- pátek

 - neděle

Druhý i třetí festivalový den se z Islingtonu přesunuly do nedaleké čtvrti Camden Town. Zde se konal mnohem větší počet koncertů, který se odehrával ve třech klubech. Původně bylo v plánu, stejně jako loni, použít pouze kluby dva - hlavní sál Electric Ballroom a podstatně menší The Underworld Camden. Jelikož se ale minulý rok evidentně párkrát stalo, že se někteří lidé do Underworldu nevešli, byla přidána ještě třetí stage v podniku The Black Heart, kde hrálo pár místních kapel.

Electric Ballroom byl dost velký klub, kam se údajně vejde 1500 lidí, což zde sice určitě nebylo, ale tu tisícovku bych klidně tipoval. Na většinu kapel se šlo dostat do první třetiny sálu bez nějaké větší drzosti. Na Darkspace nebo Cult of Fire se chtělo buďto procpat nebo zůstat kousek před zvukařem. Byl to taky jediný klub, kde se prodával kapelní merch v prvním patře a kde byl i balkon s místem na sezení, který měl stejně jako O2 Academy vlastní ozvučení, takže až na výjimky i dost fajn zvuk. Na čepu měli tedy hromadu kokotin jako pšeničný Blue Moon, španělský ležák Estrella a taky Staropramen a nějaký cider. Naštěstí i dvě místní piva, Camden Hells Lager a Pale Ale. Ležák teda nic extra, ovšem Ale byl docela pitelný.

The Underworld byl tedy podstatně menší. Papírově údajně pro 500 lidí, ale do sálu samotného se podle mě více než 300 hlav nevešlo. Dost lidí stálo kousek nad ním, kde bylo rovněž dost prostoru, vidět i slyšet šlo odsud taky, ale většinou tam bylo takové vedro, že jste tam stejně být nechtěli. Chtělo to tedy přijít s předstihem, abyste chytli dobré místo před pódiem. Strach z toho, že se sem na některé kapely vůbec nedostaneme, se ale nepotvrdil. Pokaždé, když jsme sem přišli, klidně i v půlce setu, jsme do klubu byli vpuštěni, s trochou drzosti se dostali i přímo před kapelu, ale nutno říct, že většinou zde bylo natřískáno slušně. Některým kapelám ale Underworld a přímý kontakt s fanoušky vyloženě prospěl. Výběr piv zde byl, až na Staropramen, stejný jako v Ballroomu.

No a poslední klub byl v pivnici The Black Heart. Zde byl jakože nejlepší výběr všemožných zahraničních piv, ale když jsme si chtěli dát nějaké norské gose nebo belgický lambic, nic z toho neměli. Nakonec jsme skončili u nějaké ipy, která však byla super. Jak jsem již zmínil, hrály zde jen anglické kapely, a to ve stejnou dobu, kdy se hrálo i v Underworldu, primárně pro případ, že se do druhého klubu někdo nevešel. Nad pivnicí byl malinký prostor, snad ještě menší než strahovská Sedmička, kde byl totálně přeřvaný zvuk a místní kapely zde sledovalo asi jen pár kámošů. Metal to byl ale solidní.

Všechny klubu byly od sebe v docházkové vzdálenosti do pěti minut, a to včetně čekání na světelné křižovatce. Fakt stačilo jen vyjít z jednoho a přeběhnout přes cestu do druhého. Co se rozmístění týče, tak vše naprosto v pořádku a vlastně všechny prostory byly dost sympatické. Jediným mínusem byl fakt nedostatek času na to stíhat vše. Program byl poskládán tak, že ve chvíli, kdy končí jedna kapela, v druhém klubu začíná druhá. Teoreticky šlo tedy vidět vše v Ballroomu i Underworldu a nic se krýt nemělo. Jenže zrovna v hlavním sále kapely sem tam přetáhly, přesun taky trochu času zabral, takže první songy jste fakt bez dřívějšího přesunu nestíhali. Osobně jsem měl celkem jasně dané priority, co chci vidět celé, z čeho můžu odejít dříve a na kterou kapelu být naopak s předstihem. I tak mě ale trochu mrzí, že jsem některé sety neviděl od začátku až do konce. Přidat 5-10 minut mezeru mezi jednotlivé kapely by program až tak neprotáhlo, a rozhodně by to byl pro všechny návštěvníky menší stres a fofr.

První sobotní kapelou, kterou jsme stihli, byli australští Midnight Odyssey. Údajně se jednalo o úplně první koncert za patnáctiletou kariéru. Ono se vlastně až doteď jednalo o pokojíčkový one man projekt jistého Tony Parkera, ke kterému se teď přidali další dva hráči - klávesák a kytarista. Samotný Tony hrál na basu a zpíval. A jelikož hudba Midnight Odyssey údajně stojí primárně na space ambientu a ambient blacku, čekal jsem něco, co se aspoň trochu přiblíží Darkspace, které mají na Metal-Archives zmíněné jako nejpodobnější kapelu. A nutno říct, že intro, které tvořily pouze plochy kláves s kytarou a čistý zpěv, znělo hodně vznešeně. Fakt pěkný rozjezd. Žel ve chvíli, kdy vzal frontman do rukou baskytaru a spustili sypec, šlo vše totálně do hajzlu. Jediné, co šlo slyšet, byl tříštící se, praskavý a přehulený zvuk, z kterého nešlo poznat vůbec nic. Možná se to časem spravilo, ale jelikož jsme měli stejně v plánu přejít do druhého klubu, nenecháme si ničit uši a odcházíme do Underworldu.

Zde se chystali Slagmaur, se kterými jsme se setkali už předchozí den a opět trochu pokecali, hrozně fajn týpci. Jejich koncerty stojí především na výrazné vizuální prezentaci, konkrétně na propracovaných maskách s kozlí, prasečí hlavou atd. Už po dvou koncertech na Brutal Assaultu vím, že je to trochu více o show než o hudbě, ale když to klapne, dovedou být super. Mnohem více než u jiných kapel stojí Slagmaur na samplech, a ty tentokrát byly fakt dobře slyšitelné. Bicí, kytary i vokály taky. V tomhle Underworld hodně vyhrával, ten zvuk tam byl skoro na všech kapelách parádní a přímý kontakt z prvních řad taky. V prostředku sálu je sice dost debilní sloup, takže je nutné se nacpat před něj, což my ale zvládli, takže v pohodě.

Set měli Norové docela krátký, hráli asi jenom 4 songy, resp. si vybavuji The Drummer of Tedworth, Drako Gigante, Lange Knivers Natt a novinku Wildkatze v závěru. Rozhodně fajn, že dali pár songů z Von Rov Shelter, protože ten starší materiál je podle mě lepší než nové singly. A i když měl jejich koncert své plusy i mínusy, třeba v jednu chvíli hodně utlumený vox, celkově bych řekl, že jsem si ho užil více než oba sety z Brutal Assaultu. Již zkušeně jsem věděl, že se nesmím moc dívat na to, co za pitomosti tam kytarista s prasečí hlavou hraje a místo něj jsem se soustředil na bubeníka. Ten naopak velmi solidně nakládal. Jen doteď nevím, jestli měli kompletně samplované vokály, případně zda měl zpěvák pod svou maskou ještě jeden mikrofon. Do toho, co drží v ruce, rozhodně nezpívá a má ho jen pro efekt, ale jelikož mu zpod masky z toho, jak křičel, sliny jenom lítaly, dost rád bych věřil, že to celé není jen obrovské divadlo. Ale i kdyby, lidi se evidentně bavili dost, a já vlastně taky.

Zůstat do konce Slagmaur nás ovšem v tomto případě připravilo o Goatcraft Torment od Urgehal. Aspoň teda počítám s tím, že tuhle pecku hráli hned jako první. Do sálu jsme přišli asi pět minut po začátku a během dalších skladeb jsme ji už neslyšeli. Nebudu lhát, tohle mě trochu mrzí, zvlášť vzhledem k tomu, jak byl zbytek setu výborný. Urgehal totiž byli nejvíce kvlt kapelou, co na hlavní stage hrála.

Po celou dobu měli dost trve, ale zároveň dobrý zvuk. K tomu střídání dvou zpěváků a dost slušný hudební výkon, no já myslím, že nebožtík Trondr Nefas může být se svým memorial ritualem spokolený. Všechny songy, co jsme slyšeli, byly totiž fakt parádní. “This is satanic black metal” jsme sice nestihli, ale Satanic Black Metal in Hell, Antireligiøs nebo Mirror Satan jsem si užil nadmíru.

Abych byl upřímný, ze všech různých trve bm kapel si rozhodně nevybavím moc, které by mě bavily více než tito Norové. Ryzí přístup k žánru, dostatečná chytlavost, znělo to dobře a zároveň to bylo i solidně zahrané. Oba zpěváci navíc řvali fakt výborně, všichni měli přísné painty i hřebíky, já si tedy až na prošvihnutí samotného začátku nemám na co stěžovat. Snad se někdy v dohledné době znovu shledáme.

Pak nastal čas na trochu jídla, a jelikož je Camden fakt plný různých restaurací, hospod i hladových oken, nebylo problém hned vedle klubu splašit nějaký kebab nebo cokoliv jiného. V Underworldu tou dobou hráli Thy Light, na které se evidentně těšila hromada lidí. Dokonce i jeden z Čechů, které jsme potkali, říkal, že to je pro něj jedna z hlavních kapel. Když jsme se dostali dovnitř, bylo tam totálně natřískáno a odporné vedro. Vzhledem k tomu, že DSBM těchto Brazilců byl ale ještě teplejší než místní vzduch, dáme jen jeden song a jdeme se raději podívat do Black Heart, kde hrají místní Sidious. V malinkém klubu na ně sice pár lidí pařilo, ale jestli jich bylo 20-30, je to možná moc. Zvuk měli totálně přepálený, takže se nedali poslouchat, ani kdyby hráli cokoliv úžasného. Aneb když máš nejmenší prostor, zařiď, ať je zároveň i nejhlasitější. No nic, rozhodně ale fajn, že i pár lokálních kapel dostalo na festivalu prostor a návštěvníci, kteří se nechtěli potit v Underworldu, měli možnost zajít i sem.

Na hlavním pódiu pak přišli na řadu Naglfar. A byť mám pocit, že hudba těchto Švédů je svým způsobem přežitkem doby, kdy podobně melodický black metal opravdu frčel, některé jejich songy mám docela rád. Když jsem je viděl před pár lety na Chmelnici, bylo to ale dost otřesné a z celého koncertu si vybavuju akorát The Perpetual Horrors. Tuhle klipovku tentokrát, aspoň během doby, co jsme byli v sálu, nehráli, ale jinak mám z jejich koncertu mnohem lepší pocity.

Došlo i na několik novějších songů, které vůbec neznám, ale vše bylo hodně poctivě nasypané a měli dost dobrý zvuk. Neustále se mračící a zubící se zpěvák, který si jen utíral potící se plešku, působil teda strašně komicky. Přesně ten případ pódiové prezentace, kdy se snažíš být tak evil, až seš k smíchu. Čistě po hudební stránce byli ale Naglfar fakt v pořádku. Ze setlistu si vybavím And the World Shall Be Your Grave nebo Blades z Diabolical. Určitě zaznělo i něco z Harvest, ale názvy songů vám nepovím. Jako hele, doma si je dnes asi už nepustím, ale naživo byli tentokrát fajn.

Ještě před koncem Švédů ale odcházíme, abychom chytili rozumné místo na Ancient. Dostáváme se nakonec úplně dopředu a prakticky hned od začátku čumíme na to, jak jsou parádní.

V Londýně odehráli set věnovaný albu The Cainian Chronicle. Co je ale nejdůležitější, poprvé po 25 letech s kapelou vystoupil bývalý zpěvák Lord Kaiaphas, který na sebe strhl veškerou pozornost. Na to, že mu je skoro padesát, tak ječel snad ještě lépe než za mlada. Kam se na něj pičo hrabe podobně starý Dani Filth, haha. Tohle byl naprosto přísný vokál po všech stránkách a místy jsem fakt nechápal, kde ty výšky vůbec bere.

Ale aji zbytek kapely byl až překvapivě super. Díky vhodně špinavému zvuku naprosto zmizel gothic melodický kýč a byl to jen čistě nasypaný black metal. A byť jsou Ancient kapelou, která by v klidu mohla hrát na hlavním pódiu, zrovna jim přímý kontakt s davem v malém klubu prospěl mnohem více než jakékoliv jiné kapele. Tohle totiž fakt mělo úplně feel, jaký bych si představil u ug blackmetalových koncertů z devadesátek. Žádný velký šaškování na obřím pódiu, akorát to napálit do lidí s maximální energií a především s naprosto výborným vokálem. A byť by se našlo pár ale, v jednu chvíli třeba vypadla Aphazelova kytara, technik vše rychle vyřešil.

Nejsem dostatečně kompetentní, abych potvrdil, zda Ancient zahráli The Cainian Chronicle celé a od začátku do konce. Původně jsem si říkal, že více jak hodinové album přeci za 50 minut nedají, ale jelikož se vysrali na nějaké instrumentální nesmysly a intermezza, je dost možné, že z toho podstatného zaznělo opravdu vše. Minimálně Lilith's Embrace, ovšem bez otravného ženského vokálu, jsem poznal, a stejně tak Song of Kaiaphas. Zde trošičku škoda, že v pasáži “Who am I? Kaiaphas!” nechal zpěvák své jméno pokaždé řvát dav, místo toho, aby se přidal se svým bestiálním jekotem. Stejně tak bych s ním i docela rád slyšel některé věci z Mad Grandiose Bloodfiends, třeba Willothewisp, ale jasné, tentokrát se hrálo něco jiného. A byť jsme pár minut před koncem zdrhli, ať vidíme celý set headlinera, jednoznačně jsme se s Janou shodli, že Ancient byli úplně největším překvapením a zároveň zde zahráli jeden z nejlepších koncertů celého Cosmic Void festivalu. Jednalo se o naše první živé setkání s kapelou a fakt si nedovedu představit, že by kterékoliv dřívější koncerty bez Kaiaphase mohly být jakkoliv lepší.

Před devátou ale konečně nadešel čas na největší lákadlo festivalu, a to švýcarské Darkspace. Ti byli právem zvolení jako headliner a šlo poznat, že se na ně těší dost lidí. Vzhledem k jejich čím dál vzácnějším koncertům a faktu, že se jednalo o úplně první vystoupení v UK, se na toto vesmírné trio přišli podívat skoro všichni účastníci festu. I tak se mi ale podařilo postupně dostat od zvukaře až do druhé řady a pořádně si je užít.

Darkspace jsme viděli v roce 2019 v Bruselu, což byl i jejich úplně poslední koncert před tím, než se jejich původní sestava rozpadla a následně zrušili všechny nadcházející akce. A pokud se nepletu, na Cosmic Void festivalu odehráli teprve druhý gig v novém složení. Ten první proběhl o týden dříve na Prophecy festivalu v Německu. A jelikož na bruselskou show vzpomínám jako na jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl, těšení na opáčko po čtyřech letech bylo velké. I když jsem předem věděl, že to až tak velké opáčko nebude, protože se letos Švýcaři prezentují s novým a docela odlišným materiálem.

První asi desetiminutový song byl tedy klasický klepec, jak jej známe. Rychlý automat, do toho blackmetalové včelíny a nelidské skřeky. Oproti Bruselu s mnohem atmosféričtějším zvukem a ambientnějším rozpoložení místo řezavě hlasitého metalu. Vlastně si nejsem stoprocentně jistý, zda se jednalo o nový song nebo něco staršího, co jsem jen nepoznal. So far ovšem hodně v pohodě. To nejlepší ale paradoxně přišlo až poté, co Darkspace zpomalili a odehráli dva dvacetiminutové fláky.

Mrazivě modrá světla vystřídalo šedé osvětlení a místo šíleného 666 bpm automatu rozjeli doomovou Godflesh rytmiku. Od kulometního industrial blacku jsme se tedy dostali do hodně heavy ambient poloh s přísnou pochodovačkou hlubokým vesmírem. Na poměry kapely docela nezvyk, ale stejně to nebyl nějaký relaxační chill. Sice jsem z tohoto koncertu neodcházel naklepanej jako řízky o vánocích, ale metal to byl furt dost poctivý, protože i do pomalejších bicích stejně jeli nonstop tremola. A čím blíže pódiu jsem byl, tím více to tlačilo, a čím déle hráli, tím hustější atmosféru to mělo, a chtě nechtě jste se do toho úderného rytmu museli kývat.

Chápu, že někdo, kdo čekal standardní Darkspace, mohl být trochu zklamaný, ale za sebe zmíním jen některá negativa. Neměli svou disco-kouli, takže se hrálo jen s klubovým osvětlením - prominuto. Někteří ukecaní lidé by zasloužili přes držku - dostali totálně seřváno a okamžitě zavřeli hubu, tudíž vyřešeno. Nový baskytarista Yhs asi není tak sexy jako Zorgh, přes což se asi taky přenesu. Ale tyvole, že se tentokrát místo totálně statického koncertu na pódiu hýbali a vlnili se do rytmu, to nevím, jestli rozdýchám. Každopádně opět hodně hustý a doufám, že na příští setkání s Darkspace nebudu muset čekat další čtyři roky.