Prohnilý death metal zažívá vlnu revivalu, jak to je s její opravdovostí jsem se šel přesvědčit v sobotu 16. 9. 2023 do MeetFactory. Akce - stejně jako loni - nabízela několik opravdu slovutných jmen, a dokonce jednu unikátní reunion show. Ač vybaven dvoudenním lístkem, v zájmu zvýšení míry iracionality v životě přijíždím až na druhý den odpoledne. Zprávy z pátku hovoří o velmi vydařených show Clairvoyance a Corpsessed a naopak o nepříliš početnému publiku.

Již ale k sobotě. MeetFactory je kolem půl páté už slušně zaplněná, odhadem 150 lidí. Předešlu, že závěrečným vystoupením hlavních hvězd mohlo večer přihlížet 300 návštěvníků. Autophagy začínají čtvrtit malé děti pilou na pódiu. Stíhám poslední tři skladby a stejně jako před pár dny v Brně konstatuji, že takhle by to rozhodně šlo. Death metal se super zvukem, dobrými riffy a Dismember feelingem by si dokonce zasloužil lepší čas. Následuje seznámení s výstavou probíhající v přilehlých prostorách a prvními pivy, kterým jsem se musel představit, plně koncentrován už očekávám dánské Chaotian.

Zpívající bubeník Andreas Nordgreen (taktéž Phrenelith a živě s Undergang) je hlavní devizou docela technicky pojatého death metalu. Rychlé a technické skladby ze závěru setu spolu s vyladěním zvuku nabídly posluchačům solidní zážitek, přesto je Chaotian prozatím asi po právu ve stínu silnějších dánských souputníků.

Sedimentum z Kanady naopak přísnou rychtou hned na začátku setu zaujali. Zvuk lichotil hlavně rozvážným pasážím se silovým bubnováním a pokroucenými sóly. Skočné grind/gore party mi naopak do konceptu kapely moc neseděly, naštěstí jich bylo poskrovnu. Riffy byly v pořádku, kvalitě a energii vystoupení velmi pomáhal dvojitý řev bubeníka a kytaristy. Na poslední dvě písničky se dokonce objevil první kotel, nebo spíš možná jen jeho decentní náznak, ale přesto potěšil.

Gutless mě před týdnem v Brně věru svým výkonem nestrhli (příbuznost s Fleshless je nejen v jméně), a proto jsem i dnes očekával trochu křupanskou variaci na skočný death metal. Tentokrát šlo díky dobrému zvuku riffy lépe číst, takže celkový zážitek byl mnohem lepší, hudba byla díky němu tvrdší a nevím proč, bubeník mnohem přesnější. Mosh? Zůstal doma. Jakoby i publikum v Gutless ucítilo nejslabší kapelu, zůstalo hlediště poloprázdné. Vzhledem k nepopiratelnému nasazení kapely mi to bylo až líto, leč naštěstí po/kolem čtvrté písničky posluchači vyšli Gutless naproti. Jediným problémem vystoupení tak až do konce zůstal strašidelně nahalovaný vokál.

Of Feather and Bone (při všem respektu vůči předcházejícím kapelám) znamenají v dramaturgii festivalu kvalitativní schodek směrem vzhůru. Pivo na tričku z Brna ještě neoschlo a znovu můžu pochvalně sledovat jejich vizi black/death/powerviolence pekla - snad jsem ji vychválil v recenzi dostatečně. Menší klub a zprasenější zvuk jim seděl možná o malinko více, v Brně byl v publiku znatelný úlek, strach a nepochopení (jaké to blaho), ale i v MeetFactory mě přikovali na celou dobu vystoupení nekompromisní hoblovačkou k podlaze. Výkon se stupňoval, vše bylo provedeno v maximální rychlosti. Frontmanovo tričko Blasphemy bylo malinko matoucí, protože Of Feather and Bone momentálně drhnou nejen rychle, ale i technicky (v kontextu žánru/ů). Zejména výkon bubeníka byl opět dechberoucí. Taktéž masivní včelí roje vypouštěné kytaristou mě utvrdily v tom, že jde o jednu z nejlepších DM revival kapel dneška. Těch necelých 40 minut muselo dát fyzicky hodně zabrat a já jsem maximálně spokojen.

Teď už se ale s Rippikoulu přesuneme od mladého ke starému death metalu. Jak víme, Finové jako národ opravdu zvláštní, jejich vztah k alkoholu a smyslu pro humor je slovutný a jejich death (a samozřejmě i black) metal neméně. Musta Seremonia - demo, které se stalo po necelých dvaceti letech od vydání kultem a dokonce i letos vyšlo v další reedici, stačilo Rippikoulu k nesmrtelnosti. Tak se pojďme podívat, jak jim to třicet let od jeho vydání (z nichž asi dvacet hibernovali) hraje živě.

Můžeme odškrtávat nezbytné propriety vystoupení finské legendy:
 Finská vlajka ✓
 Nesrozumitelné úvody ✓
 Lejt se musí ✓ (proto zvláštní zpěvákův postoj z profilu a chvílemi i zády k publiku)
 Circle pit × (bohužel chyběl, stejně jako nějaký opravdu masivní ohlas publika)

Přestože jsou Rippikoulu v určitých kruzích kult, do širšího povědomí nepronikli, na to měla jejich kariéra příliš jepičí povahu. Vystoupení mělo technicky skvělé parametry. Zvuk byl pořádně sytý a hlasitý, bubeník si to dával s ledovým klidem a vokalistovo sebevědomí sytil Radegast (později večer jsem ho viděl několikrát, nikdy však bez plechovky Radegastu v ruce – v Albertu byla taky AKCE!). Kompletním setlistem nemůžu sloužit, ale zavíralo se Musta Seremonia a Sisälmyksiä Katukivetyksellä. Legenda živě, víc neřeknu. (Jak to, že borci mají furt tak husté vlasy?!)

Tam, kde jsem skončil u Rippikoulu, budu u Tyranny začínat. Legenda živě. Organizátoři na festivalu vtipně využili účasti Corpsessed a dokázali od Tyranny vymámit živé vystoupení speciálně jen pro Tones of Decay. Budiž jim za to dík a v pekle připraveno speciální oddělení.

Tyranny představili druhou tvář finského metalu – po litce a nasazení přišel sociopatický extrémismus, berte to prosím jako pochvalu. Bohužel, poloprázdné hlediště ukazuje, že návrat legendy Tyranny přišel buď příliš pozdě, nebo příliš brzy. Zatímco my si s mrkáním můžeme říkat, že dnešní funerály jako Bell Witch a Ahab se s líbivým zvukem může jít oproti přísnosti Tyranny klouzat. Publikum však na jejich návrat zvědavo příliš nebylo. Slabá stovka návštěvníků sleduje počáteční ne zcela úmyslné vazbení, které bylo v průběhu prvního válu (tzn. do půl hodiny) napraveno. Na ploše jedné hodiny byl prostor vychutnat si unikátní zážitek. Jako u otravy nikotinem, i u pořádného funeral doomu platí, že teprve když se ti dělá mdlo, je kouře a mlhy dost. Myslím, že zaznělo Drown z Bleak Vistae, zbytkem si opravdu jistý nejsem. Skvělý koncert s jedinečnou atmosférou do konce ustály jen silnější kusy, ale z mého pohledu už jen kvůli Tyranny se vyplatilo Tones of Decay navštívit.

Zdá se ale, že pro většinu návštěvníků je tím hlavním lákadlem spíš závěrečné vystoupení Siege Column. Thrashmetalová senzace posledních let vletěla na pódium s cílem rozbít publikum Tones of Decay na sračky. Nahlas, nasraně, silou železné pěsti s barbarským nasazením a solidními hráčskými schopnostmi. Bohužel, rovnováha jedno (malé) pivo = jedna kapela se u mě nijak výrazně ve prospěch piv nenaklonila, takže jsem jejich set nedokázal dostatečně procítit.

Nejsem fanouškem fúze Motörhead a Suicidal Tendencies a také do autenticity betonových větrů Siege Column cosi chybí, přesto nelze neuznat, byl to parádní klepec. Není potřeba instrumentálních onanií, stačí navléct nátělníky a řezat a řezat. Super zpěv a hlavně nasazení druhého zpěváka/kytaristy (image Freddie Mercury?) trošku kazil vypnutý mikrofon, což bylo cirka po třetí skladbě napraveno. Carlos Valderrama za basou taky perfektní, ostatně dominance basy a bicích ve zvuku podle mě byl spíš záměr než chyba. Násilnosti v kotli se odehrály pouze ve velmi omezené míře. Závěr festivalu tedy patřil mládí a tak to má být, byť bych asi intuitivně čekal, že zavírat budou svou zhudebněnou výzvou k sebe-pohřbu Tyranny.

Nechť se reportáž nenatáhne do Mizzyovské délky, přidám už jen několik poznámek na okraj.

Z pohledu organizace nelze než gratulovat, kapely hrály přesně dle rozpisu, až na neukázněnce z Of Feather and Bone, kteří začali o pět minut dříve. Nápad s promítáním log sice zajímavý a pomůže v orientaci, ale třeba právě zmíněným Of Feather and Bone (a do jisté míry i Tyranny) v podstatě zničil pódiovku.

Očekával jsem vyšší účast, ale konkurence sobotních akcí byla velká a souběh turné, kdy jsme měli možnost stejné kapely vidět v rámci jiných akcí a na jiných místech republiky v minulých týdnech, určitě návštěvnost také nijak nepodpořila. Nicméně dramaturgie, která připravila striktně death metal line-up bez snahy o catch-all setlist, se mi velice líbila a chtěl bych ji vysoce ocenit. Příslib „pod 18 vstup zdarma“ také neklapl na sto procent, ale vzhledem k tomu, že jsem mezi fanoušky neznal skoro nikoho, alespoň náznak generační výměny je znatelný. A že někdy uslyším teenku na koncertě ječet „Rippikoulu!!!“, bych si byl v životě nepomyslel. Takže děkuji za tyto nádherné momenty.