Když nemůže Inferno za Míšou, musí Míša za Infernem. I takhle vlastně mohu odůvodnit svou páteční cestu do Brna. Inferno loni vydalo hodně vydařenou desku Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), kterou pomalu ale jistě začíná prezentovat i naživo. V září loňského roku mělo dojít na českou live premiéru v Praze, ale jak mnozí jistě zaregistrovali, koncert byl na poslední chvíli zrušen. Musel jsem tedy sednout na letadlo a zúčastnit se islandského Ascension festivalu, abych se mohl přesvědčit o tom, jak to v současnosti téhle české bandě naživo jde. No a vzhledem k tomu, jak dobrý dojem na mě Inferno na Islandu zanechalo (plus také kvůli tomu, že došlo k opětovnému odložení koncertu Ved Buens Ende v Belgii), rozhodl jsem se, že se na jeho koncert vydám i do Brna.

Páteční večer na brněnské Melodce patřil ale také další moravské blackmetalové legendě. Jako první zde hráli brněnští Root s kupodivu stále živým Big Bossem. Takže jsme tu měli dvě velmi zvučná jména, na které tuzemští fanoušci dobře slyší, lístek za pouhých 250 korun a stále velký hlad po živých koncertech. Není tedy divu, že v klubu bylo ještě před začátkem samotného koncertu už velmi slušně narváno. A i když osobně patřím mezi tu skupinu lidí, kteří Root od svých nácti viděli snad už třicetkrát, i tak jsem netrpělivě přešlapoval hned od čtvrt deváté před pódiem a byl zvědavý, v jaké formě se s dnes již sedmdesátiletým zpěvákem předvedou.

Koncert nakonec z kdovíjakých důvodů začal až o půl hodiny později a Big Bosse tentokrát už museli na pódium doslova dotáhnout a přilepit jej na židli. Ten za ty tři-čtyři roky, co jsem ho neviděl, zestárl minimálně o dalších deset let, takže kdo ví, jak dlouho nad ním bude ještě Satan držet ochrannou ruku a nechá ho dýchat na povrchu zemském. Logicky mu tedy nebylo zrovna dvakrát do skoku, čehož jsme si mohli všimnout i v minulosti, kdy na koncertech Root už působil primárně jako ikona kapely, ale o zpěv se už z velké části staral spíše Igor. Osobně jsem měl tedy očekávání od koncertu spíše nulová, a hlavně si chtěl ještě jednou odškrtnout, že jsem je viděl, dokud byla možnost.

O to větší překvapení ale přišlo, když začali hrát, protože hned od úvodní The Book jsem čuměl na to, jak dobře to Big Boss odzpíval. Co se výkonu zbytku kapely týče, tam není třeba moc co řešit, vše odehráli v pohodě a jak to na Melodce většinou bývá, koncert byl i poměrně dobře nazvučený. Fakt jsem ale nevěřil v to, že se od té sedící mrtvoly dočkám snad nejlépe odzpívaného koncertu za posledních deset let. Jasně, řevu už taky moc nedal, v tom mu i nadále (byť se sám rozhodně dost snažil) hodně asistoval baskytarista Igor, ale všechny čisté zpěvy dával BB fakt s přehledem. Asi i z toho důvodu setlist z velké části tvořily novější věci od The Temple in the Underworld až po poslední řadovku, během kterých si Jirka mohl více hrát na operního zpěváka než na starého démona. Na asi čtyři staré kulty ze Zjevení ale samozřejmě také došlo, a jako vždy, i tentokrát Valter sršel vtipem. Před songem 666 zazněla už obligátní hláška „znáte moje telefonní číslo?“, ale došlo i na stěžování si na „kokota, co na mě čumí a u toho si čte z tabletu“, což si onen kokot, kterej v první řadě půlku koncertu rval všem před xicht tu svítící pičovinu, fakt zasloužil. Root jinak až na pár přestávek s proslovy mezi songy poctivě odehráli hodinový set, na jehož závěru nechyběly klasiky jako Píseň pro Satana a Hřbitov. Následně stejně jak Big Bosse z backstage přinesli, tak ho do ní zase i odtáhli, a pódium se začalo připravovat na koncert Inferna. Osobně ale musím překvapivě říct, že mě tentokrát koncert Root, hlavně díky dobře zpívajícímu Big Bossovi, fakt bavili.

A i když jsem byl prvním koncertem večera potěšen, mnohem více jsem očekával od toho druhého. Nejen že Inferno potvrdili své kvality na své poslední studiové nahrávce, díky Islandu vím, že se hodně vyšvihli i naživo. Celkově je jejich soudobá prezentace dotaženější než zvuk s image, se kterými pracovali v předchozích letech, byť je v mnohém vlastně značně minimalističtější. Zkrátka ve chvíli, kdy přišli na pódium, byl viditelný i slyšitelný rozdíl mezi Infernem a Root, kteří se logicky drží hlavně oldschoolovější estetiky. A i když brněnský koncert Inferna dopadl vlastně dost dobře a borci zde odehráli koncert hodně na úrovni, osobně si nemůžu odpustit několik ale, za které může primárně fakt, že jsem je viděl před třemi měsíci v dosti odlišných podmínkách.

Je celkem jasné, že v relativně stísněném klubu bude jejich hudba i vizuál fungovat poněkud jinak než na do detailu vypiplaném festivalu s velkým pódiem. Asi nikoho nepřekvapí, když zmíním zvuk. Na Islandu byl prostě krásně slyšitelný každý detail, samply naprosto diktovaly, z bicích šel slyšet každý úder a kytary s vokálem pomáhaly držet potřebnou hutnost. Na Melodce to byl podstatně větší hukot a metal, a to jak v dobrém tak ve zlém. Hudba Inferna rozhodně více tlačila a celkově byla energičtější, kytary poměrně dost řezaly, samply rovněž fest valily, ale rozpoznat jednotlivé linky od sebe bylo poměrně náročné. Osobně mám Paradeigma naposlouchané opravdu hodně, takže mi absence některých detailů nebránila k tomu, abych se do hudby zvládl ponořit naživo i tentokrát, ale přijít sem bez znalosti hraného materiálu, působilo by to na mě mnohem více zahuhlaným noise/drone dojmem.

V mlze, a to doslova, se žel ztrácel i kapelní vizuál. Na rozdíl od Ascension festu tentokrát nechyběl na pódiu kouřostroj, a kapela se ho rozhodně nebála použít. Částečně vlastně cool, že člověk mohl zažít velmi podobný koncert jinak, ale jelikož se to s tou mlhou fakt už docela přepísklo, z výborné projekce, na které jsem minule mohl oči nechat, jsem si všiml fakt jen pár fragmentů. Stejně to odnesla i světla, která vlastně tvořila jakousi neprostupnou modrou záři místo dotváření proměnlivě atmosférického setupu.

Výběr songů byl ale velmi podobný nebo možná úplně stejný jako posledně. Došlo na přehrání posledního alba a k tomu bonus či dva (soudím primárně dle délky hraní, která mi tentokrát přišla o něco delší). Set působil dost celistvě, a to především vepředu, kde byl zvuk spíše hutnější a s čitelnějšími samply, oproti noisovějším kytarám v druhé půlce sálu. Dle očekávání nedošlo na jediné slovo mezi songy a pouze se hrálo bez pauzy od začátku až do konce. Některé části, jako třeba krutě nasypaná Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time, pozvedly aktuální nadšení z koncertu ještě o úroveň dál. V tu chvíli se dokonce i relativně statický Vaněna rozpařil :) Jinak šlo opět o konstantně dobrý koncert, který měl jen jedno mínus, a to že se z něj částečně vytratila magie nahrávky, která před třemi měsíci díky vícero faktorům zafungovala lépe.