- sobota

 - neděle

První ročník londýnského Cosmic Void festivalu se konal loni a vystoupila zde jména jako Mysticum, Akhlys, Hetroertzen, Sortilegia nebo také Enthroned, Carpathian Forest a Rotting Christ. Měl tedy proběhnout už o rok dříve, ale covid atd., znáte to. Co šlo ale vypozorovat z různých reakcí, ohlas měl festival fakt výborný a netrvalo dlouho, než pořadatelé oznámili druhý ročník, který stejně jako ten první lákal mnoha (minimálně pro Velkou Británii) speciálními sety. Za zmínku stojí hlavně vůbec první koncert Darkspace v UK, exkluzivně pozvaní Mare, Sinmara nebo Ved Buens Ende (kteří se do Anglie vrátili poprvé od roku 1995) a také třeba Ancient, kteří zde odehráli The Cainian Chronicle a poprvé po 25 letech s nimi vystoupil bývalý zpěvák Kaiaphas.

Lákadel tedy bylo mnoho, a jelikož jsme s Janou ještě v Londýně nikdy nebyli, rozhodli jsme se vyrazit. Lístek na celý festival stál 130 liber, což je něco přes 3,5 tisíce korun, zpáteční letenka vyšla na 3000 Kč a ubytko v docházkové vzdálenosti šlo sehnat asi za 1200 na noc (vše počítáno za jednotlivce). Ne úplně levná sranda, ale na to, že je Londýn považovaný za jedno z nejdražších evropských měst, se to ještě dá. Jako všude v zahraničí, největší částku z rozpočtu dáte stejně za pivo, které většinou stojí kolem 7 liber, takže tak 2 kila. Jako tradičně u svých zahraničních výletů za metalem, i tentokrát zkusím napsat nějaký menší cestopis, tak pokud vás zajímají nějaké londýnské tipy, najdete je na konci reportu z posledního dne.

Oproti prvnímu dvoudennímu ročníku se festival protáhl na tři dny a místo dvou klubů se odehrával dokonce ve čtyřech. Páteční večer ale proběhl jen v prostoru O2 Academy Islington, kde se už následující dny nehrálo a vystoupili zde pouze 4 kapely, a to Mare, Misþyrming, Mephorash a Trivax. Na rozdíl od soboty a neděle byly třídenní lístky, bez kterých jste se na páteční koncert nedostali, kompletně vyprodány. Klub, který údajně pojme 800 lidí, byl tedy solidně naplněný. Upřímně, možná až dost, pro komfortnější zážitek by to asi chtělo o kilo méně, na nějaké procházení se po sálu mezi kapelami to úplně nebylo. Na druhou stranu, když jste zabrali místo během pauzy, dostali jste se v pohodě i do předních řad a nikdo se na vás nějak moc nemačkal. Výhodou O2 Academy bylo taky horní patro s balkonem, ze kterého sice nešlo moc vidět, ale byl tam separe bar i záchody, dalo se zde sednout, plus zde byl díky vlastnímu PAčku stále dobrý zvuk.

Trivax kvůli turistice nestíháme, ale na začátek Mephorash jsme už byli nastoupeni i s pivem v první třetině sálu. A ještě než začali, zvládli nás oslnit svou vizuální stránkou. Na pódiu měli hromadu plachet s různými klikyháky a přišli ve fialových kápích se zlatými maskami a třásněmi. Vizuálně tak trochu něco mezi Schammasch, Acherontas a dalšími kapelami v podobných kostýmech. Ale ani hudebně od nich neměli až tak daleko. Honosný a značně teatrální black metal Švédů se od podobných moderně znějících cool occvlt kapel jednoznačně odráží, ale díky propracovanosti, práci s různými samply, melodičnosti a celkové chytlavosti skladeb je ani zdaleka nelze považovat za pouhou kopírku. Naopak na mě působí celkem svébytně a na úrovni, byť jak jejich hudba, tak i show funguje spíše na efekt, než abych v ní hledal něco opravdu hlubokého. Jelikož ale měli od samého začátku fakt dobrý zvuk, jejich koncert mě dost bavil. Úplný top to sice nebyl, ale mezi širší výběr z těch nejlepších kapel festivalu bych je klidně zařadil, což na “první” koncert fakt není špatné. Škoda jen, že nahráli více hitovějších skladeb, kterými by mě dostali ještě více. Úvodní Riphyon - The Tree of Assiyah Putrescent byla tedy hodně super a úplný vrchol patřil třetímu songu Sanguinem. Další dva jsem nepoznal, ale tipuju, že se jednalo o něco staršího nebo naopak z chystané novinky Krystl​-​Ah. Trochu zamrzelo, že nezahráli Relics of Elohim, v což jsem trochu doufal, ale když máte čtyřicetiminutový slot a každý song po deseti minutách, nelze zahrát vše. Koneckonců, i tu pódiovku museli Mephorash trochu omezit. Nebyly žádné ohně ani krev, bez kterých zpěvákovo přehnané rituální kázání trochu působilo jako ze seance Jardy Duška. Když ale odhlédnu od těchto drobností, ve výsledku to byl dost dobrý koncert, který bych zvládl určitě delší a rád si Mephorash někdy v budoucnu zopakuju.

Další přišli na řadu staří známí z Islandu. Na Misþyrming jsem byl letos už potřetí, čímž se brzy dostanou na první místo ze všech islandských kapel, co jsem kdy viděl. Zatím asi stále vyhrávají Svartidauði, kteří to však už zabalili. V Bratislavě každopádně Mišpyrming nic moc, naopak v Estonsku naprosto výborní. A byť londýnský set Howls of Winter nepřekonal, rozhodně byl kvalitativně mnohem blíže Tallinu než Slovensku. Zvuk zde byl taky dost dobrý, dokonce bych řekl, že ze všech tří letošních gigů nejagresivnější, byť v něm šlo stále vše dobře slyšet a nasazení kapely jako vždy top. Hodně mi sedl i setlist, který kupodivu otvíral Ég byggði dyr í eyðimörkinni z debutu, což je pecka největší, kterou pravidelně hrávali spíše k závěru. Vystřílet si tu nejsilnější munici hned ze startu? No budiž, každopádně hodně hustý začátek, po kterém se pokračovalo prvními čtyřmi skladbami z loňské desky Með hamri, a to včetně té titulní, kterou na dřívějších koncertech nehráli. Nutno říct, že zahrát ty nové songy takhle pohromadě mi dávalo větší smysl, než když je minule střídali se staršími věcmi, během čehož kolísala jak konzistence setu tak trochu i kvalita. Takhle to valilo dost dobře po celou dobu, a byť jsme si na druhou půlku šli trochu odpočinout do horního patra, tak díky dobrému ozvučení klubu jsem si fakt užil celý set. Plus mi rovněž přišlo, že se Magnús s kapelou ještě o něco více sžil, a sypal tentokrát ještě lépe než dřív. Na Söngur heiftar a Ísland, steingelda krummaskuð v samotném závěru taky došlo, takže opět dost pohoda a začínám se těšit na další koncerty v Praze a Trondheimu.

Co si ale budeme, je jasný, že hlavní páteční kapelou byli Mare, což byl i jeden z hlavních důvodů, proč jsme vůbec do Londýna letěli. Docela zajímavé, že jako jeden z headlinerů dostali prostor hned v první den, kam se fakt nedostali všichni. Na druhou stranu pochopitelný tah ze strany pořadatelů, aby motivovali lidi k nákupu třídenních vstupenek, plus se ta velká jména hezky rozložila mezi jednotlivé dny. Vzhledem k tomu, že jsem letos už Mare viděl před měsícem v Bergenu, nečekal jsem, že bych byl kdovíjak překvapený extra odlišným koncertem. Rozdíl jsem čekal akorát ve velikosti klubu, zvuku a případně lehce odlišném setlistu. Skladby nakonec hráli úplně stejné, a to včetně Eskilova pěveckého intra, jedinou změnou bylo prohození třetí a čtvrté skladby, což byla sice drobnost, ale ve výsledku dost vhodná. Místo střídání skladeb ze svých EPček zahráli Norové Throne of the Thirteenth Witch vcelku, což vyznělo ještě lépe než na Beyond the Gates. Díky většímu klubu na ně zároveň šlo trochu lépe vidět než v menším Kulturhusetu a měli zde rovněž více svíček. Trochu to ubralo na komorní atmosféře a přímém kontaktu v menším klubu, ale co v Londýně ztratili na intimitě, to dohnali naprosto výborným zvukem. Co dohnali? Tímhle Bergen naprosto překonali! Fakt jsem nevěřil, že to může vyznít až o tolik lépe. Největší změna byla slyšitelná hlavně u kytar, jejichž zvuk byl skoro hmatatelný, přitom stále dostatečně syrový a čitelný. A jak bicí, basa a hlavně opět totálně výborný vokál byly rovněž naprosto v pořádku. Díky lepšímu soundu se mi navíc oproti Norsku podařilo do několika skladeb o to více ponořit. Prostě stačilo zavřít oči a už tam člověk byl, nejvíce asi během Nidrosian Moon Sabbat, kde jsem si rovněž všiml, jak husté zde hraje Esten přehmaty a jak krutá riffovačka to je. Sort Messe taky totální odpal, během kterého jsem si málem urval hlavu a poslední dva songy už spíše jen vydýchával. Nejlepší live blackmetalová kapela opět potvrdila svůj statut, už jen kvůli ní se oplatilo do Londýna letět, a pokud tenhle report vyjde ještě před koncertem ve Zwickau, věřte, že už teď se těším na to, až je uvidím sobotu v Německu.

Deset hodin večer, páteční program byl u konce a my si akorát chválili, jak vysokou laťku nastolil první festivalový den. Takto brzký konec platil i pro následující dny, kdy se hrálo v dalších klubech. Desátá, čau, neděkujem a vypadněte. Z pohledu někoho, kdo je zvyklý, že podobné akce končí klidně ve dvě ráno a pak se kalí ještě několik hodin na baru docela nezvyk, ovšem nic, na co by si šlo stěžovat. Člověk aspoň dorazil v rozumný čas na ubytko, stihl se umýt, vyspat a druhý den ráno vyrazit opět na turistiku místo těžké kocoviny a vstávání někdy v poledne. Jen tedy první kapely, které začínaly hrát někdy v jednu nebo ve dvě odpoledne, jsme pak úmyslně vynechali, protože jsme z Londýna, kde navíc bylo až absurdně hezké počasí, něco chtěli mít, místo poslouchání několika neznámých kapel.