AddSatan: Celý ten dubnový koncertní marathón pro mě začal už 8. 4. akcí skutečně extraordinární. Festival Punkt, který se už od roku 2005 koná v norském Kristansandu, se za pomoci Music Infinity na 4 dny přestěhoval do Prahy a Brna. Když jsem na tu informaci v lednu narazil, skoro se mi tomu nechtělo uvěřit. Většina účinkujících se tu sice již sólově, či v kolaboraci s někým živě představila, někteří i vícekrát, nicméně takhle po kopě a v tak unikátním konceptu jsme je tu ještě neměli. Punkt stojí z velké části na improvizaci, live samplingu a především live remixu - bezprostředně po skončení hlavního koncertu vždy následuje jeho remix, o který se povětšinou starají zakladatelé festivalu Jan Bang a Erik Honoré. Nejde jen o remix pomocí samplovaní a přetváření (často dost radikálního) odehraného koncertu elektronicky, většinou se za přispění dalších hudebníků živě přidávají další linky, vrstvy a zvuky a tím vzniká hudba naprosto nová, od původního vyznění třeba i naprosto odlišná.

gorth: Stává se nepříjemnou tradicí, že reporty z těch nejlepších akcí píšu se zpožděním, případně je rozmýšlím tak dlouho, až nenapíšu nic. V tomhle případě by to byla obzvláštní škoda: Punkt v naší republice měl být a byl vrcholným zážitkem.

AddSatan: Festival nebyl jen o norských hudebnících, přestože ti tu drželi jasný dominát. První večer otvírali čeští interpreti IRENA A VOJTĚCH HAVLOVI. Jméno/a jsem už zaznamenal v souvislosti s Oldřichem Janotou, s nímž (jak jsem letmým průzkumem poté zjistil) první hudbu natočili a vydali už v roce 89, znalci české alternativy jistě vědí víc, v publiku jsem zaznamenal i pár starších ročníků. Něco z jejich tvorby jsem si ale popravdě poslechl až den před koncertem, s pocitem „jo docela dobré, když se tam nezpívá“. A tenhle dojem mi vlastně potvrdil i koncert samotný. Potemnělá Akropole, z pódia se nesou tóny klavíru - koncertního křídla. Hudba Havlových je povětšinou příjemně melancholicky zasněná, křehká, v některých chvílích má nakročeno až k ambientu (škoda, že tyhle chvíle narušuje tiché hučení nějakého přístroje), občas ale nabere na dramatičnosti a zesílí, na klavír hrají Havlovi tři až čtyřručně, kromě doprovodu došlo i na nějaké jednodušší polyfonie. Docela fajn, trochu mi to připomínalo některé polohy Nilse Frahma, Grega Hainese, či možná nějaké věci z Denovali, byť méně experimentální. Zajímavější a lepší mi přišly části hrané na violoncella, ke kterým se v průběhu vystoupení nejdřív Vojtěch, pak i Irena přesunuli. Na ně hráli o poznání méně libozvučně a také zajímavěji, spíše různé disharmonie a disonance, prostě „vrzání“, sem tam i doplněné o zabubnování na ozvučnou desku nástroje, na náznaky melodií došlo jen zřídka. Občas je to až zneklidňující, dramatické a tajemné, což podporuje i dobrá práce světel, v jednu dramatičtější chvíli jejich poblikávání evokuje vzdálenou bouřku, místy jako by svými nástroji snažili napodobovat řeč myší, nebo nějakých divných, fantaskních bytostí, možná i oživlých předmětů někde na půdě opuštěného a zchátralého domu. V těchto místech jsem si zase vzpomněl i na Svarte Greiner, Kreng a vůbec věci z Miasmah, přestože do kvalit těchto spolků tomu něco chybělo. Kolem poloviny setu také dochází k něčemu, čeho jsem se obával - Irena se totiž rozhodne zpívat a mně se její barva hlasu, navíc asi spojená i s nastydnutím, ani styl a intonace jejího zpěvu nelíbí a především texty jsou vyloženě iritující. Tenhle druh kýčovité naivní poesie mající blízko k new age nebo podobným „zvrhlostem“ mě vyloženě vytáčí, a když se asi počtvrté ozývá něco o „višňových sukénkách“ a „tichém světlu zpod víček“ (nebo jako to bylo), mám chuť vzít nohy na ramena. Nakonec vydržím a závěrečná část koncertu, kdy se oba pořádně opřou do smyčců a koncert vygraduje v mohutném violoncellovém crescendu, za to stojí. Jo, takže nakonec fajn, chvílemi opravdu dobré, když se tam tedy nezpívá.

gorth: V podstatě jediným otazníkem, který se k akci pojil, bylo angažmá českých umělců. Music Infinity vděčím za řadu skvělých koncertů, často však dramaturgie vybírá spíše pohodlné ambienty či přístupnou měkkou elektroniku a de facto se tak vrací do 90. bez ohledu na současnější vývoj. Ve výběru českých umělců se starší umělci se stabilním renomé pojí se současnými projekty, které však u nás mají podobně silnou pozici. Dnes se začíná služebně starší hudbou. Ve druhé půlce, kterou jsem z koncertu viděl, Irena Havlová silně upomíná na klavír Philipa Glasse, tedy v zásadě idylický minimalismus, který doplňuje klasičtější cello. Tato poloha, přes případné výhrady k ní samé, jednoduše funguje. Výlety do disonancí (konkrétně hraní přímo na struny klavíru) působí poněkud nuceně a náhodně, písničkové tendence (viz stará česká alternativa) bohužel dopadají katastrofálně. Naopak velice příjemně ozvláštňují celek samply (údajně pocházející ze starších desek) na pomezí ambientu a vážné hudby.

Vzhledem k pozdnímu příchodu jsem byl nucen koupit dražší lístek na balkón, ze kterého jsem Havlovy sledoval. Nutno podotknout, že naprosto nevidím důvod, proč by měla být tato vstupenka cenově rozdílná - jednak se sedí všude, zadruhé jsou světla a zvuk kalibrovány na přízemí. Divák sedící na exkluzivním místě se tak cítí vystrčen z koncertní komunity, která zahrnuje umělce a lidi v přízemí, a jako bonus mu co chvíli blikají do očí světla. Všechny následující koncerty sleduji z prvních řad, kde je zážitek o mnoho silnější.

AddSatan: Následuje rychlá přestavba podia a živý remix vystoupení Havlových v podání ERIKA HONORÉ, který si v průběhu jejich vystoupení na kraji podia z jejich hudby nenápadně připravoval samply. K němu se přidává ještě perkusionista INGAR ZACH (mj. Huntsville) a došlo i ke smíšení s mladou norskou krví – SHERRIFS OF NOTHINGNESS – slečna s houslemi a pán s violou, a také dva mladíci s trubkou a saxofonem slyšící na jméno STREIFENJUNKO. Fragmenty předchozího vystoupení se pod rukama Honorého posouvají do ještě ambientnější, o něco temnější a především podivnější a tudíž i zajímavější roviny. Erik zpřetrhává původní souvislosti, zdroje zvuku (klavír, violoncello, hlas) za pomocí různých efektů, střihů a smyček modeluje, echuje a mění a dává jim tu více, tu méně novou podobu. Sherifové přidávají další vrstvy zneklidňující smyčcového vrzání a skřípání, Streifenjunko své dechové nástroje rovněž převážně „škrtí“ a vyráží z nich různé krátké, úsečné pazvuky, či do nich jen „naprázdno“ foukají (jejich způsoby hry připomíná např. Franze Hautzingera, Johna Butchera či našeho Petra Vrbu). Zach je, co se týče perkusí, velmi střídmý, jen párkrát za pomocí velkého bubnu vytvoří basově dunivou vlnu, jinak spíše jen tak pocinkává a šelestí s všemožným „haraburdím“. Honoré pravděpodobně i nové zdroje zvuku znovu mixuje a mění. Celek vyvolává až stísňující pocit, evokuje napětí a tlak - v jednu chvíli se mi vybavila Lovecraftova povídka Chrám, kdy ponorka klesá kamsi do temných hlubin a za jejímiž okny se hlavní postavě zjevují tváře utonulých námořníků. Atmosféru znovu podtrhuje skvělá práce světel, temně rudá se mísí s bílými paprsky, skrze hudebníky jsou promítány i různé abstraktní vzory. Remix svůj zdroj - původní koncert jasně překonává a posouvá ve všech směrech, což se mělo ještě několikrát potvrdit. Skvělé, potlesk.

gorth: Navazující celek jsem vstřebal jako normální set a spojitostí s vystoupením Havlových jsem si nevšiml - není se čemu divit, jelikož pět přítomných nástrojů dost dobře nemůže fungovat jen jako podpora původní hudby, a Erik Honoré se ve svých remixech zaměřuje spíše na subtilnější polohy blíže ambientu. Šerifové a Streifenjunko pracují víceméně protikladně vůči známějším jménům spojeným s Punktem (Aarset, Henriksen): namísto otvírání nových a nových možností zvukově i kompozičně své nástroje omezují, často jim nedávají naplno zaznít a z krátkých, útržkovitých skládají minimalistické vzorky. Jejich hudba se snadno sleduje, ale zároveň je zvukově bohatá a poměrně neobvyklá.

Následující set je, co se týče obsazení, jedním z vrcholů Punktu. Trumpetistu NILSE PETTERA MOLVÆRA doplňují další dva Norové, EIVIND AARSET (kytara) a JAN BANG (sampling), a americký bubeník HAMID DRAKE. Molværova melancholická trubka koncert vede, ovšem dění za ním je ještě zajímavější. Šedesátiletý Drake, který vypadá a hraje jako nejméně o dvacet let mladší člověk, pracuje naprosto perfektně s dynamikou: od hraní rukama přechází až k důrazným náklepům a perfektně pracuje s napětím, vystihuje a zdůrazňuje pnutí v hudbě, navíc dokáže z poměrně klasických prostředků (obyčejný jazzový kit doplňuje pár etničtějších bubnů) vytlouct obrovské množství zvuků. Oproti klasickému jazzu hraje Drake méně a efektivněji. Pokud označíme trubku za hlas a bicí za kostru, duo Aarset-Bang funguje jako tělo. Prakticky se nedá vysledovat, jak který zvuk vznikl, z Bangovy strany jen občas přichází zmutovaný motiv od Drakea či Molværa, Aarset hraje opět snad víc na efekty než na krku kytary, krátké, cizí zvuky jen málokdy přecházející do naplno znělých akordů. Není to ambient, ale v rámci této hudby to vytváří jakousi ambienci, prostředí, díky němuž může druhá polovina fungovat. Jako správný norský projekt působí celkový vývoj jako cvičení v antiklimaxu, kde se skvělé gradace lámou a ztrácí, aby se opět začínalo téměř od nuly, ovšem těch několik pasáží, kdy dojde k onomu vyvrcholení, je naprosto strhující. Fascinující, nepředvídatelný, výjimečný set. Nemůžu si však odpustit poznámku, že bych snad ještě radši viděl tuto sestavu bez Molværa, který se, už kvůli povaze svého nástroje, nepouští do tak divokých končin a setrvává v mnohem lineárnějších formách.

AddSatan: Další přestavba a s ní spojená přestávka, židle v hledišti, do té doby plného tak ze 2/3, se zaplňují takřka úplně, (nejen?) jméno NILS PETTER MOLVÆR evidentně táhne, tleská se už při jeho příchodu na jeviště. Celý set byl, jak bylo avizováno, improvizovaný, Molvær si ale až na Drakea přizval své více méně tradiční spoluhráče, tudíž vlastně sázka na jistotu. Jeho trubka je nejen melancholická a teskná, ale i v některých chvílích až nečekaně průbojná (to tedy i díky vyšší hlasitosti jeho nástroje oproti zbytku - což je asi jediná výtka k jinak výtečnému zvuku), prchavé motivy tu a tam zavání předním (a možná i dálným) východem a v některých chvílích z nich cítím i Mexiko (těžko blíže definovat, asi něco z latiny). Jedna z evokací je poušť (a poušť v noci za svitu měsíce) a s ní spojené fata morgány. Nils své linky občas i pomocí efektů a laptopu zdvojuje a zkresluje, občas mrkne po BANGovi stylem „připrav se, hrajem“, ten se zvuku pomocí sampleru zmocní a zanedlouho ho znovu pozměněný, někdy navrstvený a zmixovaný s dalšími zdroji vypouští ven, často v krátce se opakující smyčce. Některé části setu jsou dosti potemnělé, především díky AARSETově kytarovému vlnění, v hlavě mi uvízl jeden takřka doomový motiv, chvílemi je ale opravdu těžké rozlišit (i kvůli tomu, že na něj skoro nevidím), co hraje on a co už pochází ze samplů Banga. DRAKE hraje rovněž naprosto parádně, má skvělý feeling nejen pro jazz, jeho africké kořeny se nezapřou, což nejvíce podtrhla část, kterou začínal tribálním rytmem na „frame drum“ (pravděpodobně šlo a severoafrický bendir). Nejspíše i jeho hru, resp. samply z ní, využívá Bang pro beaty, kterými ho doplňuje, občas i přebírá hlavní slovo, některé pasáže jdou skoro až někam do trip-hopu/IDM. Gradace a vrcholení jsou skutečně strhující, nicméně jakkoliv je nechci blíže srovnávat, tak pokud jsem měl loni u Supersilent často pocit, že už to dál posunout nejde a oni to přece jen dokázali, tady se mi občas zdálo, že byl celek sisyfovsky svržen do propasti zapomnění těsně před vrcholem. Opět zopakuji povětšinou výtečnou práci světel (buď jsem dlouho nebyl v Akropoli, nebo posílili - možná jen pro tuto akci - světelný park), které ovšem v tomhle případě byly v některých chvílích pro oči až trochu unavující, toho blikání mohlo být přece jen o něco méně. I tak - naprosto výborný set, který byl publikem patřičně oceněn (jeden postarší, vousatý pán budil dojem, že to bylo to nejlepší, co kdy v životě zažil a možná z toho tleská a povykuje dodnes :)).

gorth: Navazující remix PERA MARTINSENA se pohybuje od geniality po diletantství. Autor prakticky úplně opouští původní zvuk, zejména co se týče akustických nástrojů, a mění jej až do poloh experimentální EDM (electronic dance music). To je samozřejmě žánr, pro který je barva naprosto zásadní (viz Holly Herndon či poslední deska Laurel Halo). Martinsen místy přichází s úžasně cizími zvuky připomínajícími až staré Coil, zejména - případně - album Worship the Glitch, ale uspořádává je poněkud nahrubo (což se u raných Coil taky stávalo), set se však vyvíjí spíše do oné taneční polohy, kde zvuk beatů připomíná spíš dvacet let staré synťáky používané pro tvorbu nějakého tuctového house nebo trance. Výsledné dojmy jsou samozřejmě rozporuplné: snad nejlepší by bylo ze skvělých zvuků, které Martinsen vytvořil, v klidu stvořit něco smysluplného a na ten zbytek zapomenout.

AddSatan: Pokud se u Honorého remixu Havlových chvílemi ještě daly slyšet fragmenty (byť dosti změněné) vystoupení Havlových, tak PER MARTINSEN předcházející koncert i zvuky samotné zmutoval naprosto k nepoznání. Jeho glitch/noiseová IDM/techno rychta, občas rovná, chvílemi nepravidelná, jakoby snad ani z předchozího vystoupení nevycházela, nebo z něj využívala jen pro ucho těžko postřehnutelné detaily, mikroúlomky, frekvence a případné glitche v pravém slova smyslu (poruchy, rušivé impulzy), které Martinsen transformoval do naprosto odlišné hudební reality. Hudbu opět vhodně doplňovala podobně glitchová projekce a světla. I přes vyčerpanost ze vstřebávání předchozích setů a tudíž i nižší schopnost pozornosti, jsem si jeho vystoupení celkem užil.