Co udělá blackmetalista, když je v ČR na začátku února poměrně slabá zima? Samozřejmě, že cestuje na sever za podstatně větší zimou a přitom navštíví blackmetalový festival. Rozhodnutí o tomto výletu přišlo poměrně spontánně. Prostě jsme si řekli, že v Tallinnu jsme ještě nebyli a že sestava na desátém ročníku festivalu Howls of Winter vypadá docela zajímavě. Nic přímého tam sice v únoru nelítá, ale stejně šly zpáteční letenky sehnat za nějaké 4 litry na hlavu, ubytko bylo ještě podstatně levnější a lístek na dvoudenní fest stál úsměvných 55 €. Během pár minut bylo vše zařízené a nezbývalo než se těšit na kapely jako Nawaharjan, Sulphuric Night, Hetroertzen, Black Cilice nebo Strid.

Ve středu 8. ledna jsme krátce po poledni byli nachystaní na letišti a čekali na odlet letadla. A byť to do poslední chvíle vypadalo, že vše proběhne hladce, po asi hodinovém zpoždění nám bylo řečeno, že kvůli technické závadě letadla nás budou muset přebookovat na nejbližší možný let. No, a jelikož jsme se nepotřebovali dostat pouze do Varšavy jako většina lidí, ale ještě posunout dalším letadlem o kus dál, nakonec jsme letěli až ve čtvrtek ráno. Totálně nevyspalí a rozlámaní, ale tentokrát už bez jakýchkoliv komplikací.

Letěli s námi na stejnou akci i další Češi, kteří dokonce absolvovali čtvrteční warm-up ve složení Vanhelga, Wedard a Kalmankantaja. Na ten ale byly potřeba separátní lístky, a jelikož bychom tam stejně usnuli, raději jsme se rozhodli pro trochu turistiky a likvidaci místních piv, která začala už na polském letišti. Tallinn má jinak docela hezky zachovalé historické jádro s různými hradbami, věžemi, radnicí, pár kostely a třeba taky nejdéle fungující lékárnou v Evropě. Tou dobou, kdy jsme zde byli, bylo město téměř prázdné a v noci bylo jako většina podobných měst ještě hezčí než přes den.

Ve čtvrtek jinak stíháme návštěvu historické restaurace Olde Hansa, což je fest předražená jakože středověká knajpa s kořeněným pivem, zvěřinou a tak. Drahé, ale celkem dobré a pěkné. V turistické sezóně tam ale musí být narváno. Prolezli jsme také pár craftových pivnic v okolí vlakového nádraží. OK, ale nic co by stálo vyloženě za zmínku. Poblíž je ovšem taková hipster část Telliskivi s několika posprejovanými baráky, na které se oplatí kouknout. Úplně největší kult jsme ale navštívili v páteční poledne, a to pivovar Põhjala. Všechno, co jsme si tam dali (a že jsme toho neměli málo), bylo naprosto výborné, a to jak žrádlo, tak hlavně pivo. Totálně největší mordor byl Imperial Baltic Porter - Bison In the Barrel Room, tohle bylo fakt jedno ze tří nejlepších tmavých piv, co jsem kdy v životě pil.

Po pivní smršti se ještě trochu projdeme po centru a míříme do klubu. Rockclub Tapper je nějaké 3 km od centra. Ne úplně blízko, ale díky až absurdně levnému Boltu se do něj i z něj za pár korun bez problému dostanete. Je v něm hlavní sál, kam se vejde asi 500 lidí, nějaké místo na merch a samozřejmě bar. Jelikož si festival nechal uvařit 4 druhy craftových piv, utráceli jsme primárně za ně. Byla to sice pálka, 5 € za 0,3 l láhev se při nějakých 10 kouscích za večer docela prodraží a ve výsledku každý den padne za piva stejná suma jako za dvoudenní lístek. Ale co máš jako dělat, když si hned v klubu můžeš dát amber ale, session IPA, žitný ale a american IPA?

Krátce poté, co jsme stihli zvnitřnit první dvě festivalová piva, se začal ozývat nějaký kravál a jdeme na první kapelu. Goatsmegma je klasický war metal worship kapel jako Revenge. Dvě kytary, bez basy, zpěvák s plynovou maskou a slušně nasypaný bubeník. Úplně upřímně, kytarově to je místy fakt tupý goregrind, ale ty kruté bicí v daný moment udělaly své, až jsem si u toho aji dost solidně zapařil. Očekával jsem, že se Goatsmegma vysměju jako kdysi Bestial Raids v Polsku, ale ve výsledku byli lepší, než jsem čekal. Na Nuclear War Now! by určitě zapadli a Dalihrob s Dantezem by jistě ocenili. TOTAL GOAT WORSHIP, UGH!!!

Hlavní ovšem bylo, že už během prvního setu návštěvník jasně poznal, co budou dvě největší pozitiva festivalu. Na to, jaký Estonci hrají bordel, tak měli naprosto výborný zvuk, který vydržel po celé dva dny. A dalším velkým plusem byl zákaz natáčení a focení na mobilní telefony. Bylo zde sice několik lidí s fotoaparáty, kteří měli press card (tu mimochodem nebyl problém si obstarat, i já se jen slušně zeptal, jestli si můžu udělat pár fotek do reportu, když už s sebou mám svůj turistický foťák, a kartičku jsem rovněž dostal). Jinak byl ale zákaz focení respektován, a když se objevil někdo, kdo si začal natáčet koncert na mobil, ochranka ho vypičovala a byl klid. Po celý festival jste tedy mohli v klidu pozorovat kapely a pořádně se vcítit do atmosféry koncertů místo čumění na svítící telefony.

Jako druzí přišli na pódium Finové Blood Red Fog. A byť jsem na ně byl docela zvědavý, hlavně díky tomu, že část kapely hrála také jako live doprovod Nécropole, z jejich koncertu jsem zrovna dvakrát odvařený nebyl. Vlastně bych je označil asi za jedinou špatnou kapelu celého festivalu. Z jejich hudby šel typicky finský bm feel, jako známe třeba od Horna, z jejichž koncertů jsem rovněž nikdy úplně nadšený nebyl. Navíc BRF byli ještě o poznání unavenější, s docela divně rozladěným zvukem kytar, občasnou tupačkou, ale většinou o ničem.

To následující Sulphuric Night byli hned o něčem jiném. Jedná se o jednu z bosenských kapel napojenou na Black Plague Circle, které vede Osman stojící rovněž za Obskuritatem, Void Prayer, Cave Ritual, Deathcircle a tunou dalších projektů. Jelikož to bylo poprvé, co jsem s některou z těchto kapel měl naživo tu čest, hodně jsem se na Sulphuric Night těšil, a nakonec mě hodně překvapili. Stejně jako z nahrávek to byl hodně primitivní raw black s hodně tupavými bicími, ale s fakt výbornými riffy a skvělým vokálem. Vox byl fakt krutý jekot z pekla, během kterého si posluchač chvílemi připomněl pomalu nejstarší Cradle of Filth, ovšem bez náznaku jakékoliv komičnosti. Byl to naopak trve vampyric shit až za hrob. Ale hlavně ty riffy! Jasně, objevily se melodičtější pasáže, některá klidnější intermezza byla možná lehce zbytečná, ale když borci drtili tremola, nešlo si nezahrozit. Chvíli jsem stál vedle Bastiho z Kringy, a ten říkal, že to je tak dobrý, že po tomhle vůbec nechce jít hrát. Jo, Bosna potvrdila, že nejen z nahrávek je jejich black super, a o to více se těším, až bude konečně někdy možnost vidět naživo Obskuritatem.

I přes menší neochotu jít na pódium a bez druhé kytary to ale stejně Kringa opět totálně rozsekala. Kytarista Neidr má prý nějakou brutální ušní infekci, takže si musí od koncertů na chvíli odpočinout, a logicky tedy Rakušané měli o něco méně hutný zvuk, než od nich známe. I tak ale rozpoutali téměř stejnou pařbu jako nedávno v Bratislavě, a byli rozhodně největším rokenrolem celého festivalu. Naprostý fuck off jakkoliv sterilnímu či preciznímu hraní, ale o to větší nespoutanost a energie. Vritra se v jednu chvíli začal válet po zemi, narval si upadnutý mikrofon do hrdla, a stále drtil kytaru a řval, co mu síly stačily. Bubeník sází palby jak cyp a celkově jde poznat, že je Kringa dost možná v nejlepší formě, co kdy byla. A to po koncertě někteří členové kapely naopak tvrdili, že to bylo hrozně posraný. Nevadí, dav to vnímal jinak, i třeba Tomáš z ETEFu si chválil, že to byla zatím nejlepší kapela.

Následovalo ale další velké očekávání, a to Strid. Norská kapela ze začátku devadesátek, která patří mezi základní kameny depresivního black metalu. I přes poslední nahrávku v roce 94 a smrt několika původních členů stále fungující těleso, na které se v posledních letech postupně nalepili různí (ať už bývalí nebo současní) členové DHG či Fleurety. Co jsem tak zpozoroval, Strid fungují tak nějak na střídačku a naživo hrají opravdu jen výjimečně. O to větší překvapení bylo, jak precizní jejich koncert byl. Na to, jak hrají relativně jednoduchou a táhlou nudu, to byl rozhodně nejprofesionálnější set z celého festivalu. Navíc s třemi kytarami, fakt výborným zvukem a až k nevíře dobře bubnujícím Zweizzem. Vlastně jediný mínus, že s nimi na pódiu nebyl ještě Vicotnik. Místo něj hrál na basu Clandestine. A byť ze samotné hudby Strid nejsem úplně odvařený, úplně chápu kolegovu reakci, že to byla totální nuda, za mě to byl hodně příjemný koncert, a hlavně se opět potvrdilo, že když Norové něco dělají, dělají to fakt pořádně.

Závěr pátečního dne ale patřil portugalským Black Cilice. Další z raw blackových projektů, které poslední dobou získávají čím dál větší jméno a postupně se objevují na různých elitních festivalech. Posledně jsem měl tu čest je vidět na loňském Celebrare Noctem, kde zvolili podobný přístup jako tentokrát. Opět začali spíše melodicky a v průběhu setu se postupně dostávali do mnohem více syrových poloh. A byť asi stále nemůžu říct, že by v Tallinnu překonali nadšení z jejich koncertu, který odehráli před lety v Berlíně, určitě se jednalo o koncert s nejlepším zvukem, co jsem u Portugalců zatím zažil. Během Black Cilice bylo mimochodem jako během jediné kapely kompletně zakázáno fotit, a to aji press fotografům. Počítám, že za to může primárně fakt, že si na pódiu hrají (tentokrát opravdu s pravou) lidskou lebkou. Na tu si ale přítomní museli hodně dlouho počkat. Celý jejich set byl mega, ale totálně mega dlouhý. Rozhodně nejdelší ze všech kapel, což si jako poslední páteční kapela asi mohli dovolit, ale tvle, stejně by to mohlo mít nějakou míru. Hráli určitě přes hodinu, a když jste celý den na nohách a máte za sebou i nějakou tu turistiku, vydržet stát byl už nadlidský úkol. Nicméně čím déle Black Cilice hráli, tím lepší byli. Pitche, ty riffy valily jak cyp, do toho nonstop blastbeat a krutý vokál. Opět se mihnu kolem Bastiho, který říká něco o nejlepší kapele, s čímž lze pouze souhlasit. Nakonec jsme vydrželi i do chvíle, kdy zpěvák konečně vytáhl lebku, dáváme ještě dva songy a během (doufejme, že už) posledního postupně odcházíme na tágo.

První festivalový den byl tedy super a těšení na pokračování a další kapely bylo velké. Hrálo se ale až od šesti večer, a tak před tím zvládáme opět nějaký výlet. Jelikož přes noc nasněžilo jak cyp, rozhodli jsme se kouknout trochu více do přírody. Začali jsme u památníku Russalky a přilehlého parku Kadriorg, odkud jsme se vydali na cestu k Jägalskému vodopádu. Ten je od Tallinnu sice vzdálený nějakých 30 km, ale Boltem to vychází na 18 €, což poměrně na klit. Ten byl v teplotách kolem nuly částečně zamrzlý a i díky zasněženému okolí hodně hezký. Poté jsme se zase vrátili do centra Tallinnu, prošli se po hradbách se strážními věžemi a také navštívili podzemní tunely pod věží Kiek in de Kök, kde je třeba dobře zdokumentováné bombardování Tallinnu, a to včetně slušného industrial noisového zvukového doprovodu. No a nebyli bychom to my, kdybychom ještě nezašli na nějaké pivo, tentokrát do Hell Hunt, kde mají jak něco svého, tak hromadu všelijakých lahváčů a taky dost fajn jídlo.  

Do klubu se stíháme dostat tak akorát včas, kdy zrovna začínali Nornahetta. Jedná se o islandskou improvizaci, a co jsem koukal na dřívější záznamy, tak s docela proměnlivou sestavou. Tentokrát se ale prostě jednalo o borce z Misþyrming, kde místo Dagura řval basák. Jejich set byl docela krátký, ale dost dobrý. Byl to primárně sypec s disonancemi. Melodie prakticky žádná, pouze standardní islandská disharmonická riffařina, která ale na to, že se jednalo o improvizaci, až kupodivu držela pohromadě. Jasně, šlo poznat, že některé změny třeba v rytmu bicích byly lehce na sílu, ale nic, co by kazilo dojem z koncertu. Rozhodně to bylo podstatně méně kultivované než současná podoba Misþyrming, za což dávám palec nahoru. Po asi dvaceti minutách byl konec a klidně bych snesl i více. Na začátek koncertního dne dost na pohodu.

Pak přišlo na řadu české Inferno. To, jak víme, je momentálně v super formě, a když zároveň klapne zvuk, není co řešit. A vzhledem k tomu, že v Tapperu bylo výborně nazvučené vše, Inferno rovněž nestrádalo. Určitě tedy lepší než na loňských koncertech na Melodce či v Praze. Dominovaly samply a bicí, kytary s vokálem byly spíše v pozadí, což je s ohledem na zvuk poslední desky vlastně ideální. Dokonce i samotná kapela si po svém setu pochvalovala, že hrát v takhle dobrých podmínkách je prostě radost. A nechválila si jen technickou stránku a zvuk, ale i vizuál. Ten tvořila temná modrá světla, hromada kouře a sem tam nějaký problik strobáče. Na projekci tentokrát nedošlo. Stejně jako na předchozích setkání v posledním roce a půl, i tady drtivá většina koncertu stála na materiálu z Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), který už mají v dost v ruce. Než nějaký tlak a velký metal to spíše byla meditativnější poslechovka, což ale nebylo vůbec na škodu. Osobně sice musím trochu hnidopišsky říct, že na Islandu to bylo ještě o úroveň lepší a honosnější, ale i v Estonsku se jim podařilo navodit dost silnou atmosféru a odehrát skvělý set. Úplně nejlepší mi přišel ovšem konec, který patřil tuším Ω ≻ 1 z Gnosis Kardias, kdy rozjeli asi největší palbu, Ska-Gul dokonce shodil z hlavy šátek, začal o to více pařit a dost lidí s ním. Impozantní.

Jako třetí hráli litevští Luctus. Ty jsem kdysi viděl, už ani nevím kde, a pamatuju si, že to byl poměrně našláplej black se slušnými sypačkami, ale i thrashovějšími prvky. To samé platí i dnes a díky hodně mocnému zvuku měli zároveň slušné koule. K tomu dost zlý vokál, už zmíněný sypec a celkově předvedli až překvapivě násilný set. Místy se jejich primárně blacková podoba přehoupla i do docela houpavého rokenrolu, který ale s dost basovým soundem rovněž slušně valil. Vedle mě stojící Jáně si Luctus hodně pochvaluje a hodnotí jako jednu z nejlepších kapel. Mě možná až tak na prdel neposadili, ale dost dobré to bylo. K tomu různé svíčky and shit a nějaké to okultno. O to úsměvněji pak vyznělo, když jako jediná kapela za celý festival začali rozjíždět proslovy mezi skladbami a zmínili „this song is not about politics but about freedom“, poslali do píče Putina a opět rozjeli další uaaaaa!!!

Jestli byla ale v line-upu celého víkendu jedna konkrétní kapela, na kterou jsem byl opravdu zvědavý, byli to Nawaharjan. I přes to, že jejich řadovka Lokabrenna získala poměrně slušný ohlas na blackmetalové scéně, odchytit tuto německou kapelu naživo není až tak snadné. Sám jsem jejich koncertů za poslední roky moc nezaregistroval, a jeden z nich byl zrovna na Howls of Winter v Tallinnu před pár lety. Jsem tedy rád, že ze všech kapel, které se pořadatelé rozhodli na jubilejní desátý ročník opětovně pozvat, padla řada i na Nawaharjan. Lokabrenna byla na Marastu poměrně dost chválena, a já říkám, že mě od té doby baví snad ještě více. Naživo hned při nástupu trochu nemile překvapilo, že hráli bez basy jen jako trio. Přitom vím, že v minulosti hrávali ve čtyřech a právě i s basou. Hned s prvním songem Warassuz jsem byl tedy trochu nesvůj. Netrvalo ale moc dlouho a vepředu na pravé straně, kde stál právě druhý kytarista, jsem našel místo, kde vše nejen že znělo dobře, ale zároveň mělo i dostatečný tlak. Stoprocentní to asi nebylo, ale konečně spokojenost. Následovalo ale několik starších songů v angličtině, a byť byly taky fajn, nemohu se zbavit dojmu, že novější materiál je prostě o poznání silnější. Tohle znělo poněkud více jako Mgła, což ruku v ruce s vizáží kapely vyvolávalo lehce negativní dojem. Jak ale nastoupily opět skladby z řadovky, hned to bylo o něčem jiném. Hlavně čím delší song a riff hráli, tím to bylo mocnější. Ta melodická tremola Berlíňané zkrátka umí a třeba závěrečný kus Hradjungo byl hodně epic. Nemůžu sice říct, že bych se z toho nějak vyloženě posral, ale minimálně druhá polovina setu byla super.

Následně přišla konečně řada na islandské Misþyrming, na které se minimálně s ohledem na jejich minulost vždycky rád podívám znovu, ale po poslední desce a hlavně nedávném koncertu v Bratislavě jsem si říkal, že si je prostě jen připomenu, ale nic moc od nich čekat nebudu. Ty debile, kdybys věděl, jak budeš mimo, tak si rovnou naliskáš. Jako vlastně mě to ke konci festivalu už ani nemuselo překvapovat, ale Misþyrming zde měli jeden z úplně nejlepších zvuků, co jsem u nich kdy slyšel. Jako vážně musím přemýšlet, jestli vůbec někde zněli ještě lépe? Snad možná jen na Chaos Descends v roce 2016, a to jestli vůbec. Málo kdy se poštěstí, aby jejich hudba nebyla nějak přehulená a šlo jí dobře rozumět. Tady se to podařilo na výbornou, vzadu vše tak akorát na příjemné užití si koncertu, a když jsi chtěl tlak, nebyl problém se dostat dopředu, kde to naopak valilo jak kráva, ale stále dost čitelně. O tom, že nasazení Islanďanů bylo opět totální top, se nemá cenu bavit. Pot z nich tekl po litrech a stále pařili jak o život. A nemyslím si, že by za to mohly jen piva, kterých ve mně už bylo nemálo (v Bratislavě jsem na tom rozhodně nebyl o moc líp), ale tentokrát mě i samotná hudba bavila o poznání více. Jasně, pecky z debutu furt makaly nejvíce, ale dokonce i ty songy z Með hamri a Algleymi mě teď fakt bavily. A nebyl jsem jedinej, kdo je chválil. Aji z Karla z Inferna vypadlo něco ve smyslu, že tam konečně hraje i nějakej inspirativní bubeník. Úplně jinej koncert než v Bratislavě.

Poté, co dohráli Mišpyrming, dost velká část lidí opustila sál. Na Islanďany rozhodně bylo úplně nejvíce lidí za celý festival. My ale samozřejmě zůstáváme, protože přišla řada ještě na Hetroertzen, kteří byli úplně poslední kapelou tohoto víkendu. U nich to mám taky kolikrát napůl, protože některé jejich koncerty byly vlastně dost fajn, některé zase ne. Některé songy od nich úplně zbožňuju, ale málokdy zvládnu soustředěně poslechnout celá alba. No a jejich poslední deska Phosphorus Vol I zrovna taky není dílo, na které bych úplně přísahal. I tak jsem ale věřil, že mě tentokrát dostanou. Notypičo, kdybych vůbec tušil jak. Hned od samého začátku mi padla brada a čuměl jsem jak puk až do konce. Fakt doufám, že za momentální nadšení nemohly jen pivíčka, ale pochybuji o tom, že by mě takhle hustý gig střízlivého nebavil. Hned s úvodní Uprising to odpálili hodně daleko a to nejlepší teprve přišlo. Hetroertzen jsou rozhodně v nejlepší formě, co jsem kdy viděl, a o tom, že zde měli úplně nejlepší a zároveň solidně hutný zvuk, se už na konci reportu z tohoto festu snad nemusím opět zmiňovat. Největší radost mi ale udělali zahráním mého úplně nejoblíbenějšího songu The Rose and the Cross, který jsem od nich za posledních 8 let neslyšel ani jednou. Jeho živá podoba je sice trochu jiná, protože Frater D, který ho nazpíval, teď už pouze bubnuje. Místo něj zpívá hlavně Anubis, kterého místy doplňuje nový baskytarista. A i když je originál trochu jinde, Anubis se za poslední roky fakt neskutečně zlepšil a odzpíval to, stejně jako další věci, úplně parádně. Fraterovo zaměření se na bicí ale kapelu taky posunulo, protože některé skladby byly fakt výrazně napálenější než z desek. I Am Sickness, I Am Death byla určitě ještě rychlejší než z alba, a naživo rovněž působivá. S dalšími songy ze setlistu si nejsem úplně stoprocentně jistý, vlastně jsem celou druhou půlku setu akorát fanaticky drhnul imaginárním trsátkem tremola spolu s kapelou takovým tempem, až mě z toho bolela ruka. Ale The Final Breath of Mankind s The White Priestcraft pravděpodobně nechyběly. Hetroertzen jinak byli tradičně oblečení ve svých hábitech, nechyběl ani obrovský pentagram nad hlavami. No prostě vše výborné, až na jedno obrovské mínus. Skončili tak o 20 minut dříve, než měli. A když ne o 20, tak aspoň jeden další song navíc dát fakt mohli. Když byl jejich koncert nejlépe rozjetý a byl jsem zároveň přesvědčený o tom, že jsou nejlepší kapelou festivalu, z ničeho nic pustili nějaké divné outro a úplně nečekaně bez jakéhokoliv epického finále odešli. Huh? Já chci víc!

Tímhle byl každopádně desátý ročník Howls of Winter u konce a nám jen zbývalo přesunout se na ubytování. Naštěstí na cestu u baru chytám ještě poslední pivo, ať můžu během nasávání v Boltu nekonečně brblat na to, že když mohli Black Cilice hrát v pátek snad hodinu a půl, Hetroertzen by jeden song navíc taky nezabil. V neděli jinak docela dlouho vyspáváme, zpáteční lety jsme měli až na večer. Přes den zvládáme ještě kouknout na zříceninu klášteru Pirita, což je takový Panenský Týnec, a pak to na pár hodin zalomíme v Mikkeller baru v místním nákupním centru. Do Prahy následně letíme (opět přes Varšavu) bez jakýchkoliv komplikací a doma jsme někdy kolem jedenácté večer.

S Howls of Winter festivalem a vlastně i s celým výletem do Tallinnu jsme každopádně mega spokojení. Málokdy máte možnost navštívit akci s hromadou super blackmetalových kapel, kde je naprosto výborný zvuk od samého začátku až do konce a neotravují vás tam žádní dementi se svítícíma mobilama. Dobré pivo tam mají taky, tak co chtít více? Snad jen, aby to to nebylo tak daleko a aby se akce s podobnými podmínkami ideálně někdy konala i u nás. Za podobně dobrým zážitkem se každopádně vyplatí vycestovat, a já mohu návštěvu Tallinnu a Howls of Winter festivalu pouze doporučit.