onDRajs: Spojení dvou tour přitáhla do pražského podzemí davy. Koncertu Demilich ve stověžaté nahrál fakt, že šlo o pátek, nicméně takhle narvaný Underdogs jsem rozhodně nečekal. Už od sedmi, kdy do strun hrábl onoho večera jediný český zástupce ztrouchnivělé smrti Sněť, bylo v klubu plno. Těžko soudit, jestli dnes populární old school tak táhne, nebo prostě lidi chtěli vidět finskou UG legendu Demilich, ale je fajn zas vidět ucpaný klub metalheads. Sněť lidi evidentně baví, už se na ně vesele paří, mají i velmi slušný zvuk, takže jejich docela jednoduchá a skočná muzika šlape o to lépe. Když to srovnám s loňským, ve vedru odehraném setem ve Vopici, skupině to v Underdogs sedělo mnohem víc. Autopsy až za hrob! Jednoduché, byť účelné riffy přehrané s nasazením všech zúčastněných musely nakopnout i toho, kdo tomuto stylu moc neholduje. Řád Zdechlin za mikrofonem celou tuhle poctu starým metalovým časům korunoval svým mocně nemocným projevem. Uvidíme, co ještě Sněť v budoucnu předvede, našlápnuto má slušně.

Vaněna: A já své přicmrndávání načnu velkou pochvalou Sněti. Jejich deska navzdory sklizeným úspěchům u mě zabodovala jen napůl, ale živě, to je jiná! Projev fantastický, měl jsem tu čest poprvé, a hned se mi v duši rozlil blažený mor. Sněť byla nakopnutá, koncert se rozjel už ze startovacích bloků na plné obrátky. A připojím ještě jednu poznámku. Vzhledem k tomu, že jde i o kapelu pořadatelskou: už mnoho (a mnoho…) let jsem nazažil na death metalu tak mladé, svěží a pozitivní publikum. Mám dojem, že v tom Sněť má prsty a díky za to! Dýchl na mě duch devadesátých let, a k tomuto refrénu se ještě pochvalně vrátím.

onDRajs: Němečtí hrobokopáci Into Coffin ovšem dobře rozjetý večírek pěkně zazdili. Trio při svém setu do lidí napustilo tolik mlhy, že by se to nemusel stydět ani Rákosníček a přes tu bílou srajdu nebyl pořádně vidět ani vzadu prodávaný merch. Nevím, jestli tím chtěli zakrýt svou tvůrčí nemohoucnost, ale atmosféru jim to rozhodně nedodalo. Produkci jsem po hudební stránce vůbec nepochopil, Vaněna to trefně shrnul slovy „spíš jde o performanci než o hudbu“. Jo, trio se snaží do publika sypat doom/death postavený na ultrapomalých kilech podpořený dočerna pomalovaným křičícím basákem, ale efekt se nedostavuje. Dlouhatánské skladby postrádají pořádné nápady a vedou odnikud nikam. Vzdáleně cítím závan australské záhrobní školy, ale zůstává jen u snahy. Pro mě průser večera.

Vaněna: Ano, tady Ondra nemůže být spokojen, neboť o hudbu v užším slova smyslu šlo jen okrajově. Já jsem mlhu hustou jako od Blues for the RedSun, do ní zelené nasvícení a pomalu se kývající anemické figury ocenil. Co do hudebního projevu jen dodám, že hrát pomalu, monotónně přitom přesně, je pro bubeníka velmi těžké. Tady ty nepřesnosti byly četné a nepominutelné, pročež hrát víc než jeden song (což je ale 15 minut!) bylo asi trochu zbytečné.

onDRajs: Assumption byli v mnohém protipólem předchozí grupy. Kvartet měl dobře nazvučeno, celkově působil mnohem vyzráleji a muzikálněji a hutné riffy nabroušené jako kudla zatloukaly diváky jako hřebíčky do rakve. Byť jde zase o doom/death, Italové mají svou produkci mnohem variabilnější – od funeralových „stojáků“ přes střední valivá tempa (vzpomněl jsem si dokonce i na Skinless nebo pomalejší riffy od Cannibal Corpse, třeba z fošny Gallery of Suicide) až po incantationovské sypačky. Nechybí parádní souhra obou kytar, kdy jedna vespod drnčí a tlakuje a druhá dokresluje atmosféru tak, jak to pionýři z ostrovů zkraje 90. let vymysleli. Ačkoliv z desky mi to tak nepřijde, v Underdogs mě trochu trápila monotónnost murmuru Giorgia Trombina. Byť má v hrdle bubákovskou perlu (podobně jako třeba Ross Dolan), jeho projev je prostě stále stejný a chybí mu jakákoliv proměnlivost.

Začíná se s Oration, takže hnedle svižně, nicméně skladba se v polovině láme a zabředne do pohřebních temp, kde jsou Italové přece jenom nejsilnější. Druhá Submerged by Hadean Tides v tomto trendu pokračuje a šlo zřejmě o nejsilnější věc, co zazněla. Kdesi jsem četl, že Assumption míchají britský doomový romantismus s finským syrovějším pohledem na žánr a ano, s tím se ztotožňuji. Další čtvrthodinku obstarala Liberation z debutu, která vyzněla o dost lépe než z alba – větší tlak i zdařilejší proaranžovanost nápadů. Poslední věc byla suverénně nejrychlejší, zřejmě šlo o nějaký starší song, neznal jsem. Skupina zahrála v Praze čtyři kusy a mohla zahrát víc – když skončila, ještě měla čas na to jeden song přidat. Škoda, v Underdogs dokázala, že by z ní v budoucnu něco „většího“ mohlo být.

Finští smrtihlavové Krypts přišlápli plyn a jejich set odsýpal nepoměrně rychleji. Zvukově to trochu přepálili, nebyla to úplně koule, ale nahulené to bylo fest. V porovnání se studiovkami (tedy hlavně tou poslední) koncert vyzněl jako mnohem větší hoblovačka, přišlo mi, že důraz na atmosféru, která se dá na Cadaver Circulation krájet, hrál tentokrát až druhé housle. Třeba droneový konec Sinking Transient Waters s vyklepávaným rytmem na šroťák jsem v Underdogs čekal víc pohlcující, ale i tak to mělo grády. I když temnota převládala, ve středních tempech jsem si mnohdy vybavil i Bolt Thrower, což by mě jinak nenapadlo. Kapela diktovala hlavně riffy omotané v barvách soumraku a na nějaké technické kudrlinky si moc nepotrpěla. Krypts měli z večera největší kotel, až mi přišlo, že řada lidí přišla hlavně na ně. Finové také představili nový song, který byl svižnější, disonantní a hlavně ze začátku mi evokoval některé polohy Ulcerate – tak uvidíme, kam se ansámbl posune.

Vaněna: Ke Krypts si dovolím jen jednu krátkou poznámku: zvuk byl vynikající, a místo akademické pitevny (jako z desek) jsme se ocitli na pořádném kanibalském mejdanu.

onDRajs: Hlavní hvězdou pátečního večera byli ovšem Demilich. Hned zkraje musím zdůraznit, že tahle v UG legendární banda v ničem nezaostala v očekávání. Žádné rozpaky, soubor předvedl svrchovaně jistý výkon. Ze začátku mě překvapilo, jak Demilich ubrali na hlasitosti; hlavně oproti Krypts to bylo o poznání víc potichu, ale zvukové stránce to jednoznačně prospělo. Vepředu bylo vše krásně konkrétní a čitelné a i v Underdogs byl slyšet skandinávský dobový trademark – totiž ono pověstné kytarové chrastění studia Sunlight. Stál jsem úplně vpravo, takže jsem byl ochuzen o sólovou kytaru Aki Hytönena, v uších mi dominovala hlavní kejtra principála Antti Bomana. Bylo to vlevo OK?

Jinak mi věci z Nespithe přišly zahrané o něco rychleji než z originálu, songy odsýpaly v kurevském tempu. Možná to bylo i díky parádnímu výkonu bicmena Lauriho Rytkönena, který kapelu popohnal k vyšším rychlostním metám. Demilich i po těch skoro 30 letech od vydání Nespithe znějí stále svěže a soudobě – mix kvílivých a disonantních riffů, šlapavé „švéďárny“ á la Dismember a lehkého otisku starých Carcass. To, co ale dává Demilich punc jedinečnosti, je šeptaný Bomanův murmur, který je jak z jiného světa a hudbě přidává neopakovatelný bizarní feeling.

Pauzy mezi skladbami byly o něco delší, Boman si chtěl povídat, a tak nám třeba vysvětloval, jak se Demilich vlastně vyslovují (koncovku -ch, -č nebo -k používá podle nálady). Hrály se i songy z demáčů, ty mi přišly až moc oldschoolově goregrindové a hozené do Carcass, skladby z jejich jediné velké desky jsou prostě mnohem dál. Každopádně skvělé vzpomínání na stále inspirující ročník 1993. Bohužel jsem set nestihl celý, kolem půlnoci mi Gába klepe na rameno a úprk na poslední vlak může začít. Suma sumárum, povedený večírek, kterému slušela velká návštěvnost. Díky všem, že dorazili.

Vaněna: A co dodávat k Demilich? Lepší koncert jsem již dlouhá léta neviděl. Skvělý zvuk, přehrání brilantního alba Nesphite (songy z dema beru už jen jako protažení setu na kýženou délku), pozitivní atmosféra, moshující a inkluzivní kotel, který pokazila jen dvě stokilová prasata (Mizzy a já), která potřebovala vzývat kult násilí. Skvělé. Co se přehrávaného materiálu týká: všichni vzýváme Necrophagist, ale při tomhle zvuku mi Nesphite přišel jako skutečný křestní moment tlačeného tech/deathu; skvost. Ne, nechci vyvolávat hádky, klidně na předchozí větu zapomeňte, set Demilich v Underdogs stojí za vzpomínku jen v pozitivních konotacích. Bylo to úžasné, bylo to dechberoucí.

A využiju i poslední řádek, a to k poděkování Kreas za tenhle skvělý zážitek. Pro mě nepochybně koncert nejen roku, ale celé té posrané postcovidové doby.