→ úvodní dojmy

Islandský Ascension festival začal ve středu 10. listopadu. Kvůli potřebě negativních testů jsme ráno jeli do Reykjavíku, kde jsme zároveň strávili zbytek dne. To nejdůležitější z celého města, pokud neplánujete návštěvu všech místních pivnic a minipivovarů, zvládnete na pohodu za půl dne. Nějaké ty kostely, operu, Sun Voyager a klidně i velrybí maso nebo jehněčí koleno k obědu.

Kousek před třetí odpoledne jsme ale už v klubu, kde po ukázání negativních testů s občankou jsme za pár vteřin uvnitř, nakupujeme festivalová trika, kterých byla opravdu hromada se všemi šesti předem představenými motivy. Když byl čas, díky dobrému počasí jsme rovněž koukali na okolí (zasněžené kopce a hory vidíte na Islandu opravdu všude), západ slunce, místní koně a samozřejmě lámeme nějaká ta piva a chystáme se na koncerty.

První kapelou, která celý festival otevřela, byli Islanďané Forsmán. Ti zatím vydali jen jedno čtyřskladbové EP Dönsum í logans ljóma, které vyšlo u Ván Records. Vizuálně jedna z mála kapel, která byla zapatlaná paintem od hlavy až k patě. Hudebně nasypaný black metal podobající se Misþyrming více než cokoliv jiného. Nebýt ale pocitu, že poslouchám jen revival jedné ze známějších kapel, nemám vlastně Forsmán co vytknout. Na první kapelu festivalu super zvuk, nasazení kapely i dobře disonantně-melodické linky. EPčko zde asi přehráli celé, myslím i s nějakým songem navíc. Minimálně Milli eilífðar og einskis a další dvě skladby jsem bezpečně poznal. Jo, jestli to takhle bude pokračovat i nadále, bude celý Ascension festival velká pohoda.

Jako druzí přišli na řadu další Islanďané. Nexion jsou o něco známější než Forsmán. Kromě EPčka mají na kontě ještě loňskou řadovku Seven Oracles vydanou u Avantgarde Music, kterou na Marastu hodně chválil Vaněna. Naživo hráli víceméně v civilu, ale z jejich koncertu mám snad ještě lepší vzpomínky než z první kapely. Díky zvuku to byl vlastně ještě více metal a trochu méně o atmosféře než z alba. Prim zde ale stále hrály výborné riffy, které mi nesmrděly až tak moc po Sinmara jako v případě desky, dokonce ani vokál mi nepřišel tak moc na pěst a přehrocený. Na koncert roku bych to sice neviděl, ale i tak moc dobré.

Ascension ovšem nebyl pouze metalovým festivalem. Pořadatelé mezi veškeré ty blacky vecpali i několik vyloženě nemetalových vystoupení, případně nějaké ty kapely koketující s metalem či rockem, ovšem nehrající černočernou temnotu. Většina z nich do programu však zapadla výborně. A to včetně Treha Sektori, což je dark ambient, který tvoří Dehn Sora, jenž je na blackmetalové scéně známý především díky tvorbě obalů a vynikajících klipů pro Amenra, Dark Buddha Rising, Deathspell Omega nebo Secrets of the Moon. Treha Sektori jsem měl tu čest vidět již na Hradbách Samoty, ale jak to tam během darkambientních setů v mém případě většinou bývá, většinu jsem prospal. Tentokrát tomu bylo jinak. O výborné projekci se netřeba bavit, ta byla opravdu excelentní, ale to samé lze říct i o samotné hudbě. O uspávacím dark ambientu tentokrát nemohla být řeč. Jednak měl opravdu masivní zvuk, ze kterého se klepala část plechové střechy, a hlavně byl více rytmický a dost pracoval i s šeptajícím vokálem. Nebylo to tedy jen o atmosféře, ale i práci s více motivy. Svůj set měl rozdělený na několik kratších úseků, během kterých nestál jen za laptopem, ale i dost bubnoval. A i když se držel stále na pomezí dark ambientu a spíše klidnějšího tribalu bez velké gradace, zanechal dost silný dojem.

Čtvrtí přišli na řadu Poláci Fleshworld. Banda koketující s post-hardcorem, sludgem i temnějším metalem. Na rozdíl od Celeste nebo Hexis u nich sice nenajdeme moc blackmetalových riffů, což ale neznamená, že by na Island nezapadli a nepředvedli skvělý koncert. Ve středu sice byli mezi zbytkem programu trochu jako pěst na oko, ale ve výsledku předvedli jeden z nejlepších setů, který jsme si všichni moc užili, a opět s výborným zvukem. S Fleshworld jsme před šesti lety shodou okolností hráli s Voluptas, a i když už tehdy mě fakt bavili, určitě jde poznat, že se za ty roky ještě posunuli. Podobnou hudbu mám sice nejraději v malých klubech, ale i na větším pódiu jim to skvěle fungovalo. A i když obal jejich posledního alba The Essence Has Changed, but the Details Remain nevypadá zrovna dvakrát úchvatně, hudba je na poměry žánru pusta opravdového post-patosu, je hodně pestrá, naživo mají skvělou energii a celkově fakt skvěle zabaví.

Dále měli hrát ještě místní progmetalisté Kontinuum, kteří žel krátce před festivalem odpadli. A vzhledem k tomu, že za pár dní pořadatelé nesehnali náhradu, místo jejich setu vznikl klidný interval. Tedy hodinová pauza mezi sety, kdy byla zároveň na Islandu oblíbená happy hour, tedy chvíle, během které lze koupit chlast aspoň za aspoň trochu levnější ceny. Těch happy hours bylo v průběhu festivalu více, jen neplatily na veškerý chlast, akorát na ležáky, takže jsme jich využívali jen sem tam.

Hodina, během které si šlo odpočinout, utekla rychle. Hned po ní nastoupili Francouzi Throane. Další z projektů, který tvoří Dehn Sora. Tentokrát se ale jedná o black metal, nebo spíše post-black. S Throane naživo nehraje samozřejmě sám, je obklopen čtveřicí muzikantů s kytarami a bubeníkem, a sám Vincent má na starost vokály s dalšími efekty. Celkem škoda, že v případě Throane, i když měli po celou dobu dobře hutný zvuk, se jednalo o jedinou kapelu s technickými problémy. Zasekávala se jim projekce, která tedy logicky nebyla synchronizovaná s hudbou, a asi v půlce setu jim vypadla levá kytara, kterou se až do konce setu nepodařilo pořádně nahodit. Trochu bych i řekl, že lehce haproval Vincentův vokál, protože ho občas skoro nebylo slyšet. Resp. když řval, tak to bylo ok, ale zároveň hodně používal svůj šepot, který sice skvěle fungoval u Treha Sektori, ale u výrazně hlučnější metalové hudby dost zanikal. To ale nic neměnilo na tom, že i tak do nás vpálili slušně masivní set plný moderně znějícího blacku se slušně amenráckým feelingem, jehož závěr byl mocný. I bez druhé kytary rozjeli dobrý blackmetalový riff, který solidně vygradoval. Škoda jen těch pár technických maličkostí, kvůli kterým tento koncert nebyl dokonalý. Throane totiž hrají naživo jen minimálně, takže se vlastně jednalo o poměrně exkluzivní gig.

S nástupem předposledních Kælan Mikla ale přišla chvíle, od které jsem doufal, že fakt bude skvělá a zároveň jsem měl dost velké obavy, aby to nebyla blbost. S touto kapelou jsem se seznámil poměrně chvíli před festivalem a jejich čerstvě vydaná nová deska Undir Köldum Norðurljósum mě až překvapivě baví. Na druhou stranu, jedná se o ženské trio ve složení klávesy/synths/beaty, basa a vokál, které hraje jakýsi mix darkwave s post-punkem. Celé to je docela retro, relativně jednoduché a celkem naivně zasněné. Holky jsou navíc, jak lze od správných gotiček čekat, řádně zmalované. Nakonec jsem ale fakt rád, že mě naživo mile překvapily a opravdu bavily. Jasně, některé starší songy byly poměrně úsměvné a jejich výkřiky až evokovaly Tatu. Když ale hráli z nového alba, a že z něj zaznělo songů dost, bylo to fakt dobré! Hned úvodní Svört Augu byla skvělá a šlo u ní poznat, že je jak skladatelsky tak zvukově dál než starý materiál. Vyhrály to u mě ale dvojblokem mých nejoblíbenějších skladeb Ósýnileg (fakt super popová tancovačka s hezkým zpěvem) a Sólstöður. Během druhé jmenované sice všechny slečny začaly až absurdně ječet, což působilo lehce úsměvně, ale jinak to je opravdu dobrý, celkem temný song. Dále jsem poznal ještě Stormurinn s použitím flétny a na závěr setu se ke Kælan Mikla dokonce přidal s kytarou i Neige z Alcest. Ten na nahrávce nahrál Hvítir Sandar, což zaznělo na samotný závěr setu, ale předtím dali společně ještě jeden song. A i když musím říct, že samotného Neigeho fakt nemám zrovna v lásce, jeho spojení s tímto triem opravdu mělo smysl, jeho kytara koncert obohatila, párkrát dokonce i zaječel a minimálně poslední song byl fakt parádní.

Závěr středečního večera ale patřil jedné z nejvýraznějších islandských BM kapel posledních šesti let. Řeč je o Sinmara, kteří mají na kontě dnes už legendární debut Aphotic Womb, split s Misþyrming, poměrně vydařené EPčko Within the Weaves of Infinity a poslední, silně atmosférickou desku Hvísl stjarnanna, a kde působí hromada lidí navázaných na další kapely jako Svartidauði, Almyrkvi, Wormlust a další. Osobně jsem měl tu čest vidět Sinmaru už třikrát. Z toho poprvé na posledním Prague Death Mass festivalu a dále na dvou zastávkách Astral Maledictions tour. A i když byly jejich koncerty dobré, ani jednou jim nevyšel pořádný zvuk. Proto jsem se celkem bál, aby to napočtvrté neskončilo zvukovým průserem i tady, ale doufal jsem naopak v to nejlepší. A jak jsem nadšený, když můžu napsat, že lepší zvuk si Sinmara na Ascension festivalu nemohli přát! Obě kytary, basa, vokál i komplet bicí krásně čitelné. Konečně jsem se mohl pořádně ponořit do jejich disonantních riffů a sypaček. Navíc zde odehráli sice relativně krátký, cca 40 minut dlouhý, ale výborný set. Hned na začátek nejultimátnější pecka Cursed Salvation, během které se prodírám dopředu a mlátím hlavou jako šílený. A z debutu se pokračovalo i dále. Report píšu docela se zpožděním, takže ruku do ohně za to nedám, ale tuším, že hned další song byl Verminous a dost možná Shattered Pillars? No každopádně vše naprosto přesně odehrané, Bjarni sypal úplně neskutečně a celé to konečně naprosto naplnilo má očekávání od koncertu Sinmary. Titulní věc z Aphotic Womb sice nezazněla, na druhou stranu konec patřil závěru Hvísl stjarnanna, ve který jsem celou dobu doufal, a zněl fakt majestátně. Nesrovnatelně lepší než jakýkoliv z evropských koncertů a jasný top prvního dne!