké (lehké) dávce osobitosti.

Pokud to snad není z předchozích odstavců zřejmé, doporučuji zejména (ale nejen) FFo: Diamanda Galás, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, Aghast, Gammelsæter & Marhaug, Sui Generis Umbra, Hekte Zaren (a Adaestuo – Manalan virrat), Puce Mary, Pharmakon, starší Lingua Ignota, přičemž osobně mě Nothing Belong… baví o trošku, nebo i výrazně (dle nahrávky) víc než tvorba většiny zmíněných (samozřejmě s výjimkou Diamandy). A samotná Paaschburg přiznala mj. oblibu Swans, Wolf Eyes a Soap&Skin (a Jana Švankmajera!) - i jejich příznivci si tu nejspíš něco najdou (když se to smíchá…).