středa

čtvrtek

Vzhledem k tomu, že páteční program začínal ze všech dní nejpozději a také mělo být nejhezčí počasí, rozhodli jsme se před festivalem vydat do Gentu. Vlakem jste zde z Bruselu za 40 minut a na projití vám bohatě stačí pět hodin. Oproti Bruselu je zde o poznání čistěji a také klidněji. K vidění tu jsou takzvané tři gentské věže (katedrála s dalšími kostely, ale je jich tu více než jen tři), radnice, hrádek a hlavně velmi pěkné nábřeží Graslei s cechovními domy, kterých je západní Evropa plná. Na velké popíjení zde nebyl čas, ale jen ve stručnosti napíšu, že ve srovnání s bruselskými specialitami je místní pivovar Gruut spíše slabší. Na zahnání žízně ale furt lepší než nic.

V pátek se mimochodem A Thousand Lost Civilizations festival přesunul z Atelieru 210 do Magasinu 4, kde se hrálo také v sobotu. Popravdě řečeno, věřím tomu, že se pro místní jedná o kultovní prostor, jakým je pro Pražáky například strahovská Sedmička, ale ruku na srdce, je to strašná díra. Nachází se v pankáčské oblasti plné polo-rozpadlých budov, skladů, a sám na tom není o moc jinak. Celkem škoda, že se celý festival nekonal v Atelieru 210, jelikož co se sociálního zázemí týče, tak je Magasin 4 bída a utrpení. Místo na sezení žádné, záchody by mohl závidět i Modré Vopici, a celkově bych jej přirovnal asi nejvíce Mayapur Pokojíčku, který jde ale poslední dobou taky trochu do sebe. Jediné plus bych viděl v baru, kde šly koupit škopky z místních minipivovarů za 3 €. Světelná technika zde byla taky o něco slabší, naštěstí aspoň ta zvuková stála docela za to, i když to zde odneslo rozhodně více kapel než během prvních dvou dní. Několika UG kapelám zdejší podmínky však naopak vyloženě sedly.

Jako první v pátek vystoupil The Dead Creed. Týpek s akustickou kytarou, kterou měl celkem silně podladěnou. Sem tam do ní jen tak brnkl, hodil pár tónu do smyčky a zpíval do hodně naechovaného mikrofonu. No, zpíval… Spíše jen tak vzdychal. Jenže následně na svou akustiku rozjel vyloženě deathmetalové riffy, a znělo to super! Rozhodně ne koncert, který vydržíte poslouchat celou dobu ve stoje. Sami jsme s sebou po chvíli plácli na schody před sálem a poslouchali z dálky. Hudba The Dead Creed ale měla super atmosféru a na akci jako Hradby Samoty by určitě zapadla.

Belgičtí Terrifiant, kde hrají také dva členové Possesssion, těsně před festivalem vydali své první demo, a hned podle prvních pár vteřin je všem jasné, oč téhle kapele jde. Totální old school speed metal worship, nic více, nic méně. Rychlé a skočné tempo, vysoce položený ječivý zpěv a ujetá sóla, prakticky vše, co byste čekali od kapel z osmdesátek. Naživo chvíli docela baví, ale po pár sonzích se až příliš opakují.

Následovali rakouští Kringa. Potřetí za poslední čtyři měsíce nečekám nic jiného než sázku na jistotu. Zvuk měli sice poněkud zahuhlaný, ale jinak rozjeli prakticky stejný set jako před měsícem v Lipsku. Svůj nablacklý rokec do nás sázeli jak na běžícím pásu, začali s Vibrant Walls, došlo na několik nových skladeb, ale úplně nejlepší byla opět Wreck the Temples s parádně nakopnutým ústředním riffem. Pearly Gates, Abhorrent Ascent ovšem rovněž vyzněla skvěle. Řekl bych, že čím déle Kringa hrají, tím lépe jim to naživo šlape. Na A Sinister Purpose mě sice, i díky unikátnímu místu, bavili o něco více, ale rozhodně se nebudu bránit další příležitosti na ně opět zajít.

Dále přišla řada na LVTHN. Další z kapel, které jsem měl možnost vidět na posledním Prague Death Mass. Tam mě sice bavili, ale byli spíše jednou z dobrých kapel mezi dalšími prvotřídními skupinami. Netvrdím, že v Bruselu odehráli nejlepší koncert festivalu, ale i díky super zvuku na mě udělali o dost silnější dojem než v Praze. Odehráli krutě nasypaný set, během kterého vynikly všechny kytarové zajímavosti. Jak melodie, tak disharmonie byly dobře čitelné. A taky měli dobrou show. Díky pavoučí projekci bych řekl, že úvod patřil předloňskému EP The Spider Goddess, na které navázali skladbami z debutu Eradication of Nescience. LVTHN byli mimochodem po Wolvennest jedinou kapelou, která měla plnohodnotnou projekci. V půlce setu došlo navíc k překvapení, kdy asi šestičlenný sbor, ve kterém byli například i členové Misþyrming, odeřval s kapelou jeden celý song. Stejně jako v Praze, i zde se končilo coverem Katharsis. Na rozdíl od Prahy, kdy se jednalo o vrchol setu, v Bruselu byl díky dost našlapanému koncertu 666 spíše třešničkou na dortu. Za mě velká spokojenost.

Blue Hummingbird on the Left se ukázali v Praze během turné s dalšími kapelami z Black Twilight Circle. Tohle tour měli na starost mimochodem také lidé z A Thousand Lost Civilizations. Jejich loňský koncert byl sice hodně fajn, ale hlavně mě tehdy dostali Volahn a Arizmenda, kde vlastně hrají stejní lidé. Od té doby o sobě téměř neznámá kapela dala vědět vydáním debutové desky prostřednictvím labelů Iron Bonehead a Nuclear War Now!, a myslím si, že její účast na podobných festivalech začne být žádaná. BHL totiž v Bruselu odehráli totálně našlapanej set. Zrovna jejich hudbě dokonce prospěly podmínky v Magasinu 4 a vyšel jim dobře masivní zvuk. Během svého setu do nás sekali jeden song za druhým a odehráli asi celé album Atl Tlachinolli. Kromě pár intermezz mezi skladbami, kdy zpěvák hrál na různé flétny a píšťaly, bylo tempo po celou dobu vyloženě vražedné. Po Darvaze se při BHL konečně opět strhl pořádný kotel a vlastně byl jejich koncert nejnadupanější agresí z celého festivalu, kdy klaplo vícero faktorů, a aztécký bůh války se pro mě stal kapelou dne. A ano, naživo měl Tlacaelel úplně stejně absurdně naechovaný vokál jako na albu, a znělo to úplně super.

Svartidauði se dle očekávání zaměřili na svou loňskou desku. Z Revelations of the Red Sword se hrálo s výjimkou posledního songu po celou dobu. Dokonce bych řekl, že bylo v plánu novinku přehrát celou. Došlo ovšem na technické problémy, které Islanďany docela zdržely. V průběhu prvního Sol Ascending Þórirovi tak šíleně pískala kytara, že museli set zastavit a vyřešit, co je na jeho aparátu špatně. Po pár minutách pískání přestalo, ale zvuk stejně nebyl úplně ideální. Jednotlivé songy a jejich stěžejní motivy šlo ale poznat. Úplně nejlépe vyzněly skladby The Howling Cynocephali a Burning Worlds of Excrement, jejíž kytarové vyhrávky byly prostě super. Jinak si ale myslím, že až v květnu přijede Černá smrt do Modré Vopice, tak to bude o poznání lepší. Jako poslední song vybrali SvartidauðiFlesh Cathedral, během které se jako zázrakem srovnal zvuk a byla tak vrcholem setu. Což se jim podobně podařilo už vícekrát. „Enter the Flesh Cathedral!“, čau.

No a na závěr večera, asi s půlhodinovým zpožděním, dorazila Mgła. Tady šel hned od začátku poznat vlastní zvukař, i když místy s poměrem jednotlivých instrumentů taky trochu bojoval. Jinak ale Mgła jednoznačně předvedla nejvíce profi set z celého festivalu. Vše odehráli se skvělými světly tak precizně, až z toho někteří najebaní fanoušci z Polska padali na hubu. Celkem překvapivě nedošlo na žádný nový song z chystané desky, ale na druhou stranu zaznělo pár skladeb, které v historii součástí setlistů nebyly. Konkrétně se jednalo o Exercises in Futility IV a V, z nichž hlavně druhá, vzhledem k tomu že se jedná o nejlepší song z alba, jako závěr koncertu potěšila. Trochu zamrzelo vynechání jedničky z Further Down the Nest, která mě vždycky dostala, ale na druhou stranu nebyly opomenuty I a VII z With Hearts Toward None, kterými to Poláci jako obvykle zabili. V Bruselu jsem viděl Mgłu minimálně posedmé, a opět mě bavili jako poprvé, takže těšení na Into the Abyss festival a Brutal Assault roste.

Páteční večer sice částečně utrpěl změnou klubu. Po celém dni chození a sedmi koncertech ve stoje bez možnosti si sednout byly nohy naprosto mrtvé. Zvuk by si některé kapely rovněž zasloužily lepší. Na druhou stranu Blue Hummingbird on the Left odehráli fakt neskutečně nadupanej koncert, LVTHN to zde také až překvapivě dobře sedlo, a Mgła byla skvělá jako vždy. Zbývalo tedy jen doufat, aby to zde v sobotu klaplo i Darkspace.