Do sálu holešovické La Fabriky se dostavám, když už duo Becoming /// Animal nějakou dobu (5-10 minut?) hraje. Tmavý sál, jen tři kužely chladného, bílého světla. Podklady jedou částečně z notebooku, velkou část hudby ale živě vytváří Massimo Pupillo (Zu) pomocí baskytary a hlavně bohatého arzenálu všemožných efektových krabiček. Basa částečně slouží jako generátor zvuku, ale místy na ní Massimo normálně hraje, často tremolem. Jejich hudba do jisté míry připomíná fenneszovské oslnění drsnou, nehostinnou, zrnitou noise/drone/shoegaze/post-rockovou krásou, vzpomněl jsem si i na éterickou melancholii The Angelic Process, nebo Nadja, ale Becoming Animal jsou ještě amorfnější a… prostě trochu jiní. V těch nejhlučnějších a temnějších chvílích mi to připomnělo i drone/noiseovou vichřici Jamese Welburna na Hradbách Samoty. Vokál Gordona Sharpa/Cindy (Cindytalk, ex-This Mortal Coil) je… zvláštní. Je v něm cítit závan 80´s gotiky, darkwave, dream popu, smutek, osudovost, ale sálá z něj i jakási povznášející a až uhrančivá magie. Ve středových/ějších polohách, kterých je oproti nahrávce více, se mi zpěv líbí, stejně tak i přechody do deklamace až křiku. Občasné výšky mě mírně iritují, navíc v nich někdy nepůsobí úplně jistě a lehce mu/jí to ujíždí. Přibližně první polovina setu je velmi dobrá. Dynamická, zvuk je proměnlivý a vrstevnatý, je v něm stále co objevovat, dojde i k jakémusi klimaxu, ale pak se schéma i zvuky začínají opakovat. Jakoby oba hudebníci v první části vyčerpali své možnosti a místy pak už trochu tápali, zvláště vokální nápěvy jsou v poslední třetině stále stejné a ke konci až otravné. I tak ale musím říct, že mě vystoupení Becoming Animal spíše příjemně překvapilo a z větší části bavilo, živě mi to sedlo víc než z nahrávky.

Nepochopil jsem, proč bylo první vystoupení večera na stojáka a židle přibyly až v pauze mezi sety, i BA bych si asi v sedě užil o trochu více. Zákaz vycházení ze sálu a omezení focení jen na prvních 10 minut byl ale tah určitě rozumný a pochopitelný, vzhledem k povaze Deathprodovy produkce. Scéna je ještě temnější, minimalističtější a působí ještě chladněji, než v první části večera. Tmu a později i řídkou mlhu po většinu vystoupení narušuje jen jeden bílý světelný paprsek, různě měnící intenzitu záření. Ten je umístěn za Helge Stenem, který sedí za stolkem s notebookem a několika dalšími elektronickými „hejblátky“. Začíná se poměrně klidně, pomalu se táhnoucí, chladné, tmavé plochy, v průběhu koncertu se postupně ukazuje, kolik různých odstínů může mít šedá a černá. Mnoho. Na první dojem je to vlastně dost strohé, ale do zvuků, které Deathprod používá, se zvláště při větší hlasitosti lze ponořit opravdu hodně hluboko. Zvuky jsou kvalitní a vnitřně propracované, žádný povrchní, „umělý“ (psedo)dark ambient. Mají zajímavé jádro a několik proměnlivých slupek. Set je poměrně dynamický, místy se plochy mění na dronující masy a přidávají se hluboké (sub)basy, které jsou fyzicky cítit až v hrudníku a krku.

V některých polohách je to docela blízké nehostinným krajinám Thomase Könera, nebo i některým věcem Lustmorda. Projekce není potřeba, po zavření očních víček se automaticky přenáším někam do tundry. Permafrost. Místy autentický pocit blizardu na Sibiři – tohle jsou ty pravé cursed realms of the winterdemons!. Zírání do dýmu na okraji kráteru probouzejícího se vulkánu, zemětřesení, atmosféra opuštěné vesmírné lodi, strach z neznáma, řítící se a vše pohlcující nicota. Tohle se možná přes místy udivující zvukovou intenzitu a působivost dalo tak nějak zhruba očekávat, ale Helge Sten umí i vyloženě šokovat. V jednom doznívajícím, velmi tichém místě do obecenstva nečekaně odpálil extrémně hlasitý, monstrózní hlukový úder, těžko se ten zvuk nějak blíže charakterizuje, měl jsem pocit jako po zásahu elektrický proudem. Asi málokdo se v ten moment nelekl a netrhl s sebou. Zvuk se ještě několikrát opakuje a jeho šok-efekt je jen o málo slabší. Pak se k němu přidává a střídá se s ním druhý zvuk, připomínající troubení ohromného množství basových trombónů – ještě trochu zesílit a věřím, že s podobným zvukem se daly zbořit hradby Jericha. Mohla to být nějaká extrémně zmutovaná a zesílená verze Treetop Drive 2. Tady by se možná dala kritizovat jistá šoková prvoplánovost a lacinost, ale… působivost tomu prostě upřít nelze, účel světí prostředky. Navíc při opakování oněch zvuků jsem mohl postupně docenit jejich propracovanost, vnitřní kvalitu, barvu a hloubku, mj. i díky postupnému doznívání. Helgeho požadavky na výkon aparatury a velikost sálu, včetně vysokého stropu byly rozhodně opodstatněné. Zvukových poloh a překvapení tam bylo ještě o něco málo více, ale s odstupem už je nedokážu popsat.

Nic jako setlist dohromady nedám. Některé části/skladby/pasáže byly do jisté míry podobné věcem jako Optical, Tron, Shimmer/Flicker, ale těžko říci, jestli tyhle skladby přímo zazněly a pokud ano, tak spíše v pozměněné podobě. Deathprod se zdroji, dle toho, co jsem chvílemi viděl, dost manipuloval, část možná i živě vytvářel (?). Hádám, že minimálně polovina byly věci, které na albech nejsou. Nevím, jak dlouho hrál, mohla to být hodina, 75, 90 minut? Každopádně jsem se ani minutu nenudil a většinu času jsem byl naprosto pohlcen a fascinován. Ze sálu jsem vyšel lehce rozechvělý, „mimo“ a nadšený. Pokud bych si měl v rámci podobné hudby vzpomenout na stejně intenzivní zážitek, moc by jich nebylo. Nejblíž byl asi Lawrence English živě před 2 lety, a pak volněji, svým způsobem Phurpa v kostele, nebo SunnO))) v klubu. Spolu s Emperor jasný koncert roku.

Fotky © Jan Dobrý / Cáry Mlhy