Primordial v klubu? Pro mnoho mladších českých fanoušků splněný sen, na který čekali mnoho let. Já sice to štěstí, vidět Primordial jinde než na venkovním festivalu, už měl před osmi lety, ale jelikož tehdy ve zlínském Masters of Rock Café mezi hromadou folkových tancovaček vyloženě excelovali, byl jsem za možnost, zajít si na ně opět v intimnějším prostředí, docela rád. A k tomu ani nebylo třeba připočítat fakt, že na turné letos vyrazili se Svartidauði, na jejichž koncertech svou účast vnímám jako morální povinnost, plus němečtí Ketzer.

Nedělní trojkoncert odstartovali právě poslední zmínění. Thrash/blacková pětice Ketzer, která začala v dřevnějších vodách metalu, ale s jejich letošním albem zamířila do klidnějších sfér. Starless se nese mnohem více v rock‘n’rollovém tempu než v tom metalovém, a stejně tomu bylo i naživo. Na své poslední nahrávce Němci postavili větší část setu, což mi však velmi sedlo a netrvalo moc dlouho, než jsem si s nimi začal podupávat do rytmu. Black‘n’rollové (dalo by se říct až) hitovky propletené nathrashlými riffy fungovaly velmi dobře, a to jsem je před koncertem slyšel pouze zběžně. Ketzer navíc měli jako první kapela až kupodivu velmi slušný zvuk, který jim zvukař udržel po celou dobu jejich setu. Kéž by na tom stejně byly i následující kapely. 30 minut a něco navrch uběhlo velice rychle a nejen za sebe mohu říct, že Ketzer byli velmi milým překvapením a na start večera zafungovali skvěle.

Kolikrát jsem už byl na Svartidauði za poslední čtyři roky? V neděli posedmé? Nevadí! Je úplně jedno, po kolikáté na ně jdu, stejně se na každý jejich koncert těším jako na ten první. Ono taky aby ne, Islanďané jsou naživo výteční, o čemž mě přesvědčili zatím pokaždé, jediný nepříznivý vliv, který jejich koncert párkrát narušil, byl zvuk. S vidinou toho, že uslyším další nový song nebo nějaký starší, který zatím živě nehráli, jsem se nadšeně nacpal dopředu. K mému zklamání to ale zvukaři na Chmelnici opět nevyšlo a především začátek setu byl špatně čitelná, hlasitá koule. Skladby Svartidauði mám naštěstí velmi dobře naposlouchané, takže mi nedělalo velký problém je poznat a domýšlet si zbytek, který nešel slyšet. Někteří známí, kteří však na nich byli prvně, mi říkali, že si museli zacpávat uši, aby mohli alespoň částečně rozeznat kytary. A co je ještě paradoxnější, tlačili se dopředu, jelikož vzadu byl zvuk údajně ještě horší.

Start v podobě poloviny předloňského EPčka The Synthesis of Whore and Beast tedy vážně nebyl ideální. S postupem času se naštěstí vše začalo rovnat a druhá část setu byla poslouchatelná bez větších problémů. I tak jsem se opět musel zamyslet nad tím, proč, když umí Islanďany nazvučit v Polsku, to nejde u nás? Dále došlo opravdu na track, který jsem živě ještě neslyšel – šest let starý Hellish Visions, který letos vyšel na EP Hideous Silhouettes of Lynched Gods. Přiznám se, že druhý kus Deathtrip, mám ze zmíněné nahrávky raději, Hellish Visions působí poněkud více rozplizle. Jeho nasypaný závěr, jež navazuje na klidné doznívání kytar, však kopal naživo ultimátně. Na řadu přišla i pecka The Perpetual Nothing z jejich debutu a jeden dosud nezveřejněný song (tipuji, že se jednalo o ten samý, co hráli loni na Brutal Assaultu). Během něj jsem si všiml, že bubeník Magnús nejenže hraje lépe a lépe, ale do skladeb čím dál více kromě rychlých paleb zapojuje i rozvážnější, ale o to progresivnější momenty. Kapelu svým bubnováním zvedá velmi nahoru a právě on velkou měrou přispívá k tomu, proč jsou koncerty Svartidauði tak dobré. Polští Mgła, kteří svou tvorbu prezentují stejně precizně jako Islanďani, jsou podobným případem. Úplný závěr pak patřil samotné Flesh Cathedral, kterou to Svartidauði v neděli vyhráli, a to nejen díky tomu, že to je jeden ze dvou nejlepších songů, co složili, hlavně jej šlo bez problému poslouchat. Dokonce i momenty, kdy Þórir mění hlasitost kytary, aby vynikla více ta Nökkviho, nebo aby naopak dominovala jeho linka, byly dobře čitelné. Jo, nakonec opět super a už se nemohu dočkat, až je opět uvidím na Funkeflugu, kde snad budou mít perfektní zvuk od začátku do konce.

O Primordial jsem již zmínil, že jsem na nich byl (poprvé) už před osmi lety v Gottwaldově. Vzpomínky na již poměrně dávný koncert jsou ale stále poměrně silné. V místním Caféčku tehdy, tím, že před Finntroll, kteří onen večer headlinerovali, všichni lidé vypadli, hráli Irové jen pro mě a pár dalších jedinců s dobrým vkusem, k tomu měli skvělý zvuk, no prostě paráda. Od té doby jsem je viděl ještě dvakrát na Brutal Assaultu, kde vždy předvedli skvělou show a koncert odehráli výtečně, nicméně na open airu, a ještě k tomu za světla, to zkrátka nikdy nebylo ono. Tentokrát mi bylo předem jasné, že tak nadšený, jak jsem z nich byl ve svých šestnácti, už nebudu, i tak jsem ale doufal v to, že se Primordial podaří alespoň částečně obnovit staré vzpomínky. Během jejich příchodu na pódium tomu tak ale moc nebylo. To, že bylo v sálu celkem dost lidí, byť se mezi nimi dalo procházet bez problému, nelze vnímat jako negativum, horší to bylo opět se zvukem.

Úvodní Where Greater Men Have Fallen ze stejnojmenného předloňského alba na tom byla opět dost špatně. Naštěstí se ale během následujících skladeb zvuk v sálu diametrálně zlepšil. Nahoře na stage tomu však nejspíše bylo o něco hůře. Soudě dle Alanových gestikulací, kdy zuřivě mával na zvukaře, ať ho v odposleších zesílí, se slyšel na pódiu hůře, než kdyby skočil do davu, a jeho problém se hned tak vyřešit nepodařilo. Údajně byl navíc i nemocný a ve chvíli, kdy chtěli spustit No Grave Deep Enough, řekl, že to opravdu není schopen odzpívat. I přes technické a zdravotní problémy se se zpěvem popral velice slušně a po výměně odposlechu se zdálo, že i on začal být se zvukem spokojený. Jako tradičně i tentokrát nechával hodně zpívat dav, například během skvělé As Rome Burns z jejich nejlepšího alba To the Nameless Dead, ze kterého k mé radosti hráli nejvíce. V takových chvílích se každopádně potvrdilo, že Primordial jsou kapelou, která patří do klubu. Když reaguje a křičí texty skladeb polovina sálu, působí to přeci jen mnohem lépe, než když se na festivalu ozve pár předních řad. A vzhledem k tomu, že Alan opravdu patří mezi charismatické frontmany, kteří hodně komunikují s davem, pořádná odezva je potřebná. Vzhledem k delšímu vyhrazenému času došlo kromě novějších věcí i na pár starých skladeb jako Gods to the Godless z desky Spirit the Earth Aflame a The Calling z jejich debutu. Před koncem večera samozřejmě nechyběl největší hit Empire Falls a přídavek v podobě Heathen Tribes.

Je poněkud mrzuté, že koncerty na Chmelnici takto trpí zvukovými problémy. Chápu, že se nedá vše nazvučit dopředu, nebo že se sem tam zvuk nevydaří, ale zde je téměř pravidlem, že to některá z kapel více či méně odnese. O to smutnější pak je, když nejlépe z celého večera zní předkapela. Díky tomu mě však Ketzer, od kterých jsem nic nečekal, mile překvapili. Druhá polovina setu Svartidauði, především výborná Flesh Cathedral, byla ovšem opět skvělá a Primordial i přes Alanovu nemoc a technické problémy byli velmi dobří.