V Čechách patří k minoritě kapel, které se kdy věnovaly progresivnímu death metalu. A když frontmana a leadera Martina Schustera i v zahraničí ceněné formace postihla tvůrčí krize identity a nastalo hledání a objevování nových obzorů, nebylo třeba nic lámat přes kolena a prostě se vydat jiným směrem, a pod jiným jménem.
Po sedmi letech se ale MINDWORK vrátili s novým materiálem Cortex, kterým na oko stejní, ale reformovaní Pražáci oživují minulost a navazují na zlaté časy ‚tech deathu’. Více už v rozhovoru o hudbě, zvuku, negativních pocitech z vlastní tvorby, ale i nové nahrávce přímo Martin (kytara, zpěv).
--- --- ---
Mindwork 7 let spinkal. Co se s ním v mezidobí dělo, co jsi, Martine, hudebně dělal?
Už někdy během roku 2013 Mindwork procházel lehčí krizí identity, čehož důkazem může být poslední song, co jsme v tehdejší sestavě udělali, Letargie. Byl tam znatelný příklon k rockovější podobě, žádné harsh vokály, český text... ten song neměl s Mindwork v podstatě nic společného. O rok později proběhla ještě taková posmrtná křeč v podobě snahy zahrát párkrát na živo. Domlouvali jsme koncerty s výbornou slovenskou kapelou Holotropic, jímž jsem v té době nahrál nějaká kytarová sóla na desku Permeate. Nakonec z toho ale sešlo a Mindwork šel definitivně k ledu.
V té době už jsem připravoval svůj sólo projekt, který vyústil v mojí kapelu Face the Day. První desku Corroding Dreams jsem se rozhodl nahrát a zmixovat celou sám a totálně jsem si na tom vylámal zuby. Od té doby se ohledně práce se zvukem neustále učím - došlo mi, že je to celoživotní cesta... ale zábavná. Stále v podobě sólo projektu jsem kolem roku 2017 dával dohromady materiál na druhé album Stuck in the Present, to vyšlo o rok později a jsem s ním doteď spokojen. Nachází se na něm i skladba Elevator to the Sky, což je předělaná Letargie.
Stuck in the Present obohatil pár nápady i Martin Spacosh. Ne náhodou, protože během té doby jsme spolu začali dávat dohromady náš společný alternative/rockový projekt Martians, jehož debutovou desku You are Here se chystáme letos vydat.
Takže stručně řečeno, na hudbu jsem po rozpadu Mindwork nezanevřel.
Nezahálel jsi. Máš tucha, co zapříčinilo tu krizi identity? Opotřebení dosavadní hudbou, tvé dospění, nějaká životní událost?
Asi jsem se někam potřeboval hudebně posunout, akorát jsem nevěděl přesně kam, každou chvíli mě hudebně zajímalo něco jiného. A ten posun v podobě Letargie byl natolik zbrklý, že jsem si asi uvědomil, že tudy cesta pro Mindwork nevede. Bylo zapotřebí se trochu stáhnout do ústraní a začít s čistým štítem. Nutno dodat, že jsem si ho záhy vydáním Corroding Dreams pěkně zasvinil, ale s tím se tak trochu počítalo, byl to pro mě experiment.
Experiment v jakém smyslu? Jak vycestovat z hudebního tápání a hledání? Nejsi nakonec s Corroding Dreams spokojený?
Experiment ve smyslu přístupu k tvorbě a produkci mojí muziky, pokusit se celým procesem projít sám bez cizí pomoci a zjistit, co to vůbec obnáší za úskalí. Corroding Dreams byl v podstatě takový "proof of concept". Proto také zní tak, jak zní. Bylo by snadné tu desku nenávidět, ale během její tvorby jsem se toho hodně naučil, takže je pro mě důležitá. Myslím, že se na ní nacházejí vcelku kvalitní songy, ale z hlediska produkce je slabá. Pouštět si jí v dohledné době určitě nehodlám.
Jak vycestovat z hudebního tápání... otázka za milion dolarů. Pro mě je důležité být k sobě upřímný a nechat muzice, která ve mě vzniká, volný průběh... nelámat to přes koleno. Musí to vznikat přirozeně. A když to nejde, tak to nejde, časem to přijde samo. Ale neexistuje univerzální recept, každý to cítí jinak, každý s tvůrčí krizí bojuje po svém a proto je hudba taky tak rozmanitá.
Nebyl bych ke Corroding Dreams tak tvrdý, ale zpět k Mindwork. Na začátku padlo, že jste 7 let nehráli. Jak jsi se propracoval k myšlence obnovení, co byl prvotní impuls? Nebo už to v tobě hlodalo déle?
Myslím, že prvotním impulsem byl rozhovor, který jsem dělal asi před rokem a půl pro Metalopolis. V jedné otázce došlo i na Mindwork a nějak mi to vnuklo myšlenku, že by byla sranda něco s Mindwork zase udělat. Do té doby jsem na to ani nepomyslel. Začalo to jen singlem a postupně jsme se dobrali k EP.
Nicméně tímto EP to, doufám, neskončí… celá koncepce EP a energie do něj vložená na nás působí, že reunionu Mindwork opravdu věříš a že to není jen takový pokus, jestli se chytne.
Možná skončí, možná ne. Původně bylo v plánu vydat EP a následně ho představit posluchačům v koncertní podobě spolu s osvědčenými kousky z minulosti. To se v dohledné době nestane a motivace dělat další muziku nám tedy trochu chybí. Já teď každopádně pracuji na další desce Face the Day a řeším se Spacoshem vydání debutu Martians, takže na Mindwork mi teď stejně nezbývají kapacity.
Viděl bych to tak, že až budeme mít zase náladu na metal, tak si pár skladeb nahrajeme, ale na dlouhohrající desku to nevidím. Nikam už se netlačíme.
Koncerty se časem rozjedou a třeba s Cortex navážete na úspěchy předchozích desek. Po každé jste byli nominováni na Anděla, po každé jste si zahráli na Brutalu, předskočili jste Cynic, Suffocation, nebo Nocturnus - tohle nejsou věci, které bys rád zopakoval a na které bys chtěl navázat?
Samozřejmě, že jsou. S tím, že budeme koncertovat, jsme do toho hlavně šli.
V nové sestavě máš spoluhráče z Face The Day. Jaké to je dělat se stejnými lidmi dvě kapely? A podílí se i na tvorbě?
My vlastně dvě kapely neděláme. Jen jsme se přepnuli z Face the Day na Mindwork s tím, že z Face the Day se stal opět můj studiový projekt. Muziku skládám sám a nevypadá to, že by se to v dohledné době mělo měnit.
Jo takhle… A není to s jejich muzikantskými skilly trošku škoda? Však třeba Jirka Rambousek byl v GuitarWorld.com nominován (Jirkovo sólo z Depersonalized a Last Lie Told) na jednoho z 5 nejtalentovanějších na elektrickou kytaru v roce 2020. Jak k té nominaci vlastně došlo?
S Dominikem v rámci Face the Day nadále spolupracuji - nahraje mi nějaké basové party na připravovanou desku, ale Jirka by se tam nudil. Ohledně té nominace nevím přesně, asi někam poslal video a jim se to líbilo :)
Zmínil jsi neuskutečněný koncert s Holotropic. Loňské Velikonoce jste s Face The Day měli mít dva koncerty s dalšími Slováky - Wayd (ehm, měl jsem v tom prsty, tak přihřívám polívčičku, pozn. Loo). Face The Day po tom přepnutí tedy zmizí z koncertních pódií? A nebudou Mindwork, tak jako jste to s FtD udělali na miniturné s Forgotten Silence a hráli věci od Mindwork, hrát Mindwork naopak věci od FtD? Co čekat za setlist?
Koncertní podobu Face the Day zatím vůbec neplánuji, ale pokud by na to přišlo, tak by se setlist točil z většinové části kolem aktuálně připravované desky. Je to hudba, která je stylově trochu jinde a její živá prezentace si žádá odlišný typ muzikantů, takže tady je to zatím otevřené.
Co se týče Mindwork, je to jak naznačuješ - mimo repertoár, který čerpá hlavně z desky Eterea a nového EP, tam bude lehký přesah do Face the Day (1-2 songy ze Stuck in the Present). Těch koncertů s Wayd je škoda, na to jsem se hodně těšil.
Na Cortex participovalo pár zahraničních akvizic – z hlediska hudby je to Bobby Koelble. Jak jsi se s ním zkontaktoval a jaká byla spolupráce? Bylo to „profesorské“ dodání úkolu, nebo Bobbyho naopak bylo třeba popohánět a případně něco vracet k přepracování?
Bobbyho jsem jednoduše oslovil přes Messenger, komunikace probíhala na přátelské úrovni. Jednou nebo dvakrát jsme mu sólo vrátili s nějakými návrhy, co by se ještě dalo zlepšit, ale vzal to v pohodě a nakonec dodal skvělé a osobité sólo, které do skladby Depersonalized krásně sedne.
U obalu je to jasné, tam jsi šel známou cestou, kterou prošlapal Spacosh s Between The Planets. Ale přesto, nehledali jste místo Gustavo Sazese alternativu na domácí scéně?
Přesně tak. Nikoho jiného jsme nehledali a jsem s obalem velmi spokojen - krásně zapadl do daného konceptu, ale pokud tě napadá někdo konkrétní z domácí scény, rád si nechám doporučit třeba pro budoucí tvorbu.
Cortex nám vizuálně přijde lehce spjat s vaším debutem Into the Swirl a zároveň v něm nacházíme, proč asi, jistou paralelu s Death. Uhodili jsme hřebíček na hlavičku nebo máme ‚overactive imagination‘?
Nevím, jestli máte ‚overactive imagination‘, ale já se touhle otázkou ocitl ‚trapped in a corner‘ :)
Co k tomu říct a neopakovat se. Death mají samozřejmě na Mindwork velký vliv a při každé vhodné příležitosti mi to někdo rád připomene. Ale vážně, já tam Death tolik neslyším, možná sem tam nějaká pasáž, ale celkově vzato mám za to, že je Cortex docela svébytnou nahrávkou. Teď mě napadá, netýkala se ta otázka náhodou jen vizuálu?
Co se týče té paralely s Into the Swirl, tak máš pravdu. Vlastně i obsahově jsou si ty nahrávky blízko. Ale záměr v tom nebyl.
Zmínil jsi své experimenty se zvukem. Pro výsledný zvuk Cortex jsi „došel“ do Švédska za Jensem Bogrenem. Takže obdobně – co tě vedlo k tomuhle výběru?
Můj přístup k mixu metalových nahrávek je Jensem hodně ovlivněn, tak mi přišlo adekvátní dát Cortex na mastering právě jemu.
Někoho bez zkušeností s nahráváním by nemělo smysl se ptát, ale docela by nás zajímalo, jak může být někdo ovlivněn mixem, pokud to nazýváme správně. Pochopili bysme třeba zvučení a inženýring celkově, ale mix?
Nerad bych se tady utápěl v názvoslovích, ale asi je potřeba si ujasnit, že mix = zvučení nahrávky a na zvukovou podobu má zcela zásadní vliv. Každý mix-inženýr má svůj styl, který se do jeho práce promítá. Jedná se o celkový přístup ke zvukové estetice nahrávky a také o soubor specifických technik, které jednotliví inženýři používají. Tito lidé, ač se o nich tolik nemluví, mají zásadní vliv na vznik hudebních scén. Pokud bychom se drželi metalu, tak si vem třeba floridskou deathmetalovou scénu přelomu 80. a 90.let - Death, Cannibal Corpse, Obituary… Odlišovali se od zbytku specifickým zvukem, který byl dán mimo jiné tím, že nahrávky těchto kapel nahrával a mixoval Scott Burns. To jen jeden příklad za všechny. Tudíž nevidím důvod, proč by nebylo možné se těmito lidmi nechat ovlivňovat. Jasně, zvuk není pouze o mixu, ale ty disciplíny se navzájem prolínají.
Rozumíme. Ne že bysme tahali za slova, chtěli jsme se ujistit, že fakt chápeme tvůj point. Než o mix jde o produkci celkově. Jens ale dělal pouze mastering. Pomohlo tohle ošetření z rukou zkušeného týpka nahrávce výrazně? Od pár zvukařů jsme totiž slyšeli, že se jeho role přeceňuje.
Jasně že jde o produkci celkově, ale mix je pravděpodobně její nejpodstatnější část (v žánru, o kterém se bavíme). Zvlášť při dnešních možnostech samplování, virtuálních aparátů a impulse responzí… Ale tohle asi dořešíme, až otevřou hospody :)
Záleží, co od masteringu očekáváš. Pokud od něj čekáš nějaké výrazné vylepšení nahrávky, tak je rozumnější pokračovat v mixu. Mastering je finální proces, kde jsou možnosti nějakých zásadnějších zásahů do nahrávky hodně omezené. V podstatě jde o to mix hlasitostně pozvednout, jemně ho frekvenčně vybalancovat, případně přidat nějakou kompresi/saturaci a to je v zásadě celé.
Mix jsi obstaral sám. Oproti minulým nahrávkám nám trochu chybí basa. Ne že není, ale mohlo by ji být víc. Jsou důvodem dva kytaristé, už se tam prostě tak „nevešla“?
Ne, to důvodem určitě není. I kdyby to s počtem kytaristů nějak souviselo, všechny doprovodné kytary jsem nahrával sám. Prostě jsem to takhle smíchal, protože mi to znělo dobře. A časový odstup od vydání je pro zhodnocení zatím natolik krátký, že nemám pocit potřeby něco měnit. Dělali jsme, co bylo v našich silách a dělali jsme to s chutí.
Dobře že jsi stále spokojen, neb z toho může pramenit jen chuť tvořit další materiál. EP je zatím jenom digitálně. Fyzický nosič není v plánu?
Zatím ne. Přemýšlel jsem, že by bylo fajn časem natočit ještě jedno EP a vydat ho spolu s Cortex třeba na vinylu - co strana, to EP. Tou dobou budou CD už stejně definitivně mrtvá.
Hudební vlivy jsme zatím jen nakousli. U debutu to byli Death a Cynic, u Eterea mohli přibýt Opeth, pak jsi víc začal propadat prog rocku a Stevenu Wilsonovi. Na Cortex je patrná zas ta metalovější příchuť a vylézají kořeny přiznávající Cynic. Jak se po takové době materiál pro Mindwork skládal a změnil jsi v inkriminovanou dobu i svůj playlist?
Materiál se mi tvořil velmi snadno. Bylo příjemnou změnou po dlouhé době skládat v jednodušším aranžmá, než jsem většinou zvyklý, tzn. jen kytary, basa, bicí, zpěv. Přeci jen muzika Mindwork je pevněji žánrově ukotvena než mé ostatní projekty, kde žádné hudební mantinely necítím a často v nich dlouze laboruji nad různými zvukovými plochami a texturami.
Playlist jsem moc neměnil. Je pravda, že jsem si po dlouhé době pustil Morbid Angel, abych nasál deathmetalovou atmosféru, ale moc mě to nebavilo.
Každá ze skladeb na Cortex je jiná a nese si svou vlastní náladu i postupy, které jsi za poslední roky vybrousil. Díky tomu je oproti dvěma předchozím deskám tvé vyjadřování na Cortex jasnější, což v metalu, a tom technickém obzvlášť, není pravidlem. Oslovuje tě ještě komplikovaná hudba, ačkoli paradoxně hrajete tech death?
Jsem rád, že to takhle cítíte. Záleží, co myslíš komplikovanou hudbou. Pokud jde o technický metal, tak ten mne už nějakou dobu více méně míjí - sem tam si něco poslechnu, ale jde to většinou jedním uchem tam, druhým ven. Buď stárnu nebo se v tomhle žánru poslední dobou nic moc zajímavého neděje. Ale na koncerty chodím pořád (resp. chodil jsem, když to šlo), vybavuji si např. kapelu Fractal Universe, která minulý rok ve Futuru předskakovala Obscuře, to mě bavilo hodně. Ale jinak nic moc no, musíš mi něco doporučit.
Cortex se zabývá lidskou psychikou: máme tu depersonalizaci, vliv lží na člověka a destruktivitu toxických lidí kolem. Jak moc tomuhle denně čelíš a jak se tomu vlastně bránit?
Ty texty nejsou nic osobního, možná jen lehký přesah. ‚Depersonalizace‘ je zajímavá psychická porucha, ale rozhodně jí netrpím a ani neznám nikoho, kdo ano. Nevím, jestli je Last Lie Told přímo o vlivu lží na člověka, primárním námětem byla nespokojenost nějakého psychopata s vykonáváním politické funkce jím voleného představitele. Takže nic hlubokého, je to asi jeden z mých nejpovrchnějších textů. Grinding the Edges je o tom, jak důležitou roli mají na osobnost člověka lidé, kteří ho obklopují. A pochopitelně je to pojato z toho negativního hlediska, je to přeci metal.
Takže jsou to v podstatě tři různá témata, na jaké z nich směřuje otázka?
V podstatě na všechny, zobecněně. Jako hloubavý typ se psychikou zabýváš a témata jsi zvolil záměrně, nebo byla vesměs ‘random’?
Nebudu tady předstírat, že texty na Cortex šly z nitra mé duše. Nějaký vztah k těm tématům mám, ale oproti materiálu Face the Day, na kterém právě dělám, jsem k nim přistupoval trochu povrchněji. Celkově jsem proces vzniku bral spíše z producentského hlediska s fokusem na "bigger picture", tentokrát jsem nezabředával do nějakých niterností.
Pokud vás ale tato odpověď neuspokojí, nejblíže mám asi k tématu rozebíraném v Grinding the Edges. V tomto období, kdy jsou lidé izolovanější než dřív, to možná není úplně relevantní, ale skutečně si myslím, že na charakter člověka mají velký vliv lidé, se kterými se stýká.
Pomineme-li Death, Mindwork by se dali označit za kapelu nastoupivší na cestu částečně i adorující božskou trojici Cynic, Atheist, Pestilence. Jaký z reunionů zmíněných kapel ti udělal největší radost, zklamal tě nějaký?
Dobrý dotaz. Každý z těch reunionů jsem nějakým způsobem prožíval, nejintezivněji určitě ty Cynic v roce 2007. Vyrazil jsem na ně tenkrát hned do Florencie, kde hráli na Evolution festu. V té první reinkarnaci to ale ještě nebylo úplně ono - David Senescu na kytaře a growly se pouštěly ze samplu. Vynikající to začalo být až s příchodem Tymona a Robina z tehdejších Exivious (dnes Our Oceans). Traced in Air je super album, Kindly Bent To Free Us taky dobrý, pak už to ale začalo jít mimo mě.
Atheist jsem prožíval trochu vlažněji a vlastně ani nevím proč. Návratová deska Jupiter se hodně povedla a koncertně to bylo taky super, vzpomínám hlavně na vystoupení v klánovickém Black Psovi.
A Pestilence? Ty si mě svým návratem vyloženě znepřátelili, ale posledních pár let mě docela baví. Nějak jsem se dokázal povznést nad problematickou osobnost Patricka Mameliho a jeho přístup k tvorbě, který zavání kalkulací, ale nezaujatě si je užívám. Už to sice není o posunování hudebních bariér, ale metal je to pořád kvalitní.
Potvrdilo se mi to v srpnu, kdy jsem na ně vyrazil do Sušice, super vystoupení. Mimochodem, byl jsem ubytován ve stejném hotelu jako oni - kyselý Mameliho ksicht, když jsem mu u snídaně pěl ódy na Spheres, byl k nezaplacení. Nesnáší tu desku :)
Po Kindly Bent… až na Humanoid nic není, ale nová deska je prý připravena; snad na letošní podzim. Mě (pozn. bizz) v té reunion sestavě Cynic bavil basák Chris Kringel z Portal, ten „jeho” tón. Ohledně Pestilence mi ale mluvíš z duše. Mameli se přizpůsobuje tomu, co trh chce a nesnáší, co neuspělo. Stejně jako Spheres nemusí ani jeho geniální projekt C-187. Ale každá hudba odpovídá nějakému stavu rozpoložení, odráží osobnost skladatele v danou dobu, je většinou (ne Hadeon, to je zapomenutá deska z r. 1992) autentická. Dokážeš si představit, že bys nenáviděl svou vlastní hudbu? Nepředpokládám, že Corroding Dreams bys měl zařazenu v této přihrádce…
Máš pravdu, měl jsem za to, že tam je ještě EP Carbon Based Anatomy, ale to je starší. Každopádně Cynic mi trochu vypadli z oka také kvůli těm divným sporům mezi Masvidalem a Reinertem. Souhlas, že Kringel byl super - škoda, že s ním v podstatě nic nenatočili, mimo ten demáč Portal.
Řekl bych, že nenávidět vlastní tvorbu bez problému lze, a je pravda, že právě ke Corroding Dreams nemám úplně nejvřelejší vztah, protože tam cítím nenaplněný potenciál.
Těžko říct, jak to má Mameli se Spheres, ale je možné, že tu desku opravdu považuje za nevydařenou. Co si budeme nalhávat, zvukově je dost podivná, rytmika zrychluje a zpomaluje... A to, že zdaleka nezaznamenala úspěch dvou předchozích alb, taky o jejích kvalitách nevypovídá zrovna nic pozitivního. On má v podstatě důvod jí nemít rád, a to, že jí pár maníků (včetně nás dvou) miluje, na tom nic moc nemění.
Ještě k Humanoid - ten singl vyšel i na vinylu, kde je na B straně Veil of Maya remixovaná Adamem Nollym. Nemáte to náhodou?
Nemáme, nejsme vinyloví. Problém Spheres je, že svou revolučností moc předběhla dobu. Úspěch však není měřítkem kvality, ta se často ukazuje až postupem času, takže za těch pár maníků rozhodně dosaď hodně nul :)
Na závěr: jaká a proč jsou zásadní či revoluční alba pro tebe? A mimochodem, co právě posloucháš?
Nevyjádřil jsem se úplně přesně - souhlasím s vámi, že úspěch není obecně měřítkem kvality, ale z pohledu autora to určitá indikace toho, že se něco povedlo/nepovedlo, prostě je. Ať už oprávněně nebo ne.
Já mám ale pro divná a často přehlížená alba, která v diskografii kapely něčím vybočují, slabost. Většinou vznikají, když se kapela ocitne na nějakém rozcestí a pod tlakem vyjde ze své komfortní zóny a tím může vzniknout něco originálního. Často pak ale následuje rozpad nebo návrat ke kořenům.
Co se týče poslechu, poslední dobou mě zaujali třeba The War on Drugs nebo Bruit, baví mě aktuální desky Mogwai, Ulver, Our Oceans a Stevena Wilsona a pak dlouhodobě třeba Talk Talk, Tame Impala nebo Radiohead.
Zásadní alba by pro mě mohla být tato:
Running Wild - Ready for Boarding
Když mi byly asi 4 roky, tenhle živák mě přivedl k poslechu metalu.
Judas Priest - Painkiller
I když teď už to cítím úplně jinak, na základní škole jsem byl skálopevně přesvědčen, že lepší hudební nahrávka neexistuje a nikdy existovat nebude :)
Cynic - Focus
Tohle album mi tenkrát dost otevřelo obzory. V době, kdy jsem Focus objevil, byla podobná hudba naprosto okrajová, tenkrát to téměř nikoho nezajímalo. O to na mě ta deska působila tajuplněji.
Porcupine Tree - Deadwing
I když v diskografii není moje nejoblíbenější, touhle deskou u mě započal skutečný zájem o jinou než metalovou muziku.
Recenze Cortex (2021)
Recenze Etera (2012)
Recenze Into the Swirl (2009)
Vložit komentář