LooMis: Třetí den se nesl ve znamení z(n)ájezdu části redakčních kolegů na místní pouť. V zadní části areálu se nacházel autodrom, takže místní kolotočář Eda měl tento den určitě vyděláno.
Za celou dobu jsme se zde nezmínili o využití areálu, kam zajít mezi kapelami. Ale ono není vcelku moc co popisovat: na delší straně obdélníkového půdorysu v jedné třetině trůnilo obří pódium, které bylo od levé třetiny odděleno výběžkem do areálu, kde byl stan první pomoci. Obzvlášť ve čtvrtečních vedrech s poměrně čilým ruchem. Naproti pódiu byl pivní stan a nad ním po obvodu stánky s občerstvením a navazující merch stánky. Vše zakončené zmíněným autodromem a dalšími toikami. Kolem dokola na vzdálenost, co by kostelníkovic Pepíček třikrát přehodil. Co mi osobně nejvíc v areálu chybělo, bylo víc místa na sezení. Proč vzadu nebyl aspoň ještě jeden stan místo toho autodromu? V dešti by aspoň lidi zůstali v areálu. V pátek večer, když lilo, by se to určitě hodilo a i ve čtvrtek kvůli sluníčku, což bylo asi ještě horší, když vidíte, jak se lidi krčí v kdejakém malém stínu, jen aby přečkali do další kapely. Nakonec bylo nejlepší zůstat sedět ve stínu pódia. Ve sprchách jsem nebyl, ale dle infa od stanových sousedů tam od soboty tekla jen studená voda. Naopak co musím ocenit je to, že i v neděli byly toiky čisté a v nádržkách na umytí stále voda.
A myslím si, že je fakt velká škoda, že i jídlo bylo vlastně stánkově klasické, brutalovské. Nejspokojenější jsem tak byl s prověřenou kvalitou burgerů od pana z Králíků (už upgradoval na nový kiosek), v pořádku byl i Pan Hranolka. Byl tam i vege stánek, ovšem ty navštěvuji zcela výjimečně. Herák za 80 bohužel došel. Pitný režim jsem se snažil dodržovat výhradně plzní (za 70). Ale (tuším že v pátek) se vyskytl problém a nebyla, takže jsem splynul se švestkovým kyseláčovým Proudem.
MXL: Ideální program na sobotu s dvěma dětmi na prvním stupni základní školy? Jo, jasně, vezmu holky na Basinfire, mohlo by je to bavit… A stalo se. Akce působila jako něco mezi pouťovou zábavou a vesnickou rockovou tancovačkou, kam podivným řízením osudu přistálo pár ufonů v podobě zajímavých kapel. Zasmáli jsme se nemálo, dobrých dlabanců byl dostatek a před produkcí nezřídka pochybných spolků se dalo utéct bokem a zajezdit si na autodromu.
LooMis: Frozen Poppyhead tady udělám trochu promo, protože jsem je v areálu zklamal. Během jednoho z mnoha kofeinových výletů nás oslovil zpěvák s žádostí o hlasování v anketě o předkapelu Megadeth. Jako je to zajímavý tah, zkusit takto posbírat hlasy. Kluci se už dříve prý dostali skoro až před Kiss, tak případně mrkněte na jejich tvorbu. Osobně jsme v době jejich vystoupení dlel ve stanu a číhal na příjezd své drahé polovičky.
MXL: Dorazili jsme právě tak pozdě, že jsme nestihli kult Driák, který údajně vrcholil svou ultimátní show coverem od Tří Sester! Sakra, první bizár jsme minuli, ale i line-up byl s příslibem dalších excesů…
vihkav: End měli koule jako svině a parádní hlasitý zvuk. Škoda, že je to v podstatě nerozpoznatelné od x podobných kapel hrajících podobný post-HC. Ale nijak špatné to nebylo.
LooMis: Asi tak. Každopádně energie proudila mezi pódiem a publikem dostatečně, aby se hned po ránu rozjel circle-pit, ve které si také skočil kdo?
MXL: První slyšená věc nenadchla, ani neurazila. Slyšeli jsme závěr show a natlakovaný kotlík energie.
LooMis: Němečtí Dust Bolt si dokázali už na Brutalu zjednat slušný respekt mezi fanoušky a rozjet parádní kotel. A tady se jim to nakonec podařilo taky a nemalou měrou se o to zasloužil frontman Lenny Bruce, který si v Sick x Brain prostě vzal stojan s mikrofonem, přelezl zábrany, postavil si ho na trávu a už to jelo. K thrash metalu patří energie a vytvořit se dá mnoha způsoby. A kolikrát nejlepší způsob, jak toho docílit, je jít rovnou mezi fanoušky. I tenhle thrash na BFF rozhodně potěšil, ale jako už vícekrát předtím, začínám být paranoidní směrem k zvukaři. Víc doprava!
vihkav: U Urne byl zvuk opět zahuhlanější a energie nebyla nic moc, přesto se snažili tomu dát maximum. Zpěv ale netlačil. Připodobnil bych to nedostatečnou silou ke zvuku Vektor. Super muzika tedy zůstala pohřbená, basa zase potichu a nekonkrétní. Zvuk se zlepšil až u předposledního songu a nepomáhaly technické problémy, takže občas byla delší pauza. No jo, ale fajn je zas vidět, tak třeba brzy. Cením ale, že jsou ještě kapely, co si dělají, co chtějí a nevážou se na nějaký žánrový vymezení a stereotypy. Groove a nápad to má.
LooMis: I zde nezbývá než souhlasit s drobným dodatkem, že basa u poslední skladby nebyla vůbec a problémy s ní byly prakticky celou dobu. Basák a vokalista Joe Nally se snažil celou dobu vše za pochodu řešit s techniky na pódiu a bylo na něm vidět, jak je z toho frustrovaný a stále se omlouval publiku („mně je to tak hrozně líto, že nic neslyšíte, přicházíte o tolik věcí“). Na tuhle kapelu jsem se těšil, ale výsledek… smutno.
MXL: Byl jsem zvědav, v jaké kondici se předskokan francouzských Gojira z Prahy představí. Čertužel spíše klubová záležitost, občas až nepochopitelné řazení archaických thrashy motivů, melodický vokál ok. Žádná pecka. Nejlepší byl u nich fakt vkusný merch, ale nijak jsem si ty potemnělé motivy s muzikou nespojil.
Zaznělo: Serpent & Spirit, Becoming the Ocean, The Palace of Devils & Wolves
LooMis: Během setu Sunset Trail v poklidu tlačím další burgr od řezníka z Králíků. Občas mi tam z toho zněli Linkin Park.
MXL: Ajaj, ST jako česká kapela vůbec nezněli špatně, i když chvilkami haproval vokál. Celkem fajn energie, ale zoufale a naprosto nepůvodní. Člověk skoro mohl o krok dopředu předvídat každý další moment. Nicméně ke králickým burgerům snesitelný soundtrack.
vihkav: Pestilence měli naprosto super basu. To si z toho pamatuju nejvíc. Kytary trochu středovýška a méně výrazné, jinak dobrý námrd. Staré věci byly hned poznat a mnohem víc drtily. Přístup Mameliho, který prý býval takový víc nepřátelský, se zlepšil a pozitivní energie s totální vyhlazovačkou si sedla parádně. Koncert jak má být.
LooMis: Nesouhlasím. Pestilence neměli jen super basu, ale byli kompletně přísný! Patrick Mameli je diametrálně odlišný frontman, než býval. Za celou show neřekl ani jednou fuck. Během úvodní Antropomorphia sice byl vokálně trochu zahuhlanej, ale od Dehydrated si zvuk sednul. Kostru setlistu opět tvořily věci z Testimony, obalené starými tutovkami z prvních dvou desek a jednou věcí z poslední desky. Na letošek se chystá nová deska Portals, takže natěšenost. (PS: Mameliho sólo v Twisted Truth bylo z jiné planety, ale frázování refrénu bylo lehce jiné. A při Lost Souls někdo v okolí dal symptomaticky fakt brutální sojec.) Ve Futuru k Testimony nádhera, tady neméně tak.
MXL: Případ Mameluk a jeho Pěsti v Lence. Týpek, co pro svou nesnášenlivost už tisíckrát obměnil sestavu a rád se na YT pod svými videi hádá s fanoušky, kdo je větší blb a ignorant. Zároveň svého času i génius, který nemalým dílem zasáhl do rozvoje technického death metalu a který se s větším či menším úspěchem snaží tu kárku tlačit i v současnosti. Býval jsem velkým fanouškem Holanďanů a nesympatického a múzami políbeného frontmana musel časem v hlavě při poslechu vytěsňovat. Nenadchl mě zvlášť ani po emisi vykalkulované desky Hadeon. Ale tentokrát se stal zázrak! Podivín fanouškům obligátně nenadával a věnoval se tomu, co mu jde nejlépe – poctivému death metalu. Ano, hrálo se především z pravěké Testimony of the Ancients, ale proč ne. Dodnes se jedná o veledílo, které nám bylo opět servírované včetně fenomenálních atmosférických inter a velmi schopnými hudebníky. Těmi se Mameli alespoň dočasně obklopovat dokáže. Mělo to dravost, songy prorostlé do morku mých kostí na mě budou fungovat i v rakvi. Každému v tu chvíli muselo být jasné, že hraje první z vrcholů dne. Pecka.
Baara: K vyčerpávajícím slovům kolegů je třeba dodat jen to, že stále nebyla uzavřena diskuze, zda “pěsti v Lence”, nebo “pěstí Lence”. Příspěvky do diskuze se stále přijímají.
Zaznělo (asi i setlist): Antropomorphia, Dehydrated, The Process of Suffocation, The Secrecies of Horror, Twisted Truth, Lost Souls, Land of Tears, Morbvs Propagationem, Out of the Bod
vihkav: Hämatom jsem vůbec neznal a začali slibně songem Gaga, ale když začali hrát covery Dymytry, už to nešlo brát vůbec vážně. Což o to, hudba to moc vážná není, ale má to takový hezký německý spád, tak by se mohli držet svého materiálu. Ok, neznám důvody jejich propojení, takže je můj názor asi úplně mimo, takže ať si dělají, co chtějí. Přeci jen ten koncert byl docela prdel. Fajn ukončení v podobě It’s Raining Beer. Highlight dosti primitivního vystoupení - crowdsurfing bubeníka i se svou soupravou.
LooMis: „Ahoj, znáte Dymytry?“ mi stačilo, abych zavětřil problém ve vzduchu. A po první skladbě je jasný, že tohle je na „ahoj“ a mizím co nejdále, pryč z areálu. Vlastně nejlepší věc zazněla, když Hämatom skončili a zvukař tam v pauze hodil The Heart Collector!
MXL: První z highlightů debility a dojč-metalového buranství. Částečně si Němci pohrávali i s českými slovíčky, viz song Ser na systém, čehož pozadí mi uniká. Ramštajno-tancovačka/halekačka stupidních hesel mocně zafungovala na fans festivalu, kteří radostně dřepovali na povel zmalovaných tajtrdlíků mistrně ovládajících tři tóny a umějících prodat svůj frojndšaft s jednou z nejprotivnějších vidlometalových kapel u nás. Smích, nevěřícné kroucení hlavou a slzičky hnusu však rychle vystřídal spásný nápad na demoliční derby v pouťových autíčkách s dětmi a Baarou, což pocit marnosti zahnalo.
LooMis: Začátek německých pivních thrasherů Tankard nestíháme - ještě jsme u stanu, když slyšíme El Condor Pasa a po něm následující Rectifier. Ale na The Morning After už se proplétáme davem. Gerre je skvělý frontman. Kraťasy si povytahuje za pásek, jak mu je pivní mozol neustále tlačí dolů. I když má na levé noze ortézu, nic nechce ošidit, chce být u fanoušků vlevo, vpravo i uprostřed. Loňská deska Pavlov's Dawgs se fakt povedla, takže kromě Beerbarians zazněla ještě Ex-Fluencer. „Já už jsem starej, neslyším vás,“ pronáší před ní Gerre, aby o pár skladeb později, před One Foot in the Grave, připomenul obdivuhodný fakt „41 let a pořád žádnej úspěch!“ Jojo, je to neuvěřitelný, kolik toho tahle kapela má za sebou. Pokud se říká, že něco zraje jako víno, tak u Tankard, pokud budu dodržovat pivní terminologii – echt craft bier a krásný průřez historií.
MXL: Nejsem úplně fanouškem Tankard, ale samozřejmě jsem za ty roky byl s jejich beer thrash produkcí konfrontován na deskách i live. Za mě vlastně vždy sympatická kapela, která si na nic nehraje, ke svému alkoholismu se hrdě hlásí a metalovému řemeslu Němci dokonale rozumějí. Navíc nechybí nadsázka a humor, do zpěváka s pivní vanou až na zem tekl jeden Kozel za druhým, vtipkoval, že ani 41 let na scéně jim nepomohlo prorazit, protože jejich hudba stojí za hovno. Ale nesouhlasím. Tankard music má sice svoje limity, ale thrash je to poctivý, pařící a já se nenudil.
Zaznělo: Rectifier, The Morning After, Ex-Fluencer, Rules for Fools, One Foot in the Grave, Chemical Invasion, Zombie Attack, Beerbarians, A Girl Called Cerveza, Freibier, (Empty) Tankard
vihkav: Samozřejmě s Paradise Lost se žádná sobotní kapela, snad kromě Pestilence, nemůže porovnávat. Ať už jde o super pomalejší atmošku songu The Devil Embraced a True Belief, nebo rychlejší a přesto melancholické As I Die či Say Just Words, materiál poslední dobou neskutečně cením. Zvuk začal být super opět až v druhé půlce. Často tu dost trvalo, než zvuk přešel z ok na super, a tohle tu u některých kapel ještě budu opakovat. Oproti plzeňskému koncertu tomu tady chyběla třeba Blood and Chaos, naopak tam True Belief nehráli. Jsem rád, že s omezeným časem i tu hráli jednu pecku za druhou, občas teda trochu s nevelkým elánem zpěváka, přesto užito. Tak nějak tomu tady chyběla ta zeď okolo.
LooMis: Paradise Lost ze mne nejsou ani tak o Nicku Holmesovi, jako o Gregu Mackintoshovi. První je sice frontman, ale občas působí trochu jako leklá ryba, a když mu to nejde hlasově, je to ještě mrzutější. Tady to byla taková zlatá střední cesta, kdy se některé skladby opravdu nadmíru vydařily v čele s hitovkou Say Just Words. Ale kdo snad nikdy nemá špatný den, je Greg, jehož hra na kytaru je prostě jedinečná (to sólo v The Devil Embraced!).
MXL: Halifax sadness boys jsou sázkou na jistotu a určitě jsem je chtěl dcerkám ukázat, aby o tom zase mohly jednou vyprávět svým dětem. Vyzrálá kapela, nestoři doom metalu, zakladatelé gothic metalu (aniž by se mu kdy oddali), známe je i pozpátku, hráli tady milionkrát. Na posledním BA byl jejich povedený the best of set úplným zjevením, jak se jim to povedlo (ne vždy to bylo live top), v Plzni to na podzim bylo absolutorium pro narvanou Šeříkovku a velký triumf potvrzující jateční kondici Holmesovců. Zde opět zdaleka převyšovali všechny kapely a souhlas, že s Pestilence sobotě rulovali. Možná jsem malinko neporozuměl setlistu, kdy se poslední třetina vystoupení nesla v hodně dummy vodách, když předtím vyflákali jednu hitovku za druhou, a tak závěr postrádal gradaci. Přesto velmi slušné, Nick byl trochu nudnější než jindy, ale lepší, než aby zpíval falešně (to taky umí). Greg je génius a stylotvůrce, jehož hru na kytaru lze donekonečna obdivovat a vzývat. Steve a Aaron mu v podstatě dělají jen funkční stafáž. Songy Paradise Lost si většina publika odzpívala s kapelou a ohlas odpovídal kultovnímu statutu Britů. Mňam!
Zaznělo: The Enemy, Hallowed Land, Faith Divides Us - Death Unites Us, As i lie Die, True Belief, The Last Time, Say Just Words, The Devil Embraced. No Hope in Sight, Ghosts
Jejda, Ville Valo aka pozůstatky vyfetlého idola náctiletých rockerek a jeho HIM. Shodou okolností jsem ho kdysi viděl v Praze s předskakujícími Paradise Lost a můžu tedy srovnávat. Tenkrát to byl alespoň rock, co měl tah a nějaké charisma. Teď je to jen prázdný stín, těch pár maminek, co přišlo zavzpomínat na kluka z plakátu, to taky neutáhlo, prostě nicota. Vile už není přefetlým tlusťochem, zase je jak z Dachau, ale to mu ani s bekovkou na hlavě body nepřihraje. Naštěstí to hrálo potichu a dalo se to na autodromu po langoši vyignorovat. Dotaz otrávené desetileté žačky namlsané koncertem PL: „Tati, a to je homouš?“ mluví za vše.
Baara: Na autodromu hráli Gány a bylo to lepší. Vystoupení VV nemělo žádnou energii, pán tomu ani pohybem po stage ani hlasovým projevem moc nedával. A o čem jiném by to vlastně mělo být? Hitovky HIM poznávám (ty aspoň maličko táhnou), ačkoli v ani v době jejich vydání mi nic neříkaly a na vzývání náctiletých dívek ke společné smrti jsem nic pěkného neviděla ani neslyšela, ačkoli jsem vlastně byla cílová skupina. Souhlasím, že jediným kladem bylo, že to bylo fakt potichu. K maminkám pod pódiem se nepřidávám a jdu si zalézt do spacáku.
vihkav: Airbourne zahráli tak hlasitou a gigantickou show, kterou nepředvedl na festivalu nikdo. Neříkám, že tím pádem jde o nejlepší kapelu v sestavě, to vůbec, i tak mám pocit, že ty koule a hlasitost tady neměla moc konkurenci. Však měli na pódiu 16 Marshall boxů, i když teda těžko říct, jestli všechny fakt hrály, nebo to byla jen kulisa. Stejně ok, jsou to prostě AC/DC, kdyby to nebyla sračka a dali do hudby trochu nápadu. Když jsem je nazval progresivními AC/DC, Evžen mi další den řekl úplně to samé, aniž by mě předtím slyšel. Bylo to ale dlouhé a načekali jsme se, než vyšuměl ten extrémně táhlý konec, což už nás pak dost otravovalo.
LooMis: AC/DC to vymysleli a Airbourne to posunují ve své (stále) mladické dravosti do extrémů. Bavil jsem se celou dobu královsky, tohle byl rock 'n' roll na speedu. Kapela maká naplno po celou dobu, nezbytné ohně, působivá světla, basák a kytaristi běhají po celém pódiu, ani na chvíli se nezastaví a když ano, tak sólují na kolenou. Výjimkou je tak jedině pasáž s barem na pódiu, kdy si všichni čtyři připíjejí s fanoušky. Jako je to samozřejmě vtipný, postavit si kapelu na trademarku riffů generačně starších kolegů a texty svěřit generátoru nejchytlavějších rockových sloganů (setlist nemám, ale co jsem chytil vypovídá za vše). Všechno tu už někdy bylo a otázkou tedy je, kdy se to opět vrátí. Každá meta jednou je překonána. Za mne prostě Airbourne bez ztráty kytičky. Představoval jsem si, že to bude párty a taky že byla. It's All for Rock 'n' Roll!
MXL: Australský rokec měl sílu nás úplně zničit. Kam se hrabe smrt metal! Je to profi kapela znalá chování na velkých podiích, což potvrdila, to zase jó. Rozhodně žádná sračka typu GNR a Aerosmith, budeme-li se bavit o tomhle ranku muziky, kterému absolutně nerozumím. Jenže až nemístný entuziasmus kapely a uvřískaného frontmana se pro nás stával nesnesitelným testem odolnosti. Po stopadesáté deklamované klišé, že rokendroll je best a znovu stejný hlasitý kolovrátek nás začal dostávat do zvláštní letargie, kdy jsme bezútěšně propadali různým druhům záchvatů, padoucnici nevyjímaje. Nekonečné chcípání nešlo ničím přebít a my jen čekali na portugalské černé sluníčko. Ale to spíše vyhasínalo a přicházely další skladby a nefalšované nadšení Airbourne, až pomyšlení na sebevraždu nebylo úplně od věci…
Největší vály: Ready to Rock, Too Much, Too Young, Too Fast, Rock ’n’ Roll for Life, Back in the Game, Girls in Black, Breakin' Outta Hell, It's All for Rock 'n' Roll, Stand Up for Rock 'n' Roll
vihkav: Gaerea měla velký potenciál, protože na takovém pódiu nevím, kdy hráli naposled, a jejich obrovská plachta se zmutovanou postavou tomu dávala korunu. Jenže zase první půlka hrozně potichu a basa nikde. Potom už to mělo grády, jenže to už zahráli jen dva songy a museli jít do prdele. Uběhlo to zase jako nic a nelze to okomentovat lépe, než hláškou, jíž jsem zaslechl večer u stanu: "Aspoň kurva počkej, až se kurva naleju!!!" Další aspekt koncertu, který mě fakt sral, bylo neustálé hecování zpěváka a vyřvávání “Basinfire”, přestože mají být temným black metalem v temných maskách, kam se žádné takové blbé proslovy nehodí. Těžko říct, jestli nebylo i to jeho podivné vykrucování na škodu, ale to byl ten menší problém. I tak se super atmo popřít nedalo a klidně to mohlo být delší.
LooMis: Těšil jsem se, že tohle bude něco jedinečného. Šuškanda o mladých blackových bonvivánech letěla tenaty marastí sítě již od Brutalu…. leč. Leč zvukař asi už to viděl, že to má za pár – místo kytarových včelínů to bylo spíš rojení moskytů a bicí zněly podivně kýblovitě. Takže když už jsem se začal v hudbě ztrácet, prostě jsem se jen díval na taneční kreace frontmana, kterého jsme pojmenovali Harapes. Za jiného stavu, na jiném místě a s jiným zvukem by to mohlo být velmi působivé. Takto zklamání, podobně jako s Urne.
DarkXane: Na svou živou premiéru se začouzenými portskými mládežníky jsem se popravdě docela těšil, protože jejich studiovky budí více než zaslouženou pozornost a loňská v pořadí třetí palba Mirage je toho důkazem. Nesvatí kapucíni na čele s ultra narcisem chrlícím misantropické výlevy do zástupu pomýlených nemůže nechat nikoho na pochybách, že destruktivní osud je zcela nevyhnutelný. Pánové jsou to totiž hodně přemýšliví a myslí to od srdce vážně aneb pomni, jak káží třeba v rámci debutu z roku 2018: „Bojujíce každý den za něco, pro co jsme nikdy nehlasovali, Probuzení ze snů, Řízeni věcmi a stroji pohřbeni, Bílé stěny, Navždy v pasti mezi nimi… Bílými stěnami!“. Živá performance jako sobotního zavíráku ovšem intenzitu zcela vytratila ať již z jakýchkoli redakčními souputníky trefně pojmenovaných příčin nebo že by byli ještě více znavení než my, zcela vyčerpáni australským kvazi-elektrikářským rock’n’rollovým průplachem? Vše je možné v paralelních dimenzích, do kterých jsme vrháni v poveškerém tom poblouznění naprosté ubohosti, a proto by bylo asi škoda, kdyby si tvorby neznalý náhodný čtenář navždy ztotožnil tuhle partičku s prcáním jakéhosi dortu navždy vetkaného to zvráceného MXL podvědomí. A toto budiž řečeno od někoho, kdo na první dobrou zůstal v němém úžasu v popůlnočním světle civět na kroutícího se scénického umělce budícího dojem coby něco mezi kvaltujícím rychlobruslařem ala Sáblíková a elitním baletním mistrem… faktem ovšem je, že s „harapes black“ metalem jsem doposud tu čest neměl a rozhodl jsem se s ním po návratu ze Spáleného Poříčí se spálenou držkou hned tak nerozloučit.
MXL: Portugalská Gaerea zažívá celkem hajp kolem posledních dvou alb Limbo a Mirage, tož jsem byl zvědav, jak to bubáci navalí. Dost lidí už po jedné v noci pochcípalo, takže jestli kapelu sledovalo 250 lidí, byla velikost stage poněkud předimenzovaná. Určitě by tomu slušel spíš komornější kabátek. Přes sílící únavu nemůžu říct, že by kapela byla úplně nezajímavá, i když jako na deskách na mě nepůsobila ani vzdáleně. Mělo to svoje kouzlo a za jiných podmínek bych se možná nechal pohltit víc. Kdesi hodně vzadu poletovali kytarista s basákem kolem bicmana, zvuk byl šeredný a nevýrazný, což se časem zlepšovalo, ale i tak to bylo potichu, což zase v danou hodinu chápu. Sám jsem byl už tak znaven, že fantazie začala bloudit to hájemství surrealistična… Vizuální prim hrál štěkající vokalista se svými baletními figurami atakující břehy scénického umění. A jak se tam tak ten hubeňour kroutil a pohopsával, vzpomněl jsem si na dávno vytěsněný zážitek při zhlédnutí groteskně-deviantní scény v undergroundovém filmovém snímku. Jeho hlavním hrdinou byl štíhlý pán v celotělovém overalu pokrytém modro-zelenými blýskavými šupinami. I jeho hlava byla zakrytá, jako u zpěváka Gaerea. Pohyby byly velmi podobné, ba totožné, akorát filmový aktér tančil kolem striptýzové tyče. Pak do disco hudby zazněly fanfáry a šéfkuchař přitlačil vozík s mnohapatrovým dortem zvícím výšky dospělého muže. Tanečník se ke sladké pochoutce přitulil a začal se kolem ní ovíjet, mazlit se s ní, sofistikovaně tančit a náhle ze šupin vyklouzl ztopořený penis… Následně jím dost nevybíravě dort penetroval. A znovu, a znovu zasazoval ten surovec odulým přirozením rány piškotu přes šlehačkou nazdobenou polevu… hotová zkáza a dortmageddon, a pak se jen začaly mísit bílé substance… tak tak, milé děti, a teď už alou spát!
Vložit komentář