LooMis: Prvním dnem festivalu se jako červená nit vinulo očekávání pozdního večera, kdy hrozil vydatný déšť, silný vítr a dokonce i výstraha před tornádem. Nicméně celý den pražilo sluníčko, takže ani v tomto ohledu to na otevřené louce nebyl důvod k radosti. Relativně nejlépe bylo v pivním gambáč stanu, kde po konci setu vždy vlna nových příchozích trochu rozvířila vzduch.
vihkav: V gambáč stanu bylo bohužel nejen vedro, ale i dusno, takže uniknout nějakému vedru (když se tedy konalo, až na jeden den, bylo žel docela konstantní) se dalo maximálně těsně u pódia. Takže tam klopím kozly, dokud předposlední večír nedojdou. U vstupu nechápu moc rozdělení fronty podle pohlaví, když chlapů bylo víc a čekali dýl, ale v pohodě, aspoň jsme okusili, jak to mají ženy vždycky na hajzlech. Kdyby byla účast větší, bylo by to o dost horší, jelikož byly dva tři vlezy. Další trochu kiks byl pro mě si předem kupovat kemp. Předpokládal jsem, že je to potřeba a člověk je obrán z musu jako na RFP, ale já byl jen v mini vyhraněné zóně, zatímco ostatní si vesele kempovali na louce zadáčo. Jasně, tři kila nikoho nezruinujou, takže who cares. Jenže minikemp měl hlídače, který celou dobu jen čuměl do mobilu a když jste prošel dovnitř, ani si vás nevšiml. Naštěstí noční dozorce pásky opravdu checkoval.
LooMis: Tím, že se nakonec krásně podařilo přijet včas, mohla být Fata Morgana první to česká, potažmo přímo plzeňská, kapela na soupisce, zábavným představením. Pódium bylo postavené na míru pro show Ghost, takže bylo FAKT obrovské. Bohužel vlivem počasí z předchozího dne (větru) se posunulo stavění kulis hlavních hvězd, čímž došlo k časovému skluzu pro přípravu divadla, se kterým jezdí Fata Morgana. Nicméně tento fakt asi pro většinu přítomných zůstal záhadou, jelikož (pokud vím), žádné oficiální info jinak neproběhlo.
vihkav: No, zklamání, ale důvody asi chápu. Asi to nikdo netušil ani ráno, takže bych se stejně o kousek dýl nevychrápal. Na Fata Morganu tam přijelo víc lidí, o kterých vím. Ale slyšel jsem, že ta stage byla podle nějaký manažerky Ghost udělaná blbě a řekla jim to až byla skoro hotová, takže jenom počasím to asi nebylo. Co se týče oficiálního infa, opravdu by bylo namístě, ale viděl jsem něco tuším na Bizzyho insta a možná i na festivalovém? Vyloženě oznámení ovšem nepadlo.
LooMis: Čímž se prvním stylem nestal dřevní heavy metal, ale skočný punk rock v podání The Fialky (nebo jmenovitá protekce z nejvyšších míst pořádajících Obscure Promotion :-)). Je třeba si uvědomit, že podobně „odlehčených“ kapel nabídl festival celou řadu, takže když napíšu, že i ve vedru disponovali kotlem a publikem, jaké neměla celá řada známějších (i zahraničních) kapel, nepřeháním. Z výraznějších momentů bych jmenoval asi jen cover Under Pressure coby Pod tlakem.
Pravým metalových otevírákem se stali Cerebral Extinction. Energický technický death metal, který nepostrádal groovy momenty, výtečný byl i zpěv, variabilní, nedržící se jednoho growlu. Italové hráli bez basy, ale až na pár momentů, kdy to kytarista zrovna moc nedrtil, nějak výrazně nechyběla. Podařený byl i zvuk, i když se mi zdálo, že vpravo to tlačilo o trochu více. Už teď odpoledne totiž docela slušně dokázalo fouknut. Ale pod pódium se dalo stále dobře dostat, takže dojít si pro intenzivnější zvukový zážitek nebyl problém.
vihkav: Já si tady hned ze začátku dovolím silně nesouhlasit s kolegou asi tak u všeho. Na Cerebral Extinction jsem se hodně těšil a bohužel to odnesli zvukem. Neměli basu, která by pomohla, ale bylo to nějaké zatlumené a bez pořádného náboje. Přestože bubeník a kytarista jsou naprosto poctiví technici, ani mi nepřišlo, že se koukám na nějakou velkou stage. Chtělo to prostě pořádně vohulit. Vokalista by mohl míň zakrývat mikrofon rukama, aby brutal chrocht působil víc autenticky, a ani tak nebyl nijak extra nahlas. Podle mě neměl v hlasu dost síly a stejně by bylo lepší, kdyby se místo jiných nic moc vyřvávek držel toho blitíčka. Vokály trochu jako od Weyšky z Epicardiectomy, mínus ta hutnost a síla. Naopak cením, že měl v takové kapele triko Emperor. Doufám v nějaké další setkání, kde to víc vyzní, každopádně mám radost, že se na Basin taková kapela dostala, takže dramaturgicky kvituju.
LooMis: Přestavění pódia a zvukovku stihli Mallephyr skoro za poloviční dobu, než k tomu měli vyhrazeno. A rozhodně byli ten den jedni z nejrychlejších. Ono to s tím black metalem na slunci je vždycky obtížné, nicméně i za tu půl hodinu dokázali kluci vybudovat velice temnou a zlověstnou atmosféru. Obdivuhodné je, že se celou dobu potili ve svém černočerném křivákovém outfitu. Z celého vystoupení bych vypíchnul zejména Opatovy vokály, které se opravdu povedly.
vihkav: První pořádná show dne byli Mallephyr. Vždycky samozřejmě stojí za to je vidět, ale tady nejdřív chtěly kytary větší sílu, přestože slyšet byly. Disonantní melodie nevyznívají, jak by měly ani u zvukaře, i když tam to tlačí podstatně víc než vepředu. Zatím tomu klubovky svědčily vždycky víc a na open air jsem je viděl poprvé. Tento den bylo hodně větru, který rozfoukával melodie do všech stran, což taky není optimální. Kapela se ale jako vždy snažila na maximum. Škoda, že až po mojí oblíbené The Temple of Nothingness začíná mít zvuk pořádné koule a my jsme zase svědky pořádného sataňizmu. Worship Your Inner Demons taky vyčnělo svou zlobou a kakofonií, zatímco Tomáš za bicíma třeští rukama tak roboticky, jako by vlastně vůbec nic nehrál. Je vidět, že konečně přilezl řádný nábor uctívačů a Plzeňákům venek finálně svědčí.
LooMis: Možná je to ostuda, ale na jediné bratry Slováky na soupisce, Catastrofy, jsem kouknul jenom tak letmo. Stejně jako třeba na BA, i tady se našel více než dostatečný shluk fanoušků, aby vytvořil sympatický kotel, ale pro mne to spíše byl čas, který jsem věnoval zkoumáním stánků v areálu.
Začátek setu Jungle Rot jsem tak stále trávil ve stínu a trávil párek. Rozloha areálu byla ale natolik příjemná, že dojít až před pódium z opačného konce se dalo za minutu. Žádné tlačenice, všude místo. Old school death v podání Anglánů pěkně valil a fakt měl krásnej švédskej zvuk.
vihkav: Od Jungle Rot jsem moc nečekal a překvapili úplně. Trochu v tom byli Decapitated, trochu Alien Weaponry, kdyby hráli death, a přesto jsou starší než obě tyhle kapely. Střední tempo tomu svědčilo mnohem více než méně časté sypačky, často sklouzávající do švédského OSDM s doprovodem pořádných groovů. Vibe staré školy dal festivalu nové grády a jediný, kdo tam “old school” moc není, je bubeník, který relativně nedávno vystřídal Jesseho z Thy Art. Jasně, nic složitého se na bubny nekoná, ale neutuchající tupa mašina předváděla přesnost na výbornou. Do toho občas sólíčko a poctivý DM námrd. Genenzova thrashová basa vyzývala k pořádnému moshi a nelze nezmínit dávno osvojený brutální vokál. Až tak mě to bavilo, že se mi za celou dobu nechtělo doplnit škopek prázdný už před začátkem kapely, a to už je co říct. Vůbec nemám co vytknout, hodně super show.
Zaznělo: Beyond the Grave, Population Suicide, Strangulation, Mutilation, Psychotic Cremation
LooMis: Okolo Spiritworld jsem se lehce ochomítnul v očekávání věcí příštích. Znělo to ale velice podařeně - jednodušší panterovské riffy protknuté slayerovskými kytarami. A ty fakt řezaly! Kovbojská image, stylizace do westernů, kapela je z Las Vegas, mladá (debut 2020) a dokážu si představit, že tohle bude lidi bavit. Má to potenciál.
vihkav: Spiritworld hrajou docela dobrej riffing thrash, na BA jsem je prošvihl asi kvůli nějakýmu křížení. Kovbojské oblečení mi k té hudbě nějak nesedělo, ale určitě se dá zvyknout na ten vibe. Když si vezmu, že jsou z Las Vegas, asi to celkem smysl dává. Kytary kvílely a vyvolávaly zemřelé z městeček duchů jižní USA. Ve výsledku dost fajn, jen mimo mé žánrové preference.
LooMis: Nevím, zda-li se začalo kvůli stále více hrozící bouřce trochu více spěchat, nebo Decapitated už nechtěli čekat, každopádně intro zaznělo již krátce před 19:00. Možná to nechtělo úplně tak uspěchat, protože v Cancer Culture byly kopáky více než čvachtavé, ale od dvojky Just a Cigarette už to bylo srovnané. Během festivalu se vícekrát stalo, že nezafungoval basový aparát, ale tady basa Pawla Paška demolovala. Rasta Rafal předváděl kidmanovské pózy a když roztočil dredy, ohrožoval s nimi i přední řady. Kotel, který Poláci nakonec rozvířili, byl úctyhodný a došlo i na první crowdsurfing, i když během Last Supper začalo lehce poprchávat. O komunikaci s publikem se střídavě starali Rasta a Vogg, který na kytaru sólově čaroval. Celkově intenzivní dojem zezadu tradičně podporovaly neúprosně znějící bicí Jamese Stewarta, takže mohu potvrdit, že i tady se na Decapitated v publiku pár lidí poroučelo k zemi.
Zaznělo: Intro, Cancer Culture, Just a Cigarette, Earth Scar, Hours as Battlegrounds (?), Last Supper, Silence (Intro), Names, Spheres of Madness, Iconoclast
V upoutávce na BFF jsem psal, že pokud „bude dobrý zvuk, bude tenhle rap metal nakládat“. A tak se i stalo, ale způsobem, který jsem fakt nečekal. Show, kterou předvádí Zakk Tell a Jocke Skog všichni známe, proto stručně.
První jmenovaný je živelná pohroma na pódiu, není pro něj problém šplhat po konstrukcích a zpívat z výšin. Ale už úvod byl naprosto geniální. Předělané intro z bondovky Goldfinger na Clawfinger, Zakk přichází na pódium, dělá pukrle s kraťasama a naznačuje rukama a pusou něco, co nepotřebuje slova. Nakonec se mikrofon objevuje u technika a jde se na věc. Častěji (neustále) totiž Zakk navazuje kontakt s publikem těsně, z očí do očí i úplně nejtěsněji (už během Nothing Going On byl v publiku). A výhoda tohoto pódia byla v tom, že mělo uprostřed malé molo. A Zakk toho dokázal naplno využívat – často zpíval v sedě, upřeně zíral do očí fanouškům v předních řadách (řada nula zde myslím nebyla), smál se na ně a bavil třeba tím, že chytal ze vzduchu vlastní flusance, až se mu to před The Price We Pay podařilo způsobem, že překvapil sám sebe (tím myslím, že to fakt zajelo hluboko). Druhým showmanem je klávesák Jocke, který se zabavuje tím, že zpoza svých pódiově upozaděných kláves často jen tak rázuje po pódiu, vybíhá dopředu k mikrofonům, případně si provozuje své vlastní kolové běhačky. Nicméně jako naprostý démon se tentokrát ukázal basák André Skaug, který během The Truth s rozběhem skočil do publika. Tady si myslím, že to fakt všechny okolo velmi bolelo. Následovalo „spravedlivé“ odsouzení publikem „staré tlusté prase“, které vyhecoval Jocke. Nemusíte být fanouškem téhle kapely, ale co ji podle mne činí velkou je to, jak se dokáže přenést přes nejrůznější technické problémy. A že jich nebylo málo. V úvodní World Domination Zakk nebyl vůbec v první sloce slyšet (ale taky u toho žvejkal, takže to možná nebyla úplně tak vina zvukaře). V Recipe for Hate vylítla palička Micke Dahléna až pod nohy André Skauga, ono se to nezdá, ale najednou tam je o pár úderů méně. Ale nevadí, je to show, k tomu to patří (André pak paličku dones zpět, ale stejně skončila v publiku). Asi nejfatálnější výpadek ale měla kytara. A jak pomoc kamarádovi jinak než na něj poštvat publikum? „Booooo na Bårda!“. Tady je jedno, co tahle kapela zahraje a jak, tady je to vždycky Do what I Say! Pro mne hlavní hvězda čtvrtečního večera, ale zase kurwa krátký!
vihkav: Není moc co dodat, Clawfinger byli parádní a jakožto neznalý jsem ani od nich nic nečekal. “Atmosférický” rap metal? To dokážou asi jedině oni! Slyšel jsem o nich samou chválu, a to naprosto oprávněně. Skákačky, tuny textu s padesátinásobným množstvím, než si klasický metalový zpěvák musí pamatovat... Jako samotný kytary a zpěv byly naprosto top, ale ty klávesový linky tomu daly ještě rozměr, který by měla každá podobná kapela vnímat. Možná trochu rapoví Botch? Jo, totálně. Ale co do piče? Ještě maj 20 minut a po Do What I Say konec? Doufám, že za to nemůže táhlé ambientní intro ve smyčce, které před Ghost dunělo zbytečně dlouho. Už tou Fata Morganou mě nasrali dost, a to ještě ani nezačali.
Zaznělo / Setlist): Intro (Claw<Gold>finger), World Domination, Nothing Going On, Two Sides, Recipe For Hate, Catch Me, Rosegrove, Environmental Patients, The Price We Pay, Biggest & the Best, The Truth, Do What I Say
LooMis: Co napsat ke Ghost? Téhle kapele nelze upřít, že má všechno do puntíku (nebo chce mít) pod kontrolou. Nelze jí upřít to, že za téměř 20 let existence se propracovala mezi pár výjimečných skupin, které mají naprosto oddané (až fanatické) posluchačstvo, a to napříč generacemi (což je samozřejmě záslužný počin, když může otec vyrazit s dcerou, resp. spíše naopak). Omladiny tady bylo opravdu přehršel, a i když si netroufám tvrdit, že na Ghost dorazilo pod pódium nejvíc lidí za celé 4 dny, louka byla naplněná slušně. Všichni si tak oddechli, když kapela konečně začala hrát (pořadatelé zejména), ačkoliv situace na nebesích už delší dobu nevěstila nic dobrého a mezi jednotlivými skladbami se obloha zlověstně blýskala. Ghost slíbili bombastickou show, což splnili do puntíku - ohně, světla, obří kulisy, petardy, netopýr, masky, kroutící se doprovodné vokalistky. To vše na podkladu (pro někoho skvělých) rockových skladeb. Za mne ale jde pouze a jen o chytře zprodukovanou, dobře nacvičenou show (Bon Jovi křížený Alicem Cooperem), ovšem se skvělými kytarovými sóly. Po necelé hodině a při představě, že to bude trvat ještě jednou tolik, jsem však už začínal mít zaječí úmysly. Nebylo to špatné, ale jaksi stále dokola. Na pódiu se zrovna zjevil rockující papež na nemocničním lehátku, ale ani ten svým sólem na saxík nedokázal odvrátit nevyhnutelné. Tobias Forge ohlásil poslední skladbu z důvodu hrozící bouře a tak se po Mary on a Cross neúprosně skončilo.
vihkav: První tóny Ghost byly hudebně naprostý průser a hned mě napadlo, jaký mají trefný název. Hudba umřela a tohle je její duch, neboli pouhý náznak toho, co bylo. Když jsem tam tak stál a snažil se to chápat, měl jsem pocit, že je to jen naprostý stín toho, co může hudba být. Radši znova The Fialky. Nesere mě, že je to pop, však i ten se dá najít kvalitní, ale tohle je prostě něco, co se trochu heavíku podobá, akorát z toho nejdřív musíte vynechat veškerou šťávu a zajímavost. V podstatě elevator music. Blbé refrény tomu nepřidávají na ničem, hrůza hrůz. A přes to vše, co o nich píšu, viním z toho trochu i zvuk. Ne, že by tomu nebylo rozumět a nebylo to “profi”, ovšem prostě nechápu, jak to jejich zvukař dokázal udělat ještě méně zajímavé, než to je. Tak jemný popík nedělá ani Beyoncé. V podobném “Duchu” (haha) bych třeba uvítal Mercyful Fate, kteří žánru dodali něco, co mu chybělo. I tak, jelikož jsem rozený empat, je mi líto fanoušků, a ne protože se jim tohle líbí, ale protože v půlce setu byla kapela utnuta kvůli hrozbě bouřky a tornáda. Nedovolím si soudit, jak moc oprávněný byl tento zásah, ale pokud byl, je namístě úvaha, zda je v tom případě tento areál ideální místo pro takový festival, když na Brutalu se nikdy nic takového neřešilo. A když už tam nějaká bouřka vypla proud, za chvíli se to vyřešilo a jelo se dál.
Setlist: Imperium, Kaisarion, Rats, Faith, Spillways, Cirice, Hunter's Moon, Watcher in the Sky, Year Zero, Miasma, Mary on a Cross
LooMis: Organizátor festivalu, Tomáš Fiala, pak oznámil důvod předčasného konce vystoupení Ghost ještě jednou v češtině a areál se pomalu začal vyprazdňovat. V tomto ohledu postoj organizátorů chápu. Je to vždycky mrzuté, stopnout rozjetou show, za kterou si lidi zaplatili (potažmo přijeli jen kvůli ní). Ale na takto otevřeném prostranství (a je jedno, jestli to je letiště, nebo pole) – když není pódium chráněno, natož stánky, ploty, stany… lehce by se vše mohlo zvrtnout. Nakonec se ale nestalo vůbec nic, žádné tornádo se neobjevilo a až na trochu silnější noční vítr a déšť noc proběhla v pořádku.
vihkav: Z prvního dne byly tedy dojmy poněkud rozpačité, ale našly se fajn věci. Často se mi stává, že přijdu na nějaké kapely, ale ve finále mě více zaujme něco úplně jiného. Ovšem respekt borcům z Mallephyr, kteří jsou vždycky sázka na jistotu. Další den by všechno mělo šlapat víc dle plánu.
Vložit komentář